Report z koncertu Apollo 440 od Myclicka

Žádné stařičké Apollo v Dlouhé ulici zaparkováno nebylo, před vchodem chyběl tentokrát i nějaký mohutný autobus, s nímž by vzácní hosté putovali po Evropě. Možná přišli po svých, kdo ví... Ve čtvrt na devět opustila má pravá noha chodník před klubem, kterému je čerstvě patnáct, a po pár schodech dolů mě objala zvláštní atmosféra. Vedro jako v sauně, ticho jako v kostele. To bylo to první, co člověk při příchodu zaregistroval. Nikdo tu nehrál ani na nervy, ani na kytaru, ani na gramofon, dokonce i CDčko se líně povalovalo v šuplíku. Alespoň se člověk mohl zprava dozvědět, jaké že fesťáky by neměl vynechat, zleva zase jací byli Freestylers, který mejdan byl náročný, kam se pojede na dovolenou a tak podobně a hlavně pořád dokola. :) Škoda, že s touto partou nedorazil i jejich dvorní DJ, či nedostal příležitost nějaký tuzemský Harry K... Na druhou stranu bylo však pódium natolik přecpáno technickými vymoženostmi, že by svůj set musel zřejmě odehrát v chilloutu, který byl však pro veřejnost v tento den hermeticky uzavřen. S každou minutou stoupala nervozita, s každou minutou se parket před pódiem pomalu plnil a pět minutek scházelo do tři čtvrtě na devět, když se ozval první výkřik, jenž měl ty v zákulisí vyburcovat k činům... Tak ještě tři stovky vteřin muselo české publikum své hrdiny hecovat, atmosféra houstla a konečně jsme se dočkali - jsou tu!

Poznáváte? To se psal rok 1997 a ta deska měla modrý obal...

Zcela vpravo basák Rej Ap Gwynedd v kovbojském klobouku, zcela vlevo kytarista Noko v pirátském tričku a mezi nimi oblečen do kapuce a s černými brýlemi na nose zpěvák Ewan MacFarlane poprvé zařval ono magické slůvko: "Prahaaaaa!" Publikum ho samozřejmě za jeho správnou výslovnost vzápětí odměnilo aplausem, ale pozor! Je tu ještě druhá řada muzikantů... Nejméně místa přitom zabrala "obsluha sampleru" na stojanu s logem této formace, střed pódia tradičně obsadil se svou soupravou bubeník, v tomto případě Cliff Hewitt, přičemž velikostně rovnocenný a stejně vyvýšený stupínek měl tentokrát k dispozici i jeden z bratrů Grayových - Trevor. Bylo také proč. Dvoje klávesy a spousta těch svítících mašinek tak dávaly jasně najevo, že poměr elektronika vs. živé nástroje je u Apollo 440 stále stejný - 50:50. Tak jakápak bude asi ta první? Kteroupak to chlapci odstartujete? Stealth Overture! Začíná tak jejich album Electro Glide In Blue, proč by s tímto vznešeným intrem také nemohli započít svou koncertní show, že? A po tom dlouhém čekání (vstup do klubu byl avizován už na devatenáctou hodinu) zapůsobila tahle kompozice tak, jak měla - na minutu pohladila... Byl to však pouze klid před bouří, která se také následně strhla. Ostré kytarové riffy, rychlé tempo, přehršel samplů, staré hammondky, propracované bicí, to všechno tu bylo a zvukař odvedl prvotřídní práci. Vše bylo na svém místě a basy vám málem zpřeházely vnitřnosti - tohle prostě hrálo! Na to podstatné koření jsem však zapomněl... Ewan MacFarlane má nejen charisma, ale zároveň rockovou vyřídilku a ke všemu ještě energie, že chudák neví, co si s ní počít. :)

Světla? To chce medaili!

Už po čtvrt hodince shodil kapuci a odložil mikinu, čímž zároveň ukázal své vypracované paže s barevnými obrázky a bez zadýchání tu předváděl akrobatická čísla s otočkami ve vzduchu, nechybělo ani teatrální klekání za hradbou odposlechů či působivé záklony. Bez patřičné odezvy publika by ovšem vypadal jako šašek, že? Teď už jen stačilo několikrát zařvat onu osvědčenou formulku: "Make some noise!" případně zdůraznit "Make some fu**ing noise!" a rázem byli jeho. Přijali jeho divokou show, rozuměli mu... Přeplněné pódium (i díky obrovskému pultu pro monitory) mu však po čase bylo malé a tak několikrát seskočil s mikrofonem přímo mezi fanoušky a řádil na parketě spolu s nimi. Ti mu rádi vytvořili prostor, do kolečka ho obstoupili a potlesk za jeho výkon byl na místě. Každá kapela může mít dokonalý zvuk a ty nejlepší muzikanty na světě, ale bez té vizuální složky už se dnes neobejde nikdo. Na projekci si Apollo 440 nepotrpí, ale s jednou žárovkou nad pódiem by jejich show byla tak neskutečně nudná... A tak zatímco zvukaře si vozí svého, tady dostal důvěru klubem Roxy protřelý Ondřej a já si znovu uvědomil, že pokud tomuto sympatickému mladíkovi něco chybí, pak je to medaile na krk. Samozřejmě stylově svítící. Dosud jsem nepoznal jiného mistra světla, který by tak srozumitelně odpovídal na to, co právě slyší prostřednictvím svého zázemí s neustále kmitajícíma rukama. Dominovaly tu především mohutné paprsky červené a zelené barvy ze šesti efektů, dva stroboskopy pod bubeníkem používal naopak decentně, stejně jako oslepující dvojici osmi výbojkových efektů, která patřičně zdůraznila finálovou jízdu vybraných tracků. S touhle bohatou výpomocí měli ti na pódiu snadno publikum v hrsti, tleskalo se i na balkónech a zejména předních šest řad se kymácelo ze strany na stranu téměř non-stop. Snad s jednou výjimkou...

I Apollo 440 jsou romantici!

U té zasněné Electro Glide In Blue ze stejnojmenné desky (kterou posluchači tak familiérně označují jako "tu modrou") to zkrátka nešlo. Tady byli ve výhodě kuřáci a tak mohlo pár desítek zapalovačů zazářit. Kapela si alespoň od své divoké show na chvilku vydechla, nicméně po oněch osmi minutách už to bylo opět řádně od podlahy. Tolik energická Raw Power i swingující Krupa snadno publikum zase rozhýbaly. Ony samply "Yeah! Yeah!" si Ewan oblíbil natolik, že je v závěru ještě sám několikrát zopakoval "live". Naopak ty smyslné hammondky mohl klávesák potrápit více - na můj vkus si až příliš tyto party zjednodušil. Jsou kapely, které vám nabídnou živou show zcela identickou k tomu, co už důvěrně znáte z CDček. Jsou ty druhé, které své skladby převedou do speciálních koncertních úprav. Apollo 440 se naštěstí řadí k těm druhým a mám pocit, že s takovým živlem, jakým Ewan je, by to ani jinak nešlo. Ví přesně, kde zpívat musí, ale zároveň i kde si může dovolit improvizovat. Tedy ideální stav... Ovšem i Noko řádil a v jeden okamžik si dokonce vykopl kabel z hrající kytary. :) Bylo deset minut před desátou, kdy nám všem tohle sexteto upřímně poděkovalo a z pódia se vytratilo. Že bude přídavek, to bylo jasné jako facka. Ale která z těch hitovek vlastně ještě nezazněla? No jasně - na Ain´t Talkin´ ´Bout Dub jsme nějak zapomněli... Jak jsme jen mohli? :) A znovu s celou parádou. Následovaly ji úklony a úprk z pódia. :( "Ještě jednu, vždyť máte ještě pět minut čas," chtělo se vzkřiknout nahlas. Plácání dlaněmi a vzrušený jekot je překvapivě nahnal zpět! A teď? Která to bude? Tak Stop The Rock se stala tou historicky závěrečnou a naposledy ty pod pódiem rozvlnila. A kolik, že se nás na místě sešlo? Na prázdniny a dobu dovolených poměrně slušný počet. Rozhodně více, než čtyři sta čtyřicet. :)

Tak kdy?

Světla svítí, beďnáci balí, prostorem se nesou od zvukaře puštění Depeche Mode a Roxy se neskutečně rychle vyprazdňuje. Je tedy čas k bilancování... Kdo čekal na nový materiál, ten musel odcházet zklamán - na programu dne, respektive večera, byly skladby deset let staré. Vadilo to však někomu? Deska Electro Glide In Blue právem patří do škatulky Revoluční alba a možná právě proto se z ní v úterý čerpalo nejčastěji. Apollo 440 dokázali tehdy složit skvost, který nestárne, což umí opravdu jen málokdo. Takže sháníte-li elixír mládí, napište jim, tuším že odtud vítr fouká... Kontakt na ně najdete na oficiálních stránkách kapely, tedy http://www.apollo440.com. Přesto, že vůbec netuším, zda bude nový materiál stejně revoluční, přesto stojím o pokračování. A protože jsem čím dál více rozmazlenější, tak nejlépe pod širým nebem prosím. Dočkáme se jich dříve, než za dalších sedm let? Kéž by...