Report z druhého koncertu The Young Gods od Myclicka

Tolikrát tu byli, tolikrát jsem nebyl...

Tolik šancí jsem měl a tolik jsem jich propásl... Vždyť švýcarské trio je u nás jako doma! Na jedné straně mě už několikrát jejich hudba dostala na kolena při sledování poutavého filmu, na straně druhé tu byly reakce těch, kteří absolvovali naposledy loni jejich "přednášku", v níž se to jen hemžilo šamany a indiány. Něco tak příšerného prý už dlouho nezažili. :) Inu sto lidí, sto chutí, jenže teď to mělo být hlavně o muzice! Navíc takové, při níž metronomicky přesný rytmický základ neudává stroj závislý na elektřině, ale dlaně a prsty toho, kdo muziku opravdu studoval. Akustické koncerty jsou pro mě příjemným osvěžením a teď na podzim to platí dvojnásob! Jednoduše pohladí... Pojďme tedy za tím pohlazením – je sobota 4. října roku 2008 a ten prostorný sál Paláce Akropolis si tam vzadu pro sebe zabral muž, který tak dobře umí zvuku domluvit a zbytek si pak dopředu rezervovaly červenočerné židličky, na nichž už se netrpělivě vrtí jejich noví majitelé. Tak ještě matonku od Bolka v Divadelním baru a rychle do sálu zabrat si jedno z posledních volných míst. Nejlépe to nejlepší! :)

Franz Treichler

"Welcome in our house, guys!"

Silný aplaus právě zamířil na hlavy těch, kteří se dle technického rideru usadili na další tři židličky na pódiu. Ten vlevo je určitě majitel toho překrásného hlasu a zároveň kytarista Franz Treichler, vedle něho další kytarista Al Comet a ten vpravo jejich vzácný host (a překvapivě také kytarista) Vincent Hänni. Jen jeden z nich teď bude stát a to rozčepýřený perkusista Bernard Trontin, který má jedno privilegium. Být teď tím zaručeně nejvyšším! Věru hezká iluze se všemi těmi rozsvícenými lampičkami a červeným tepichem na pódiu - skoro jako kdybyste přišli na návštěvu do jednoho švýcarského pokoje, pohodlně se usadili a oni teď jenom pro vás zahráli svůj repertoár. Chvíle napětí, tak která bude ta první? Our House. Och, jak stylové! :) Kdyby jen tušili, jak moc se mi trefili do vkusu – právě tahle věc mi pár dnů před koncertem dělala milou společnost v přehrávači na mém MySpace profilu a já teď mohu sledovat, co všechno je zapotřebí k tomu, aby ta krásná skladba vůbec mohla vzniknout. Bernard zlehka udal rytmus na perkuse, všechny struny kytar teď byly rozechvěny bez toho, aby se snad mezi sebou popraly a ten Franz byl opět tak naléhavý...

Chceš si procvičit anglinu? I ty jsi neměl chybět!

Každé to slovíčko jsme mu odezírali ze rtů, každé to posunutí po pražci tak věrně písklo a jen co skladba, v níž se hned třikrát a dost zásadním způsobem změní nálada, už bohužel dozněla, aplaus ten kvartet neminul... Ale jaký aplaus! Tohle jsou opravdoví fandové, ti tu před tím rokem stoprocentně byli a kdo ví, zda za nimi nakonec necestují všude tam, kam se jen pohnou. Tím lépe – vřelé přijetí, tradičně křišťálový zvuk, kterému může z pražských klubů jen málokterý konkurovat, ani jedna zapálená cigareta v dosahu a teplota taková, že při ní vzhledem k pomalému repertoáru neusnete, ale ani se nemusíte na baru shánět po dece. Vypadá to, že parádní sobotní večer máme před sebou... Oni se však nestali jen kapelou pro spáče s načechranými polštáři pod hlavou. Už třetí I´m The Drug byla poměrně úderná a zatímco se zpočátku všichni v publiku báli pohnout, aby snad ta síla okamžiku jen tak nevyprchala a ty čtyři nevyrušovali, teď už se odvázali a jemné podupávání tak snadno přecházelo ve škubání celým tělem. Tohle prostě mělo grády a znělo to tak... Tak upřímně, tak muzikantsky! Ke všemu je tomu Franzovi tak výborně rozumět a to ještě umí kouzlit! Kde se mu v rukou, které byly doteď zaneprázdněny drnkáním na struny, objevila ta foukací harmonika, to opravdu nedokážu dodneška pochopit. I samotný David Copperfield by musel závidět velmi zdařilý trik a možná také jemu by se ta energická skladba Gasoline Man líbila.

Vlastně úplně na všechno se dá hrát... S The Young Gods vždycky!

Tohle byl však pouze začátek – kdo čekal jen tři usedlé pány s kytarami na kolenou, kterým bude rytmus dopřávat čtvrtý, ten nestačil už po pár minutách valit bulvy! Právě ten čtvrtý vzadu, co na nás vystrkoval bradu, jednoduše nevěděl kam s rukama. Paličkami se často dotýkal zvonkohry a dřívek, zvuk puštěný do gumové hadice palcem usměrňoval, věřte, že když byste si ho pustili do toho vašeho domu, zahrál by vám úplně na všechno, co by mu přišlo pod ruce. Opravdu netuším, zda si na svých dlouhých cestách dopřávají také grilovaných pochutin, nicméně na poklici od barbecue se dá také dobře hrát, jak nám se svými přesnými packami názorně předvedl. A jak to hezky zní, panečku! Asi by nebylo fér, když by jen jeden vybočoval a tak se ani ostatní členové nenechali zahanbit. Franz si dle potřeby měnil délku své ozvěny, při údernějších kusech z jejich repertoáru náhle vytasil malý barevný plastový megafon a obdobně jako H.P. Baxxter z party Scooter či u nás MC Adrenalin z Le Pneumatiq si na chvilku svůj sexy vokál zcela dobrovolně změnil. V těch tichých pasážích zase překvapil sbírkou tak nezaměnitelně zvonících mušlí natažených na provázku. Stačilo je v pravidelných intervalech mnout v dlani a Bernard byl na chvilku bez práce.

I Bohové vykrádají... Ale jak?!

V té po dobrodružství vonící Ghost Rider není potřeba tolik kytarových vyhrávek, dokonce je zde kladen důraz především na omámení z tribalového rytmu a tak Al svůj nástroj využil pouze k poklepávání po jeho vyleštěném těle. O pár minut později si zase připravil kulturní vložku s kuličkou uzavřenou v plastovém obalu. Jak on s ní uměl s tím kamenným obličejem do toho hrobového ticha tak parádně zachrastit! :) Byl to také právě on, kdo se při tomto koncertu specializoval především na basy – k tomuto účelu měl po své levici připravenu další dřevěnou krasavici a také jeho kolega se nespokojil pouze s jednou dobře naladěnou společnicí. I přes jeho nesporné kvality hrál Vincent při turné The Young Gods spíše druhé housle – byl tu zkrátka a dobře jen na návštěvě... Zatímco o den dříve při koncertu Primal Scream jejich frontman s publikem téměř nekomunikoval, Franz o ten kontakt stál. Vždycky jen musel počkat, až ta vlna špatně skrývaného nadšení pomine a teprve potom nám všem vysvětlil, co že mají v plánu pro následující minuty. Netoužil po tom chlubit se cizím peřím a tak se vždy dobrovolně přiznal, od koho převzatý kus pochází. Takto jsme se dočkali i slavné pecky Freedom, s níž Richie Havens (prý) oslnil v roce 1969 to rozdováděné publikum na Woodstocku, ale i o poznání novější perly Radiohead - Everything In It´s Right Place. A teď srovnávejte! Je lepší originál nebo tahle kopie?

Bernard Trontin

Dobijte se, ještě je čas!

V případě cover verze Radiohead se musím opravdu poklonit – velmi citlivý "remix," který nemůže urazit snad ani ty nejzatvrzelejší fanoušky... Jak jen to dělají, že jim to všechno tak krásně vychází a ten repertoár je přitom tak bohatý na překvapení a různé nálady? Ve Švýcarsku svá tajemství holt zamykají do velmi bezpečných sejfů... Projekce za nimi by atmosféru zcela určitě narušovala a také osvětlovač byl velmi něžný – ty modré stmívačky pasovaly akorát! Krátce po deváté, když se vedle sebe seřadili na okraji pódia, věděl jsem naprosto přesně, co bude následovat. Ano, byl to tak strhující zážitek a tak dotažený do konce, že se prostě postavit musíme, abychom jejich umění snad dostatečně vzdali hold. Z té dřevěné židle tak vděčně vyskočil úplně každý. Nakonec třikrát se ze zákulisí vrátili a nakonec třikrát jsme je za jejich přidávání odměnili aplausem vestoje. Potřetí už jsme je však nepřemluvili a to i přesto, že do inkriminované desáté, která je pro všechny kluby tou dobře viditelnou stopkou, zbývalo dvacet minut. Třeba by se nám přejedli, kdo ví... I tak to byl velmi silný zážitek a ta nejlepší nabíječka pro podzimní plískanice. Dobijte se také, dokud je ještě čas – alespoň při poslechu toho příjemného CD. Věřte, že vám vlije do žil novou krev a ještě si s ním bonusově vyčistíte hlavu od všech těch katastrofických zpráv všude kolem nás!

Foto: Luděk Neužil (lneuzil@chello.cz)