Report z festivalu Bažant Pohoda 2010 od Macia

Myslet si, že se zvládnu rozepsat o celém programu a že jsem znal všechna jména z té obsáhlé knížečky s nápisem Festival guide, kterou jsme dostali u vchodu, by bylo naivní. 196 vystupujích z 27 zemí, z toho 110 koncertů, to celé pochopitelně napříč všemi žánry, takový hudební rozhled má asi málokdo. Nicméně i tak jsem si užil jeden z nejlepších festivalů, které si umíte představit, a pokusím se alespoň pár skvělých momentů popsat.



Tím nejsilnějším okamžikem bylo, když ředitel festivalu Michal Kaščák letošní ročník zahajoval, nikdo se v tu chvíli nedivil slzám v jeho očích s ohledem na události loňského ročníku a všichni chápali, že to byl pro celý tým agentury Pohoda jistě neobyčejně náročný rok. Nikdo si nehrál na mrtvého brouka, obětem loňského neštěstí, kdy se zřítil taneční stan, a jejich pozůstalým zde mohl každý zapálit svíčku na pietním místě, které bylo symbolicky zřízeno tam, kde loni zmíněná scéna stála. Ve čtvrtek se na hlavní stagei promítal dokumentární film režiséra Marcela Nevíma – Pohoda 13, není třeba dodávat, jak moc velké emoce zmíněný dokument vzbuzuje. Vzpomínky na smutné události loňského roku završil sobotní koncert slovenského komorního orchestru.



Všechny ostatní scény mezi třetí a čtvrtou hodinou, tedy v čase, kdy vloni došlo ke zřícení stanu, musely utichnout a pouze na hlavním pódiu zněly tóny Vivaldiho Čtyř ročních období. Na závěr orchestr zahrál část díla Jaro, jakožto smysl síly života a naděje. Ale zpět k pátku, už když jsme prošli turnikety u vchodu, byla všude cítit skvělá atmosféra, počasí se více než vydařilo, nebe modré bez mráčku, a tak jsme se vydali vstříc prohlídce areálu. Některé nápady mi přijdou úžasné a je škoda, že nemohou fungovat u nás, například chill out stan Curaprox, kde vás zdarma obdarují kartáčkem na zuby a ještě vám dají podrobnou instruktáž, jak že si to vlastně svůj chrup máte čistit. O kousek vedle zase stánek Zanussi, kde vám v ledničkách uschovají vaše vlastní potraviny, ohřejí vám jídlo v mikrovlnce, uvaří vodu na čaj a těm náročnějším i vyžehlí triko.



Další skvělý nápad je postavení Tesco supermarketu, kde si nakoupíte vše, co jste doma zapomněli a vše, co by vám snad mohlo na festivale scházet. Dětský park zase umožňuje rodičům strávit skvělý festivalový víkend, aniž by byli nějak limitováni sháněním hlídání pro své ratolesti. Pro ty, které bolí ruce i nohy byl zde zase Accenture brain park, kde pro změnu může na chvíli zaměstnat mozkové závity a zahrát si šachy s mistry v oboru, udělat si IQ test, luštit sudoku nebo si zahrát Člověče, nezlob se.

Uprostřed letiště zase vyrostl provizorní slunečnicový park s lavičkami a v mobilní transfuzní stanici můžete darovat krev. S takto skvělými nápady bych mohl pokračovat do nekonečna a nikdy by mě vyprávění nepřestalo bavit. Areál je opravdu obrovský a rozhodně se v něm nenudíte. První vystoupení, které absolvujeme, je pro nás neznámá americká kapela The Golden Filter, kterou tvoří vokalistka původem z Austrálie Penelope Trappes a producent Stephen Hindman, který má na starosti klávesy a ostatní elektronické mašinky. Na stagei se ještě rozrostli o jednoho člena, který měl na starosti bicí a svojí hodinovou jízdou ve stylu, který by se dal popsat jako směsice indie, popu, glam neo disca dostali do varu celé publikum.



Z pohledu na vystupování zpěvačky Penelope a z poslechu jejího hlasu jsem měl chvilkama pocit, že se koukám na koncert Roisin Murphy, každopádně Golden Filter nás velmi mile překvapili. Na stejné stagei ještě posloucháme část koncertu české kapely WWW, který vzniká naživo mícháním předem připravených zvuků z počítače a ty doplňuje svými, řekněme tomu rapovými texty zpěvák. Musím se přiznat, že nejsem úplně fanda rádoby sofistikovaných českých textů ve smyslu „karamel je cukr, co už se neuzdraví“ apod. a tak tento pro nás do jisté míry alternativní koncert opouštíme a přesouváme se na hlavní stage, kde vrcholí přípravy před koncertem britské nu rave partičky Klaxons. Prostor před hlavním je víceméně zaplněn a kapela za jásotu přihlížejích spouští svojí hodinovou show, ve které zazní většina skladeb z alba Myths Of The Near Future, ale také třeba nový singl Echoes z chystaného alba Surfing The Void. Klaxons mě nijak zvlášť neuchvátili, ale nutno říct, že ani nezklamali, co mě ale vyloženě potěšilo, je skvělý zvuk na všech stageích, za to si pořadatelé zaslouží opravdu velké plus. Další věcí, kterou považuji za fantastickou, je funkce takzvaného Crowd Assistenta u stageí, jeho funkcí je nabídnout vám před začátkem koncertu špunty do uší, nalít vám vodu, když se cítíte dehydrovaní během probíhající produkce, ale v popisu práce mají i pomoc vozíčkářům, pro které jsou na hlavních scénách postavené speciální plošiny. Prostě a jednoduše, když děláte věci s láskou, zřejmě vás napadají věci za hranicemi běžného přemýšlení každého promotéra, jinak si nedovedu vysvětlit, proč se podobné festivaly u nás prostě nekonají. Přes zastávku ve skvěle vymyšlené O2 relaxační zóně se opět vydáváme na O2 stage, kde právě začalo vystoupení anglických producentů Autechre ve složení Rob Brown a Sean Booth. Tato produkce pro mě byla jako téměř z jiného světa, nutno říci, že ačkoliv se považuji za člověka otevřeného a tolerantního různým stylům hudby a jejich interpretace, tohle na mě bylo opravdu trochu moc.



Dvojice vystupuje zásadně v úplné tmě, tudíž žádná LED projekce, žádná světla, prostě jenom tma, do toho se z reproduktorů hrne směsice zvuků vzniklých totální improvizací, rytmus byste tady hledali těžko, prostě není, ani ten zlomený ani pravidelný, zkrátka není, těžko se divit, když své skladby tvoří za pomocí softwaru, který vylučuje jakékoliv podobnosti dvou po sobě jdoucích rytmických vzorců. Tato výhradně elitářská experimentální záležitost ve mně vyvolává pocit, jakoby někdo přehrával hodně, ale opravdu hodně poškrábané CD, nebo jste v nějaké elektrárně u turbín, kde je největší hluk, začali kolem sebe železnou tyčí třískat do všeho okolo a škrábat a skřípat vratama apod. Vydržel jsem 10 minut, poté jsem se odebral dát si raději něco k jídlu, koneckonců, výběr festivalového jídla je více než pestrý. Zpátky na O2 stage se vracíme těsně před DJ setem dvojky ve složení Jens Moelle a İsmail Tüfekçi, kterou budete znát spíše jako Digitalism. Na jejich vystoupení jsem se těšil hodně, ale asi jsem se čekal něco trochu víc. Jens a Ismail odehráli všechny svoje šlágry jako je nesmrtelný a x krát přemíchaný track Zdarlight, následně jej pak zahráli v nejnovějším rewind remixu. Nechyběla ani oblíbená citovka Echoes, remix Harder Beter Faster Stronger, který tahle dvojka vyráběla pro Daft Punk nebo třeba Felix Da Housecat a jeho track Elvis. Dojem ze setu, který mě ničím moc nepřekvapil, mi kazila skutečnost, že pánům to moc dobře nemíchalo, občas se tracky mezi sebou tak hádaly, až jsem přemýšlel, zda jim vůbec fungují odposlechy. Ale všichni se bavili a já vlastně taky a tak pro nás skončil páteční den a uchození a unavení jsme šli spát, abychom načerpali energii na další den, který měl být ještě náročnější.