Report z akce Fritz Kalkbrenner live v Roxy od Čéši

Byl pátek, 17. května, příjemný večer. Do Roxy jsem se chystal tentokrát přijít v moudrou jedenáctou hodinu. Je lepší si vše v klidu odbavit a nečekat žádné přehnané návaly, když tušíte, že tomu tentokrát asi opravdu tak bude. U vchodu ještě nebylo mnoho lidí, ale velký červený autobus naznačoval to, o čem se psalo již dříve v tiskových zprávách. Tedy pokud patřil Fritzovi... Ten si měl totiž přivézt s sebou svou vlastní velkou vizuální show.

Ale nepředbíhejme událostem, které začaly až poněkud později. Odloženo jsme již měli, drink v ruce v podobě zeleného čaje se už také popíjel a mohl jsem se pomalu nechat vtáhnout do děje mého rodného klubu, klubu Roxy. Ano, hodně prokoukla, hodně zesvětlala za ta léta a stal se z ní opravdu moderní kutloch pro milovníky kvalitní elektronické hudby. Kdo z vás si ještě pamatuje tu děravou podlahu a pouhé dřevěné lavičky po stranách či dlouhý, velký těžký závěs za DJem? Tam se děly věci... Trošku mě tentokrát zarazila změna v podobě uzavřeného celého pódia, ba co víc - ani chodby a vlastně celý chillout nebyly v provozu. Nikdy jsem chillout moc nevyužíval, ale mohu vám říci, že tentokrát to byla trochu škoda. Kluci chtěli mít zřejmě atmošku až pod rukama, jak se říká, a důvod pro uzavření pódia byl jasný - světla a celá Fritzova show nedovolovala mít tam publikum. Tam se holt tentokrát skákat nebude...

Kluci mezitím žhavili již pro několik stovek tancujících svá CD a flashky a střídajíc se po pár tracích, ukazovali, jak se připravuje půda pro takové jméno, jakým Fritz Kalkbrenner opravdu je. Z mých osobních pocitů a pocitů tanečníka mi mnohem více sedí hraní Fattyho M. Roman Rai to má takové více zasněné, deepovější, Fatty k tomu zase víc přikládá tu taneční energii. Každopádně ze začátku to bylo takové vlažnější, ale přeci se kluci nebudou snažit odpálit lidi a klub, když hvězda večera čeká v zákulisí...

Byla půlnoc, světla zhasla a do lidí byly namířeny pouze 4 velké bílé reflektory. Začal 15 minutový break doplněný pouze podkresovým beatem. Pro mnoho lidí celkem šok a nečekaná situace. Já s tím počítal, četl jsem totiž tiskovou zprávu. Byl to prostě čas na přípravu všeho pro Fritze. Nevím a neviděl jsem, co přesně mu tam chystali, protože touhle dobou jsem ani neměl šanci podívat se na hodinky, kolik je. Bylo nás tam totiž asi tisíc na place klubu. Namačkán v davu, svírajíc lahev s úsměvy lidí kolem, čekali jsme, až se spustí to, na co jsme byli tak zvědaví a kvůli čemu jsme tu vlastně všichni byli. Atmosféra by se tu dala shrnout pouze do pár přirovnání. Hustá jako med a horká jako slunce. Ano, menší neduh Roxy je, že když je zde příliš lidí, vzduchotechnika nestačí. Navíc i venku bylo teplo, takže vzduch vháněný dovnitř to prostě neuchladil...

A už tam byl! Obrovský aplaus, neskutečný řev, les rukou nahoře, vypadalo to tu jako na punkovém koncertu. Fritz Kalkbrenner přicházel zasypán ovacemi, pískotem a mával směrem k nám, do mikrofonu vyprávěl a vítal nás i sebe. Je neskutečné, jaký si dokázal tento DJ vytvořit fenomén a být přitom stále tak kvalitní, co se produkce muziky týče. Začala nekompromisní jízda plná nádherných a strhujících tracků. Show plná zpěvu a tance. Fritz nejen, že předvedl vrchol DJského umu, nejen, že měl vizuálně vše dokonale sladěno se svým výstupem, ale i jeho komunikace s publikem byla naprosto euforická. Je to strašně příjemné vidět a hlavně slyšet někoho takového, jako je on. Ani vteřinu se člověk nenudil. Slyšeli jsme jeho nejkrásnější songy, viděli, jak je dokáže prožívat, a ten jeho hlas je prostě nezaměnitelný, neskutečný a nezapomenutelný. Zahrál opravdu skoro vše, co od něj známe. Nedokážu to přesně vyjmenovat, ale vy, co jste tam byli, určitě víte... Rozhodně si neodpustím zmínku o tracku "Sky And Sand", který je prostě fenomenální a i jeho bratr Paul na něm hodně postavil. Pak následoval jakýsi přídavek a Fritz v něm předvedl ještě víc než nejvíc. To byl prostě vrchol a krásný track "Can´t Stand The Fire" některé poslal málem do kolen. :) Já už nevím, co více říci o tom dvou a půl hodinovém orgasmickém hudebním zážitku. Být holka, jsem vlhký víc, než jen na zádech...

Já si po jeho vystoupení šel stoupnout na schody, kde lidi lamentovali nad tím, jak to tu bylo hrozné, jako v sauně. Ale lidi! No tak... Tohle byl mejdan! Z mejdanu se chodí propocený, unavený a plný dojmů. Nikdy nepřijdete domů s novou manikůrou, ani novými stíny, když jdete na správnou párty. Jsme prostě už rozmazlení a nebo, nebo už ani nevíme, jaké to je tančit v narvaném klubu a užívat si pocit, který tu panoval kdysi pravidelně. Jak řekl sám Michal Walterstein: "Roxy zažila dnes něco, co pro ni před lety bývalo pravidlem..." Kdo si vzpoměl na doby minulé, byl nadšený, tak jako já. Ti lidé kolem, ta hudba, to vše ve mně vyvolalo pocit naprostého štěstí, uvolnění a radosti. Tak strašně jsem byl rád za to, co se tu odehrálo. Jasně, horko unavuje, to je fakt, ale neříkejte mi, že to nevydržíte těch pár hodin... Když dokážete pít alkohol a kouřit, tak pocení vám neublíží. :) Vzpoměňte si na mejdany s Vitalicem, Miss Kittin a dalšími před lety. V Roxy to jiné nebude, ba co víc - zdálo se mi, že například zvuk byl celkem OK tentokrát, i když je velmi limitován...

Závěrem jsem už jen poslouchal pár tracků od Romana Raie a Roxy, i když prázdnější, stále dost zaplněna tančícími lidmi, si užívala jeho tóny. Mně to po Fritzovi už bohužel nemělo co nabídnout a tak jsem se pomalinku otočil a nabral směr domov. Roman si zahrál i nové Daft Punk, kteří budou asi hitem tohoto léta. Proč ne... Děkuji všem, kteří se zúčastnili tohoto mejdanu a velký respekt všem, kteří to odtančili s úsměvem a pohodou. Škoda uzavřeného chilloutu, ale zase velké potěšení z té atmosféry všude kolem. Tohle se jen tak nezapomíná, tohle se už jen tak nezopakuje...

čéša

Autor se zřekl svého honoráře za tento článek ve prospěch Klubu nemocných cystickou fibrózou, o.s. Přispět můžete i vy - více informací zde.