Report z festivalu Spectaculare od abayo

Tantehorse: Physical Mime Theatre & Bohren & Der Club of Gore

Festival Spectaculare pro mě tedy začal ve středu 29. ledna v prostoru Studia Hrdinů, které je situované ve Veletržním paláci. Pro všechny návštěvníky byly na širokém schodišti, jež skýtá prostor pro hlediště, připraveny židličky a pro příznivce prvních řad dokonce i polštáře k sezení. Pak už zbývalo jen netrpělivé sledování scény a hodinek, kdy už to tedy začne... V jednom momentu se na bílém podkladu, který tvořil polovinu scény, objevila tmavovlasá dívka, jež se postavila zády k publiku a dala se do pohybu. Její silueta se odrážela na bílém pozadí, na němž se záhy objevila projekce, která do sebe samozřejmě pohltila i ji. Krátce nato se na pódiu objevila jiná žena, která byla oděna do baletního úboru a velkou většinu času prováděla jisté taneční pohyby... Každému divákovi muselo být dříve, nebo později jasné, že tato tanečnice předvádí myšlenkové pochody mladé brunetky, jež se na scéně objevila jako první a pro to, aby byla dobrá tanečnice, byla schopná udělat ledacos. Už z tak stručného popisu části děje je jasné, že se jednalo o druh představení, které ztvárňovalo téma, jež je úzce spjato s uměleckým řemeslem. Dřít až na dřeň. Taková filozofie si ale bohužel bere i svou daň, ovšem jakou podobu dostala v tomto tanečně – výtvarném představení, nazvaném "Faith", vám neprozradím.

 

Na festivalu Spectaculare bylo toto vystoupení uvedeno v premiéře, ale snad bude možné jej shlédnout i na dalších místech. Ovšem ti šťastlivci, kteří vyrazili právě sem, měli kromě možnosti vidět jej vůbec poprvé na veřejnosti jako bonus i doprovod kapely Bohren & Der Club of Gore. Její dark-jazzový zvuk se pohybuje ve vážných a ponurých náladách a tak vystoupení dvou tanečnic souboru Tantehorse krásně doplňoval. Sálem se rozezněly jak skladby z jejich nového alba "Piano Nights", jako třeba "Im Rauch", ale v závěrečných minutách vytáhli ze svého repertoáru i své nejpopulárnější a nejlepší skladby vůbec - "Prowler" a "On Demon Wings". Závěr představení byl dosti mrazivý, a tak když se členové kapely ukazovali spolu se dvěmi hlavními představitelkami Miřenkou Čechovou a Andreou Miltnerovou ve světle reflektorů, těžko se na ně člověk mohl usmát, ačkoliv celé představení bylo úžasné. O něco lehčeji to šlo v momentě, kdy všichni do jednoho zuli své boty a v ponožkách se klaněli na bílém plátně, jež bylo rozprostřeno na scéně. Celé šestici se dostalo obrovského potlesku a ti, kteří na místě byli, mi jistě potvrdí, že zaslouženě...

Frederic Robinson & Jon Hopkins

Čtvrteční koncert měl být podle pořadatelů zlatým hřebem večera, jelikož Jon Hopkins od nich dostal nálepku největšího taháku celého festivalu. A ačkoliv na jeho premiérovém vystoupení v Praze čítala návštěvnost zhruba sto padesát lidí, tentokrát byly vstupenky na jeho vystoupení vyprodané už před začátkem samotného festivalu. Jeho jméno za ta léta a hlavně za loňský rok, kdy vyšlo jeho čtvrté studiové album nazvané "Immunity", vystoupalo na žebříčku popularity tak vysoko, že vyčnívá velkými písmeny v line-upu nejednoho velkého evropského festivalu. Vezmeme-li v úvahu tento fakt, tak se potom zdá jako jasné, že Palác Akropolis byl pro takovou hvězdu kapacitně nedostačujícím, nicméně na druhou stranu mohli ti šťastlivci, kteří se o vstup postarali zavčasu, vidět z téměř každého kouta jak kouzlí pomocí tlačítek celý ten souzvuk tónů... Své představení odstartoval melodickou "Breathe This Air" v její vokálové verzi, na níž se podílela polovina uskupení Purity Ring - Megan James. Ačkoliv má v sobě tahle věc zakořeněný jakýsi pulzující rytmus, tak ani ten nepřesvědčil mnoho lidí k nějakému pohybu.


 
Na nějakou chvíli tomu tak ještě zůstalo a až poté, co zazněly třeba "Insides", "We Disappear", "Sun Harmonics" nebo "Colour Eye", jež naživo zněla mnohem chytlavěji, než ve své studiové verzi, se publikum podařilo rozpumpovat díky "Collider". Tahle skladba je prostě jedno velké techno. Od začátku do konce, ale sluší jí to. V některých momentech bylo dokonce lepší odlepit oči od skvělé projekce VJe Koloucha, která byla ten večer více abstraktní, než je u něho zvykem, a nechat se unášet na tom jednoduchém, chytlavém a tanečním zvuku... Největší ohlas publika sklidila "Open Eye Signal", ale pro mě nemohla být zlatým hřebem večera jiná věc než "Vessel". Tedy pardon, chtěla jsem říct "Vessel live". Když už její samotný základ obsahuje značné množství glitchů, její živá verze jich zkrátka musí mít ještě o trochu víc... A tak tomu také bylo, a kromě nich samozřejmě i ta jemná linka, jež nakonec vygradovala v závěru, který byl plný rozbíjejících bicí a noisových zvuků. 



Když už si člověk myslel, že je té krásy bohužel konec, tak nechal kombinaci všech těch zvuků ještě o kus vygradovat, až si skoro přál, aby tahle tvrdá noisová chvilka snad nikdy neskončila. Nicméně všechno krásné někdy končí, a tak záhy skončila jak "Vessel", tak vystoupení Jona Hopkinse... Po bouřlivém potlesku se tedy ještě vrátil na pódium a opravdu se s námi rozloučil až skladbou "Last Time", za jejíž originální verzí stojí Moderat, avšak Jon ji samozřejmě předělal k obrazu svému. Inu, bylo to celé pěkné představení a v některých momentech by se dalo i říci, že atmosféra v Paláci Akropolis vřela. Ještě bych se měla ale vrátit alespoň na moment k začátku večera, který hudbou odstartoval mladý a talentovaný Frederic Robinson v živém setu. Byl opravdu tak živý, že i zpoza pódia jste mohli vypozorovat, že zvuky ovládá přímo před vašimi zraky například pomocí herní konzole, s níž mával porůznu do stran, až to vypadalo, jako by to byl nějaký dirigent elektronických zvuků. Bylo to vskutku zajímavé představení, které překračovalo jak žánr rovných beatů, tak drum´n´bassu.

Hauschka & Nils Frahm

Závěrečný páteční večer patřil o poznání klidnější hudbě. Na programu bylo představení německého klavíristy a skladatele Volkera Bertelmanna, který je známější pod svým uměleckým jménem Hauschka. Ten se předvedl za doprovodu bicích perkusionisty Samuli Kosminena a společně tak dopřáli tichému a pozornému publiku, které zaplnilo celý sál Paláce Akropolis, rytmické a energické skladby, o kterých bych si snad troufla i říci, že byly určeny spíše pro náročnější hudební posluchače. Jelikož jsem se mezi ně na místě nezařadila, poslouchala jsem tóny linoucí se ze sálu u Divadelního baru, kde se také na televizním přijímači promítala projekce, jež snímala jak Volkerovy hbité prsty, tak i struny klavíru. Což byl rozhodně zajímavý nápad na vizuální doprovod koncertu takového typu... Pro mě byl ale hlavní hvězdou večera Nils Frahm, který stál na pódiu Paláce Akropolis již podruhé. Ani tentokrát nechyběly historky nebo vtípky, které stačil vykládat během bloků, jež sestávaly z několika po sobě jdoucích skladbách...



Avšak ještě předtím, než vůbec zasedl za piano, stačil vyzvat část publika k tomu, aby se usadila na pódiu, čímž se v sále utvořilo poměrně dost místa a tak se člověk nemusel bát, že třeba drkne loktem do souseda. Své hudební vystoupení Nils odstartoval skladbou "Says", která vyšla na jeho posledním albu "Spaces". Teskné tóny se rozezněly sálem, ve kterém panovalo takové ticho, jaké jsem na koncertě takového typu snad ještě nikdy nezažila. Nils sklidil za "Says" obrovský aplaus, stejně jako za "Familiar", "Went Missing" nebo "Hammers", které patřily ten večer k jeho nejpovedenějším. Nejvtipnějším momentem celého večera byla část, kdy improvizoval se štětkami určenými na úklid toalet a rozesmál při tom nejednoho diváka. O to víc, když se mu jedna z nich rozbila a Nils ji s výrazem překvapení zahodil... Hodina, kterou s námi Nils Frahm strávil, utekla neskutečně rychle, ale slíbil nám, že když budeme po desáté večerní potichu a nebudeme se s ním loučit ani potleskem, že nám bude hrát o něco déle.

Zatímco jej pár jedinců zcela nepochopilo a dalo se do hlasitého aplausu, poprosil někoho z publika, aby to přetlumočil ještě do češtiny. Když se sálem rozezněl pokyn: "netleskejte prosím", tak to pro změnu vyvolalo vlnu smíchu. V samotném závěru nám dopřál některé ze svých raných skladeb, jako třeba "Ambre" a "Tristana". Poté nám naznačil, že máme být opravdu potichu, zamával a zmizel z pódia. Pátečním koncertem se premiérový ročník festivalu Spectaculare ukončil. Řekla bych, že vzhledem k tomu, jaký byl o vstupenky zájem, jej pořadatelé mohou hodnotit jedině kladně. Jako pozitivum se jevil i výběr místa pro koncerty, protože Akropole byla vhodná jak pro klavírní hudbu obou skladatelů, tak i pro elektronickou masáž Jona Hopkinse. Stejně tak slušelo vystoupení souboru Tantehorse Studiu Hrdinů. Teď už nám nezbude nic jiného než čekat, co si pořadatelé Spectaculare připraví pro jeho další ročník...

abayo

foto: terezi