Report z akce Apokalypsa - 15 Years Anniversary od čéši

Před dvěma týdny jsem do Brna vyrážel velmi natěšen na pana Beyera do klubu Fléda a volil jsem vlakový spoj, tentokrát díky časové tísni způsobené páteční prací jsem zvolil se svým milým doprovodem autobusovou přepravu. I když byly obavy z příjezdu, světe div se, dorazili jsme k hotelu Grand s osmiminutovým předstihem, než byl plán. Krása! Šalina číslo jedna nám přijela ihned po našem příchodu na nástupiště a po pár zastávkách jsme se už jen s obrovským davem vydali temnou ulicí dolů směrem k Boby centru. Spěchali jsme, hnal jsem všechny co nejrychleji, protože jsem měl tušení, jak to v Brně je, když přijde člověk v určitou hodinu...



Mé předtuchy se bohužel vyplnily. U vstupu již byl dav čítající dobrou stovku, ne-li více nedočkavých party people a já tušil, že nejen, že nestihnu ani minutu z dua Spiriakos a Nois alias Tools Project, ale že mi určitě unikne i dost ze setu lady Nicole Moudaber... Po více jak 30ti minutách ve frontě jsem bohužel strávil i nějaký čas u akreditací, které se bohužel nevyvedly tak, jak by si člověk přál, a tak se vše prodloužilo ještě o trochu více. Stane se, i když tentokrát poprvé... Již jsem byl ale uvnitř a šatnu, ve které se tísnil stejně početný dav, jaký stále zbýval i venku, jsem oželel a bundu umístil do své tašky a odebral se již co nejrychleji vstřebávat tu nezapomenutelnou a dlouho očekávanou atmosféru Boby Centra...



Laser Show Hall již duněla v nádherném syrovém a tak specifickém beatu, jaký mohla udávat pouze paní Nicole! Dostal jsem se skrze dav už zhruba tisícovky lidí až dolů, přímo před velmi kvalitně připravenou stage. Obří LED panely ale skrývaly celou Nicole tak, že jí jen občas vykoukla její neskutečná hříva, kterou nosí na hlavě. Její set byl absolutně bez chyby - valivý, podmanivý, nutící k tanci a přesně odrážející současnou podobu techna. Tu opravdovou, s tím správným zvukem a syrovým přednesem. Moc mě bavila a s jejím posledním trackem se najednou začala pomalu uzavírat celá ta velkoplošná projekce před ní... Panely utvořily jakousi bránu, tedy kulisu k tomu, aby se mohl představit další host v pořadí.

Pan Len Faki! Brána se s prvními údery pomalu otevřela a Len Faki se ujal kormidla. Možná se mnou někteří nebudou souhlasit, ale jeho set považuji za to nejlepší, co jsem na tomto díle slyšel. Neskutečně dravý, plný úžasných ploch. Ze začátku je pravdou, že mu trvalo než se publikum chytí a rozjede své taneční umění, ale Len Faki si se zvukem pohrával grandiózně! Jeho set postupně gradoval a dával nám pocítit to, co jsem cítil tento rok v létě, když jsem ho slyšel na Awakenings v Amsterdamu... Lapal jsem po dechu, tančil a stále se smál. Bylo to krásné, bylo to přesně tak, jak jsem si přál. Všude lidé, jež sice netvořili takovou atmosféru jako kdysi dávno před lety, chyběly mi občas ty ruce nad hlavou, to hecování DJe, aby valil víc, pískot a jiné efekty, jež dotváří tu opravdovou atmosféru, ale stále tu byla spousta usměvavých, spousta vyndaných, ale tak spokojených tanečníků... Prostě Boby je zpátky, kámo, brácho!



Procházel jsem se pomalu Boby Centrem a za celou dobu, co jsem ho mohl navštěvovat, což je více jak 11 let, jsem byl poprvé v Cafe de Paris. Stage s názvem CODE mi vyrazila dech! V tu chvíli tam hráli JB a Flesh, kluci z Prahy, jež už mohli hrát například i s Carlem Coxem, tu měli již více jak 500 pískajících a tančících lidí, což jim dozajista dělalo radost... Běžel jsem je jen rychle na stage pozdravit, popřát krásnou zábavu a zmizel opět v davu, tam, kde to mám nejraději. Čekal jsem na legendu - legendu jménem Dave Clarke, alias ten pán, co se nikdy neusmívá. Dave Clarke byl vždy fenomén, vždy dokázal neslýchané a na zvuku, jenž byl v Boby, měl rozhodně hrát bomby, když už se po tolika letech vrátil.

On je hrál, ale tak nějak padaly stále stejně, nebo mně to alespoň tak přišlo. Nebylo to zlé, bylo to však dost chladné, nic neříkající a stále se opakující bouchání. Je možné, že ty tracky slyším a vnímám jinak, vnímám vždy vlastně vše pouze jako obyčejný clubber, jenž tančí... Neznám názvy skladeb většinou, neznám labely a neumím posoudit, jaká je to kvalita, ale toto mě prostě až tolik nebavilo a i publikum bylo vlažnější. Atmosféra dost ochabla a i když ke konci to bylo mnohem, mnohem lepší, já strávil mezitím i velkou chvíli opět na třetím pódiu pod patronátem skupiny CODE. V tu chvíli se tam odehrávalo něco neuveřitelného! Hrál DJ Ravic, dav byl tak hustý, že se nedalo skoro projít dopředu a saxofonista, jenž ho doprovázel, byl absolutně neuvěřitelný!



Dlouho jsem neslyšel tak dobré techno podporované doprovodem, jakým byl právě on! Respekt DeeSaxxovi a uznání opravdové kvality oběma. Toto mě bavilo a rozhodně jsem nebyl sám... Vrátil jsem se však na hlavní pódium, kde měl od čtyř hodin udávat tempo ten, jenž kdysi do naší země přivezl něco, co jsme tu předtím neslyšeli. Hard techno, posléze schranz. Ani nevíte, jak jsem byl kdysi rád, že se od toho samotný DJ Rush distancoval a začal hrát opět dobré, klasické a silné techno vály. Toto mě na něm baví velmi a i když je opravdu silně postižen špatným sluchem, tentokrát se mu to ani nekopalo. Velmi silný set na konec, od velkého a  stále charismatického šest stop vysokého pana Rushe. To byl tedy konec mého tanečního maratonu v Boby...



Bohužel nejsem nesmrtelný a síly prostě dochází. Sebral jsem posledních pár úsměvů a pozdravů z okolí, rozloučil se s přáteli, jež tak rád vidím a vyzvedl svou posádku na cestu domů. :) Než jsme došli na vlakové nádraží, povídali jsme si, jak moc příjemná noc to byla, jak krásně jsme si zase zatančili a dozvěděl jsem se i prvotní dojmy od těch, jež tu byli poprvé. Ach, jak dávno to bylo poprvé pro mě, jak krásně se na to vzpomíná a jak rád jsem tu opět byl... Díky všem, jež tančili u mě, za mnou, nebo občas přede mnou. Hezký podzim všem!

čéša

videa: ronny

Autor se zřekl svého honoráře za tento článek ve prospěch Klubu nemocných cystickou fibrózou, o.s. Přispět můžete i vy - více informací zde.