Groove Armada - Goodbye Country (Hello Nightclub)

Groove Armada - Goodbye Country (Hello Nightclub)

Dám vám jednu hádanku. Jak nejlíp poznáte bez pohledu do kalendáře, že se pomalu ale jistě blíží čas vánočních svátků? Nemám teď na mysli zvýšený shon na ulicích a předvánoční výzdobu ve výlohách, ani playlisty s vánočními koledami v rádiích. Tak jako každý rok se to dva, tři měsíce před těmito křesťanskými oslavami začne na pultech obchodů hemžit novými alby populárních interpretů. Gramofonové firmy chytře nasazují své hudební koníčky na dostihová pole a pak už jen s vidinou tučného zisku očekávají, jak se ten který titul umístí v žebříčcích popularity a následně pak zakotví pod vánočními stromečky jako dárek, který vydrží. Ani Groove Armada nezůstala letos pozadu a to prosím již loni potěšila své fanoušky remixovým albem a djským setem Back To Mine. V žádném případě se na tuhle dvojku nezlobím a nový materiál jsem jenom a jenom (pln očekávání) uvítal. Pojďme si nejdříve o kapele, která nám CDčko s perfektním obalem uchystala, povědět "pár" slov.

Groove Armada je relativním nováčkem ve světě taneční hudby. Její vznik je datován rokem 1997 a tvoří ji dva šikovní muzikanti - Tom Findlay a Andy Cato. Zásluhu na tom, že se tihle dva dali dohromady má však paradoxně Andyho přítelkyně. To ona se znala s klanem muzikantů na Cambridgi, odkud se později vylíhla taková jména jako Idjut Boys nebo producent Tim "Love" Lee. Jednou Andyho vytáhla na mejdan, kde kluci poslouchali své oblíbené tracky, věnovali se chatu a improvizovali na basovou kytaru. Andy s Tomem rychle poznali talent toho druhého a protože nápady nešetřili, začali pilně cvičit. Výsledkem byly dva singly 4 Tune Cookie a At The River, které ukázaly, že jejich hudba dokáže být hodně různorodá a možná právě to jim zajistilo smlouvu s labelem Tummy Touch, na kterém o rok později vychází celé album pod názvem Northern Star. Mimochodem hvězda se ihned stává součástí jejich hudebního loga. Jako by se styděli za svá jména, používají zde nicky Big C a Simba. Najdete tu opravdu všechno, počínaje ambientními postupy labelu Ninja Tune, zajímavými samply, ale i silnými melodiemi alá The Air či tracky s rovnými beaty. Zdá se, že deska byla hodně nedoceněna, protože At The River, která na ní překvapivě nevyšla, se objevila před dvěma roky v novém vydání a další dva tracky Captain Sensual a M2 Many až loni. Obrovskou díru do světa však udělali s albem Vertigo. Opět nabídli posluchačům přehlídku nejroztodivnějších hudebních stylů a nálad, včetně hiphopových postupů, jazzových inspirací, funkových motivů a deephouseových beatů. Každému učarovala At The River, která díky skvělému soulovému feelingu Patti Page ve vás nechá ty nejhezčí vzpomínky. Popularitě této desky přispěl i remix Normana Cooka alias Fatboye Slima pro (v Americe hodně konzervativní skladbu) I See You Baby. Díky filmu 60 Sekund jste mohli i v našich kinech zaregistrovat jinou hitovku - If Everybody Looked The Same (film byl jinak příšerný:-(. Mezi nástroje, které Andy s Tomem používají, patří samozřejmě různé klávesové mašinky, basová kytara, Andy ovládá trombón a Tom jiný dechový nástroj - trumpetu. Za perličku z jejich osobního života bychom měli zmínit ještě otevření stejnojmeného klubu v Londýně. Jméno Groove Armada si vypůjčili podle nočního klubu sedmdesátých let v Newcastlu. Jejich živá vystoupení jsou pověstná (my jsme si mohli vychutnat pouze jejich DJský set:-( a pozoruhodné je, že Tom Findlay často na pódiu vystupuje ve fotbalovém dresu s oranžovou desítkou na zádech! Recese? Nikoli, Tom je vlastníkem jednoho fotbalového týmu a zřejmě se nerad převléká:-). 

Čímpak se tedy blýskli tihle šikulové pro konec roku 2001? V první řadě musím předeslat, že na albu je až přepychový seznam hostů, kteří se na něm podíleli. Pro první kontakt s posluchačem si hoši vybrali skladbu Suntoucher. Je zde stále ještě cítit svěží dech Vertiga, ale o poznání více se tu mluví. Vokály byly do úst vloženy raperovi jménem Jeru The Damaja. Ten už se na hiphopové scéně pohybuje dlouho, přičemž svůj první text si napsal už v desátém roce života. Spolu s kamarády z vysoké školy - Guru a DJ Premierem tvoří projekt Gang Starr a jistě to pro něho musela být obrovská čest, aby využil nabídky v čím dál populárnější GA. Hodně pohodový track, u něhož oceníte hlavně dokonalou vyváženost mezi hlasem Jeru a jednotlivými nástroji. Žádný souboj tu nevzniká a prostor patří zejména živým instrumentům, jež tu rozvíjejí své melodické linky nikam nepospíchající skladby. Líný začátek ve stylu Thievery Corporation si tohle atmosférou nabité album zasloužilo.

Následující Superstylin' albu předcházelo jako energií nabitý singl, podpořený vydařeným videoklipem, kde se všechno točilo kolem obřích reproduktorů. Ty vaše si taky pořádně užijou - basa hraje dominantní roli a ve spojení s houseovými spodky a výrazným projevem ústředních raperů M.A.D. a MG, vytváří téměř klubovou hymnu. Nevím jak vy, ale jak použité trumpetky, tak donekonečna opakované hlasové echo ve mně evokuje srovnání s častými návštěvníky Prahy - Zion Train. Téhle skladbě nelze vytknout vůbec nic - frázování sedí, každý tón plní důležitou úlohu, dynamika funguje, nadýchaný prostor skladba obdržela - prostě paráda! M.A.D., který track hlasově obdařil, už si svoji premiéru odbyl skladbou RAP na albu The Remixes a za zmínku stojí i účast v Tomově fotbalovém družstvu!

Drifted je pro mě tím nej! trackem tohoto alba. Může za to jednak množství využitých zvuků, originální doprovod bicích, ale hlavně vývoj jednotlivých pasáží tracku, které si nejedou podle šablon, ale vytvářejí tak nějak skladbu ve skladbě. Ještě jsem se jí stále nenabažil a od té doby co tohle CDčko mám, už jsem ji slyšel nejmíň dvacetkrát. Těch změn, těch překvapení, takových náladových skoků a ta vyváženost, harmonie - bude vás až mrazit vzrušením. Když k tomu všemu najede postingovsku zabarvený hlas Tima Huttona, necháte už se unášet pouze silnými plochami, které kromě vás ve stavu beztíže převalují jen tu jednu jedinou silnou větičku: "Drifted, So Drifted...". Dodneška byla pro mě nejéteričtější skladbou od GA - At The River. Díky tomuto albu měním jednu zasněnou věc za jinou, navíc s novějším datem vydání!

Čtvrtý track patří Little By Little a hned je jasný hledaný záměr - změna. Zpěvákem tohoto kousku je tentokrát šedesátiletá folková legenda - Richie Havens. Ústředním nástrojem je kytara a spolu s Richieho hlasem se tak pod taktovkou Groove Armady vyvíjí song psaný jako pro nějaký bar, kde vzniklo místo pro jeho soulový projev. Jedná se spíše o smutnou popovou skladbu, která se však zřejmě do éteru našich rádií nikdy nedostane:-(.

Fogma přináší další vokály, tentokrát však nejde o originální práci ve studiu, ale pouze o samplované úryvky skladby Bam/Bam od Sister Nancy.  Bohužel zní až příliš kýčovitě, hlavně prostřednictvím zmiňovaného hlasu. Snad to chlapci měli vymyšleno s trochou nadsázky. Hudebně se rovná třeba hitovkám I See You Baby či Everybody Looked The Same, které byly postaveny na stejných houseových doprovodech. Výborné jsou rozvrzané syntetické zvuky a množství šumících efektů v přechodech. Ty dodávají na prostoru a skladbě se svižným tempem potřebnou šťávu pro ukojení tancechtivých!

Šestou pozici okupuje My Friend. Myslím, že vím, co vás po dvaceti vteřinách napadne. Jasně - takhle přece zní Morcheeba. I když spíš hravější album Big Calm, než příliš popové Fragments Of Freedom. Sky Edwards z takto spřízněné party tentokrát zastupuje zpěvačka Celetia Martin. I když si to možná neuvědomíte, tak i tady se samplovalo a dokonce hned ze dvou originálů. Myslím však, že nikoho tahle "vykrádačka" nemůže urazit. GA s vkusem jim vlastním vyrobila z potřebných ingrediencí hodně pocitový track a vokály Celetie jsou následováníhodné. Pouze občas si neodpustí dvojka Findlay/Cato vokodérové zabarvení.

Lazy Moon pro změnu patří spíše do kategorie instrumentálních opusů tohoto alba. Tentokrát vás neruší žádný zpívaný text, natož rapovaný doprovod. Připomíná mi to Rollův vedlejší projekt Dusted, i když myšlenky mám zkreslené hlavně tím, že v závěru se krátkou hlasovou rozcvičkou představí Rachel Brown, se kterou Rollo tak často spolupracuje - ať už jsou to Faithless nebo právě Dusted. Názorný příklad, jak se taneční hudba bez velkého prostoru prostě neobejde. Můžete skládat sebelíp, ale pokud zůstanou vaše tóny uvězněny někde ve středu reproduktorů zahuhlané k nepoznání, je zbytečné se vůbec snažit. Ta digitální čistota je tady patrná a křišťál vrhá své zvukové jiskřičky dál a dál. Sen je přesně to, co tuhle skladbu vystihuje. Housle svádějí nezáviděníhodný souboj se studiovou technikou a protože se s nimi zas až tolik fanoušek hudebních experimentů nesetkává, musí i on ocenit ten náznak exotiky. Silná skladba se loučí řečí ptáků a vy můžete tesknit, protože v dnešní minimalistické době se zřejmě hned tak do studia k podobným skladatelským hrátkám nikdo zavírat nebude.

Raisin' The Stakes ukazuje zase uplatnění snad všech živých nástrojů, na které si vzpomenete. Kytara, basa, trumpeta, saxofon, lesní roh, trombón (opět důkaz, že na dechovou sekci nedají dopustit) a k tomu všemu asistence diskžokeje, pracujícím pod přezdívkou DJ Search. Ukázkové je zejména scratchování v jeho podání, ale tenhle track mě tak trochu nudí. Není tu nic na co bych mohl ukázat, ale třeba se posluchači najdou už jen pro to Searchovo scratchování po písmenkách nebo Kriminalův strojový rapovaný projev.

Healing je, co se týče oblíbenosti všech tracků, hned na druhém místě mého osobního žebříčku. Druhá šance pro Richieho Havense, ale zároveň techhouseová prvotina. Docela by mě zajímalo, jak by tenhle track obstál v setu třeba naší jedničky - DJe Trávy. Je totiž srovnatelný s tím, co dělají jeho oblíbenci Get Fucked a když už Tráva hraje na svých Mixech vokálovky alá Oceán od Significant Others, myslím si, že i Healing by si v jeho setu místo našla. Počkejme si, jestli se objeví singl s nějakými zajímavými mixy... Jediné co mi tam nesedí, je trochu překvapivý, možná až zbytečný úvod. Chvilkové experimentování se zvukem se tak nějak násilně utne, jakoby si CDčko poskočilo. Jinak techhouse se vším všudy. Koutky vám budou cukat nad tím bláznivým propojením s legendou folkové scény. Všechno však ladí, takže tah to byl dobrý - originální!

Edge Hill už jste měli šanci slyšet před vyjitím tohoto alba. Jestlipak si vzpomenete, kdy to bylo? Tahle tajemná skladba byla asi tím nejpomalejším příspěvkem pro soundtrack k filmové Laře Croft. A filmově zásluhou smyčců opravdu působí. Má v sobě zakódovanou hodně silnou myšlenku, ke které vás autoři pomalu dovádějí, aby se pak náhle vše zlomilo a hudební tok vystříkl do výšky jako gejzír rozkvétajících tónů. Opět se tu staví na počítačových efektech citlivě rozprostřených mezi živými nástroji. Ty tajemství dodávají ten správný šmrnc.

Poslední Join Hands si opět střihl Tim Hutton. Umím si představit, jak by tahle na první poslech improvizace se slovíčky vyzněla naživo a tak mě trochu mrzí, že se zatím nenašel promotér, který by živé vystoupení zprostředkoval. Join Hands není žádnou velkou hitovkou, ale propadákem taky ne. Pouze příjemně zlenivělým trackem s výraznou basovou linkou a pocitově vyrovnaným vokalistou.

Závěr: Už teď můžu bilancovat nad uplynulým rokem. A ať přemýšlím jak přemýšlím nad deskou, jež bych mohl nacpat do kolonky "Album roku", žádný jiný adept mě v tuhle chvíli nenapadá. Takže je to jasné: Album roku = Goodbye Country (Hello Nightclub) od GA. Tento statut získává jak za svou členitost a různorodost, tak za perfektně odvedenou studiovou práci. Připočtěte kvalitní booklet, řádku hostů a dárek pod stromeček pro Vašeho milovaného už máte!

Myclick