Ennio Morricone - Morricone RMX

Přiznám se, že jsem ani ve svých nejbláznivějších snech nečekal, že bych někdy psal recenzi na autora, jež má jako datum svého narození uveden rok 1928. Když však zjistíte, že přispěl neuvěřitelným počtem skladeb k filmům - některé prameny tvrdí 400 (jiné 550), nedá vám to, abyste po tak muzikálním člověku nezačali pátrat víc. Možná už tušíte, že si tu nebudeme rozebírat jeho vlastní tvorbu, ale zaměříme se na hudební experiment, kdy jeho třináct skladeb prošlo rukama současných tvůrců taneční scény.

Takže otázka zní: Kdo je ten génius, který už tolik lidí inspiroval, svojí hudbou strhával návštěvníky kin a který za sebou zanechal tak bohatou úrodu nápaditých skladeb? Ennio Morricone se narodil 11. října roku 1928 v Římě. Když mu bylo dvanáct let, začal studovat hudbu na konzervatoři Santa Cecilia. Již během studií na něho učitelé naléhali, aby se věnoval vlastním kompozicím, protože už tehdy u něho objevovali rozvíjející se talent.

V tomto věku už si také přivydělával jako hráč na trumpetu v různých jazzových kapelách. Poté, co zdárně ukončil studia, začal pracovat ve Státním rozhlase. Poslouchal téměř všechno - od tehdejší italské scény, přes pop, rock, líbily se mu klasické skladby i jazz. Z každého stylu si vzal to nejlepší a pustil se do vlastní tvorby. Seděly mu spíše instrumentální skladby, které se mu pak báječně hodily po oslovení významným italským režisérem - Sergio Leonem.

Ten je proslulý hlavně množstvím "spaghetti westernů" a právě do jednoho z nich - Fistful Of Dollars s populárním Clintem Eastwoodem v hlavní roli, požádal tehdy začínajícího Morriconeho o hudební doprovod. Morricone připravil působivé melodie postavené na síle akustických nástrojů, jako jsou nejrůznější píšťaly, flétny, klasická i elektrická kytara a perkuse. Zazněla zde i jeho pověstná trumpetová sóla. S tímhle materiálem u Leoneho zabodoval, protože později spolu vytvořili nerozlučný tandem, který výsledky sekal jako Baťa cvičky. Co film, to zvýšená pozornost diváků a později též nominace na Cenu akademie za nejlepší filmovou hudbu. Jeho vrcholnými okamžiky kariéry se staly další filmy z westernového prostředí - The Good, The Bad & The Ugly a nesmrtelný Once Upon A Time In The West, u nás promítaný pod názvem Tenkrát na Západě, s tím typickým a výstražným harmonikovým sólem.

Ač to tak nevypadá, jeho tvorba nebyla spojována pouze s pohádkovými kovbojkami, ale ozvučení svých filmů vděčí Morriconemu i režiséři věhlasných jmen - Roman Polanski, Barry Levinson, Mike Nichols nebo Brian De Palma. Ti všichni dokázali ocenit jeho obrovskou píli a cit, vžít se po hudební stránce do duší jejich filmových hrdinů. Z Morriconeovy čistoty a přehlednosti dokázali těžit i interpreti populární hudby, jmenujme třeba Joan Baez, Dalidu nebo Sarah Brightman. Díky projektu Warner Music, kterým osud Morriconeovy (mnohdy nedoceněné tvorby) není lhostejný, dostali šanci současní tvůrci elektronické hudby, představit svůj vlastní přístup k jeho dílu.

Úlohy prvního remixu této kompilace se zhostilo nám dobře známé seskupení z Liverpoolu - Apollo 440. Mají na kontě již tři zdařilá alba a jelikož dost rádi převlékají svůj hudební kabátek, docela jsem se bál, jak tenhle zásah vlastně dopadne. Dostali totiž k přemíchání právě skladbu z Tenkrát na Západě - tady trefně nazvanou The Man With The Harmonica. Výsledek potěší spíše ty, kteří si oblíbili tu klidnější tvář Apollo 440 a hity jako Pain In Any Language či Vanishing Point z alba Electro Glide In Blue patří k jejich oblíbeným. Remix je totiž přesně v duchu tohoto alba. Začínáme tolik proslavenou harmonikou přes průzračný klavírový doprovod a efekt šumícího větru, hozený do sterea tak, aby vás náležitě "pocuchal". Hoši to vše podbarvili triphopovým doprovodem živých bicích, kterým tu a tam přidají ještě nějaké to echo pro zpestření. V půlce skladby se přidá ta řádně naostřená elektrická kytara a objeví se tu i kostelní zvony. K jejich cti patří zejména to, že se nepouští do nějakých velkých experimentů s tímto nadčasovým eposem, ale spíše dbali na to, že jakýkoli nepřiměřený zásah by mohl vyvolat vlnu kritiky. Přitom sami mají s nejrůznějším samplingem bohaté zkušenosti.

U triphopu ještě chvilku zůstaneme, pouze se přesuneme za berlínskou Terranovou. Těm připadl další kousek Morriconeovy tvorby - tentokrát skladba z filmu For A Few Dollars More z roku 1966. Použitými aranžemi mi tenhle projekt, jež si kromě svých vlastních prací získal srdce posluchačů i v tradičním setu DJ Kicks u !K7, připomíná nové verze starých bondovek. Základ tu tvoří klasické kytarové sólo, kovbojkami tolik zneužívané. Mihne se tu i zvuk nabíjené winchesterovky, i když důraz je tu kladen na různé syntezátorové rejstříky tolik podobné originálu. Nové jsou už pouze různě vrstvené doprovody bicích, které tu nijak rušivě nepůsobí. Opět jeden citlivý zásah s novými technologiemi.

V Německu ještě zůstaneme a tentokrát můžeme sledovat studiovou práci pro mě neznámého projektu Copasetic Con Vivi E Selda. Tohle berlínské trio přemíchalo skladbu Here´s To You, kterou hlasem obdařila slavná písničkářka i v našich luzích a hájích - Joan Baez. Ta tu zpívá anglicky i francouzsky a předlohou se stal případ dvou anarchistů Nicoly a Barta, jež skončili tragicky na elektrickém křesle. Bojovali proti násilí a doplatili na to... Copasetic nabídli zcela revoluční přístup - jedná se o jakýsi hybrid 2-stepu a triphopu. Nad celkem složitě programovanými beaty přelétává sampl vrány, v dálce se objevují Morriconeho smyčce, ale jinak je tenhle track hodně kostrbatý a bude jen těžko hledat uplatnění na talířích gramofonů.

Nejslabší kousek kompilace nás však čeká právě teď. Mají ho na svědomí japonští Fantastic Plastic Machine. Originál skladby Belinda May mi hodně učaroval a možná proto jsem se nedokázal smířit s tím paskvilem, který tenhle projekt vyrobil. Šéf Tomoyuki Tanaka přišel se svými tradičními beaty, tolik používanými třeba v moderní bossa nově. Problém je, že tenhle automat už dneska neskrývá žádné kouzlo - na smyčce stavěl před čtyřmi roky dokonce hodně komerční projekt Ramona Zenkera - Bellini, takže o nějakém novém nápadu nemůže být vůbec řeč. Husí kůže vám však naskočí, když tu nádhernou melodii milí japonci překryjí tím nejstupidnějším automatem z nejstupidnějších automatů, takže tempo tu určuje diskotékový bassdrum, matemamaticky se střídající s fádním činelem. Přitom Morriconeho melodie působí jako tornádo - točí se stále dokola a vzpíná se výš a výš. Jen kdyby pod sebou nemusela mít tu hrůzostrašnou hudební omáčku, která tu působí jako výsměch géniově originálu.

Posledním příspěvkem z triphopového stylu je remix od Bigga Bushe z Rockers Hi-Fi. Těm se na kompilaci podařilo umístit dva remixy, ovšem pod tím dalším je podepsán druhý z této party - DJ Dick. Bigga Bush na rozdíl od svého kolegy, nabídl podstatně energičtější verzi skladby Clan Of The Sicilians, jehož filmovou podobu s hvězdným obsazením jsme mohli sledovat i u nás v televizi. Začátek je v hodně pokĺidném duchu, kterému vévodí pouze jediná klapka zasilujícího piána. Pak se přidává harfa, táhlá píšťala a najednou postřehnete tu změnu. Bigga Bush si dává záležet s nástupem bicích, svoji roli sehrávají i různé samplované smyčky, výborný je doprovod z perkusí plus nové rejstříky pro originální melodie. Vzhledem k délce tak vznikl prostor pro různé změny a autorovy nápady se stále se přidávajícími nástroji. Ústřední melodii si pak vychutnáte na závěr, kdy se pomalu ztrácí a nechává ve vás tu tajemnou a přitom výstražnou náladu nutnou k zamyšlení.

Zbytek alba je už v downtempovém duchu a jde o skladby, které by určitě ocenil i náš redakční kolega DJ Ash. Slavná Chi Mai připadla stále lepším Nightmares On Wax, jež už dávno nekoketují s hiphopem. Chi Mai, pocházející z filmu Maddalena, má hodně zamilovanou melodii a opět nezbývá než obdivovat, jak se většina autorů s mistrovými originály poprala. Vytvořit z nich totiž track postavený na automatických bicích není žádná legrace. NOW dokazují, že s touhou pro experiment v nich ještě zůstal cit pro původní záměr skladby. Neničí ji tedy nějakými drsnými beaty a sekanými zvuky, spíše se rádi přizpůsobují. Po úvodních smyčcích je už to totiž pouze hra bicích s pár tóny kláves a občasnými efekty. Nic strhujícího, pouze klidná poloha, jež si tahle smutná skladba zaslouží.

Americká obdoba rakušáků Kruder & Dorfmeister (mimochodem ti mi tu hodně chybí) má jméno Thievery Corporation. Morriconeho Il Grande Silencio v jejich úpravě je přesně na úrovni loňské desky The Mirror Conspiracy. Asi nejvíce ze všech zúčastněných remixérů dávají všanc spíš svůj vlastní pohled, než aby používali již mistrem nahrané nástroje. Tracku vévodí opět chytrá a působivá basová linka, přímo šperkovnice syntezátorových barev a potom už jen mazlivá atmosféra s využitím lehoučkých ploch a různých vábivých doplňků. Moc příjemný kousek, který dvojku Hilton/Garza představil i v roli šikovných přemíchávačů.

Přiznám se, že neznám moc tureckých muzikantů a o to více jsem se těšil na příspěvek Ali N. Askina. Un Bacio předčilo má očekávání a tenhle track je nejlepším remixem kompilace! Hodně připomíná Dorfmeistrovu Toscu - stejné zvonivé i bublavé zvuky, podobný je přístup i k samplingu. Navíc jako jedna z mála je tahle skladba obdařena vokálem - v tomto případě zpěvačkou Tia Linke. Pocitová záležitost s línými perkusemi, množstvím filtrů a dynamickou basou je opět hodně smutným kouskem. Uprostřed nechá Askin preludující hlas o samotě pouze s výraznými plochami, což ještě více zdůrazní emoce této nádherné skladby z filmu The Invisible Woman.

Také francouzský projekt Tommy Hools nám připravil výlet do downtempových vod. Trio z Paříže, jež je známé i spoluprací s DJ Camem, vyrobilo ze skladby Doricamente remix plný trumpetových a kytarových doprovodů, které jsou tu příjemně roztřesené. Skladba volně plyne a vy ztrácíte pojem o čase. Ačkoli není tolik zajímavá jako ostatní kousky této downtempové série, ostudu tu rozhodně nedělá.

Giocoso Gioiso v podání Groove Corporation už to má podstatně těžší. Zbývající členové Electribe 101, kteří po rozchodu se zpěvačkou Billie Ray Martin založili tenhle projekt, totiž nemají v rukávu žádnou silnou melodii, o kterou by se tu mohli opřít. Takže pak to dopadá tak, že jediné co tu oceníte jsou ty deštivé doprovody, které působí tak věrohodně, že se při poslechu jdete přesvědčit, zda venku skutečně neprší. :-)

Downtempo mám hodně rád, ale občas se vám stane, že narazíte na skladbu, která je sice stejně příjemná jako ty ostatní, ale sama o sobě vám nic nepředá. A to je případ Giocoso Gioioso, jež se ztrácí v té záplavě podobných tracků stejně orientovaných kolegů.

To následující La Bambola/Come Maddalena v remixu od Sofa Surfers je podstatně záživnější. Nejen proto, že čerpá hned ze dvou filmů (Veruschka a Maddalena), takže se tu objevují najednou dva motivy, ale zajímavá je po stránce vlastních samplů a výroby neotřelého programování bicích, které jsou neobyčejně živé k celkově pomalé skladbě. Vytknul bych jen příliš krátkou stopáž, která brání tomu, abyste si ji vychutnali na sto procent.

Němečtí De Phazz, pod taktovkou svého šéfa Pit Baumgartnera, připravili zvukově hodně bohatý remix skladby La Lucertola. Pro ně osobně to nebyla zas až tak velká změna, protože sami ve své tvorbě čerpají z populární hudby 50. a 60. let. Na pomoc si přizvali trumpetistu Jo Krause, který tady skutečně exceluje. Navíc nebyl pro De Phazz problém, vzít tón trumpety a různě ho deformovat a modulovat pro výsledný dojem. Pasáže bez beatů, kdy dochází k různým zvukovým propletencům, echům, filtrováním - ty skutečně patří k velmi zdařilým. Najdou se zde i krátké scratche, fakticky se dbá na to, aby se posluchač nenudil a o tom má přece být hudba především!

Statut posledního a zároveň nejdelšího tracku této kompilace náleží dalšímu členovi Rockers Hi-Fi - DJ Dickovi. Richard Whittingham, který kdysi míchal acidhouse a punk, šel na remix skladby Clan Of The Sicilians úplně jinak, než jeho kolega Bigga Bush. Jediné co mají společné, je poklidný úvod, který v případě Bigga Bushe obstaralo piáno, v případě DJ Dicka původní píšťaly s jeho vlastními efektovými hrátkami. DJ Dick nás také déle napíná, než beaty konečně rozdmýchá. Ústřední melodii pečlivě vypreparoval a když konečně nastane čas, aby ji do svého remixu po všech těch perkusích, nových efektech a zvucích použil, šetří s ní. Sem tam použije jen její část a postupně intervaly zkracuje, takže když nakonec všechny nástroje odloží, můžete si ten houseový originál vychutnat pouze s pobroukáváním basové linky, ke které se ještě přidají láskyplné smyčce. Najednou vše stopne a pokračuje svými zdánlivě nesouvisejícími aranžemi, které skladbě dodali nový rozměr.

Závěr: Až na pár vyjímek jsem znal vlastní tvorbu zúčastněných projektů, takže byla pro mě velká zkušenost, setkat se s nimi v rolích remixérů. Svých úloh se až na pár vyjímek zhostili dobře a vzdali tak hold tvorbě jednoho z nejlepších autorů filmové tvorby 20. století. On si to zaslouží...

Myclick