Hudební recenze: Tosca - Souvenirs

Před měsícem a několika chladnými dny jsem v regálech stále menšího obchodu s hudbou objevil sbírku remixů rakouského projektu Tosca. Na první pohled se toto modré CD tvářilo jako regulérní album – a nejeden audiofil by mu to zřejmě docela i věřil. Zvědavější posluchač však brzy přijde na to, že se jedná o umně zremixované album z loňského roku. Kuloáry tolik chválené album J.A.C. (začáteční písmena potomků tohoto známého dua), které místy k nepoznání překopali takoví lidé, jako je Henrik Schwarz, Senor Coconut či dvojka Lindstrom & Prins Thomas. Pokud máte rádi ambientnější formy elektronické hudby, pak právě čtete ty správné řádky.

Vídeň není ve světě známá jen díky svým řízkům a kávě. Ve světě kvalitní hudby se většině lidí nejspíš vybaví také jména Dorfmeister a Kruder, kteří již počátkem devadesátých let produkovali pod svými vlastními jmény onu nezaměnitelnou éterickou fúzi d'n'b, jazzu a hiphopu. A to většinou na vlastním labelu g-stone (původně g-stoned), ale třeba i na britském Ninja tune. Jejich kompilaci K&D Session můžete slyšet v barech od Osla po Johannesburg. O remix je požádaly takové hvězdy jako Depeche Mode, Moby, Lamb, Ronie Size nebo stárnoucí pop ikona Madonna. Proč odmítli U2 nebo Fantastische Vier, to vědí jen oni sami. A jako správní podivíni si to také nechají pro sebe.

Během roku 1994 zakládá Richard Dorfmeister se svým dlouholetým kamarádem Rupertem Huberem vedlejší projekt Tosca (podle opery Giacoma Pucciniho). Ani Peter Kruder (mimochodem původním povoláním holič) nezůstává pozadu – začíná tvořit a vystupovat pod pseudonymem Peace Orchestra. A ve spolupráci s Fauna Flash rozjede i stále populárnější projekt Voom Voom. Poslední deska, kterou společně vydali, vyšla koncem roku 2000. Tisíce fanoušků po celém světě ještě stále čekají na další. To, zda se dočkají, je téma pro jiný článek.

Tahle recenze je věnována poslednímu počinu projektu Tosca. Tak doufám, že jste mi onu malou odbočku odpustili. Souvenirs je dvacátý release téhle hyperaktivní dvojky. To, že Richardův dlouholetý kamarád Rupert (Ruprecht) studoval deset let vídeňskou konzervatoř, není žádným tajemstvím... Stejně jako to, že se oba hlásí k odkazu W. A. Mozarta. I když poněkud neortodoxní cestou. V jednom z četných interview Mr. Dorfmeister prohlásil: "Naše hlavní nářadí je počítač Apple a tři kila trávy. Pak má prostě člověk ten zvuk v hlavě."

Svůj první společný vinyl vydali v roce 1995, jak jinak než na labelu g-stone. Deska Favorit Chocolate je plná dubu a luxusního ambientu. Podobnou cestou se ubírá i jejich poslední album J.A.C., které už ovšem působí trošku učesaněji a vyrovnaněji. Tam, kde mi J.A.C. přijde až příliš klidné, snad by se dalo říct dokonce snobské (docela dobře si tenhle charakteristický zvuk dokážu představit v nějaké drahé restauraci někde v Curychu či Vídní), přichází kolekce remixů výstižně nazvaná Souvenirs s energicky pumpující hutnou basou nebo abstraktní elektronikou, ze které by si pánové v oblecích od Armaniho museli dát kvůli stisku vyměnit zubní protézy.

Úvodní track nesoucí název John Lee Huber je rozebrán a potom znovu svařen berlínským experimentátorem Burntem Friedmanem. Kytara hrající v nepravidelném rytmu spolu s nervózně působící směsicí hlasů dostane posluchače přesně na tu správnou vlnu napětí a očekávání. Melodie původní písně je tu zcela zatlačena do pozadí a jen občas se přes fráze typu "fuck your brain" a ponuré pohvizdování hudebních mašinek prodere dobře organizovanou změtí na povrch. Korunou tohoto velmi zvláštního tracku je melancholický zvuk příčné flétny, která za doprovodu retro varhan à la Doors přivádí píseň ke konci.

Vůči tomuhle opravdu zvláštnímu tracku se dubová předělávka původně jazzového kousku Superrob jeví jako písničky z rádia, co si poušti po ránu váš šéf, zatímco se šéfovou snídají veselou čokoládu. Oliver Frost a Richard Wagner se postarali o lidsky prosluněnou skladbu s chytlavým beatem. Nevyčnívá sice nad standard celého CD, protože ale vystihuje atmosféru celé duhoplacky, mnohem lépe by se vyjímala v první frontě, místo práce Burnta Friedmana.

Heidi Bruehl je mým oblíbeným trackem i na původním albu. Překrásně medový vokál egyptské slečny Samia Farah svými francouzskými slůvky otevře nejenom vaši hlavu, ale nejspíš i klín vaší přítelkyně. O příjemný downtempo mix se postarali Jack Splash a Panda One. Do pomalu se ploužící hiphopové smyčky se do zvuku kastanět občas decentně vmísí scratching. A věřte nebo ne, tenhle Plantlife's Love Philosophy Mix vám přiroste k srdci už při prvním poslechu. V tomto případě se práce remixerů více než povedla.

O něco hůře už bohužel dopadl nejen hiphopový DJ DSL. Rondo Acapricio je nepochybně nejsilnější kus z posledního alba Toscy. Stefan Biederman si na svá bedra zjevně naložil více, než dokázal zvládnout. Skladba to není špatná, ale vůči své předloze asi jen těžko obstojí. Z původní strhující melodie nezbylo prakticky nic. Ono vtipné "good morning" tady zní spíš křečovitě a ani hlas příjemné singapurské slečny, která vás provází celým původním songem, tu nepůsobí nijak uvolněně. Jediné, co mě na tomhle pokusu zaujalo, je zajímavě vysamplované jméno vídeňského labelu g-stone, přestože i to působí trochu účelově.

Další track je ale jiné kafe, a ne to vídeňské, nýbrž to pravé nefalšované z Jižní Ameriky (a je jedno, že pochází z Mnichova). Remix s velkým R od Senora Coconuta vás totiž postaví na nohy i po několika dnech nedovolené zábavy na nějakém teknivalu. V rytmu čači a zpěvu racků se za šuměním moře rozjede opravdu výborná latino party, plná kníratých mariachis. Asi jeden z nejlepších remixů na celém CD. Z původně vysloveně chill-out tracku Big Sleep nám pan Uwe Schmidt uvařil otvírák uši, na který se jen tak nezapomíná.

Opravdu zamrzí, že tahle vysloveně pozitivní píseň netrvá o něco déle. Ale na to zapomenete už během několika sekund. O to se postará citlivé pojatá verze tracku Zueri od Norů Lindstroma & Prins Thomase v jejich Nordic Flavour Mixu. Nejen že ve vás probudí údiv nad krásou hudby jako celku, ale možná vám shodí bačkoru i s ponožkou z doposud klidně se pohupující nohy... Ještě pořád se sice jedná o dub, ale v zasněné melodii se do staccata bong začnou přidávat také elektrické kytary a od poloviny se skladba mění v celkem slušnou housovou tučku s nápaditou gradací a postupným návratem k původní melodii, jež patří k tomu nejlepšímu, co na tomhle CD najdete.

A to úplně nejlepší vás vezme pod paží hned za okamžik. Při přepracování skladby Superrob sice výborný Henrik Schwarz nechal z předlohy jen velmi málo původních fragmentů, ale tyhle kousky dokázal slepit do barevné deephousové koláže, přesně jak to dokáže jen on. Pokud jste ještě nikdy neslyšeli house s foukací harmonikou, tak si dokážete tohle aranžmá nejspíš jen těžko představit. Pro poklidně tepající beat se hodí stejně výborně i původní vokál natažený do nekonečna, stejně jako občasné samply jazzové kytary, které společně vytvářejí představu soustředěně cválajícího jezdce, jenž ostruhami hi-hatu pobízí svého pouštního oře k lepším zítřkům. Nejsem sice příliš velkým příznivcem tvorby Tiefschwarz, ale vše, co jsem slyšel z dílny Henrika S., je prostě geniální.

Druhá verze skladby John Lee Huber od Rodney Huntera působí proti předešlé nádheře svým reggae dub vibem trochu unaveně (i když v bpm tu bude jen nepatrný rozdíl). Je zajímavé porovnat tenhle mix s úvodním remixem B. Friedmana. Ono příslovečné nebe a dudy je zde opravdu na místě. Celý kus působí dost kompaktním dojmem a Rodney se v jamajském stylu nepochybně vyzná. Celá píseň mi přijde jako ukradená nějakému jamajskému soundsystému přímo z gramofonu. Hluboká bassline, psychedelicky znějící pozadí a typické reggae dechy jí dávají tu správnou karibskou atmosféru.

Dalším velmi podařeným trackem je dle mého soudu jedna z nejzajímavějších písní původního alba, kterou je písnička s vtipným názvem – Pyjama. Remix si vzal na svědomí Stefan Merth aka Stereotyp. Přes ospale působící název u ní dozajista jen tak neusnete. Tenhle housový rework je totiž nejspíš vůbec nejrychlejší písní na celém CD. Kovové perkusy a jazzové znějící klávesy mistra R. Hubera jsou tu grandiózně ověnčeny ženskými výkřiky a vibrafonem. Zajímavostí muže být, že Stereotyp je jedním z koní stáje g-stone. A jeho snaha o to, aby pro své vydavatele odvedl dobrou práci, je na výsledku znát. Od tohohle člověka si určitě ještě něco poslechnu. Jsem rád, že se na téhle sbírce podílel hned dvakrát (ještě se k němu vrátím).

Mezitím se ale podíváme na blýskavými flitry elektra posetý plášť, jímž se třpytí další verze Heidi Bruehl. Na svědomí ho mají jedni z předních rakouských umělců – Makossa & Megablast aka Markus Wagner a Sascha Weisz. (Markus Wagner je průkopníkem rakouské scény a stojí například za vznikem skvělého rádia FM4.) Originálně působící směs housu s elektroprvky nám servírují s velmi nonšalantním přístupem. Tak zní rakouská hudba roku 2006. Překrásný hlas egyptsko-francouzské vokalistky prohnaný vocaderem. Prázdná místa mezi jednotlivými pasážemi jsou vkusně vyplněna zvuky, za než by se nemusel stydět ani ostřílený psytrancový producent. A to, že občas celkem slušně šlapou na plyn, bych tu také rozhodně neměl zamlčet. Ani jejich pointy rozhodně nepatrí mezi ty jednoduché a také se možná zasmějete spolu s lidským hlasem, jenž se znenadání ztratí v echu, aby se celý mechanismus téhle hudební oslavy života, postupně vrátil do puvodní psychedlicko - tanecní podoby.

Jedenáctý track namíchal opět báječně nejednotvárný Stereotyp. Je to jeho druhá verze již jednou přemíchaného Pyjama. Jako zpěvačku si pozval Sandru Kurzweil. Remix se nejspíš blíží k garage housu či techhousu a patří svým špinavým zvukem k těm tvrdším suvenýrům na tomhle CD. Osobně mi tam ten vokál příliš nesedí. Pokud si ovšem člověk uvědomí, že nás slečna Sandra vyzývá, abychom si pyžama nechali doma, tak ji ten její ne zrovna příjemný hlas člověk lehko odpustí. A pokud si s kapkou fantazie ještě přimaluje, že dj need no pj, tak je o vtip postaráno.

Třináctá píseň je opět ve znamení reggae dubu. Na písni Superrob si tu své umění zkusilo duo Haaksman & Haaksman a dredatou atmosféru celého tracku ještě umocňuje výborný MC Ras Donovan. Možná tenhle track mezi tou spoustu skvostů trochu zapadne. Ale určitě se bude výborně vyjímat na nějaké ranní afterparty, po vydařeném openairu. Pevný a pototvorný rytmus, broukající basa a z dálky znějící zvuky plechových bubnů. Zvuky kingstonského slumu. Opravu dobrá dubová pecka, ze které budou lecjakému českému Rastafarimu vstávat dredy na hlavě. Respekt!

Aby to nebyla pořád jen palba a člověk si mohl i vydechnout (nejlépe ne sám) a aby zaznělo i něco jiného než dub a house, nechala se berlínská nejen básnířka Antje Grei (agf) zlákat eroticky působící písní Nashkatze (mlsná kočka) a dala jí svéráznou podobu svou neotřele pojatou lyrikou. Bohužel úplně zapomněla na tempo, a i přesto, že se ke konci skladby celé její pojetí změní v experiment, jež nejvíc připomene Mouse on Mars – Puccini (že by náhoda), tak mi její osobitý styl nic moc zajímavého neřekl. Tam, kde originál působí uvolněně a přitom mlsně, se její remix snaží o něco podobného jinými prostředky. A musím říct, že se jí to moc nepovedlo. Snad proto je mezi písněmi třináct a patnáct umístěno devět vteřin ticha, s názvem Souvenirs by Tosca.

O to lépe potom vynikne jediná vysloveně breaková skladba – kytarou kolorovaný groovy flák Forte, jemuž dodal novou vizáž Urbs (taktéž g-stone). Lehký vzdušný rozlámaný beat, občasný breakdown a všudypřítomný cvrkot akustické kytary ve mně vyvolává myšlenky na jaro. Ke konci se dokonce ještě připojí žesťové funky, které celý efekt ještě podtrhnou. Jeden z mála remixů, který jako by byl dělán přímo pro R. Dorfmeistra a P. Hubera. A je to výborný remix – nic víc, nic míň. Remix, který navíc zní opravdu jako Tosca.

Což je i případ posledního tracku na téhle kolekci. Damentag si totiž zremixovali vídenští kolegové Madrid de los Austrias (remix například pro Groove Armada nebo Koop). Na dynamickém beatu se tu vznášejí vločky zvukových hrátek se zlomky původního textu. Pohodový groovy remix v housové podobě, jež se postupně rozvíjí o další prvky. O téhle formaci ještě určitě uslyšíme. Dokonce se dočkáme zajímavé gradace, u které sice nikdo nejspíš o hlasivky nepřijde, ale o to ani pánům určitě nešlo.

Tosca byla a bude elegantní a melancholická. Trošku nostalgická, a přesto neuvěřitelně zábavná. Zmíněný kredit neztratila ani touhle barevnou kompilaci. Není to hudba pro děti, a přitom to není ani vysloveně sentimentální záležitost. A už vůbec ne intelektuální opus, jenž klade pražce na trati progresivní elektroniky. Je to hudba pro lidí, co mají rádi hudbu takovou, jaká je. Nijak se nikomu nepodbízí, a přesto dokáže zaujmout silnými a většinou i původními melodiemi (v případě Rondo Acapricio se nestydí přiznat, že hlavní motiv nemají na svědomí oni). Tohle bývá v dnešní bootlegové době čím dál vzácnější.

Pokud tedy máte rádi Toscu nebo si třeba jen libujete v dubu a rádi si poslechnete něco jiného než techno či trance, pak je toto CD právě pro vás. A když ne pro vás, tak třeba pro vaše sourozence, kteří už nějakou tu podrážku o parket prodřeli. Možná pak najdete klíč k vnitřní pohodě a relaxu, přestože některé kusy jsou rychlejší a řekněme temnější, než bývá u Toscy zvykem. Při jejím prvním poslechu mě napadla jedna otázka: Co mají Jamajka a Rakousko společného?

Tosca - Souvenirs
G-Stone/Creative Vibes
http://www.g-stoned.com