Udo i Nana Zorin - Disco Project EP

9. srpen je za dveřmi a v táboře projektu Nana Zorin to pěkně vře. Probíhají poslední zkoušky, kde se testuje sehranost jednotlivých členů, kapela pomalu balí své živé i neživé nástroje, protože v pátek to znovu vypukne naostro. Nana Zorin totiž také vystupují v rámci festivalu Creamfields, v Roudnici nad Labem!

Předtím, než se však za nimi všichni vypravíme, měli bychom se společně zaposlouchat do nového čtyřtrackového EP, jenž vyšlo koncem června zásluhou vydavatelství Open Idea a možná nebude od věci, si další z českých projektů blíže představit. Ideálně nám k tomu poslouží rozhovor se třemi členy uskupení, který jsem si vyloženě užil v přátelském ovzduší kavárny Merkur v Dlouhé ulici.

"Nápad založit Nana Zorin jsme dostali s Martinem někdy v roce 1998", vzpomíná hráč na klávesy Jirka Trnavský (alias Karlos-T) na úplné začátky a pokračuje: "Tou dobou jsme oba vystupovali v kapele Moniky Načevy a tak trochu jsme nesouhlasili s tím, kam bychom se spolu s ní měli hudebně posunout. Ona se totiž chtěla pustit ještě do většího experimentování se zvukem a my už jsme byli tak trochu přesyceni všemi těmi temnými aranžemi kolem nás a chtěli dělat hudbu víc písničkovou, v tom dobrém slova smyslu - veselejší a energičtější". Martin C., v Nana Zorin hráč na kytaru, zase nastiňuje zrod prvních skladeb: "Naše muzika, která se nachází někde na pomezí reggae, dubu a popu musela někde vznikat. Rozhodně jsme potřebovali mít kde cvičit a také odmítáme model, který se teď vzhledem k vysokým finančním nárokům praktikuje. Nechceme se zavřít na čtrnáct dní do studia a splácat jen špatně odvedený polotovar. Pro nás, abychom odbourali závislost na cizí pomoci, to znamenalo jediné. Dva roky jsme postupně budovali naše studio v pražském Podolí, ale dnes rozhodně toho ztraceného času nelitujeme. Ukázalo se, že to byla správná volba a naše čtyřtrackové EP 1917 už vzniklo v tomto prostředí, kdy na nás nikdo netlačil a my si mohli při nahrávání dělat to, co jsme chtěli".

Již z dob Načevy byli kluci tak nějak zvyklí, že materiál, jenž nahráli ve studiu, pak posluchačům předávali i prostřednictvím živých vystoupení a hodlali v tom i nadále pokračovat. Zatímco úpěnlivě pracovali na albu Shooting Stars, zároveň vymýšleli, jak svůj záměr živého koncertování co nejvíce odlišit od koncertů těch ostatních a jak nabídnout návštěvníkovi klubů nějaké to zpestření. Deska byla dokončena v květnu roku 2000 a koncertní představa pomalu dostávala svoji tvář. V praxi to vypadalo tak, že pokud jste dorazili do klubu mezi prvními, náladu na parketu postupně připravoval Liquid A a zatímco se tanečníci nechali unášet jeho výborným vkusem a deskami, které tady hned tak někdo nemá, každého upoutávalo to podivné kosočtvercové plátno, které pro kapelu navrhl bývalý rektor AMU - prof. Jaroslav Malina. V hlavním koncertním čase se muzikanti chopili svých nástrojů, hlavně mužskou část párů očí potěšila vokalistka se zlatavou hřívou Nika-B a v rozjetějších pasážích prostor dostal i jeden z "nejukecanějších bílých raperů" MC Dr. Kary. Spoustě projektům by tato podoba plně stačila, kluci však chtěli nabídnout ještě něco navíc.

Vizuální stránka koncertů je totiž pro ně stejně tak důležitá, jako výborný soundsystém klubu. Jen tak si totiž návštěvník může ve svých vzpomínkách odnést nezapomenutelný zážitek na celý život. Plátno ve velikosti 3x4 metry bylo tedy poskytnuto skupině VJů Phase, jenž u nás patří k opravdovým špičkám ve svém oboru. Ti předpřipravené projekce stříhali s kamerami, jenž toho času snímaly různé části klubového prostředí v reálném čase. Dekoracemi zase bylo pověřeno grafické studio Open Idea, a kdo byl alespoň na jednom z koncertů, musel smeknout před kvalitně odvedenou prací. K tomu si připočtěte břišní tanečnici ze skupiny Gothart - Ivanu Mancini, jenž tady u nás tančení břichem osm let i vyučuje a Uda aka Michala Cimalu, aby oba svými kreacemi dokrášlovali výslednou atmosféru na koncertním pódiu.

Nechme však opět mluvit Karlose, aby popsal odlišnost živého vystupování, před úmorným natáčením hudebního materiálu v podzemí studia. "Když bych byl na pódiu já, Martin a Veronika a rytmika by jela z harddisku, byl by to tak trochu podvod na lidi. Naše koncerty jsou tak z 90% hrány naživo. V minulých letech jsme hráli sice bez basisty, ale s bubeníkem Zdeňkem Duroněm, (bubnoval třeba s Babaletem, nebo Mama Bubo). Na Creamfields budeme hrát s novým bubeníkem - Pavlem-S (v současnosti hraje s Hermakuti, kteří jsou nám stylově blízcí) a novým basistou Martinem Černým".

"To však ještě pořád nejsme kompletní!", skáče mu do řeči Martin a hned pokračuje: "Když hraješ v klubech po celé republice, setkáváš se se zvukaři dobrými a zvukaři špatnými, kteří toho kromě zapnutí zesilovače zas až tolik neumí. Abychom těmhle trapným nejistotám mohli předejít, dali jsme se dohromady s Danem Václavkem, jenž má na svém kontě za patnáct let zvučení už celou řadu úspěchů. Jelení příkop, koncert Nicka Cavea, nebo Karla Gotta hovoří za vše. Nikoho lepšího jsme si ani nemohli přát!"

Takto připraveni vyrazili Nana Zorin do "světa" a představili se publiku pražské Akropole, tanečních klubů Mecca a Roxy, v plzeňském Divadle Pod lampou, Kopřivnici a nejvíce legrace si pravděpodobně užili na loňském festivale v Trutnově. Karlos-T vysvětluje okolnosti: "O informovanosti promotérů by se mohly psát paměti. Představ si situaci, že jsme my s naší muzikou byli obsazeni do bloku s rockovými a metalovými kapelami! Počáteční zděšení však bylo korunováno úspěchem! Lidi nás přijali úplně fantasticky, byli otevřeni novým technologiím, reagovali na změny, fakt jsme si to příjemně užili..."

Trutnovské publikum však nebylo jediné, které projekt příznivě přijalo. V časopise Rock & Pop si totiž v anketě Objev roku vydobili nádhernou bronzovou medaili. Na tomto místě by se možná slušelo říci, proč si vlastně projekt zvolil právě tento název? Karlos-T s úsměvem vysvětluje: "Už jsme mysleli, že se nás na to nezeptáš. :) Nehledej za tím nic vážnýho, jde pouze o jakousi slovní hříčku. Zorin byl východoněmecký padouch v James Bondovi, který se nám moc líbil a Nanu všichni mylně vidí, jako postavu slavného Zolova románu. Pravda je však jinde. Když jsme koncertovali s Philem Schonfeldem v Aténách, byla tam promotérka stejného jména. No a protože jsme tam fakt strávili úžasný chvíle a pečlivě se o nás starala, snad na její počest nese náš projekt její jméno. ;)"

Píše se srpen roku 2002 a projekt Nana Zorin zaznamenal změny, kterých si nelze nevšimnout. V souvislosti s těhotenstvím Niky-B, jež se bohužel musela věnovat mateřským povinostem, kluci logicky jen tak s hudbou seknout nechtěli. Štěstí jim přálo a na jednom večírku zjistili, jak moc je zábavný jejich tanečník Michal. Ten se ukázal o něco později jako hodně všestranný, protože nejen, že byl schopen napsat celkem vtipné texty, ale navíc disponoval hlasem, za který se rozhodně nemusel stydět. Michala aka UDO jsme ke slovu ještě nepustili, takže nejlépe on sám nám popíše, odkud se vzala jeho obrovská činorodost. "Vždycky jsem něco psal. Obyčejně to byly hodně vážný věci a přiznám se, že když jsem před pár lety anglicky moc neuměl, anglicky zpívaný věci jsem oceňoval hlavně kvůli nádherný melodičnosti tohohle jazyka. Průšvih byl, když jsem angličtině začal rozumět. Zjistil jsem, že v každý populární písničce jsou strašný klišé a vyložený hovadiny. Ať už ji dělá Michael Jackson, nebo Britney Spears, ty popěvky jsou strašně jednoduchý a lidi jsou ovlivněni těmi nejnižšími pudy. :( V okamžiku, kdy mi kluci v souvislosti s pauzou Niky nabídli volnej prostor, neváhal jsem ani vteřinu. Hodně mě to chytlo a výsledek ať posoudí každý posluchač na tomhle EPčku. Chtěli jsme udělat něco vyloženě pro léto, a protože lidi se nám zdají být moc vážní a zamyšlení, udělali jsme čtyři zábavný skladby, hudebně i textově tak nějak bez hranic. Ještě nevíme, jestli v rozjeté spolupráci budeme pokračovat, protože to ukáže až jak fanoušci naši změnu přijmou". Uvidíme. ;) Každopádně EPčko vkládám do mechaniky a vzhůru do světa tónů!

Jako úvod pro Disco Project EP byla vybrána skladba Já mám rád hudbu (MP3). Začínáme úsměvnou sháňkou po diskžokejovi, následuje příjemná a teplá barva Karlosova klavíru, přidává se Michalův hlas a pak už se můžete jen bavit. Budete si připadat jak v nástupci Davidových Discopříběhů, nebo Kamarádů do deště. Tohle je totiž opravdový retro návrat - jak muzikantský, tak ten textový. Laciné aranže syntezátorů a ty nejhloupější texty pod sluncem! Je fakt dobré si zavzpomínat, v čem jsme žili a jak znudění si ti náctiletí tehdy připadali. Skoro mi to připadá, jako by se vědomě Michal, alias UDO, stylizoval do naprosto nezpěvného hlasu Sagvana Tofiho. Jeho vokál prošel různými efektovými kouzly, množstvím zkreslovacích frekvencí a překvapivě je oproti nástrojům až příliš zvýrazněný. Po tom, co nám doteď Nana Zorin nabízeli, musíte brát tenhle výstřelek s velkou dávkou nadsázky, abyste je úplně nezavrhli. "Protože ty jsi supr holka a já jsem čupr kluk" zní éterem a vás může napadat srovnání jen se zábavnými texty Tatabojs. Jako cílovou skupinu si představuju dnešní třicátníky, kteří jsou od pondělí do pátku svých osm a půl hodiny v práci, pak lítají kolem svých dětí, chat, aut, nových ledniček, levných dovolených a konečně v pátek, kdy děti hlídá babička, vyrazí na nějakou diskotéku 80. let "zablbnout si" a opít se do němoty. :)

Ubalto (MP3) je v dnešní době, kdy se vzrušeně hovoří o novele zákona 188, o propagaci drog na veřejnosti, docela odvážným pojmenováním. Ústřední refrén: "Jedeme k Baltu a já Ti říkám, ubal to u Baltu", by mohl v pohodě vstoupit do podvědomí všech těch, kterým tolik učarovali (dnes už kultovní) Samotáři. Opět track hýří spoustou technických vymožeností, počítačových efektů, Michal dostal jako dárek novou elektronickou podobu svého hlasu, vtipně zde dokonce mutuje a poprvé se tu nezpívá pouze česky. Protože žil Mr. UDO odmalička v Havířově, do Polska to měli, co by kamenem dohodil. Díky sledování televize i polské punkové scény se pak jeho polština postupně formovala, takže teď se mu jazyk našich sousedů docela hodil do krámu. ;) Karlos-T imituje staré klávesové figurky, které se s takovou slávou objevovaly koncem 80. let s příchodem acid houseu. Doprovodné bicí spodky jsou položeny přitom do klasické reggae polohy a skladba je přímo přesycena novými a novými rejstříky, častými změnami a zvukovou přehlídkou nejmodernější techniky. Výrazná basová linka připomíná staré dobré Zion Train a výborný zvuk vás vtahuje k sobě. Máte pocit, že kapela vám stojí před oknem na nějaké plošině a hraje jenom pro vás... Zábavné je pozorovat, jak kromě pravidelných refrénů nemá tenhle track vlastní řád. Jako by všechno vznikalo spontánně na místě, točilo se napoprvé a pak už jen aranžovalo a dopilovával se výsledný zvuk.

Také další track Komando Hormonů (MP3) slibuje dobrou zábavu. ;) Kluci se shodují, že kousek s takhle šíleným názvem by si určitě zasloužil nějaký správně ujetý videoklip. Aby byla nastíněna správná atmosféra, UDO vypustí pro začátek pár vzrušených vzdechů a kluci se zatím ponoří do zvukově propracovaného aroma. Tentokrát byl UDův hlas uměle rozechvěn, přibyla nová echa a po textové stránce jde o výpověď člověka, který myslí jenom na to jedno. :) Tahle skladba by si zasloužila na pomoc nějakou zdařilou projekci, protože hudebně jde opravdu o mistrovsky odvedenou práci, kdy se všechny možné přístroje snaží o ty nejbláznivější výkony a deformace zvuku i hlasu. Vznikají tak nové netradiční barvy, tvary a odstíny, které každý posluchač, jenž se v taneční hudbě nějaký ten pátek pohybuje, musí z inovátorského hlediska stoprocentně ocenit! Ze čtveřice skladeb EPčka mi tenhle adept přijde (pro zaujmutí rozmazleného posluchače) bezkonkurenčně nejlepší!

Čtvrtou ze souboru úsměvných tracků je skladba Tokyo (MP3). Půvabné zamyšlení nad tím, co bychom si počali bez produkce Japonska a jeho pověstné píle. Refrén: "Yamaha, Mitsubishi, Casio - terorizují Tokyo", spolu s rýmovačkami kolem syntezátorů Akai, televizních přijímačů, reprobeden a dalších výkřiků moderní techniky, se stalo objektem zájmu všech členů o "japonskou kuturu". No řekněte sami, napadá vás snad jiný projekt, který by se tímto tématem zabýval? Karlos-T nejprve přichází se syntezátorovou smyčkou alá Jean Michel Jarre, aby si později zopakoval zase jednu klávesovou figurku, která už v taneční hudbě jednou byla. Michal je znovu zkreslen - tentokrát už do mnohem méně srozumitelnější podoby a jako nosný beat tentokrát posloužil automatický bubeník s řádně úderným BPM. Syntetika tu také odkapává z každé vteřiny a staví poslední track do toho "nejumělejšího" na desce.

Závěr: Jak mi bylo řečeno, skladby z tohoto EP se k mému překvapení na festivalu Creamfields neobjeví. Kluci je totiž ještě nemají secvičené pro koncertní provedení. Pro fanoušky Nana Zorin zklamání, pro nefanoušky možná štěstí. Mohlo by se totiž stát, že by od nové desky očekávali více umění, více zamyšlení, či více inovátorských postupů. Jak se však zdá, členové Nana Zorin se chtějí v první řadě bavit a nevadí jim, když si dělají legraci sami ze sebe. Takže motto pro další dny zřejmě zní: "Neberme hudbu pořád tak vážně!"




Tracklist:

Udo I Nana Zorin - Disco Project EP

1. Já mám rád hudbu (MP3) 5:02
2. Ubalto (MP3) 4:22
3. Komando Hormonů (MP3) 5:02
4. Tokyo (MP3) 4:55