Glosář: nové desky od The Prodigy, Joshe Winka, Jamese Zabiely a Jorise Voorna

KUDRNÁČ A BANÁNY

Poslední regulérní album Joshe Winkelmana, tedy vám jistě známého Joshe Winka, vyšlo už před dlouhými šesti lety. Vůbec by se mohlo říct, že čas tohoto blonďatého kudrnáče byl hlavně v 90. letech, kdy slavil úspěchy s několika slavnými hity. A vlastně vydával i více singlů. Nicméně Josh se nevzdává ani na pokraji druhé desítky let nového tisíciletí a s novým albem zkouší, jak to s tím technem vlastně momentálně je. Kdysi velký propagátor acidového zvuku však na své novince prezentuje poněkud odlišnější stránku techna a kdo nemá rád minimal, nejspíš se mu When A Banana Was Just A Banana líbit příliš nebude. Už na první poslech je patrné, že velký hit z této desky nevzejde. Většina z devíti nových skladeb je celkem ubíjející minimalovou nudou bez špetky originality. V předlouhých stopážích se toho děje pramálo na to, abyste některé songy vydrželi dobrovolně poslouchat od začátku až do konce. Přitom když se chce, tak to jde a důkazem toho jsou asi tři skladby z alba, které mají oproti ostatním zcela jasnou převahu. „Dolphin Smack“ kombinuje lehce potlačený techy spodek a nechává rozehrát příjemnou, progresivně tranceovou melodii. Podobně track „Jus' Right“, který je jen o špetku melancholičtější. Nicméně spolu s melodickým partem je i onen minimalový techno sound sexy. Trojici povedených skladeb zprostřed alba ještě doplňuje skladba „Minimum 23“, která je zajímavá po zvukové stránce. Velmi jednoduchý techno sound je doplněn o spoustu vedlejších zvuků a ruchů, které ji dělají o poznání příjemnější, než kolik dokáží být ostatní skladby na albu dohromady. When A Banana Was Just A Banana je tak album pro otrlejší posluchače a věrné fandy Joshe Winka. Ostatním asi tolik radosti nepřinese.

THE PRODIGY JSOU ZPÁTKY! NE NEJSOU! TAK JAK TEDA?

Možná si ťukáte na čelo. Přece žádná nová deska od The Prodigy nelze přehlédnout, takže jak jsem to proboha v perexu myslel? No jednoduše. The Prodigy už jsou pro mnohé dávno za svým zenitem a tak nové singly a desky této partičky mnohé nechávají chladnými a neobtěžují se je ani poslechnout. V případě jejich zbrusu nového alba Invaders Must Die by to ovšem mohla být chyba. Ve světě rozděleném na polovinu zastánců a polovinu odpůrců nové desky se řadím určitě do té první půlky. Nikdy nevstoupíš do téže vody dvakrát a tak ani The Prodigy už nikdy nemohou udělat desky jako The Fat Of The Land či ještě starší kousky. Prostě ne. Novým materiálem však dokazují, že do starého železa ještě nepatří. Byl chytrý tah vrátit se ve svém zvuku více ke kořenům a udělat skladby jednodušší a hutnější, než tomu bylo na desce Always Outnumbered, Never Outgunned, která si zastánců příliš mnoho nenašla. A byť hrozilo riziko, že nová deska bude odzívána jako vykrádačka jejich předchozí tvorby, Liamovi a spol se podařilo na desku dostat všechny ingredience v natolik rozumném poměru, že namísto krádeže vyznívá novinka jako spíše inspirace rannou diskografií The Prodigy doplněnou o moderní trendy. Síla nového alba tkví nejen v hudebních aranžích, tedy opravdu hutných spodkách hodných právě The Prodigy a dále také oldschool znějících, často osmibitových melodiích, ale také ve vokálech, které jsou pro The Prodigy tolik charakteristické a které na předchozí nepovedené desce dostaly skutečně na frak. Přestože si myslím, že nové album je důstojné, radil bych The Prodigy po něm definitivě skončit s kariérou. Návrat ke kořenům se dá chápat také jako touha po tom skončit alespoň trochu na výsluní a má to v sobě i určitou symboliku. S dalšími alby by to už tak růžové být nemuselo a The Prodigy by hrozilo, že opět sklouznou k tvorbě hodné posměšků. A to si zcela určitě nezaslouží.

JAMES ZABIELA VYDÁVÁ ZVUKY ULICE

Ne že by snad James Zabiela sám tyto zvuky vydával, i když vlastně ano – na labelu Renaissance. Ale vezměme to pěkně popořadě.  Co vy a kompilace? Baví vás? Nechávají vás klidnými? Nudí vás k smrti, protože jsou pořád na jedno brdo? I v testech ve škole je zpravidla ta nejdelší možnost správná a věřím, že i v tomto případě jsem se strefil do vašeho názoru na nejrůznější výběry, kterých týdně vychází opravdu hodně. A i když mnoho DJů se teď po vzoru Richieho Hawtina snaží na kompilaci narvat desítky tracků za pomoci mikrosamplování, i to už se stává běžnou rutinou katalogu nejrůznějších labelů. Jméno Jamese Zabiely však bylo vždy slušnou zárukou na originalitu a nejinak tomu je ani v případě jeho nové mix kompilace pro slavný label z UK. Jeho přístup mi trochu připomíná přístup Matthew Herberta, avšak ten se zatím taneční kompilací pochlubit nemůže. James ano a je parádní. Než se ale pustil do samotného vybírání tracků a jejich mixování, vzal si přes rameno rekordér a vyrazil ven. A nahrával všechno, co se kde šustlo. Pokud vás tedy zajímá, jak zní třeba zvuky z ulice Washington DC Street, nenechte si kompilaci Renaissance: The Masters Series Part 12 ujít. Nebojte se však, že za utracené peníze uslyšíte jen to, co běžně slýcháváte při otevření okna. Na dvou CD vás čeká 27 ofiko tracků nejrůznějších stylů, takže je kompilace rozdělena na dvě žánrová CD. Jestli nevěříte, že tohle může fungovat, věřit začněte. Na CD 1, které je klidnějšího charakteru a čekají vás na něm nejrůznější odnože IDM a downtempa a kde vás čekají tracky od Trentemollera, Boards Of Canady, Modeselektor, Quivvera a dalších, vás mimo jiné čeká pestrá dávka Jamesem nahraných „hudebních obrazů“ z přírody, pečlivě přišpendlených k jednotlivým trackům. Druhé CD jich už nabízí méně, zato si při něm více zatrsáte v příjemných houseových rytmech, kdy vás budou mimo jiné bavit Extrawelt, Luomo s Apparatem, Oliver Koletzki, Paul Woolford, či mistr Zabiela sám. Tahle kompilace je vydařená nejen po hudební stránce, ale je také zábavné v ní objevovat jednotlivé zvuky, které James Zabiela nahrál během svých výletů. Víc jich najdete na CD 1, které je i hudebně originálnější půlkou.

102 TRACKŮ ZA 144 MINUT

Už jsem si do častého formátu moderních kompilací, kterým se poprvé proslavil Richie Hawtin, rýpl u předchozí kompilace, nicméně tento formát mám před sebou právě teď. Tentokrát se úkolu nacpat co nejvíce tracků do nejméně minut zhostil Joris Voorn, který se ujal namixování dalšího dílu populární série Balance, která na labelu EQ/Stomp (případně jejíc sublabelech) vychází už od roku 2001. Momentálně se celá řada rozrostla už k číslu 14 a právě Holanďan Joris Voorn dostal tento díl na starost. Joris je vcelku fešák, nicméně prodeje této kompilace jistě stoupnou hlavně díky náplni obou CD. Joris se nebál do jednoho „tracku“ nacpat až osm různých skladeb, samozřejmě tedy až poté, co z nich vybral vhodné pasáže a ingredience. Stejně tak občas se v jednom tracku rozvaluje pouze skladba jediná. Pestrá tahle kompilace určitě je a při pohledu na tracklist se může zprvu zdát, že stylové bariéry jí omezovat nebudou. Nicméně byť na této kompilaci najdete třeba i Aphexe Twina, Cobblestone Jazz, Goldieho, Lena Fakiho, Emmenuela Top a další, stejně zní ve výsledku zvuk této kompilace více či méně jako minimal house. Tu a tam se bublajícími vodami tohoto stylu vynoří pěkná melodie, ovšem převážná část obou CD je věnována hlavně poklidnému tanečnímu tempu. Snad jen první desítka minut a chvíle potom z druhého CD je docela jiná. Nejprve pár chvil ambientních ploch a pak zábavná muzika v trochu retro duchu blížící se až discu. Vůbec to druhé CD je hodně slušné a jak tomu většinou bývá, že první disky jsou kvalitativně lepší, v případě Balance 014 je tomu přesně naopak. Seznam všech jmen po mně nechtějte, celkem 102 tracků zde najdete a mimo již výše uvedené se tu hodně pracovalo s tracky od Minilogue, Roberta Babicze, Joakima, Carla Craiga a mnoha, mnoha dalších. Věřte mi, že řada tracků této kompilace vás překvapí.

Josh Wink – When A Banana Was Just A Banana: 45%
The Prodigy – Invaders Must Die: 80%
James Zabiela – Renaissance: The Masters Series Part 12: 85%
Balance 014 – mixed by Joris Voorn: 80%

PS: Pokud by vám snad tyto dvě kompilace pro zpříjemnění prvních jarních dnů nestačily, poohlídněte se po posledním vydání magazínu Mixmag. K němu je přiložena kompilace s názvem Return Of The Legend a pokud netušíte o jakou že legendu jde, pak vězte, že o Timo Maase. Ten pro Mixmag nahrál bezmála osmdesátiminutový mix, kde navíc většina tracků (případně remixů) je z jeho vlastní dílny, takže se nová kompilace dá chápat i jako takové mixované album této bývalé hvězdy. A že se Timo Maas opět hlásí o slovo je patrné z jeho posledních singlů. Uvidíme, jestli onen návrat dovede až do úspěšného konce. Tato kompilace mu myslím rozhodně pomůže.