Filmová recenze: Hranice ovládání

Kousky Jima Jarmusche byly vždycky osobité. Dominuje jim teskná atmosféra, pomalé tempo až hypnotického charakteru a podkreslení trefným hudebním doprovodem. Pro někoho neskutečně utahaná nuda, pro další úžasná záležitost s psychologickým přesahem. Novinka Hranice ovládání tyto trademarky zavádí do takových extrémů, že je ale ani fandové leckdy nedokáží přijmout.

Tentokrát se totiž rezignuje na klasický způsob vyprávění. V centru dění je Osamělý Muž (v originále Lone Man ztvárněný Isaachem De Bankolé), ústřední hrdina, k němuž si může divák od počátku přiřadit profesi nájemného zabijáka, ačkoliv vlastně není explicitně řečeno, že jím skutečně je. Putuje španělskou krajinou a setkává se s tajemnými lidmi, kteří mu vyprávějí o filmu či kultuře obecně a vyměňují si s ním krabičky od zápalek. Neznámý vrah v krabičkách nachází podivné lístečky s tajnými kódy, přičemž tyto indicie okamžitě po přečtení spolkne a zapije kávou. A tak pořád dokola, dokud se příběh nedostane k závěru, díky němuž to celé může trochu secvaknout, pokud jste ještě neusnuli.

Není to ani kdovíjak zarážející, když u Hranic ovládání někdo uchrápne. Tempo je minimalistické a zápletku Jarmusch nasekal do drobných náznaků. Jedinci navyknutí na to, že jim filmaři všechna fakta hezky přehledně přeříkají, mohou na tento kousek rovnou zapomenout. Jistě, každý by si měl udělat svůj vlastní názor a těžko doporučovat někomu neznámému, aby na film nechodil. Jenže u Hranic ovládání je tak velká pravděpodobnost, že majoritu neuspokojí, že by bylo chybou na to zkrátka neupozornit. 

Snímek by se dal zařadit k parametrické naraci, tedy takové naraci, kde potěšení ze sledování nevychází primárně z příběhu samotného, nýbrž z formální stránky. Rutinní úkony, které se při setkáních neustále opakují, spojené s krátkými filozofickými proslovy na téma umění v sobě mají poetickou krásu. Vytváří ji především kameraman Christopher Doyle (nasnímal kupříkladu Stvořeni pro lásku), jenž takřka každý svůj záběr povýšil na svébytné umělecké dílo. Jedná se o kompoziční i barevnou nádheru, která dokazuje, že jeden obraz, jak se tak v městečku Klišovice říká, vydá za tisíc slov.

Sympatický je i způsob, jakým si divák musí skládat zápletku. Ona se za tím "obyčejným" chozením z místa na místo totiž opravdu nějaká souvislejší dějová linka nachází, jenže k dekódování od Jarmusche dostáváme samé nepřímé nápovědy. Rozhovory (nebo spíše monology) extravagantních postav s hlavním vrahounem nejsou rádoby uměleckou onanií, nýbrž způsobem komunikace s divákem, který by si měl na jejich základě vytvářet hypotézy pro budoucí dění a porovnávat je s ohledem k proběhnutým situacím. Film si žádá neustálou pozornost a nejlépe několikeré zhlédnutí, jelikož pochytat vše napoprvé patří k hodně obtížným úkolům.

Snad z předešlých řádek vyšlo dostatečně najevo, že Hranice ovládání nejsou běžným dílkem. Je to ideální materiál k analyzování a hledání významů, takže něco pro filmové teoretiky. Tvůrci se zase mohou nechat inspirovat skvělou technickou stránkou nebo způsobem, jakým ve filmech dávkovat informace. Ale tradičního návštěvníka kina odkojeného zběsilou akcí a nenápaditými americkými komediemi nadchne "ten novej Jarmusch" spíše jen výjimečně.

Hodnocení: 80%

Hranice ovládání
Česká premiéra: 16. července 2009
USA, 2009, 116 minut
Režie: Jim Jarmusch
Scénář: Jim Jarmusch
Kamera: Christopher Doyle
Hrají: Isaach De Bankolé, Alex Descas, Jean - François Stévenin, Óscar Jaenada, Paz de la Huerta, Tilda Swinton, Youki Kudoh, John Hurt, Gael García Bernal, Bill Murray a další