Splinter 4

Manchester. To město ležící na severozápad od Londýna zná prakticky každý. Ať jde o fotbalového fanouška, či vybíravého hudebního posluchače. Protože nejsme fotbalovým servrem, ;) zaměříme svůj zájem o tyto končiny ve spojení s muzikou. Dnes budeme ignorovat trochu opomíjené 808 State i poněkud popovější New Order, protože sídlo zde má i mezi houseovými diskžokeji oblíbené vydavatelství Paperecordings. Jeho zástupci už se především díky agentuře Eastbase objevili několikrát v České republice, takže ten, kdo se zajímá o taneční hudbu hlouběji, musel pochopit, že hudbu s duší, nápady, pocity a uceleným příběhem najde v drážkách právě tohoto labelu. Když jsem vám nedávno představoval o rok staršího bratříčka zajeté řady Splinter, zmínil jsem se o tom, že na rok vydání těchto hudebních kronik se nebere ohled. Cílem je vždy vybrat jakési The Best Of The Best Of složené z deseti kousků a nabídnout zájemcům pohled pod pokličku hrnce s lahodným obsahem. Výsledek je následně zabalen do krabičky s bookletem dětského obličejíčku, skrytého pod rastrovou sítí. Inspiroval jsem se předchozím růžovým dílem s pořadovým číslem 3 a myslím si, že bude nejlepší, když "žluťáska" pojmeme podobným způsobem. Představím vám tedy všech deset adeptů alba, pokud mi to informace o dotyčných dovolí a neopomenu přidat k dobru své pocity při poslechu.

Takže dámy a pánové, prosím o klid! Startovní číslo jedna dostává projekt Reset, který doprovodí zpěvačka Alison David ve skladbě Runaway Love. Reset, ačkoli vznikl teprve před třemi roky, je tvořen ostřílenými muzikanty a samotnými šéfy labelu - Mikem Hollwayem a Elliotem Eastwickem. Za to, že se oba stali respektovanými diskžokeji, mohou dnes poděkovat především Mike Pickeringovi ze slavných M-People, protože to jeho přičiněním si v roce 1991 zahráli v pověstném klubu Hacienda. Poté se stali sobotními rezidenty a v jejich setech se objevovaly houseové a disco skladby. Hráli po boku čím dál slavnějších amerických kolegů, ať už to byl Todd Terry, Roger Sanchéz, Danny Tenaglia nebo Little Louie Vega a to je také hudebně posunulo vpřed. Postupně se tak začali věnovat i vlastním skladbám, když přibrali třetího do party - zvukového inženýra Si Brada. Pod společným názvem Salt City Orchestra se do světa hudby uvedli skladbou The Book v roce 1995 a popularitu si také získlai jako zdatní remixéři. Přesvědčit jste se o tom mohli na singlech projektů The Beloved, Moloko nebo Red Snapper. Uznání a zájem sklidili po Post Modern Sleaze od Sneaker Pimps. Si Brad však v roce 1999 odchází, aby se věnoval vlastní tvorbě, takže o rok později dvojka Hollway/Eastwick mizí v útrobách studia sama, pod novým názvem Reset. Jejich prvotina Runaway Love, která otvírá kompilaci Splinter 4, byla vydána i s 2-stepovým remixem a accapella verzí. Ten 2-step zde nezmiňuji náhodou, i tato originální verze hodně tento nový styl připomíná. Musela by se však hrát podstatně rychleji a pár kosmetických úprav třeba MJ Colea by jí muselo dopomoci k výletům na 2-stepové parkety. Jak už je u Paperecordings zvykem, dveře dokořán mají ti, kteří kombinují elektronickou podobu skladby s živými nástroji. Tady vyniká hlavně kytarové vybrnkávání a dynamické předení basovky. Pro mě neznámou Alison David, která této skladbě propůjčila svůj skvělý vokál i nazpívané druhé hlasy, bychom mohli klidně zařadit vedle velké dámy soulu. Klidně by se mohla poměřovat třeba s Arethou Franklin! Pohodová záležitost se silným doprovodem i silným hlasem! Ideální pro zlenivělé odpoledne.

Pokud vás v minulém dílu zaujala techhouseovka Get Down On It od The New Aluminists, určitě nepohrdnete ani projektem Future Rhythm Foundation. Ten totiž tvoří oba členové zmiňovaných The New Aluminists - Timmy Stewart a Glenn Mc Cartney, kteří se do svého vedlejšího projektu spojili s Markem Bellem. Timmy a Glen, kterým v žilách koluje irská krev, si první otrkávání s gramofony v klubech zkusili prostřednictvím Davida Holmese v klubu Sugar Sweet v Belfastu. Postupně se vypracovali do rolí warm-up DJs uznávaných celebrit, jako jsou Darren Emerson, či Andrew Weatherall. Dnes hrají na svých úspěšných klubových akcích Digital Boogie Night sety plné kvalitní hudby. Je jedno, zda jde o jazz, hiphop, disco, či techno nebo house. Future Rhythm Foundation si ve spojení s Markem Bellem, kterému více sedí funk, našli nový pohled na taneční scénu. Skladba Feelin Kinda Crazy (MP3), již bychom v "Paper katalogu" našli pod pořadovým číslem 62, získala dobré reference třeba od Ashley Beedla nebo Yousefa. Staví hodně na opakujících se smyčkách, měkkých beatech, neotřelém programování, modulovaných plochách, ale rozhodně nepostrádá vývoj. Ten příběh trvá šest a půl minuty a stále se v něm něco děje. Vliv funku a jazzu je tu hodně zřetelný a největší zásluhu na tom má dechová sekce v podání kamaráda Tomase, jehož preludování dělá dojem, jako by šel jen náhodou kolem studia, skladba se mu zalíbila a tak si zafoukal myšlenky, které se mu zrovna honily hlavou. Jde o poznání klidnější kousek, než tomu bylo v případě tvorby The New Alluminists, proč by také potom byli nuceni volit nový název, že? Nemáte pokaždé náladu na zběsilé tempo a agresivní zvuky, občas se také rádi zasníte a relaxujete... Pro mě ta nejlepší skladba na albu!

O tom, že i v Norsku se vaří dobrá muzika, dali světu vědět především Royksopp a Kings Of Convenience. V Paperecordings norskou taneční scénu ani náhodou neignorují. Už nějaký ten pátek tu vydává projekt Those Norwegians a sólově též jeho polovička - Rune Lindback. Kahuun je převlek pro jejich dalšího kolegu - Kai Melanda. Kai pochází z Bergenu, severní části této severské země, a jako bubeník a hráč na perkuse tam rozhodně není opomíjen. Když hráč na perkuse začne tvořit vlastní tracky, co bude jejich hlavní složkou? Jak se dalo předpokládat, Long Time No See načíná hra na bonga, ke kterým se nejdříve přidá podmanivá basa, pár syčivých hi-hatů a pak už nezbytný automatický bubeník. Kai se snaží na bubínky měnit zajeté rytmy a obstojně se mu to daří. Na světlo se začne proklubávat i naechovaný ženský vokál. Pak se najednou vše zlomí a ke slovu přijde flétna. Najdete tu však i několik hluchých míst a skladba mi přijde celkově hodně nesourodá. Jako by do jednoho tracku chtěl Kai nacpat co nejvíce svých nápadů. Vzhledem k neustálým změnám a netradiční bicí složce, si neumím u nás představit diskžokeje, který by byl tak odvážný a tenhle kousek zahrál. Napadá mě snad jedině Tvyks... Vyjímečným doplňkem je sampl jakési větrné smrště, který se točí stále dokola, přesně do rytmu Kaiových beatů.

Solaris Heights jsou dalšími talenty z obrovské stáje Paperecordings. Opět projekt, který vznikl propojením dvou nezávislých subjektů. V tomto případě jde o vedlejší aktivity dua Gateshead, tedy Marka Huskissona a Antona Fieldinga, jež doplnil Bryan J Robson ze Streetlife Originals. Posila to byla vydatná, neboť Bryan kromě toho, že je zdatným muzikantem a producentem, má na svědomí třeba i texty skladeb pro hudební veličiny, jako jsou DJ Rap, Will Smith, nebo The Egg. Se svými projekty Streetlife Originals nebo East Village Headz se řadí mezi hodně hrané interprety v rukou třeba Davida Moralese, Juana Atkinse, či Kerri Chandlera. Solaris Heights, kteří vydávají nejen na Paperecordings, ale i stylově podobných Guidance, zde nabídli svůj debutový singl Solarism. Ten neuvěřitelným způsobem v roce 1998 zabodoval na Ibize, takže se musel náklad znovu dolisovávat. Osmiminutový opus Solarism (MP3) (zde v Sunglasses After Dark Mixu) je opravdu lahůdkou. Perkuse tu jsou zastoupeny jako v předešlém kousku, ne však v takové míře. Hodně funky, hodně jazzy, vůbec mi tu připomínají obrovského tahouna stylově podobných Glasgow Underground, projekt Powder Productions. Výborným doplňkem je časté stahování beatů do ztracena a opětovné rozjezdy. Působivé jsou hlavně počítačové efekty různého šumění i zvonivé klapky doprovodného piána. Ke slovu se tu dostane i brnkání kytary a zasněné ženské vokály, jenž tu nezpívají, pouze něžně vzdychají. Všechny živé nástroje si tu zahrál právě Bryan J Robson a živý zvuk je to, co skladbě přidává na upřímnosti a opravdovosti.

Už když jsem bral Splinter 4 do ruky, dalo se předpokládat, že tu své místo najdou i Problem Kids. Ti už po léta patří k hlavním propagátorům kvalitní houseové vlny a navíc jim loni na křídlech Paperecordings vyšlo už druhé album - My First Acid House. Rocky z X-Press 2 a Balistic Brothers, se pro tenhle projekt dal dohromady se studiovým mágem Mark Wilkinsonem a společně tvoří přeci jen odlišné skladby, než energií překypující X-Press 2. Čiší z nich pohoda, nové nápady a snaha posunout se od kořenů houseové scény trochu dál. Společná cesta se začala odvíjet v roce 1997, kdy vydali první singl pod záštitou Junior Boys Own a od té doby objevují stále nové možnosti, nebojí se používat vokální složky do svých přepychových dílek a patří mezi stále uznávané celebrity. Týden před vydáním svého alba vypustili do světa vokálovku S´ Alright, kam jim pro obsazení druhé strany singlu přispěli svou troškou do mlýna Crazy Penis s vlastní verzí. Originál pocházející z této desky můžeme ocenit i zde. Jedná se o klasickou popovou písničku, do které byl hlas svěřen Steve Edwardsovi, kytaristovi, jenž se podílel i na albech Charlese Webstera, jeho Presence, All Seeing I, či dokonce Black Sabath. Jeho typický falzet ukazuje výborné cítění pro poměrně těžké party na vyzpívání. Beaty jsou možná trochu nevýrazné, až příliš zahuhlané k jinak krásně čistému zbytku nástrojů. Kytarová figurka připomíná francouzskou houseovou melodičnost, ale jinak tenhle kousek neurazí nikoho. Na usínání to nebude, ale do auta, k práci, do rádia, na diskotéku, tam všude se vejde.

Následující Papa Washington Trio vznikli opět spojením již zavedených DC Project (seskupení Matthew Drummonda a Martina Colla) s Jamesem Harriganem. Harri, tak zní jeho přezdívka, patří dnes už k ostříleným producentům. Pokud si vzpomenete na nějaký houseový label, pak vězte, že se tam s největší pravděpodobností s jeho jménem setkali. Posuďte sami - Glasgow Underground, Deconstructions, Island, Go-Beat a Shaboom, tam všude už je "Harri" zapsán. Na konci 80. let byl u toho, když se otevíral v Glasgow populární klub Sub a později třeba pečoval o rozvíjející se rezidenství Slam, kterým tolik věřil. Co se týče muzikantské tvorby, nejvíce si odnesl ze spolupráce s deephouseovým králem Kenny Hawkesem, s nímž trávil nějaký čas ve studiu. O tom, že s kluky z DC Project našli společnou řeč, svědčí i fakt, že v březnu se mělo objevit na Paperecordings jejich album Trio De Janeiro. Calling All Dancers určitě překvapí počátečními stoptimy, kterých v houseových tracích bývá opravdu poskrovnu. Spíš je vždycky tenhle efekt otázkou zručného diskžokeje. Pro někoho poněkud "přebubínkováno", pro jiné originální rytmus. Jisté je, že základní osnova tracku s brumlající basou vydrží nečinná až do samotného závěru. Nudu zahání spousta otvíraných filtrů, naechovaný hlasový sampl a množství převýškovaných zvuků, které přicházejí přesně ve vhodnou chvíli. Hodně minimalistický kousek, který rozhodně cestu do kufříku našich diskžokejů našel. Náznak živosti tu dotváří sampl s kratičkou trumpetovou figurkou. Poněkud nečekaným doplňkem zůstává ten držený basový tón na samotném konci tracku, který působí, jako by se sem dostal omylem. Nebo snad šlo o zvýšení pozornosti otupělých posluchačů? Zvláštní je, že jak náš Airto, tak francouzský D´julz, mají ve svých setech skladbu stejného jména od stejného projektu a přesto zní úplně jinak. Ani v jednom případě se nehovoří o remixu. Že by selhal lidský faktor?

Projekt Essa z Nottinghamu jsme měli možnost poznat už na třetím dílu výběrů Splinter. Tehdy to bylo s výtečným trackem Africans In Space. Tim White a Max Bruce, kteří z Nottinghamu také pocházejí, vydávají, kde se zrovna dá. Ať už jsou to labely D-Vision, Strictly 4 Groovers, Fat City, nebo známější Pagan, či experimentální Warp. Oba dva mají také prsty v projektu Long Distance Runners, i když koncem roku se soustředili především na dokončení dlouhohrající desky s názvem Detricus Exciticus, kterou vydali pod hlavičkou Essa. Under Construction (MP3) nenajdeme na výběru v originální verzi, ale v podání již zmiňovaných Reset. Elliot Eastwick, Merlin Gernett a Mike Hollway tak předvedli, jak tuhle skladbu lze taky pojmout. Jejich remix je úplně jiný, než úvodní vlastní skladba. Úžasný vokál Alison David tu chybí, takže měli pěkně těžkou úlohu - vyplnit prostor skladby tak, aby se posluchač ani v nejmenším nenudil. Track je hodně experimentální, stále se tu něco děje, přibývají nové nástroje a celek je originálem po všech stránkách. I přes tu bohatou paletu zvuků však poněkud statické bicí, které odklepávají svou povinnou cestu, příliš nudí. Snad je to proto, že bicí složky všech předchozích skladeb byly až doteď vyráběny se složitými kombinacemi nejrůznějších bubínkovch doplňků a ty tady tak trochu postrádám. Musí vám stačit přehlídka klávesových kouzel a efektů. Ty zní naopak velmi futuristickým dojmem.

Pod projektem DJD je podepsán Dominic Dawson. Tenhle vinyl s číslem 56 jsem si před dvěma lety koupil a také to bylo kvůli skladbě zde obsažené - The Flow. Tentokrát v nekonečné smyčce uvízla jednoduchá funková kytarka, která se opakuje po celou délku tracku. The Flow je určitým retrem, určitým skokem zpátky do 80. let. Inspirace z této doby, dýchá z každého tónu. Pochvalu zaslouží hlavně samplované hrátky s hlasem, opakované dokud se dá a pár filtrovaných klávesových úhozů. Některé pasáže teď s odstupem času hodnotím až jako přehnaně dlouhé a nudná je i celková struktura skladby. Na začátku nastoupila spousta zajímavých zvuků, samplů a smyček, na konci už nebylo odkud brát a jednotlivé motivy trochu nudí:-(.

Grand Groove (MP3) je opět v podání Problem Kids, kteří zde ukazují svoji druhou tvář - roli remixérů. Přemíchávaným interpretem se tentokrát stal Big Ron. "Groovy" tenhle kousek tedy opravdu je už od prvních tónů. Přesně ten typ skladby, která vás přinutí rozhýbat se ze strany na stranu, aby vás už nikdy ze svých hudebních spárů nepustila. Přitom, když přemýšlíte o tom zázračném receptu, nezbývá než nad jednoduchostí zakroutit hlavou. Jen jste byli druzí, kdo si postup uvědomil. :( Nakopne vás ihned! Žádné přebytečné hlasy, pouhý soulad mezi basovým bubnem, hi-haty, klávesovou smyčkou, pár filtry a vrčivými zvuky způsobí dobrý pocit tanečníka z kvalitně odvedené práce. Podmínkou pro to, aby tenhle track vnikl do všech pórů těla, je bezpodmínečně ten nejlepší soundsystém vašeho oblíbeného klubu. Přiznám se, že neznám originál, ale prázdné pasáže dávají tak trochu tušit, že vokál tu má své místo a přesto, že překvapivě chybí, prostor tu má už dopředu nalajnovaný. Třeba se zpíváné verze dočkáme na některém z dalších pokračování řady Splinter.

Poslech žlutého výběru nám utekl jako voda a my jsme na samém konci přehlídky deseti bonbónků. Jako hudební tečka tentokrát posloužil projekt Hot Toddy. Ten patří Chris Toddovi, polovičce i u nás vystoupivších Crazy Penis. Předtím, než se však dal Chris dohromady s Jimem Baronem na Nottinghamské univerzitě, pro svou hru na kytaru se nechával ovlivňovat tatínkovými starými nahrávkami a lásku k muzice načerpal skrze desky z oblasti funku a blues. Úplně tím prvním společným singlem byla skladba Digging Deeper. Povšimli si jí Laurent Garnier a Ashley Beedle a tím pádem bylo jasné, že se ti ostatní po ní začnou ptát. Udělali si tak celkem jméno a pro začínající projekt už pak byly jednodužší i kroky kolem singlů následujících. Ať už to byly Summer Brummer, Do It Good (ten jsme si představili minule), nebo Get It On. Hot Toddy se jako jednočlenný projekt dočkal alba v srpnu roku 2000. Chris nám zde představuje skladbu Sometime Last Night. Ta rozhodně bicí automat nikterak neuspěchává. Je příjemně lenivá a skrze své pomalé tempo dovoluje posluchači soustředění se na silné melodie, nové zvukové vrstvy i novotvary. Z nástrojů je to opět kytara a lehoučké perkuse, které budou hrány naživo. Vzniká tak spousta možností a třeba i prostor ke komunikaci mezi ploužícími se posluchači. Sometime Last Night je hodně optimistickou skladbou, takovou, u které si přejete, aby nikdy neskončila a plynula s vašimi pocity stále dál a dál. Problém je, že v tašce houseových diskžokejů byste ji hledali marně. Je spíše vhodná do odpočinkových chilloutových míst a já věřím, že alespoň jednou budu mít příležitost vychutnat si ji na větším soundsystému. Zaslouží si to.

Závěr: Když může člověk srovnávat, má to své výhody i nevýhody. Pokud byste mi na stůl položili třetí a čtvrtý díl kompilací Splinter, šáhl bych spíše po tom třetím, růžovém. "Čtyřka" si nevede také špatně, ale co se týče obsahové zajímavosti skladeb a remixérského kouzlení, třetí díl mě zaujal podstatně více. Favority jsem si našel i zde, ale nebylo to ono. Nezbývá než zhruba roční čekání na další sadu deseti kousků. Fanoušci houseové muziky si ale na kvalitu počkají rádi, ne?

Myclick

Splinter 4 (tracklist)

1. Reset with Alison David - Runaway Love
2. Future Rhythm Foundation - Feelin Kinda Crazy
3. Kahuun - Long Time No See
4. Solaris Heights - Solarism (Sunglasses After Dark Mix)
5. Problem Kids - S'Alright
6. Papa Washington Trio - Calling All Dancers
7. Essa - Under Construction (Reset Reconstruction)
8. DJD - The Flow
9. Big Ron vs Problem Kids - Grand Groove (Problematic Version)
10. Hot Toddy - Sometime Last Night