Recenze alba Blow - Catch The Light

Není to tak dlouho, co jsme vám zde představili recenzi singlu Catch The Light od pražsko-pardubického seskupení Blow. Slíbil jsem vám, že u stejnojmenného alba se na Blow zaměříme podstatně více a ideálně nám k tomu poslouží rozhovor, který jsem s Adinem alias Andrejem Željazkovem v jedné z pardubických hospůdek udělal. Recenze samotného alba vás pak čeká vzápětí.

Přestože osudy Blow pár let sleduju, na samotné začátky už si nevzpomínám, takže Adine, kdy, jak a proč vlastně Blow vznikli? "No, začnu tak trochu sobecky u sebe. :) Pardubická scéna byla hlavně zásluhou Aleše Blehy, co se týče taneční muziky, hodně rozjetá. Navíc jsme tehdy chytali doma televizní kanál Viva, takže jsem dokázal sedět hodiny u pořadů Partyzone a Chillout a lákalo mě trochu i to, že se budu pouštět do něčeho, co tu zas tolik lidí příliš nezná... To, že bych sám chtěl začít taneční skladby dělat, jsem zjistil tak někdy na přelomu roku 94' a 95'. Přeci jen jsem si prošel klasickým vzděláním na klavír od pěti let a zájem o syntezátory u mě propukl během studia na VŠ."

Přestože Adin byl zpočátku na elektronickou muziku sám, projekt Blow s ním dnes tvoří další tři muzikanti a mě logicky zajímalo, jak vlastně došlo k tomu, že si přibral na pomoc ostatní a jak se dá společně muzika dělat, když mezi Prahou a Pardubicemi je zhruba stotřicet kilometrů propasti. "S naším basákem Pavlem Rudišem už jsem se znal z dřívějška, vkus jsme měli zhruba stejný a ta elektronika nás přeci jen oba lákala. Synťáky a basu jsme měli a protože jsme se nechtěli jen spolíhat na mašinky, začal jsem hledat opravdovýho bubeníka. Prostě jsem jednou přišel na konzervatoř v Pardubicích a zaskočil se podívat na hodiny mladých bubeníků. Hodně se mi tam líbil jeden devatenáctiletej kluk, takže jsme se dohodli, že mu nechám na vrátnici kazetu se základem a on mi do ní zkusí něco nabubnovat. No a nebylo co řešit... Buddy Tvrdý je fakt jednička - jednou hraje ve filharmonii na tympány, jindy si v Litoměřicích jen tak ze srandy střihnul třeba jazz. Neznám rychlejšího a přesnějšího bubeníka u nás! Navíc to není jen můj dojem - nedávno po koncertě v Aši lidi od zvuku říkali, že hraje líp než "bicák" z Monkey Business, který je prý taky tak přesný, ale údajně bez feelingu. No nevím, mně se teda osobně líbí i jeho feeling... No a jak to bylo se zpěvačkou? Candra Dewi Marsito Merto (nesměj se, tak se doopravdy jmenuje:) nám při živých hraních tancovala, pak si jen tak z legrace stoupla za mikrofon a všichni tři jsme najednou věděli, že ten ženskej element v tomhle podání nám fakt chyběl. Co se týče tvý otázky společnýho vzniku tracků, tak to funguje nějak na bázi výměn materiálu. Já udělám hrubý nástin, předám to zbytku kapely v Praze, ti si ho poslechnou a pak už jen očekávám kritiku. Někdy se dozvím, že je tam "moc tónů", :) takže začnu vymýšlet, jak to udělat jinak, pak se sejdeme ve zkušebně, kterou máme na chatě a dáme dokupy finální verzi."

S jejich první tvorbou se mohli posluchači setkat poprvé skrze kompilaci Jungle Is Massive, kam se jim podařilo umístit skladbu ACR, pojmenovanou podle jejich oblíbené kapely Acertain Ratio, pak následovala Desire, kterou jim firma Sony nabídla ke zveřejnění prostřednictvím prezentační kompilace džín Levi's. Na Vojtu Komárka, jenž tehdy se zápalem u Sony Music pracoval, vzpomíná mimochodem Adin dodnes rád. "Tehdy jsem pochopil, že asi přeci jen něco umíme, když se mi nečekaně pan Komárek ze Sony ozval s tím, že se mu naše muzika moc líbí a jestli by se nemohl za hodinku za mnou zastavit. Přivezl mi nějaký CDčka, který by mě prý mohly zajímat a nabídl i nějaký to remixování. Nakonec z téhle návštěvy tak nějak vznikl remix pro Manželé, který se nám nedělal zrovna dvakrát dobře. Byly to hodně starý základy, kde se nehrálo vůbec na stopy. Prostě jsi měl muziku vlevo, zpěv vpravo a "poraď si s tím a dej tam něco novýho..." :) S remixem Monkey Business to bylo podobný, ale šlo tam o něco jinýho. Když prostě slyšíš ty Holýho nádherný figury a víš, že je musíš vystřihnout, každou z nich obrečíš." :(

Techniku měli jednotliví členové osahanou, nápadů bylo spousta, takže nic nebránilo tomu, aby se o ně začali dělit s posluchači. Prostor pro první album nalezli prostřednictvím labelu Black Point a Rolls Royce In The Dance Club poskytl i nosnou kostru pro budoucí koncertní vystoupení. Už nějaký ten pátek jsou zastupováni bookingem D Smack U a David Urban jim umožnil objet takřka celou republiku - ať už to bylo prostřednictvím klubů, či letních festivalů. Nedávno si také na výroční párty Mega Club Techno střihli před Lukem Slaterem set pouze ve dvojici. Adin na synťáky a Pavel Rudiš na basu vytvořili tak rozhodně zajímavý experiment, který tíhnul místy až k systémovému technu, ale nechme hovořit samotného Adina. "My jsme si tuhle první zkušenost užili s Pavlem opravdu naplno a bylo to zajímavé i z jiného důvodu. Hodně sleduju různý reporty z akcí a tak mě překvapilo, když třeba Slamitch z Rave.cz pak někdy v pondělí napsal, že se mu to příliš nelíbilo... Každopádně jsme si pak přesně tenhle set dali ještě jednou na Summer Of Love, na tom samém scénáři a pobavilo mě, když jsem se znovu od Slamitche dočetl, že jsme byli perfektní a mělo to grády. :) Skoro jsem si připadal, jako že jsme ho přesvědčili, že to, jak to děláme je správný a on to jen potřeboval slyšet podruhý, aby to docenil. Přesto se mi líbilo, že reporty měly zajímavý postřehy a on se uměl opřít o argumenty. Ne, jako třeba Jana Kománková, která mi přijde, že ze zásady zkritizuje všechny a všechno, bez toho, aby řekla, co konkrétně je vlastně špatný. :( Prostě "je to divný, slabý, laciný" a tečka, to je trochu nefér..."

Album Catch The Light, které 17. listopadu pokřtil v Roxy Tomáš Zilvar, jenž se zasloužil o to, aby deska vyšla, se masterovalo v ADK u Dana Václavka. Basák Pavel Rudiš, který byl u posledního vychytávání zvukových much přítomen a stál Václavkovi doslova za zády, si nemohl jeho práci vynachválit a tak jsou teď Blow s výsledným zvukem moc a moc spokojeni. Já myslím, že v tuhle chvíli je ten nejvhodnější čas se do jedenácti skladeb alba Catch The Light zaposlouchat, děkuju Adinovi za příjemné povídání a vzhůru do světa tónů žlutého alba s roztomilými malůvkami!

Desku otevírá zpočátku velmi nenápadná One Little Pig (MP3). Prozatím jsme v území pouhých pár zvukových příspěvků a neidentifikovatelných zkreslených vokálů. Track ovšem neustále graduje, pořád přibírá na pomoc další nástroje, Pavlova basová linka i nabroušené kytarové rejstříky dodávají punc živosti a po dvou a půl minutách je to opravdu jízda! Představte si zhruba to, co teď předvádějí na posledních kouscích Chemical Brothers - vyčištěné přepychové zvuky tříštivých barev a k tomu jako břitva ostré kytarové riffy. Ty Chemical Brothers zde nezmiňuji jen náhodou - jemný rozevlátý breakbeatový spodek těsně před čtvrtou minutou, jakoby z oka (či spíše ucha:) vypadl z jejich slavné Rockin' Over The Beats. První track a já mám po celém těle husí kůži. Nějak chápu, proč si ho Blow vybrali i pro začátek svého křestu - tolik zachycených nálad a zvratů zasluhuje už teď Nobelovu cenu za originalitu!

Už jsem se chtěl rozčilovat nad podobností skladby se singlem Catch The Light, když jsem v bookletu našel, že tohle je onen originál, ze kterého tři verze singlu vlastně vznikly. Tady konečně Candra Dewi získala prostor pro svůj líbezný hlásek, se kterým se v tanečních úpravách poněkud šetřilo. Hodně motivů z originálu bylo použito i v Blow Remixu, tenhle je však podstatně uvolněnější, zajímavé jsou určitě i beaty v přechodech puštěné pozpátku, kdy dochází k určitému hudebnímu zašmodrchání. Vkusný je i simulovaný náznak, kdy track jakoby odjíždí doztracena, aby vás překvapil svým dalším pokračováním.

V North And South cítím jakousi snahu o podobnost s (i u nás hodně populárními) Kosheen. Rytmus bicích je hodně neposedný v aktuální breakbeatové barvě, předností jsou různé ruchy v pozadí, snad trochu mi vadí Adinův opakovaný vtip s jedním tónem, který zahraje pokaždé s jinak otevřeným frekvenčním pásmem, ale jinak další zvukově bohatý kousek. Candra ke svému hlasu získala jako bonus i příjemná echa, takže prozatím se jen tak oposlouchat nemůže...

Wonderful (MP3) je hodně temný track, který mi připomíná The Freaks Come Out od Cevina Fishera. Jednoduchá minimalistická figura, jež vás přímo nutí na parketu k pohybům notně rozjeté parní lokomotivy. Pro nutné zjemnění se ve vzduchu nad tímhle "pekelným songem" vznáší Candřin hlas, opakující pouhé jedno slůvko, mihnou se tu i perkuse a prostor je dán i osvětlovačům. Silný stroboskop, zásoba mlhy a laserové obrazce dají celkovému dojmu a zážitkům pro tanečníky opravdu vyniknout. Blow se snaží o co nejširší stylový záběr a zatím se jim to daří na jedničku.

Pokud by ve vedení našich komerčních rozhlasových stanic seděli fundovaní programoví ředitelé, Erratic Song by zcela bez problémů mohli zařadit do svých playlistů. Tenhle track se dá totiž nazvat už "moderním popem", který by do současné produkce těchto stanic klidně zapadl. Candra zde má prostor pro téměř klasickou "písničku", její hlas (možná díky zvukovým kouzlům) zní místy trochu chemicky, jinak je skladba rozprostřena na tempu 120 BPM, takže si ji budete při tancování spíše užívat, než se u ní potit. Přesto vás basová linka svou dynamikou snadno rozpohybuje, vysoké tóny syntezátorů zase vybojují vaši pozornost a vnímavost. Zdařilé je i poměrně dlouhé pásmo bez nástrojů, které působí hodně láskyplně.

In Vain je ponořena spíše do tranceovějšího nádechu zásluhou barevného spektra Adinových syntezátorů a futuristických samplů. Hledejte pro tanec své energetické rezervy, budete je potřebovat - tohle už je opravdu jízda! Poměrně minimalistická skladba, do které se podařilo propašovat i Candřin hlas, kdy její jednotlivá slovíčka (díky sampleru opakovaná a hodně upravovaná) slouží jako další nástroj. Za basovou linku by se nemusel stydět ani Samuel L. Session, v závěru se propadneme do jakéhosi stavu beztíže, kdy se všechno kolem vás točí a vy máte pocit, že nevážíte ani kilogram. Příjemné hubnutí. :) Odlehčený konec ideálně posloužil pro zařazení dalšího, stylově zcela odlišného kousku.

Ten dostal název How Can We Pay (MP3) a prozatím se nacházíme v dubovém prostředí. Candru zde hlasově vystřídali Mr. Dell Register a MC Vaant, který je dvorním raperem pardubických "Merkuráků" a brzy začnou neposedné beaty vyťukávat polámaný rytmus. Přesto je celkové tempo hodně vláčné, dává vyniknout opravdu nádherným hrátkám elektronických mašinek, ať už se jedná o ostré zvuky, táhlá echa, či zkreslené pasáže. Další přínosná změna stylu z "tuckovitého" mainstreamu.

V uvolněném a nikam nepospíchajícím světě ještě zůstaneme skrze snivou baladu I'm Asking Only. Lehké beaty, táhlé tóny a Candřin hlas... "What Am I To Lose? Do I Have To Know?" se vznáší ve vzduchu a vy máte chuť roztáhnout ruce a proletět se modrou oblohou. Spíše bych si uměl tenhle track představit jako závěrečné outro, ale rozhodně nejde o žádnou dramaturgickou chybu. Tahle pauza byla totiž moc příjemná.

To následující Slaughter (MP3) vtrhne do prostředí vašeho pokoje bez zaťukání a s hodně agresivní náladou. Syntezátory se tu opravdu činily, hlas je zkreslen možná až do nepříjemné barvy středů a jinak je výsledkem hutný track plný poněkud nervozní a strašidelné atmosféry. Abyste se v té temnotě orientovali, budete potřebovat baterku...

Desátá Possession dokáže celé dvě minuty přešlapovat v usyčeném duchu, kde se jen porůznu střídají zvuky schované pod Candřiným hlasem, než se spustí tradiční diktát bubeníka. Beaty jsou teplé a spíše uložené v pozadí, než aby vám z nich nadskakovala hlava. Všechny nástroje jsou dokonale vyváženy a rozprostřeny po celém stereopásmu. Pak se objeví notně uvrčená acidová linka, jež svým bubláním charakteristiku tracku zcela změní. Adin se svou partou začnou vrstvit další nástroje, najdete tu melodičnost Dálného východu, staré rozkolísané doorsovské klávesy a každých deset vteřin je tu využito pro nějakou aktuální změnu zajetých pravidel. Tak jako v prvním případě na desce, tohle je jako jedna kapitola ve slabikáři Taneční muziky. Possession končí zavřením dveří, rychlými kroky dámských střevíčků, ženským výkřikem, pak se ozvou varhany jako z Fantoma Opery a my se ponoříme do minutového ticha. Opravdu už tahle deska skončila?

Ne, ještě tu máme bonus! Tím je "Blow Mix" Catch The Light, který najdete i na stejnojmenném singlu. Protože se nerad opakuji, poprosím ty z vás, které zajímá, jak na mě tento singl působil, o jedno klinutí. :)

Závěr: Pokud si vzpomínám, Blow jsem měl poprvé příležitost slyšet v roce 1998 na festivalu Jelení Příkop. Od té doby prodělali znatelný posun, jak ve stylu, tak v technickém zázemí a rozhodně se nemusí za své druhé album stydět. Mnohdy se pouští do prozatím neprobádaných cest, vážím si originality a velkým plusem je i Candřina anglická výslovnost, ze které by si spousta našich zpěvaček měla vzít příklad a svou anglinu dopilovat. Pokud mi na desce něco vadilo, tak snad jen příliš usyčené a oposlouchané hi-haty, které by si zasloužily nějakou inovaci...

Myclick

Blow - Catch The Light (tracklist)

1. One Little Pig (MP3)
2. Catch The Light
3. North And South
4. Wonderful (MP3)
5. Erratic Song
6. In Vain
7. How Can We Pay? (MP3)
8. I'm Asking Only
9. Slaughter (MP3)
10. Possession
11. Catch The Light (Blow Mix)

Vydal: XRECORDS 2002