RECENZE
Datum: 31.05.2010
Napsal: myclick
Hudební recenze: Bonobo – Black Sands
Tak nevím, ale napadá vás vyloženě špatná deska, kterou by slavní Nindžové omylem umístili do svého katalogu, jenž už dvacet let tak houževnatě plní? Mě také ne... Jak to v té londýnské kanceláři dělají? Že by se obklopovali jen samými studiovými šikuly? Simon Green alias pan Bonobo je na čestném místě a jeho další dílo veledílo, na které se dlouhé čtyři roky čekalo, svádí na dotek už s tolik odpočinkovým obalem. Nicméně, ať si kdo chce, co chce říká, v hudbě platí, že důležitější je ten obsah. :) Snad, aby nikdo nic nepokazil - na kytaru, kontrabas, xylofon, piáno, mandolínu a dokonce i na tu harfu, si pro jistotu zahrál sám...
U multiinstrumentalisty jeho formátu to samozřejmě není žádné velké překvapení, překvapivý je fakt, že se po kritikou tolik ceněné desce Days To Come rozloučil s vokalistkou, jejíž jméno nám tak dobře zní... Bajku mu hned ve třech případech nahradila krásná dáma s krásným hlasem - Andreya Triana a ty její bajky to nové písčité album tak příjemně zavlažují. Dálkami to pronikavě zavoní, už když se housličky rozezní v úvodní Prelude a vy se okamžitě přenesete na libovolné místo tam někde v Asii. Kam dále? Na tanečky s houpáním do stran pomyslíte už se třetí, tak po scruffovsku s elegantně zadrhávající rytmikou Kong, ale což třeba do Francie a což právě s titulní věcí? Táhlá podmanivá melodie, každá z těch mnoha strunek zde je tak pečlivě naladěna, aby brnkla právě na tu vaši citlivou, možná až přecitlivělou, čiší z ní smutek, melancholie i jakási rozervanost a přesto se plácnete přes prsty, když ji chcete tak zbaběle vypnout. Vždyť je to vlastně hezké, takové přemýšlivé – stejně jako zbytek této desky, která se tak zatraceně špatně oposlouchává. Při každém dalším přehrání totiž v té spleti pavučin objevujete nová a nová zákoutí, která jste tehdy tak nějak zapomněli vysmýčit. Tak, ale teď si vyhrňte rukávy a vzhůru do toho!
Velmi vzrušené i vzrušující bicí odhalíte v lehce nalomené skladbě El Toro, pod níž by klidně mohl být podepsán i náš všeuměl Floex a když už jsme u nás doma, srovnání s Alvik by si zase zasloužila tolik rozpustilá We Could Forever. Jen to sluníčko jménem Anya nám tu teď tolik chybí. :( Jak moc je Simon opojen hudbou, zaznamenáte nejlépe ve skladbě Animal - vždyť tohle zní, jako by měl za zády tu početnou norskou sebranku Jaga Jazzist a každý z muzikantů chtěl být nutně tím nejlepším. Tak nevinně začne, tak nenápadně se každý další nástroj připojí, nehádají se, doplňují se, umí naslouchat jeden druhému a teprve až ve finále si vydechnete... Uf, tohle byla hodně náročná kompozice! Zkontrolovali jste si při ní poličku s kořením? Kořenka s nápisem Andreya Triana v ní chybí a jen pan Zelený ví, kam pro ni a ochucuje právě v okamžiku, kdy v tom jeho snivém instrumentálním světě začnete ztrácet balanc. Třikrát u mikrofonu a pokaždé jinak – na duši pohladí v uvrčené Eyesdown, v The Keeper tak ležérně propluje mezi všemi těmi zvonečky, nejnaléhavěji pak působí ve Stay The Same. Tady už ji opravdu musíte vzít do náruče a otřít jí slzičky. Nebo snad ještě odoláte?!
Kdo byl před dvěma a půl roky na jeho vyprodaném koncertu v Roxy, ten ví a kdo ne, ten by zcela určitě a bez remcání měl zajít tentokrát, aby věděl pro příště. :) Jo a ještě něco... Pokud pro vás až doteď černá byla synonymem jen pro něco špinavého či pro něco smutného, pak věřte, že s Bonobem tahle barva dostává úplně jiný rozměr – stejně tak umí být totiž milou, vábivou i tolik přátelskou a přívětivou! Neudělal on nakonec soundtrack pro romantický film, který se teprve klube na svět?
Hodnocení 86%
Myclick
Koncert Bonobo se uskuteční 7. června 2010 v pražském Lucerna Music Baru.
interpret/album: Bonobo/Black Sands
label: Ninja Tune (ZENCD140)
URL: www.bonobomusic.co.uk, www.ninjatune.net
styl: downtempo