Recenze: Mousse T. - Gourmet De Funk

Pseudonym Mousse T. jsem na trhu s taneční muzikou poprvé zaregistroval v roce 1998. Singl Horny byl totiž natolik vlezlý, že před ním doslova nešlo utéci. Ať už to byly parkety diskotékové, nebo ty klubové, komerční, či nekomerční rádia, televizní hudební pořady, módní přehlídky, tam všude prostě byl... Až později se mi podařilo zjistit, že producentsky se na něm nepodílel ani Angličan, ani Američan, ale že nemusíme chodit příliš daleko. Mousse T. totiž trvale žije v Německu a u příležitosti vydání jeho debutové desky na něho dnes na našem serveru můžeme zaměřit pozornost o trochu více.

Nevím jak vy, ale pokud bych se narodil jako Mustafa Gundogdu, asi bych taky přemýšlel o nějakém pseudonymu. :) Dnešní Mousse T. tedy poprvé na svět zakřičel v Haagu a asi nebude příliš těžké uhodnout, odkud pocházeli jeho předci. O mládí, hudebním vzdělávání a vlivech všechny dostupné prameny mlčí, takže se spolu můžeme vrátit do roku 1990, kdy si čtyřiadvacetiletý Mustafa otevírá nahrávací studio. Tehdy ho ještě nikdo nezná, maximálně jako hráče na klávesy v jedné z malých hannoverských kapel - Fun Key B. O dva roky později se seznamuje s Errol Renallsem, což není nikdo jiný, než bratr producenta (i u nás komerčně úspěšných) Mr. President a vstupují společně do firmy Peppermint Park Studios.

Nahrávací studio tedy mají a nic už nebrání tomu, aby si o rok později nezaložili vlastní značku a své hudební aktivity nerozjeli s ještě větším zápalem. Label dostal jméno podle nahrávacího studia, tedy Peppermint Jam Records a od té doby bylo studio celkem vytížené. Mustafa alias Mousse T. se však nevrhl na svoji tvorbu. Hudební myšlenky se ubíraly pouze směrem remixérským. V roce 1995 poctil svými nápady třeba Ziggy Marleyho (staršího syna slavného Boba) skrze singl Power To Move Ya, následoval remix pro hodně hravou Everybody Be Somebody od Ruffneck a na své si přišel i japonec Towa Tei, Mustafa si tak pomalu budoval dobrou pověst jednoho šikovného producenta z Německa. Výroba vlastních vizí pro jiné ho bavila čím dál víc a také nabídky na remix se hrnuly od stále zářivějších jmen na špicích hitparád. O rok později už remixoval Fine Young Cannibals, Simply Red, Nuyorican Soul, Quincyho Jonese a mraky dalších. V tomto roce se také seznámil s Borisem Dlugoshem a spolupráce s ním ho pošoupla opět dále o malinkatý krůček v kariéře. Kromě práce ve studiu ho samozřejmě zlákal i djing, takže diář s termíny se začal slibně zaplňovat termíny nejen v Německu a pomalu tak nadcházel čas na vlastní tvorbu.

Jeho singl Everybody příliš velkou díru do světa neudělal, mluvit se však začalo o jeho druhém počinu, kterým se stala skladba Horny, plná vzrušení, temperamentu a sálajících letních paprsků. Jméno Borise Dlugoshe, který se tu postaral o remix, k věhlasu dopomohl ještě o něco více, i když vlna zájmu se strhla hlavně po nové úpravě pro rok 98'. Mousse T. se totiž spojil se dvěma osmnáctiletými vokalistkami z Birminghamu, vystupujícími pod přezdívkou Hot'n'Juicy! Nadine Richardson a Emma Southam jí vdechli ještě více sexappealu a "horny" teď tenhle track opravdu byl. Lidi na parketu se svíjeli v těch nejzlomenějších kreacích a ti lenivější si zpívali refrén spolu se záznamem z reprobeden. Díky neutuchajícímu zájmu o remixy byl v roce 1998 Mustafa nominován na cenách Grammy jako Nejlepší remixér, a aby svou pověst mohl potvrdit, remixování na hřebík už pověsit nemohl. ;) Do dnešního dne jeho služeb využily další a další ikony populární hudby. Namátkou můžeme jmenovat Backstreet Boys, Toni Braxton, ale hlavně Michaela Jacksona, jemuž přemíchal v roce 1997 skladbu Ghosts.

Čím dál častěji teď toužil odložit remixérské žezlo a zkusit si práci producenta přímo při natáčení nějakého alba. Sen konečně začal dostávat opravdové tvary a barvy a tak třeba letos je jméno Mousse T. podepsáno pod novinkovým albem funkové legendy Bootsyho Collinse, jehož aktivit využívá kdekdo - Fat Boy Slim, Kelli Ali, Snoop Doggy Dogg a další. V Německu též vypomohl projektu No Angels, když pro ně napsal skladbu Let's Go To Bed pro jejich druhé album. I přesto, že spolupracoval s jinými, nezapomínal však ani na sebe. Po masivním úspěchu Horny, kdy si sám nasadil laťku pro další počiny až příliš vysoko, zadíval se do historie a vypůjčil si slavnou skladbu od lamače srdcí našich maminek - Toma Jonese. Jeho (snad dodnes nejznámější) Sexbomb vdechnul nové aranže a ušil jí aktuální kabátek pro parkety diskoték. Firma Peppermint Jam však Mustafovi neslouží jen jako vydavatelská platforma pro jeho nápady, ale chytře si zde našel prostor i pro bookingovou agenturu. Ta nezamlouvá vystupování jenom jemu, ale stará se i o další dva projekty - CAN 7 a Torso. Ve většině případech vystupují na akcích společně a navzájem se doplňují. V současné době (a obzvlášť teď po vydání alba) si Mousse T. na nezájem stěžovat nemůže a kromě Německa si ho světoví promotéři zvou do klubů po nejrůznějších koutech zeměkoule. Já už mám debutové album Gourmet De Funk z krásné papírové krabičky venku a laser přehrávače netrpělivě olizuje první stopy...

Intro s názvem Gilbert je opravdu netradiční. Místo toho, aby se totiž Mousse T. vytasil s vlastním materiálem, použil zde pouze hlas francouze Gilberta Cohena. S tím se seznámil před pár lety skrze remixovou spolupráci a dnes se mu jeho hlas báječně hodil. ;) Francouzsky neumím, takže vám ani nepovím, co nám chtěl básník říci, ale po osmnácti vteřinách lekce francouštiny se ozve už poněkud ráznější: "Let's Play Music" a nás čeká první singl z této desky!

Dostal název Fire (MP3) a hlasově byl svěřen Mustafově téměř dvorní vokalistce Emmě Lanford. Ta má opravdu v sobě horkou krev a po stránce frázování si se slovíčky pohazuje naprosto suveréně. Tak trochu připomíná slavnou soulovou školu dílny Motown a jako doprovod jí Mousse T. obstaral snad všechna "dřeva", která byla toho času po ruce. Saxofon, trumpeta a trombón vynášejí na stůl trumfy v podobě svých nadlehčovaných sól a výsledek přímo svádí k vytáhnutí saka s motýlkem ze skříně a k frajerským krokům po naleštěných parketách. Hodně živá a hodně letní skladba samozřejmě pro singl získala několik tanečních i dubových verzí. My se však musíme spokojit s originálem, který je opravdu výtečný!

Skladba se volně přelévá do další přes lehoučký perkusový doprovod a tady zase excelují nástroje strunné. Vysoké tóny španělky a proti tomu hutná a mručivá basová linka tracku What You Say se tady vzájemně doplňují a u mikrofonu teď Emmu vysřídala Juliet Edwards. Ta má hlas podstatně sytější a gospelovější. Tempo je poněkud volnější a atmosféra taková tajemná a neprozkoumaná. Proti Fire šťávu trochu ztrácí, ale zase je z jiného soudku, takže brzká oposlouchanost stále se opakujících témat snad přeci jen nehrozí... Také Juliet se s jednotlivými slůvky ve své puse mazlí a doprovodné hlasy přidávají na ještě větší zajímavosti.

Čtvrtá a titulní Gourmet De Funk vítá za mikrofonem mužského vokalistu. Je jím Boris Jennings a už tady si uvědomíte, jak velkou kliku na zpívající hosty Mustafa má. Boris nabízí spíše jakousi "povídací" polohu, ale uvěřili byste mu snad úplně všechno. Jeho slovům je výborně rozumět a je to přesně ten typ hlasu, kdy ušetříte za jeden doprovodný nástroj. Borisův vokál vám ho totiž nahradí - umí být stejně tak bohatý na barevné spektrum a důležité role "nenudit!" se interpret zhostil také na výbornou! Tempo je ještě rozvláčnější než v předchozím případě, nástroje jsou spolu příjemně vyvážené a pokud zavřete oči, vaše myšlenky se brzy pustí do skládání uceleného příběhu. Ten hlas totiž opravdu hypnotizuje! Loučíme se upřímným a nepředstíraným smíchem a teď nás čeká výlet do úplně jiného prostředí.

Mustafa Gundogdu ukazuje, že i jako autor instrumentální tvorby si je jistý ve svých kramflecích. Toscana voní bossanovou, využita je celá šířka stereopásma, neustále se přidávají další bicí komponenty, jinak vám ke štěstí stačí basa, kytara a později i příjemný doprovod na flétnu. Je až neuvěřitelné, že s takovým zázemím (bez nějakého počítačového kouzlení) se dá ještě dneska vystačit. Dokonalá relaxace, kdy ke konci budete mít dojem nějaké filmové výpůjčky. Je prostě moc příjemná pro pětiminutové lenošení ve vašich milovaných pelíškách.

Další track a další výměna zpěvačky. Tentokrát si You Are... přišla zazpívat Inaya Day, kterou jsme před nedávnem mohli zaznamenat třeba na albu Intensify od Way Out West. R&B poloha jí hodně sluší, úvodem věrně připomíná Human Nature z alba Thriller od Michaela Jacksona. Slova se změnila, ale interpretace jeho projev kopíruje. Mousse T. vkusně zapojuje i staré hammondky a celek tak nějak dýchá improvizačním dojmem. Skoro jako by měli jednotliví muzikanti osnovu, ale každý ji ještě přiklášlil svými nápady k dobru a všichni si vznikající výsledek společně při nahrávání užívali.

Vrcholem celého alba se pro mě stala sedmá C-Movie (MP3). Nádherný (romantikou i nostalgií hýřící) instrumentální track. Je neobyčejně sexy sám o sobě a to ho ještě Mousse T. podbarvil vzdechy, sesbíranými snad ze všech možných pornofilmů. To téma je známé, jen ta paměť. ;) Klasický důkaz toho, jak obrovská síla je ukryta ve skládačce jednotlivých klapek klavíru, když je umíte obstojně využít do smutného příběhu. Tuhle "pocitovku" ještě dlouho budu chtít slyšet znovu a znovu, než mě touha konečně opustí... Originálním dojmem působí postupné zesilování bicího automatu, který nejprve nechá čas pro nastínění bolestného příběhu a pak určuje řád a oporu pro doprovodné spolunástroje. Lahůdka pro všechny zamilované, i ty, na něž ta pravá láska teprve čeká...

Osmou Horny, když jsem uviděl na bookletu, jsem byl rozhodnut při poslechu přeskočit. Té kolovrátkové skladby jsem se totiž naposlouchal bez vlastní viny víc, než dost. Podtitul "Jazz" mě však zlákal a vůbec jsem nelitoval. Emma Lanford, její původní vokalistka, má na úvod prostor pro téměř accapella podání. Postupně se však k jejímu hlasu a opravdové base přidává decentní piáno, lehounká kytara a pak se to stane! Pár úderů bicích a nejrozparáděnější track alba je na světě. Táhlá trumpetová sóla nastiňují vzrušenou atmosféru bondovek, všechno co cinká, klepe a bouchá tady vyrábí opravdu song bez zábran a s hodně výbušným aroma. Takhle mají vypadat remixy! Emma se po svém výkonu loučí s výrazným německým akcentem a na řadě je další známá pecka.

Jak jste mohli tušit, ani Sexbomb s Tomem Jonesem si Mousse T. na své desce odpustit nemohl. Ani tady však nemáme její původní rádiovou verzi. Tahle albová má pro změnu zase v názvu "Swing". A swingová tedy opravdu je. Opět zaujme hlavně pravá nefalšovaná basa a všechny možné dechové nástroje. Dnes dvaašedesátiletý bard tanečních parketů opravdu exceluje. Takovéto skladby ani zestárnout nemohou. Je z nich totiž až příliš cítit muzikantský kumšt i tlukot srdce toho, kdo je přednáší.

U startovního čísla deset máme dalšího hosta. Tentokrát je jím Roland Gift, zpěvák kapely Fine Young Canibals, který si tu střihl vlastní úpravu staré klasiky - Johnny Come Home (MP3). Mousse T. vykouzlil příjemný popík pro léto, včetně nefalšované brazilské atmosféry a Roland se svým nezaměnitelným mečivým projevem zpívá tak, jako by mu tenhle song byl psán přímo na tělo. Po dvou svižných kouscích zase jeden příjemně vyklidněný, ve kterém je místo na chvilku přemýšlení.

1 Touch hlasově ozdobila "Princeova vokalistka" Rosie Gaines, ale i přesto, že po stránce hlasových kvalit se jí rovná málokdo, tenhle track mě až příliš nudí a připadá mi až zbytečně překombinovaný. Fanoušek R&B by byl možná nadšen, ale mně už příliš zapadá do tvorby ostatních autorů holdujících tomuto stylu. :( Skoro to vypadá, jako by byl podmínkou prodejnosti velký výběr hostů, který se musel splnit. Mousse T. tak maximálně dokazuje svůj obrovský stylový záběr, ale jinak jeden nudný track hodný přeskočení...

V Negril Blues vystupuje další zpěvák mužského pohlaví, kterým je tentokrát Till Bronner. Jedná se o typickou houpavou reggae písničku, které opět dominuje trumpetový doprovod. Klasický, nesčíslněkrát ukradený sampl "people", jenž se u dubu a reggae s oblibou používá, také nechybí. Kromě úvodního rozjezdového Tillova zvolání si už nikdo v této skladbě ani nešpitne. Poněkud krátká, přesto však nenásilné pohupování do rytmu si neodpustíte...

Libra zase trochu připomíná krajany Mousse T. - berlínské Jazzanova. Hodně perkusí, hodně jazzy atmosféry a hodně muzikantského "hračičkaření". Znovu nechybí hammondky, přibylo i pár efektů z počítače a líbivá ústřední melodie. Stejně jako já budete obdivovat kvalitu programování a kombinačních možností jednotlivých nástrojů. Vkusný track, jenž si vaši pozornost udrží!

Závěrečná Numero Uno (MP3) už podruhé přibližuje filmovou atmosféru. Podoorsovsku hrané piáno způsobuje pokaždé jiný myšlenkový tok, trochu ponurá atmosféra může lehce vhánět slzy do očí a tenhle track má opravdu citlivou duši. Objevuje se tu i harfa a vzrušení přichází s každým gradovaným vyvrcholením. Takhle nějak si představuju správně dramatické outro. Deska končí, když si postupně prošla širokým stylovým rozpoložením a vy můžete začít přemítat, nakolik vás tenhle hudební příběh inspiroval pro další životní okamžiky...

Závěr: Svého času jsem měl německého producenta Mousse T. zafixovaného pod hudební škatulkou "Nebrat". Snad za to mohla neobyčejně vlezlá skladba Horny, že jsem mu dál nevěnoval příliš pozornosti. Po poslechu alba musím konstatovat, že takřka žádný z tanečních stylů mu není cizí a deska slibuje dobrou zábavu s podporou výtečných vokalistů. Důkaz, že i v Německu se dá uvařit lahodný hudební pokrm...

Myclick


Tracklist: Mousse T. - Gourmet De Funk

01. Gilbert
02. Fire (MP3)
03. What You Say?
04. Gourmet De Funk
05. Toscana
06. You Are...
07. C-Movie (MP3)
08. Horny
09. Sexbomb
10. Johnny Come Home (MP3)
11. 1 Touch
12. Negril Blues
13. Libra
14. Numero Uno (MP3)

Vydal: Warner Music 2002