Soft Cell - Monoculture

Tak jsem se zase jednou přesvědčil, jaké že mám hluboké hudební mezery. Když jsem totiž dostal do rukou nové výlisky vydavatelství Cooking Vinyl, pod hlavičkou Soft Cell jsem si představil nějaký nový začínající projekt, kterému by ke slávě mohla pomoci podpora poněkud známějších remixérských autorit. Mám na mysli především německého studiového specialistu Jana Drivera, ale také stylově odlišného Trevora Jacksona, tvořícího teď pod nickem Playgroup. Rozhodíte sítě, zapátráte v historii a najednou se musíte nutně zastydět... Soft Cell nejsou totiž žádnými nováčky, kteří si teprve osahávají techniku, Soft Cell už tu mezi námi totiž byli daleko předtím, než se někteří z vás narodili...

V roce 1979 byl na většině kalendářích nastaven měsíc říjen, když pod tímhle jménem začali v Leedsu Marc Almond a Dave Ball zkoušet, kterak že jim to spolu bude vyhovovat... Určité hudební osahávání však oba měli tou dobou přeci jen za sebou. Studovali uměleckou školu a nějaký čas se zabývali skládáním muziky pro jednu produkční divadelní společnost. Sami pro sebe pak začali tvořit už jako Soft Cell v jejich společných jedenadvaceti letech. Jako by nechtěli absolvovat trnitou cestu s prvním materiálem po britských vydavatelstvích, EP Mutant Moments si vydali ve vlastním nákladu. Přeci jen působí lépe, když přijdete za vydavatelem s anonymním černým kotoučem, než s trochu amatérsky působící kazetou. ;) Daniel Miller, pod křídly labelu Some Bizarre, po poslechu neváhal a pro rok 1981 si do diáře poznamenal datum narození jejich prvního oficiálního singlu Memorabilia. Ten byl točen přímo pro podzemí obrovského množství britských klubů a dalo by se říci, že právě Marc Almond, ať už jako sólo, či jako Soft Cell ve spojení s Dave Ballem, je zodpovědný za vznik další hudební odnože. U nás jsme tomuhle stylu říkali Nová vlna, někdo ho označoval jako Novoromantismus, jiný se spokojil s pojmem Post punk. Svět zkrátka zažívá nový posun a raduje se z úniku ze všednosti! O tom, jak velkou zásluhu na další etapě v hudební historii Soft Cell měli, svědčí i výrok Neil Tennanta: "Nebýt Soft Cell, Pet Shop Boys by nikdy nevznikli!".

No a jak to s Markem a Davem pokračovalo dále? Memorabilia byla první, ale rozhodně ne poslední skladbou, která u labelu Some Bizarre vyšla. Pro inspiraci k té další - Tainted Love, jim pomohla předloha od soulové zpěvačky Glorie Jones. Vtiskli jí elektronickou podobu, Dave Ball naplno rozehrál svůj cit pro syntezátorovou techniku a tak nebylo vůbec náhodou, že se singl stal nejprodávanější nahrávkou pro rok 1981 v britských obchodech! To už však Soft Cell nepatřilo pouze území Spojeného království, ale také Kryštofem Kolumbem objevená pevnina za oceánem. V USA se Tainted Love držela v žebříčcích Billboard Top 100 přes celý rok!

Vedení Some Bizarre se teď rozhodlo, že stačí už jen jeden podobný úspěch a pro pulty obchodů vytáhnou trumf v podobě debutového LP. Kluky muzika bavila a tak se na debut vůbec nemuselo čekat dlouho. Třetí singl Say Hello Wave Goodbye, který bez potíží doskákal do britské TOP 5 byl následován tedy albem (netrpělivými fanoušky už dlouho očekávaným) Non-Stop Erotic Cabaret. Zatímco jiné "stars" na špičkách hitparád ještě stále zpívaly o lásce a bolesti v srdcích, Marc Almond tvrdě vyrazil za posluchači připraven zbořit snad všechna sexuální tabu. Sex byl prostě najednou v kurzu, zakázané ovoce přece nejlíp chutná a proč nevyužít toho, co stále všechny zajímá. ;) "Isn't It Nice / Sugar And Spice / Luring Disco Dollies To A Life Of Vice?", to je úryvek ze skladby Sex Dwarf a pokud jste viděli nějaký Almondův klip, či snad živé vystoupení, na nichž se pohyboval v opravdu dráždivých kostýmech, pečlivě dbal na (pro tento styl důležité) nalíčení a vůbec celkovou vizáž, určitě mi potvrdíte, že ten sexuální náboj zde byl takřka hmatatelný...

Album se povedlo a bodovalo i u těch, kteří se najednou rozhodli být IN. Pro soul a černou muziku v útrobách barů už najednou přestalo být místo a Soft Cell začali být žádáni i v jindy poklidných nálevnách. Úspěch Non-Stop Erotic Cabaret byl tak motivující, že se přišlo s nápadem (už tehdy!) na vytvoření remixové desky. Ta dostala název Non-Stop Ecstatic Dancing, ale to dnes tolik zprofanované slůvko remix musíme brát s trochou nadsázky. Ve skutečnosti se jednalo o natažené (extended) verze a sběratele potěšila jistě i Tainted Love, která se tu křížila se slavným hitem Supremes - Where Did Our Love Go a posluchači tak měli šanci v limitované edici na ploše devíti minut otestovat jeden z prvních megamixů. :) To se psal rok 1982 a Marc s Davem pracovali tou dobou ve studiu na albu dalším - The Art Of Falling Apart. Přestože nebylo tak úspěšné jako jejich prvotina a možná za to mohly i rostoucí problémy obou protagonistů s drogami a alkoholem, zazářily tu určitě klenoty, hodné uložení do hudebních pokladnic. Uznejte sami, kdo si v té době dovolil vydávat desetiminutové skladby (Martin), nebo vlastní pojetí tvorby Jimmyho Hendrixe, kdy v Hendrix Medley zazněly Hey Joe, Purple Haze, či Voodoo Chile.

Jakoby se chtěli důstojně rozloučit s hudebními aktivitami, pro své další album zvolili Soft Cell trefný název This Last Night In Sodom a každý si myslel, že za projektem, který předurčil následovníky v podobě Erasure, Pet Shop Boys, ale i Duran Duran, Pulp, Blur a Spandau Ballet definitivně zapadnou dveře. Samozřejmě, že si jednotlivé firmy po světě uvědomovaly, kterak je duch Soft Cell silný, takže čas od času vyšly různé The Best Of sem tam doplněné o nějaké sesbírané bonusy a vzhledem k datům původního vydání byly už digitálně zremasterované. Oba členové přesto své muzicírování na hřebík nepověsili a sólovou tvorbu Marca Almonda jste jistě mohli zaregistrovat i vy dříve narození. Nejdříve Marc And The Mambas, později textově vypomáhal třeba Cabaret Voltaire, nebo Shirley Bassey a taneční hudba na něho také nezanevřela - jeho hlas využil nedávno i holanďan Ferry Corsten. Dave Ball šel trochu jinou cestou. Syntezátory ho hodně táhly a byly čím dál víc v kurzu, takže svůj um nechal plně rozehrát jako právoplatný člen po boku Richarda Norrise ve slavných Grid. To už je však jiná kapitola.

Pro všechny bylo jistě překvapivé zjištění, že po osmnáctileté pauze ohlásili Soft Cell své vzkříšení a venku už je dokonce celá deska - Cruelty Without Beauty. Jako pilotní singl, který měl zjistit, zda je o ně stejný zájem jako před lety, byla vybrána skladba Monoculture. Paradoxně však nemám v rukou originál, abych mohl posoudit kam se po osmnáctileté absenci tvorba dua posunula, ale remixy od Playgroup, Solvent a Jana Drivera. Přesto se vám budu co nejvěrohodněji snažit popsat, jak se tyto veličiny svého remixérského žezla chopily...

Jan Driver Dub (MP3) jeho autor načíná jakýmsi lehkým electro breakbeatem, tedy postup jemu poměrně vzdálený. Z dálky se přidává rostoucí a notně rozvrzaná kytarová smyčka, která donekonečna opakuje svou jednoduchou hru pár akordů. Driver koření postupným vyjížděním hi-hatů, breakbeat se na chvilku zastavuje, následuje série počítačových efektů tak trochu ve vzduchoprázdnu, potom ten silnější, svištivější a syčivější z nich vytváří předěl a dál už tu máme standardní kolovrátek rovných beatů, s nezaměnitelnou německou maršovou úderností. V pravidelných intervalech se přidávají další bicí segmenty, nad tím vším zní stále ta poměrně nudná smyčka a tak nějak tušíte, že se schyluje k minimalistickému dílku, ve kterém se spoléhá pouze na sílu repetitivnosti. Jedna podstatná změna tu však přeci jen je. Jako u správné dubové verze i Driver použil jen nepatrné slovní útržky a titulní Almondovo "Monoculture" se teď čas od času s krátkým echem objeví. Verze má lehce přes šest minut a tak není překvapením, že se v té poslední před koncem ukáže znovu breakbeatové pásmo, které jsme ochutnali na začátku. Díky nepříliš kvalitnímu zvuku, jenž vzhledem k historii Soft Cell může být záměrně stylizován do let minulých, předpovídám tomuto remixu jepičí život. Je možné, že se v setech objeví, ale snad jen jako skladba pro diskžokejovy postarší kamarády, či z důvodu rozmanitosti setu...

Strana AA, tedy Jan Driver Remix (MP3), má naprosto stejný začátek a už teď (vzhledem k podobné minutáži) se dá očekávat to samé, avšak zpívané. :( Po dvou minutách zjistíte, že váš odhad byl přesný a pouze čekáte na regulerní zpívaný track v houseovém kabátku. Marc Almond staví znovu na svém nezaměnitelném a jen málokým kopírovaném projevu, občas jeho zpěv doprovází druhý (elektronicky zkreslený) hlas, ale jinak si opravdu Driver usnadnil práci. Pouze track, díky zopakování některých paternů, natáhl o dalších třicet tři vteřin. Myslím si, že tenhle remix už není ani na párty, snad jen jako doplněk pro diskotéky 80. let, kdy se diskžokej může radovat z dlouho očekávaného nového přírůstku, protože právě Monoculture bude mít úspěch v této společnosti jistý!

Kromě Jana Drivera dostal k přemíchání šanci i Trevor Jackson, který teď vystupuje pod přezdívkou Playgroup. Beru tedy do rukou druhý vinyl a Playgroup Remix (MP3) se začíná roztáčet. Osamocená a velmi jednoduchá klávesová figurka zůstala, automatický bubeník nastíní tempo, pár efektů, simulovaná elektronická basa a už tu máme Almondův vokál. Ten oproti Driverově práci je mnohem zřetelnější, čistší a tím pádem i výraznější. Pro svůj zásah si stanovil Jackson pásmo téměř jedenácti minut a jsem moc zvědavý, jak si s ním poradí. Zatím předvádí jakousi směs electra a retra a tak nějak si vybavuji album I Know Electrikboy od Felixe Da Housecata, kde byly postupy podobné, jen se tolik nezpívalo. Také Jackson připojuje k Almondově hlasu ozvěny, které dosahují v některých případech až třicetinásobného zopakování. Tenhle remix je zatím hodně zajímavý - po celkovém odzpívání originálního textu začne totiž Trevor ze svých mašinek vyluzovat nádherné zvukové lahůdky, pod kterými si předou svou electro písničku analogové (a dnes už hodně legrační) rejstříky historických studiových zařízení. Smyčky Almondova hlasu se po téhle instrumentální projížďce znovu objevují, Jackson má v zásobě stále nové trumfy - modulovaný zvuk imituje slavný pioneerácký efektor Flanger a závěr je nabit syntetikou, na které si tolik ulítávali třeba Finitribe. Nebýt těch vokálů, věřím, že by se instrumentálka v setech diskžokejů objevila. Technické zázemí je totiž víc než dokonalé...

Playgroup Instrumental je také ekvivalent předchozího remixu. Zdá se, že tahle verze bude asi nejvíce aspirovat na talíře gramofonů, pro diskžokeje hrající electro. V setu takového Orbitha bych si ji dokázal představit bez potíží. O úplnou instrumentálku však nejde. Almondův hlas byl pouze vypreparován, vybrány ty nejlepší momenty, které byly k tomuto účelu ještě elektronicky zkresleny. Jinak po hudební stránce přesná kopie předchozího remixu se vším všudy. Snad jen díky instrumentální podobě si více užijete Jacksonovu šikovnou programátorskou ruku.

Protože tahle verze oproti té předchozí jede pouze na 33 otáček, místo ještě pro jeden remix nám na téhle straně zbylo. Má název Solvent Remix (MP3), což je převlek pro kanadského producenta Jasona Amma. Analogy jsou tu zcela bez debat nejzřetelnější. Skoro to vypadá, jako by si Kraftwerk pozvali Almonda do studia a dohodli se na společné kooperaci. Programování bicích je také hozeno do electra, tempo pomalé a i ten zmiňovaný Novoromantismus je zde cítit hlavně zásluhou ústřední postavy z každé vteřiny. Zvuky se to tu jen hemží a věřím, že to vůbec nebyla jednoduchá práce, vdechnout všemu pevný řád tak, aby výsledek dostal smysl. Přesto můj šálek kávy tenhle remix není a ocení ho snad jen sběratelé veškeré tvorby Marca Almonda.

Závěr: Soft Cell v téhle podobě mě příliš neoslovili. Každopádně Aleš Bleha se mi nedávno svěřil, že jejich album u něho momentálně hraje nejčastěji. Abych návrat málem zapomenuté dvojice opravdu pochopil, budu se muset zaměřit na desku samotnou, než poněkud necitlivé zásahy remixérů, kteří skladbě chtějí vtisknout moderní kabátek za každou cenu. Výrobek pak působí poněkud vynuceným dojmem. :(

Myclick

Soft Cell - Monoculture (tracklist):

Jan Driver Dub (MP3)
Jan Driver Remix (MP3)

Playgroup Remix (MP3)
Playgroup Instrumental
Solvent Remix (MP3)

Vydal: Cooking Vinyl (2002)