Knižní recenze: George R. R. Martin - Hra o trůny 3: Bouře mečů

George R. R. Martin je v kurzu – již postarší spisovatel s vizáží spokojeného hobita si někdy v posledních deseti letech získal pověst autora nejlepší fantasy ságy široko daleko (tedy pro ty, kteří ještě nečetli S. Eriksona – ale to je bůh, takže ano, Martin-člověk skutečně píše nejlepší ságu široko daleko). Stačilo vlastně málo: pět let nenapsat slíbovaný pátý díl Písně ledu a ohně (tak se ona sága jmenuje). Nenávist čtenářů však letos vystřídalo nadšení: mohli jsme oslavovat nejen onen již takřka legendární pátý díl, (Tanec s draky) ale také si vychutnat grandiózní seriálovou adaptaci dílu prvního: Hru o trůny. A aby toho nebylo málo, český nakladatel začal vydávat ságu znovu – oproti prvnímu vydání však jednotlivé díly nejsou brožované a rozdělené do dvou svazků, ale jedná se o pořádně macaté hardbacky s přebalem, na kterých se sktví malby Martiny Pilcerové, jedné z nejnadanějších slovenských malířek (s její prací se můžete setkat i při hraní Magicu).

A nutno říct, že pevná vazba knihám sluší – aktuální novinkou na pultech knihkupců je díl třetí, Bouře mečů, a výčet asociací a pozitiv by byl hodně dlouhý. Tak jen to nejpodstatnější: kniha má dvanáctset stran a jde s ní zabít nejen otravného matikáře, ale i ještě otravnější čas. Začnete dnes a najednou jsou Vánoce. Protože ta kniha – stejně jako celá série – je droga. Martinův svět vás pohltí a neobsahuje ani jednu hluchou stránku. Sága má desítky postav a dějových linií a Martin zvládá umění jejich prostřídávání jako málokdo (však svého času na pár let přerušil svou literární kariéru a dělal scenáristu pro televize, kde se bez podobných fíglů neobejdete – konec vlastně každé kapitoly je u něj tedy typický cliffhanger, někdy menší, jindy větší, vždy však zatraceně napínavý). Jeho úspěch ale nespočívá jen v bohatém ději a v tom, že místo klasického počítání kapitol člení příběh podle postav, kterými se zrovna zabývá (takže každá kniha je vlastně souborem menších, vzájemně provázaných románů). Jde především o atmosféru a krutost, která ze ságy vyzařuje.

Abychom pochopili, proč je Píseň ledu a ohně tak výjimečná, stačí se podívat na seriálovou verzi, která je zcela v duchu produkce HBO: krvavá, vulgární a zatraceně sexy. Co je v roce 2011 televizní standard, (v té lepší společnosti) byl v devadesátých letech, kdy Martin psal první díly své ságy, zatracený šok. Nikdo nečekal, že souložit nebudou pouze romantičtí milenci či vtipné prostitutky, ale i bratr se sestrou, ošklivý skřet a vlastně kdokoliv, kdo má peníze či moc si sex vynutit. Nikdo nečekal, že kladné postavy budou chcípat jak mouchy a prostý lid bude jen masem, se kterým si mocní dělají, co chtějí. Inu, fantasy ze života. A zatímco jednička byla v podstatě realistický historický román, dvojka nabídla první větší dávky magie a řádně hororových scén, trojka už je brutální fantasy jedna radost. Ano, pořád se zde souloží a dobré skutky jsou po zásluze trestány, ale naplno se ukazuje i potenciál Daenerys a jejích draků a hlavně: podíváme se za Zeď. Za obří stavbu z ledu a kamene, která po tisíciletí chránila říše lidí.

Sem se dostal Jon Sníh, levoboček Neda Starka, jehož poprava na konci Hry o trůny byla Martinovým vztyčeným prostředníčkem všem idealistům, kteří se zhlédli v čestných postavách typu Aragorna. Jon byl donucen se na oko přidat k Divokým, proti kterým původně vytáhl do boje, a nyní se zoufale snaží dostat zpět mezi své. Jeho cesta bude plná... Eh, proč se opakovat? Sex, krev, sex a pocit naprostého chladu. Ne nadarmo Starkové razí heslo "Zima se blíží". Martin vás donutí nosit kabát i v létě, natož teď v zimě... Možná proto, že začínal původně jako povídkář a jeho první příběhy se vyznačovaly krutou poetičností. A i když se na stará kolena vrhl na epiku, ten cit pro navození atmosféry a vzbuzení těch správných emocí rozhodně neztratil. Naopak – perfektně jej zapřáhl do služeb zběsile ubíhajícího děje. Který má samozřejmě co nabídnout i těm, které nadchl původní historizující rozměr ságy – v Bouři mečů je situace následující: Starkové ztratili sever, ale drží Řekotočí a v poli nebyli ještě poraženi. Na jihu se situace trochu pročistila – z velkolepého masakru u Králova přístaviště vyšli nejsilnější Lannisterové, k nimž patří i vdova po králi Robertovi. Stannis Baratheon uprchl a Dornové sice váhají, ale rozhodně proti Lannisterům nevytáhnou. Svět velké politiky se i nadále prolíná s osudy dvou mladičkých dcer Eddarda Starka – Sansa stále vězní Lannisteři a Arya bloudí vydrancovanou krajinou, která připomíná peklo.

Pozornost na sebe ovšem strhávají především dva Lannisterové: skřet Tyrion a jeho bratr Jaime. Tyrion, po smrti Neda Starka paradoxně asi nejčestnější postava ságy; sice vyhrál bitvu a zachránil své sestře trůn i krk, ale i nadále jím všichni opovrhují a on je hnán do nemyslitelného – konfliktu s vlastním otcem. V seriálové adaptaci se jedná o nejpopulárnější postavu – a to mu Martin v Hře o trůny nevěnoval ani zdaleka takovou pozornost, jako nyní. Ovšem favoritem knihy je Jaime zvaný Králokat – fantasy Adonis, který jednoho krále zabil a druhému spal se ženou... Která je jen tak mimochodem jeho sestrou. Nyní konečně získává vlastní dějovou linii a díky tomu nahlédneme nejen do dob vlády Šíleného krále Aeryse, ale navíc pochopíme, že dobro a zlo jsou v Martinově světě snadno zaměnitelné pojmy. Jaime se stává i na poměry ságy tragickou postavou a rány osudu na něj dolehnou nečekaně tvrdě. Právě díky němu je Bouře mečů suverénně nejlepším dílem série. Vše, co si autor předchozí dva díly připravoval, zde ještě prohloubil a dovedl k dokonalosti. Násilí drtí křehké iluze, ambice se rozpadají na prach, charaktery se překrucují a chaos se šíří. Někdy se říká, že přežijí ti nejsilnější – po přečtení Bouře mečů budete mít pocit, že přežijí jen ty největší svině – kterým ovšem budete držet palce víc, než těm dobrým. Takhle má vypadat moderní fantasy sága!

George R. R. Martin: Bouře mečů
Překlad: Hana Březáková
Vydal: Talpress, Praha 2011

Hodnocení: 100 %

Boris Hokr

foto: archiv