Komiksová recenze: Bažináč: Prokletí

Je smutné, že hororu se u nás dvakrát nedaří. A to dokonce ani tomu, který je zaštítěný tak velkým jménem, jakým je Alan Moore. Však se tři bažináčské knihy rozprostřely do nějakých osmi let! A přitom je už po zběžném pohledu jasné, že i když se nejedná o projekt, který by si Moore vymyslel a vypiplal úplně sám, (jako třeba Z pekla či Ztracené dívky) nechybí zde nic z toho, co dělá Moorovy komiksy tak žádaným zbožím. Tedy především naprosto přirozený souzvuk textu a obrazu, až hypnotický a poetický proud slov, které sice nejsou doprovázeny nějak výjimečnou kresbou, ale poctivými ilustracemi, které se ve správné chvíli spolehnou na detail, jindy na nezvyklé rámování a jindy prostě jen na navození atmosféry... Právě atmosféra je to, čím Bažináč vždy bodoval a boduje i nadále. Alan Moore je možná Angličan, ale zároveň je to zatraceně vizionářský tvůrce, takže jeho Louisiana je na první pohled správně hnědo-zelená, na druhý výstižně tlející a na třetí prostě nádherná.

Za šlahouny pradávných rostlin se rozpadají stará otrokářská sídla, pod hladinou se skrývají hroby zapomenutých a nepomstěných, v srdcích pučí zloba, nenávist a opovržení. A mezi tím vším jedna jediná bytost, rostlina snažící se jak nejlépe může zachovat si myšlenky a city člověka, kterým snad kdysi byla. Svět, v němž se Bažináč pohybuje, je prapodivným mixem toho, co můžete znát z True Bloodu televize HBO, a některých klasických (čti: makabrózních) italských hororů, které dnes v Čechách uvidíte tak na Festivalu otrlého diváka. Je to svět, kterému chvíli trvá přijít na chuť, (hm, těch osm let už jsem zmínil, že?) ale pak si budete žádat pravidelné dávky až do skonání věků – nebo alespoň do konce Ku-klux-klanu (což vyjde nastejno). V aktuální knize se navíc poprvé objevuje John Constantine, anglický mág, který to časem dotáhl na vlastní sérii, v níž se močí na démony svěcená voda, motorovkou uřezávají andělům křídla a vůbec dějí věci, který projdou jen Angličanům a jen ve Vertigu (tedy dospělé odnoži DC) – pravda, není tu ještě tak výrazný, ale že je to hajzlík, to zjistíme skoro hned. Bažináče zatáhne do malého poznávacího výletu po Státech, během něhož narazíme na zatopené městečko, kde se přemnožili upíři, na vlkodlaka i pořádně nechutnou woo doo seanci. Ovšem pěkně popořadě.


Nejprve se nám dostane klasicky moorovského propojení dokumentů s vyprávěním příběhu – do bažin dorazí Nukeface, radioaktivní stvoření, o kterém se dozvídáme především z novinových článků a oficiálních materiálů, které tvůrci využili jako podklad pro jednotlivá okénka komiksu. Bažináč setkání s touto nebezpečnou a totálně šílenou troskou zaplatí zničením těla... Čímž se otevírá cesta k totálnímu přepsání mytologie postavy (ze zmutovaného vědce se stává přírodní elementál) a přivedení Constantina na scénu coby mentora. V průběhu dalších tří příběhů se naznačuje, že na světě se má probudit velké zlo, a Bažináč sleduje jeho jednotlivé projevy. Každý z příběhů je přitom věnován jinému monstru (případně personifikaci Zla) a zároveň zpochybňuje, kdo a kdy tím monstrem je... Zdaleka nejprůkaznější je to ve vlkodlačím příběhu, který se ve skutečnosti zabývá utlačováním žen, ale osobně jsem vždy inklinoval k upířím historkám, a je tedy nutné zdůraznit právě ten. Moore zde do kánonu přináší zajímavé novum – aniž by jej ovšem porušil. Všichni víme, že upíry likviduje tekoucí voda, ale co když se ocitnou pod hladinou naprosto klidného jezera? Kde se voda nehýbe a světlo nikdy nesvítí?

Vyvinou se, přizpůsobí... A začnou se množit. Příběh náhle nabízí doslova strašidelně krásné obrazy podvodní matky-nevěsty všech upírů, při obracení stránek je cítit sliz podvodního rubáše na nafouklých lebkách... Od 30 dní dlouhé noci u nás nevyšel lepší upírský komiks, (a i celkově může tomuto malému skvostu konkurovat jen máloco – třeba Sen Ockerwee amerického spisovatele George R. R. Martina – symbolicky též umístěného na americký Jih a točícího se kolem snahy upírů zajistit svému druhu budoucnost) který má místy až kingovskou atmosféru (například první kontakt s upíry během koupání partičky kluků, které připomene slavnou novelu Tělo). Poslední příběh pak řádně zahraje na do té doby spíše skrytou strunu rasismu a vidláctví, ale také obsahuje překvapivou dávku humoru. Začíná to už úvodem, kde nahlédneme do rakve a monologu v ní pohřbené mrtvoly. Gradace a závěrečná pointa celostránkové kompozice je typický Moore a zároveň jeden z nejlepších stripů, jaké se v Čechách letos objevily. A jestli se temný příběh o probuzení "starých dobrých časů" vtipem začal, tak se jím i skončí... A nám nezbyde než se zasmát a doufat, že na další bažinatou knihu nebudeme muset čekat dlouho.

ALAN MOORE: SWAMP THING – BAŽINÁČ: PROKLETÍ
Překlad: Viktor Janiš
Vydal: BBart, Praha 2011

Hodnocení: 80 %

Boris Hokr

foto: archiv