Komiksová recenze: Věčná válka

Věčná válka je třetím svazkem Mistrovská díla evropského komiksu, i když by zde s tím zařazením mohly být trochu problémy – na obálce totiž narazíme na jméno amerického spisovatele science fiction Joea Haldemana, podle jehož stejnojmenného (žánrového) debutu komiks vznikl. Je všeobecně známo, že Haldeman vycházel při psaní ze svých zkušeností coby vojáka ve vietnamské válce. Román získal řadu cen (Hugo a Nebula) a sám autor se k jeho tématům (především konfliktu individuality a odosobněného systému, který se vymkl kontrole a řídí se vlastními absurdními pravidly) několikrát vrátil. Ostatně to samé platí i o spolupráci s belgickým komiksovým tvůrcem Marvanem (Markem van Oppenem). Komiksová Věčná válka sleduje stejný příběh jako kniha: mladík Mandela nastupuje do prozatímních Sil OSN a vydává se do akce proti Tauřanům. Jednotlivé bitvy odhalí absolutní nepřipravenost obou stran na konflikt v mezihvězdném prostoru. Válka se pod vlivem hypnosugescí, drog a přezíravého velení zvrhává v naprostou noční můru. O to horší, že během cest vesmírem stárne Mandela mnohonásobně pomaleji než zbytek lidstva – jeho válka je opravdu válkou věčnou a potrvá od roku 2010 do roku 3177.

Za tu dobu se Země několikrát změní (v důsledku demografické politiky se například většina obyvatelstva přihlásí k homosexualitě) a Mandela se stává osamělým vyvržencem... Což je druhý význam Věčné války. Komiks původně vyšel ve třech svazcích, přičemž třetí z nich je uveden citátem z Platóna: "Jen mrtví viděli konec války." Mandelova zkušenost je prostě natolik silná, že nelze zapomenout ani vytěsnit – navždy bude jeho součástí, bez ohledu na to, že samotné bitevní operace jsou již minulostí, stejně jako nepřátelství mezi oběma druhy. Ne nadarmo je Věčná válka neustále označována za protiválečné dílo – a zde je třeba se na chvíli zastavit. Vietnamská válka je sice fenoménem především v USA, ale díky svému složitému politickému pozadí (americké jednotky v podstatě navázaly na operace armády francouzské) a masové šíření americké kultury má dopad i ve světě. Vietnam byl naprostým selháním politiky – veřejnost byla spíše skeptická, navíc díky novým podmínkám ve zpravodajství došlo k odhalení řady zvěrstev a toho, co je dodnes považováno za nejzrůdnější ukázky degenerovaného "zeleného mozku" (např. věta: "Museli jsme tu vesnici zničit, abychom ji zachránili"). Do "války" také zasáhla pouze část národa, nedošlo k takové mobilizaci jako za druhé světové války, takže propast mezi veterány a "normálními" civilisty byla ještě větší než obvykle.

Právě proto pochází první citát komiksu z válečného soudu, zatímco motto slavné Hvězdné pěchoty (inspirované druhou světovou a korejskou válkou) do Roberta A. Heinleina je oslavou sebeobětování vojáka... Haldemanovo dílo ale není odsouzením vojáků a jejich obětí, naopak s nimi soucítí. Příběh je protiválečný v tom, že nekritizuje válku jako takovou, ale její mašinérii a ochotu lidí sáhnout po ní jako po prvním řešení. Znechucení nad lidskou agresivitou je znát především během první Mandelovy bojové akce, kdy hrstka lidských válečníků pod vlivem hypnózou vyvolané maniakální nenávisti zmasakruje nejen stovky neozbrojených Tauřanů, ale i vůbec vše živé v dosahu jejich základny a z "rauše" se probere mezi hromadami mrtvol. Ironií Věčné války je, že odráží svou základní myšlenku (válka nás činí zvířaty a sráží na civilizačním žebříčku kamsi hluboko za opice) i pomocí sci-fi motivů. Technologicky nejfuturističtější je první část konfliktu. V té poslední se díky vynálezu stázového pole, v němž nefunguje pokročilá technika, bijí lidé s Tauřany pomocí mečů a kopí... (a je zmíněn výrok A. Einsteina: "Nevím, jakými prostředky bude vedena třetí světová válka, ale ta čtvrtá bude vedena kameny"). Stres a ztráty navíc nenavozuje ani tak nepřítel (Tauřany mimochodem nikdy neuvidíme jinak než ve skafandrech, neznáme jejich "tvář"), ale výcvik (absurdně nefunkční a přehnaný) a ubíjející odlidštění v časech před akcí.

To, že válka vznikla jen nedorozuměním, (a táhla se pak přes tisíc let) je jen třešničkou na dortu obžaloby. Obžaloby, kterou perfektně zprostředkovává Marvanova kresba. Vyžívá se v expresivním líčení nehod při výcviku, masakrů v akcích, vedlejších škodách (scéna z lazaretu, kde jsou desítky těl bez končetin) a občas i ve znázornění budoucnosti. Ovšem nejpůsobivější je ve chvílí, kdy se Mandela loučí se svou láskou a kráčí nocí k útesu, odkud chce pozorovat odlet jejího hvězdoletu. Marvano jej znázorňuje na zcela černém pozadí – a do naprosté černoty, prozářené jen jednou maličkou, rychle zmizevší tečkou, jej také nechá hledět. Teprve postupně do obrazu nechá vklouznout svítání, aby však s nárůstem světla zvyšoval odstup, takže s rozbřeskem je z Mandely pouze maličká tečka v detailu obřího, liduprázdného útesu. Mandela je zcela sám a budoucnost je jen černou dírou, která ho dříve či později pohltí... Že k výjimečnému dílu patří i výjimečné provedení, si ovšem uvědomují i v Crwi – komiks obsahuje předmluvu samotného Haldemana (včetně fotek a dopisů z Vietnamu). A na závěr umožní nahlédnout do faxové komunikace mezi Marvanem a Haldemanem – ta sice neodkrývá nic moc zajímavého o genezi komiksu, ale svou civilností a soustředěním se na ryze lidské problémy (např. rakovinu Haldemanova bratra) podtrhuje jeho humanitu.

JOE HALDEMAN - MARVANO: VĚČNÁ VÁLKA
Překlad: Hana Zahradníčková
Vydal: Crew, Praha 2011

Hodnocení: 100 %

Boris Hokr