Knižní recenze: Jeffery Deaver - Nula stupňů volnosti

Statistika nuda je, má však cenné údaje... Věděli jste například, že každý pátý člověk na Zemi viděl nějakou bondovku? Což je vzhledem k tomu, kolik lidí v Číně, Africe a na pár dalších místech ani neví, že existuje cosi jménem film, sakra úspěch. Důležité však je, že ona statistika se zmiňuje o filmech – slavná je sice i původní literární předloha, ale rozhodně ne v takovém měřítku. Rozhodně tedy v Česku, kde jsme ji spíše zaznamenali, než abychom jí propadli. Román Nula stupňů volnosti však má potenciál tuto smutnou skutečnost změnit. Napsal jej totiž Jeffery Deaver, v rámci posledních dvaceti let jeden z nejpopulárnějších (a nejlepších) autorů thrillerů – jmenujme třeba i zfilmovaného Sběratele kostí. U nás patří tento Američan k stálicím předních příček prodejních žebříčků (čemuž odpovídá i obálka knihy prodávající především autora a až v druhé řadě postavu). Vyznačuje se propracovanými zápletkami, překvapivými zvraty (na druhou a na třetí i na čtvrtou), podivnými padouchy a občas i velmi solidní akcí.

Jak si však poradí s rodinným stříbrem britské žánrové literatury? S postavou, na které si vylámala zuby už řada jiných? Až překvapivě dobře. Přestože je Deaver velkým fanouškem původních Flemingových románů, nijak se jimi nenechal omezit a provedl to, co nedávno filmaři – kompletní restart. Jeho Bond má tedy za sebou zkušenost z Afghánistánu, padouch používá iPhone a vůbec z každé stránky na nás křičí současnost. Deaver píše o světě, který dokonale zná, a problém, který před Bonda postavil, je uvěřitelný a odpovídající moderní společenské paranoii i špatnému svědomí (jako odpovídaly i Flemingovy příběhy zase své dobové poptávce – místo studené války a KGB zde tedy máme terorismus a nemorální korporace a korporátníky). Jak ovšem udržet spojení s bondovskými kořeny? Třeba skrze nejrůznější drobné narážky – řadu z nich odhalí i ti, kdož znají pouze filmy, (např. postava Felixe Leitera nebo Bondova francouzského kontaktu) ale potěší i hříčka s legendárním "protřepat, nemíchat". Nebo skrze důsledné vyjmenovávání značek v podstatě čehokoliv – vína, typů zbraní, automobilů (celý román je s trochou nadsázky akčním katalogem těch nejvíc cool vozítek), sak vhodných do boje i na recepci atd. – často ve výrazně retro stylu. A především skrze postavu Jamese Bonda.

Deaverův Bond je zatracený Hrdina; nebezpečí je pro něj drogou a – jak sám poznamená – z hory vždy sjede s větrem o závod, nikdy si nerozváže vázání a prostě nesestoupí. V akci je rázný a důsledný, nikdy se nevzdává a neprojevuje city – což ovšem Deaverovi nebrání v tom, pořádně mu zamíchat s osobním životem. Kniha sleduje zrod muže, který v zájmu mise a královny vždy odloží osobní zájmy, ať by to bylo sebetěžší. Bond tak nepůsobí jako chladný čumák, ale jako profesionál, kterému fandíme a opravdu mu přejeme, aby mu jednou nějaký vztah vyšel (přeloženo: nebude muset holku sám zabít, neb se z ní vyklube mrcha, ani nebude muset holku mstít, neb jí sejme padouch). Fleming by měl radost. Poměrně  zajímavý je způsob, jakým se Deaver coby Američan vypořádal s Bondovou britskostí. Deaver ví, že bondovky vždy těžily z exotičnosti prostředí. A tak to naplno obrátil – Bond musí částečně operovat na domácí půdě, kde je však svázán řadou předpisů a omezení; je to paradoxní, ale právě Anglie je pro něj a pro čtenáře náhle tou největší exotikou. Ve své jednoduchosti geniální postup. Bond tak Deavera nijak neomezil, ale naopak mu umožnil proniknout do dosud netušených končin a trochu paradoxně i znovu nabrat dech – jestliže se v posledních autorových románech deaverovské zvraty staly jakýmsi nutným, ale v podstatě už jen mechanicky opakovaným prvkem, zde autor vysekl skutečně parádní, jako už dlouho ne.

Nula stupňů volnosti tak sice svého hrdinu vystavilo řadě omezení, ale svému autorovi naopak umožnilo rozepnout křídla, byť se nevyhnul některým logickým lapsům (nejviditelněji ve chvíli, kdy Bond "zastřelí" člověka neškodnou kulkou). Pokud by si Deaver ještě někdy nějakého "bonda" střihl, rozhodně bych nebyl proti.

Jeffery DEAVER: Nula stupňů volnosti
Př. Jiří Kobělka, DOMINO, Ostrava 2011

Hodnocení: 70 %

Boris Hokr

foto: archiv