Raz Mesinai aka Badawi - Soldier Of Midian

Nejsem vizionář, ale po poslechu jeho tří alb si troufnu odhadnout, kdo se to 25. dubna ve velkém sálu Paláce Akropolis vlastně sejde. Dostaveníčko si tu podle mě dají ti, které přitahuje ať už z náboženského cítění, či jen z důvodu poznávání nových neprobádaných končin, Dálný východ. Rozhodně se tu objeví celá bubenická elita a myslím, že jeho návštěvy využije i něžnější pohlaví, studující výuku břišního tance. Kdo, že se to k nám do Prahy tedy chystá? Nikdo menší, než Raz Mesinai - velký obdivovatel Franze Kafky, hráč na perkuse, basu, klavír a spoustu dalších nástrojů. Pro někoho velká neznámá, pro jiné ideální šance, jak se na chvilku vymanit ze stále vlezlejších počítačových rytmů. Předtím, než vám představím jeho poslední počin pod hlavičkou projektu Badawi, rád bych vás s Razem Mesinaiem trochu seznámil.

Raz Mesinai se narodil v roce 1973 v samém srdci Izraele - Jeruzalému. Rozdílná státní příslušnost rodičů má většinou své výhody. Nejenomže se naučíte hned dva cizí jazyky, ale souvisí s tím i časté stěhování a poznávání nových kultur. Když jsou Razovi tři roky, putuje do New Yorku, kde s rodiči vyrůstá, aby potom střídavě pendloval mezi dvěma kontinenty. Za lásku k muzice může být dodnes vděčný své kmotře, protože ta mu způsobila (snad nevědomky) ten první důležitý impuls. Jako sedmiletý kluk se s ní totiž v Palestině vydal na cestu do pohraničního tábora, kde pobývali utečenci z Libanonu. Tam byl představen slavnému dervišovi Sufi Sheik Murshid Hassanovi, který mu tehdy řekl památnou větu: "Modli se prostřednictvím zvuku a rytmu!". Do styku tu přišel i s židovským vypravěčem a hudebníkem Rabbi Schlomo Carlebachem, který také později výrazně ovlivnil jeho hudební rozhled. Tady se také zúčastnil jednoho slavnostního ceremoniálu, jenž obsahoval i kulturní vložku v podobě vystoupení orchestru s tradičními nástroji. Přehlídka byla neobyčejně pestrá a tak si zde mohl Raz už tehdy povšimnout rozdílů mezi tím, jak cítí hudbu v Jemenu, Maroku, na Kubě či okusit přístup starých Indiánů k rytmice. Rytmus tu ve všech případech udávaly nejrůznější bubínky a o ty se Raz začal záhy zajímat.

S nimi se však v New Yorku příliš často nesetkával. Když žil tam, byl zcela pohlcen hip-hopovou kulturou, která byla hodně v kurzu. Ačkoliv byl mizerným breakdanceovým tanečníkem, :) vynikal hlavně v graffiti, kdy za svými barevnými výtvory zanechával na zdech tag Scriabin. Tohle "malovací období" pro něho mělo i jiný význam - krásně ho pak zužitkoval pro ilustrace bookletů svých CD. Už tehdy si mohl povšimnout těch rozdílných světů. Zatímco v Americe diskžokejové proháněli černé kotouče jako o závod, v Jeruzalému to vypadalo, jako by se tu zastavil čas. Není divu, tradiční nástroje Dálného východu jsou pro mnohé dodnes inspirující a hlavně v sobě skrývají kouzlo poctivého zvuku a ještě stále se s nimi dají objevovat nové kombinace.

Bylo mu osmnáct let, když se rozhodl, že zkusí nahrát svůj první materiál. Nejzajímavější na tom všem je, že Raz nikdy nechodil do žádné "lidové školy umění", ani nestudoval konzervatoř. Dá se říci, že patří mezi geniální samouky - všechno nastudoval sám, bez toho, aby ho přitom někdo vedl za ručičku. Pro své první muzikantské výsledky se přesto spojil s Johnem Wardem. Toho poznal v obchodě s muzikou Vinylmania a poté, co si John poslechl kazety s jeho materiálem, vytvořili spolu duo Sub Dub. To druhé slůvko v názvu bylo výstižné - jejich prvotním zájmem se totiž stalo rozplétání kořenů dubu a reggae, aby se mohli s posluchači podělit o vlastní přínos v jednom z nejpomalejších stylů. Díky Johnu Wardovi se tak mohl Raz vlastně poprvé seznámit s prací v nahrávacím studiu. Na vlastní oči tak viděl pracovat mixážní pult (do té doby nahrával pouze na čtyřstopém magnetofonu), "podal si ruku" s ekvalizérem, poznal, jak moc práci tahle mašinka zjednodušuje a také s dalšími moderními vymoženostmi, o nichž neměl do té doby ani páru.

Pro svou vlastní tvorbu si pak následně volí pseudonym Badawi. Šlo o volný přepis pro obyvatele pouště a Bedouin Sound Clash bylo tím úplně prvním albem, které v roce 1996 vydal. Patnáct skladeb se volně rozprostřelo na základech reggae se silnými basovými linkami a autor ho protkal rytmikou Dálného východu. Navíc byly tyhle tracky protentokrát ozdobeny i vokálními příspěvky, o něž se postarala zpěvačka Honeychild. O další rok později poskytl světu další lahůdku v podobě alba Jerusalem Under Fire. Houslista Simi Sernaker a hráč na tabla Karsh Kale Razovi na této desce asistovali a on se tu také nechal inspirovat tím, co ho pro změnu obklopovalo v New Yorku. DJ Spooky a DJ Olive svou triphopovou hrou tak nechtěně do Razových myšlenek nesmazatelně zasáhli a on si z obou kultur vybral to, co se dalo spolu zkombinovat.

Jako by se elektronických nástrojů zalekl, třetí album The Heretic Of Ether se ponořilo do mnohem ambientnější nálady a sampler a gramofony ve studiu měly možnost chvíli odpočívat. Za svůj život už několikrát svůj umělecký převlek odložil, aby prezentoval světu své hudební názory pouze pod vlastním jménem. Poprvé se tak stalo v roce 2000 prostřednictvím alba Unspeakable, které spadalo hodně do období Mesinaiovy koketérie s filmovou muzikou. Málokdo totiž ví, že právě Raz se podílel jako autor hudby na soundtracku Hellraiser 6. Uznání si však vysloužil hlavně deskou Before The Law, o kterém se hovoří, jako o volném přepisu díla Franze Kafky. Těch třiatřicet příspěvků je opravdu pro náročného posluchače a díky hutnosti a černočerným temnotám vyžaduje poněkud pevnější nervy a nutnou dávku pochopení. Raz Mesinai však není neustále hermeticky uzavřen ve svém studiu - v červenci roku 2000 světu předvedl zajímavý experiment. Pod hlavičkou projektu Rotor, který kromě něho tvoří ještě DJ Olive a Toshio Kajiwara, představil na koncertním pódiu jejich společné dílko. To dostalo název Smyčcový kvartet pro čtyři gramofony a jak už název naznačuje, myslím, že opravdu můžeme litovat toho, že jsme návštěvu v Lincolnově centru neabsolvovali. Díky agentuře Key Production ušetříme spoustu peněz za letenky a i přesto, že Raz Mesinai přijede tentokrát v rámci festivalu United Colours Of Akropolis sám, hudební fajnšmekři budou mít svůj další svátek. Abych se dostatečně na jeho návštěvu připravil, v těchto dnech se mi ve věži poslední CD Soldier Of Midian jeho projektu Badawi točilo opravdu nejčastěji. Zajímá vás, co se Razovi při jeho skládání honilo hlavou? To ví zřejmě on sám, ale na hudební procházku těmi čtrnácti skladbami se můžete vydat spolu se mnou. Vyrážíme!

Introduction s podtitulem In The Eye Of The Storm slouží pouze k tomu, aby si během minuty váš organismus zvykl na nové prostředí, v němž se teď budete nacházet. Zkrátka pomocí táhlých píšťal a pár "barelových úderů" vám vsugeruje myšlenku, že jste si právě udělali výlet na Dálný východ. Zavřené oči k překonání té obrovské vzdálenosti mezi Českou Republikou a Palestinou zdárně vypomohou.

Druhá Evocation (MP3) volně navazuje, v pozadí jsou ukryty různé hlasy, bubenické údery vás otloukají ze všech stran a vy po vzoru starých indiánských šamanů té hypnóze snadno podléháte. Ono totiž nejde vůbec o stejné postupy, a když se zaposloucháte hlouběji, těch bubínků je tu opravdu moc a přitom se ty jednotlivé propletence stále mění. Horší však je, když máte tohle CDčko pouze jako kulisu. Na parketu se budete třást do rytmu blahem, zatímco doma vsedě vás to příliš dlouho bavit nebude. Nestyďte se a zkuste se rozhýbat i v domácím prostředí - nádherně se uvolníte!

Voices From The Sky se zas až tolik od předchozího tracku neliší. Přístup je podobný, pouze ta umělá basová linka sem vnáší nádech klubového tracku. To, co v elektronické muzice dodává energii pro odlepování nohou z parketu, je znovu zastřešeno bubínkovou náloží, citlivě rozprostřenou po celém stereofonním pásmu. Basa se v pravidelných úsecích zcela ztrácí a k dynamické složce tracku pasuje fantasticky.

Jako na nějakém bubenickém srazu si budete připadat hned v další Dance Of The Centipedes. Kromě bicích nástrojů tu v tomto krátkém (tříminutovém kousku) není téměř nic. Pro typické "party people", kteří žijí z toho, že každou vteřinu slyší dva až tři údery automatického bubeníka, je tohle hodně netypický song. Všechno, co klape, chřestí a vydává nějaký výrazný hluk, je tu pospojováno do kolovrátkové a hodně nastředované osnovy. Je příjemné zase po čase slyšet upřímný zvuk, který způsobí palička po nárazu na blánu bubnu.

V páté The Scorpion And The Serpent (Prepare For Battle) už dialog bicích poprvé doplňují strunné nástroje. Pokud jste doteď žasli nad výkonem bubeníků, zjistíte, že propracované je na téhle desce opravdu všechno a to do posledního detailu. Výšky ve strunách působí jako opravdový kontrast nad tím vším rychlým klapotem a prsty Marka Feldmana a Ralpha Farrise jsou opravdu rychlejší, než ten nejrychlejší počítač.

Moving Still se zatím jeví, jako nejzvonivější track alba a také ve výškách si je tahle skladba pevná v kramflecích. Bubínky už však poněkud nudí a všudypřítomné píšťaly také neslibují nic nového pod sluncem. I tady pociťuju vliv současné vlny minimalistického hudebního materiálu. Vzít ty nejpovedenější části a pouze je natáhnout do nekonečných délek, není vůbec nic těžkého. Tady už bych se asi do hypnózy nedostal - skladba je totiž až příliš rušivá na to, než aby do vás vnášela ještě nějaké pocity...

Zvukově zatím nejbohatší je sedmá After A Path Has Been Paved (MP3). Bohužel jde o pouhý padesátivteřinový předěl mezi tracky. Zvuk v ní je však neobyčejně vyčištěný, opravdu prostorový a také akustika studia jakoby se náhle změnila. Kovové předměty, které o sebe narážejí, připomínají různě plné skleněné láhve, zajímavý je ten zvláštní chřestot, kdy to vypadá, jako by byl ve studiu přítomen sám chřestýš. Tahle zvuková přehlídka slouží přímo k využití do nějaké tajuplné filmové sekvence. Na každý zvuk se těšíte a s jeho příchodem necháváte rozehrát svou fantazii, aby si ho sama zařadila tam, kam patří a odkud si ho vy můžete pamatovat. Zábavné vzpomínání...

I Will Follow The Storm je věrna svému odvážnému názvu a skrze Razovy dlouholeté hudební zkušenosti na vás její struktura bude působit pokaždé jinak. Záleží na tom, v jakém momentálním rozpoložení se zrovna budete nacházet a nakolik dáte vašim myšlenkám volný průběh. Hodí se do nějakého dokumentárního filmu, nejvíc by mi pasovala do ještě dnes vyzdvihované Baraky. Hodně temná, přesto hravá, ponurá a vábivá zároveň.

Stampede jako by byla synonymem pro hluk. Nejindustriálnější track desky. Tribalový nádech tu je stále, ale vše co vrže, skřípe a drhne má přednost. Hutná skladba, která vašemu tělu řádně přitíží. Budete mít pocit, že ty tři minuty vláčíte na zádech ohromné břemeno. Tady si nezatancujete, deprese vás lapí a jen tak nepustí.

Částečné, i když samozřejmě ne úplné odlehčení, přichází s následující Dehydration. Způsobuje ho hlavně návrat píšťal, které sem přináší poněkud poslouchanější rovinu. Podobně, jako v současné taneční tvorbě, si Raz na změny příliš nehraje. Na počátku většiny skladeb nastíní téma a pouze jednotlivé nástroje stahuje do ztracena, aby je po chvilce zase vrátil tam, kde byly předtím. Zřejmě hudební hypnóza je hlavním důvodem těchto aktivit. Dehydration spadá také do obrovské rodiny ububínkovaných kousků, kde se na další podpůrné nástroje až příliš zapomíná...

Jedenáctka Dance Of The Dajz Mara (MP3) byla živě prezentována na festivalu v Kulongu a mě by docela zajímalo, kolik rukama hbitých pomocníků si Raz pozval. Tohle se totiž opravdu ububnovat nedá. Zatímco ve studiu si jednotlivé základy můžete natahat do mixážního pultu, pokud v živém provedení "nepodvádíte", ani ve spojení s mistrem Razem to nemůžete takhle uhrát. :) Znovu potkáváme spoustu bicích doplňků rozmanitých barev, tradiční nastředované "barelové" bicí, novinkou je velmi výrazná basová linka, za níž by se před lety nemuseli stydět ani producenti speed garage. Zajímavé je, kolik má tenhle styl Dálného východu svých podstylů a mrňavoučkých škatulek...

Final Warning zní hodně vyhrůžně. Další důkaz, že s náladou svých skladeb si opravdu umí Raz pohrát natolik, aby vám bez otevření úst sdělil to, co má právě na srdci. Po rytmické stránce spousta změn, netradičních přechodů, objevuje se tu i studiové filtrování a šamani u ohýnků by měli také radost. Jejich původní kořeny jsou totiž převedeny do nového hávu s dávkou tajemství a záhad z toho, jak může moderní technika vlastně pomoci.

Horse Dance se přes minutu nachází v neuvěřitelném chaosu všech klapavých nástrojů, který ještě podporují zcela disharmonické píšťaly. Až pak se vše zlomí a na řadě je něco, co už dobře známe. Pokud jste příznivci Transglobal Underground, snadno tu najdete podobnost s jejich materiálem. Zbytek skladby je totiž plný svobody, radosti ze života, poprvé tu slyšíme rychlé tleskání dlaněmi a vzrušená atmosféra přímo vybízí k rozvíření i vašich boků.

Finále v podobě The Storm (MP3) něco zcela neobvyklého z Razovy tvorby nepřináší. The Storm si je totiž až příliš podobná s jinými adepty na desce. Pro zpestření je pod tou bubenickou přehršlí ukryto i pár basových tónů, ale jinak nic, co by vás mělo překvapit. Na Soldier Of Midian jsou přeci jen lepší kousky...

Závěr: Desku Soldier Of Midian až tolik za klenot z tvorby Raze Mesinaie nepovažuju. To album Before The Law, sice hutností těžké, zato stylem velmi pestré, se svou třiatřicítkou tracků, mě zaujalo podstatně více. Nic to však nezabrání tomu, abych se 25.dubna do podzemí Paláce Akropolis vydal. V rámci United Colours Of Akropolis už tu vystupovala nejedna legenda a stále si myslím, že ten koncert se pouhému poslechu alba skutečně vyrovnat nemůže. Myslím, že půjde jednoznačně o silný a hlavně nepříliš častý zážitek ze setkání s hudbou Dálného východu.

Myclick


Raz Mesinai aka Badawi - Soldier Of Midian (tracklist)

1. Introduction
2. Evocation (MP3)
3. Voices From The Sky
4. Dance Of The Centipedes
5. The Scorpion And The Serpent (Prepare For Battle)
6. Moving Still
7. After A Path Has Been Paved (MP3)
8. I Will Follow The Storm
9. Stampede
10. Dehydration
11. Dance Of The Dajz Mara (At The Festival Of Kulong) (MP3)
12. Final Warning
13. Horse Dance
14. The Storm (MP3)

Vydal: Roir (2001)