The Ecstasy Of Saint Theresa - Slowthinking

Když se loni v létě na pultech obchodů objevil singl I'm (Not A Really) Optimistic od The Ecstasy Of Saint Theresa, se vkusnými remixy Floex, Sport a projektu Blue & Clad, dalo se předpokládat, že už sedmé! album EOST právě přešlapuje za dveřmi. Poté se začalo mluvit o zdařilém klipu k této skladbě, pocházejícímu z dílny studia Eallin, a album v nepřehlédnutelném luxusním digipacku se už vyhřívalo v musicshopech, připraveno ke stěhování pod vánoční stromečky. Předtím, než se pustím do samotné recenze této desky, rád bych vám dnes zprostředkoval rozhovor s Janem P. Muchowem, který se odehrál ve studiu Balance, kde také podstatná část alba vznikala.

Honza se narodil jedenadvacátého června roku 1971 v německém městečku Rathenow, kde také dva a půl roku vyrůstal. Vždycky mě zajímá, kdy vlastně láska k muzice začala zapouštět své kořínky a jaká byla první nahrávka, která dotyčného muzikanta oslovila. Honza vzpomíná: "To už je fakt hodně dávno. Tuším, že tak v pěti letech jsem sáhl na náš první kazeťák. Tenkrát jsme ještě neměli žádný kazety, takže jsme si je tak nějak s mým o dva roky starším bráchou půjčovali. Myslím, že tehdy to byla asi Abba a Boney M., co se linulo naším pokojem. Jestli chceš vědět, který byl můj první "vinyl", tak to vím naprosto přesně. Honza Neckář s tím vtipným titulem Já přijdu! :). O něco později to už samozřejmě byly jiný nahrávky, ale nikdy jsem nepatřil do nějaký party depešáků nebo podobných fanouškovských gangů. Měl jsem rád třeba Cure nebo U2 (i když ne úplně všechny nahrávky)."

U většiny muzikantů, kteří se dnes zavírají do studia, aby hodiny a hodiny kutili na svých elektronických mašinkách, je scénář prakticky stejný - "liduška" s pár lety piána, později klávesy a pak už jen osahávání hudebních programů. Jak se zdá, hlava "Extáze" je světlou vyjímkou. "K muzice jsem se dostal tak nějak přes bráchu, i když v těch prvních okamžicích jsem to nenáviděl. Představ si, že chodíš na základku, jseš utahanej ze školy, po škole se sebereš a jdeš na trénink fotbalu a když konečně dorazíš domů a chceš trochu klidu, do půlnoci se ti brácha, s nímž máš společný pokoj, trápí s kytarou. Jenže pak nastal jednoho dne zlom. Řekl jsem mu, aby mi ukázal pár akordů, takže jsem se naučil e-mol, a-mol a najednou mě to chytlo!"

V šestnácti letech už Honza zakládá první kapelu a od té doby se konečně rozjíždí naplno jeho obrovská hudební činorodost. Takže jak se vlastně Jan P. Muchow dál vyvíjel? "Na průmyslovce jsme s kamarádem založili kapelu Kolty Striptyzowe, což byla parodie názvu slavných Sex Pistols a tak nějak jsme to pojali jako určitou revoltu proti Modrejm Tankům. Jenže pak jsem začal hrát i s Modrejma tankama, :) s Pudingem jsme vytvořili o něco později i kapelu beze jména, která se blížila stylově Cocteau Twins, kde kromě nás dvou kytaristů byla i zpěvačka Evelyn. Pak jsme založili Nocturne, což byla kapela inspirovaná hodně muzikou Cure a The Smiths. Tam jsem dokonce zpíval, ale brzy jsme zjistili, že právě ten můj zpěv tak nějak postrádá smysl. :) No a nějak volně z toho všeho vznikla v roce 1991 Extáze."

Dnes se píše rok 2003 a já si rád nechal přiblížit osudy, které za to dvanáctileté období hodně populární kapelu u nás provázely a tak Honza začal opět vzpomínat na dobu dávno minulou. "Tehdy jsme měli udělaný základy a potřebovali už jen nějaký ženský hlas, který by tomu dodal tu potřebnou šťávu. Dostali jsme kontakt na Irnu Libowitz, který se ta naše podivná muzika líbila a tak jsme ji nemuseli ani moc přemlouvat. My jsme si moc nelámali hlavu s nějakým postupným vývojem, jako jsou koncerty, první fanoušci, demo a tak dál. Hned jsme začali přemýšlet o nahrávání desky. Tehdy nebyl ovšem rozjetej trh s vydavatelstvíma, jako teď. Navštívili jsme tedy Loděnice a informovali se kolik stojí vylisování desky. Kupodivu podmínky nebyly tak strašný, jak si všichni mysleli a tak jsme se všichni složili na výrobu a vydali vinyl s názvem Pigment, v nákladu tisíc kousků. Docela o něj byl zájem, takže jsme o něco málo později ještě další dvě tisícovky dolisovávali. Po Pigmentu jsme dali dohromady materiál pro desku Susurrate, která vyšla už prostřednictvím labelu časopisu Reflex, tedy Reflex Records a protože jsme byli velkými fanoušky pořadu John Peel na BBC, jenž se dal chytit i u nás, poslali jsme ji jen tak do Anglie, bez toho, že bychom čekali snad nějaký výsledek. :) Kamarád mi tyhle pořady nahrával na kazetu, já jsem je pak zpětně poslouchal a najednou se stala neskutečná věc. John Peel nejdřív pofrancouštil moje jméno tak, že jsem ani nepoznal, že mluví o mě, zmínil kapelu z Čech a pak pustil dvě naše skladby právě z toho vinylu. Byl to nádherný pocit slyšet naše nahrávky v anglickým rádiu, který si poslouchal a podělit se o ně s celým světem."

Jenže nezůstalo jen u těch dvou skladeb, v diskografii EOST totiž najdete i CDčko s názvem John Peel Session - Fluidtrance Centauri, takže moje další otázka směřovala k tomu, jak vlastně dál pokračovala spolupráce s populárním moderátorem britského rádia? "Připadal jsem si jako ve snu - volali mi z Reflexu, že John je v Praze a že by nás rád pozval do Londýna na nahrávání, no a tak jsme se jednoho dne ocitli v Londýně, v Rádiu BBC. Díky známýmu Josefa Sedloně - Johnovi Hoppkinsovi (ten je mimochodem dnes tiskovým mluvčím Oasis) jsme se zase dostali do NME. V Londýně jsme hráli koncerty, přišli se na nás podívat z několika vydavatelství, líbilo se to a tak z toho všeho najednou vznikla smlouva s labelem Go! Discs a později s Polygramem na neuvěřitelných pět desek. Prostě pohádka..."

Ne všechny pohádky však mají šťastný konec. V Honzově případě se to bohužel potvrzuje. Nejdřív tu byl Go! Discs s novými majiteli, poté Polygram, kdy se bývalí zaměstnaci rozprchli po světě a nakonec EOST spadala pod sublabel Free Records, který se specializoval hlavně na kytarovky. Vzhledem k tomu, že ideály a hudební cítění EOST bylo tak nějak násilně bouráno lidmi, jenž EOST vůbec neznali, s jejich představami o EOST se Honza vyrovnat nedokázal. A jak vlastně došlo ke spolupráci s Katkou Winterovou? "V tom roce 1995 jsem si prožil takový hluchý období. Na jedný straně si byl vázanej smlouvou, na druhý si měl dělat něco, co tě nebaví... O rok později se natáčel film Šeptej a já se tam poznal s Káčou. Věnoval jsem jí nějaký svý nahrávky s tím, jestli by nestála o to, vnýst do "nový Extáze" svůj hlas. Tehdy odmítla, říkala, že tu muziku vůbec nechápe, že je divná a tak podobně, ale po nějaký době se jí to zřejmě rozleželo v hlavě a zavolala mi, že o tom přemýšlela, že ji to láká a jestli jsem se na ni nenaštval? :) Ta spolupráce funguje už šestým rokem a pořád nás to oba hodně baví." Co se týče živého hraní, tak předloni se EOST s úspěchem představila publiku i v USA. Loni Honza s Katkou od dubna kočovali naši republiku a jednou z posledních zastávek tohoto "turné" byl klub Roxy, kde 27. listopadu představili desku Slowthinking.

Předtím, než se pustím do samotné recenze tohoto alba, stočil jsem ještě řeč na reklamní a filmovou muziku, která se ve studiu Balance také točí. Někdy mám totiž pocit, že 50% veškeré hudby v televizních reklamách pochází právě odtud. Honza vrtí hlavou. "Těch 50% to není ani náhodou. :) Dělal jsem třeba reklamy pro Telecom, Becherovku, IKEA, Renault, GE Capital, Pepsi Colu, Coca Colu, Kofolu... Co se týče filmový hudby, tak teď byly dva naše starší kousky ve filmu Děvčátko, ale s novou muzikou by se měli diváci setkat až skrze Jedna ruka netleská. Tam ale nebude tolik písniček jako v Samotářích, spíš scénická hudba. Budeme si muset, ale ještě chvilku počkat..."

Než se film objeví v kinech, fanouškům EOST nezbývá nic jiného, než se smířit s materiálem zatím posledního alba Slowthinking. Já v tuto chvíli děkuju Honzovi za příjemné povídání, mačkám tlačítko play na svém přehrávači a vyrážím na hudební procházku třinácti tracky. Z každého z nich vám pošlu alespoň krátký pohled, abyste pro případné hudební cestování v prostoru i čase byli dobře připraveni...

Úvodní Sychro (tak zní opravdu její název, ne Synchro, jak mylně uváděly některé recenze) začíná svůj kontakt s posluchačovým vnímáním vskutku nenápadně. Úroveň zvuku spíše tušíte, než vnímáte. Už od prvních vteřin, opravdu temný track, který však brzy rozráží zpěv Katky Winterové. Ta zní opět jako desetiletá holčička, každá její slabika je tak přesná a čistá, jako by byl mikrofon připevněn přímo na hlasivky. Osobně si mě nejvíce získalo ono podivné praskání v obou kanálech, které zní jako statická elektřina. Hodně náročná skladba na pochopení, ale jsme teprve na začátku, takže nepředbíhejme.

Local Distortion (MP3), tedy druhá singlovka alba, už je podstatně bohatší na hosty. Na návštěvě tu jsou Honza Veverka se svým trombónem a také saxofonista Martin Plachý. Skoro jako by byl důvod k oslavám, se vše zvrhlo na jakýsi nástrojový mejdan a každý vydaný zvuk na něm byl zdokumentován, aby okamžitě našel své uplatnění... Katčin projev je podstatně rozvernější, dokonce tu najde možnost, aby si střihla vyloženě rapovaný monolog. Možná už v druhé skladbě si uvědomíte, že oproti všem CDčkům, které máte doma, je tady něco jinak. Tolik zneužívanou rytmickou složku v podobě automatického bubeníka totiž u EOST neuslyšíte. V Local Distortion náznaky jsou, ale není to ten pravý automat, který šlape nonstop osm minut - spíše pár "zapomenutých" úderů.

I'm (Not Really) Optimistic - singl, který albu předcházel, je údajně isnpirován e-mailem od Valerie Chauvey z vyškovských Here. Track plný pocitů, který pokaždé vyzní úplně jinak. Má hodně filmovou atmosféru, přepychový je počet použitých zvuků a ruchů. Některé z nich jsou ostatně vyráběny přímo od Sifona, jenž tu posloužil jako human beatbox. Pokud si prohlédnete i multimediální sekci tohoto CD ve vašem počítači, budete překvapeni, jaké zvuky Sifon ze sebe dokáže vykřesat tak, aby se z nich dala sestavit rytmická složka skladby. Katčin hlasový sex-appeal vám snadno naježí chloupky po celém těle - moc příjemný sen!

Miss Underloops I není ničím jiným, než stále se opakující smyčkou Katčina hlasu, jež zřejmě při nahrávání a výsledném dolaďování jedné z nahrávek náhodou vznikla. Pár zvuků navíc a máme krátký spojovník s trackem následujícím.

V Bass 2 exceluje (ostatně, jak se dalo také předpokládat) hlavně kontrabas. Znovu je Honzovi po ruce naprosto geniální rytmika, spousta tvárných a vyjímečných zvuků, ale přesto mě track příliš nezaujal. Přijde mi, že tak trochu přešlapuje na místě a pro jeho syrovost hledáte marně nějaký zajímavý styčný moment. Hodně temná záležitost, ve které už bych ocenil nějakou zajímavou melodickou složkou, hodnou k zapamatování...

Good At Frost (MP3) je jednoznačně nejsmutnějším trackem alba. Melancholická balada, při níž se vám chce skoro až brečet. Nic pro slabší povahy - Honza umí až příliš snadno přivolávat svojí muzikou nepříjemné okamžiky, které vás v životě potkaly. Poprvé si uvědomíte s jak širokým stereopásmem autor pracuje a jak má každý zvuk své přesné parkovací místo. Šelesty, ruchy, skřípot, šustění, cvakot, cinkání - to všechno tvoří součást skladby, jež tradičně nemá řád ve svém naprogramování.

Plain.com, první z tracků, v nichž se objevuje počítačová tématika, působí hodně dramatickým dojmem a zatím jde o nejmelodičtější track na albu. Na tomto statutu má největší zásluhu cello, které vytváří táhlé plochy přesně pro vaše snění a přemýšlení. Ke slovu tu také přišlo poctivé kytarové vybrnkávání. Možná až zbytečně krátký kousek (3:04) na to, jak mazlivě působí. Chtělo by to extended verzi...

Then I'd Have Less Time For Myself (MP3), skladba s nejdelším názvem, dala prostor dalšímu z početné řádky hostů. Je jím Tomáš Dvořák alias Floex, který tu přispěl svým klarinetovým doprovodem. Obzvlášť v tomto tracku je nejlépe zachycen rozdíl mezi světem tradiční melodie a světem moderní technologie. Floex "vypráví" na svůj milovaný nástroj táhlé syrové nosné linky, zatímco Honza s Dušanem Neuwerthem vše zabalují do hávu experimentu. Ty neskutečné pazvuky, které tu ze svých mašinek vyloudili, by jistě ocenil hlavně největší experimentátor pod sluncem - Aphex Twin. A ještě něčím je tenhle track zajímavý - snad nejvíc si tu "prohlédnete" šířku Katčina hlasu. Úvodní hlasové exhibice kloužou dokonce do polohy Björk.

Čtrnáctivteřinová Miss Underloops II posloužila pouze jako pojítko mezi dvěma tracky. Znovu krátký útržek Katčina hlasu, hozený do smyčky a pár elektronických zvuků - nic víc, nic míň!

Desátá Happy R, nejpopovější kousek alba, má ty největší ambice stát se třetím singlem desky. Uvidíme... Skladba přímo vybízí k využití do nějaké zamilované scény ve filmu. Katka to vůbec nemá jednoduché. Zatímco se všechny zpěvačky v populární hudbě schovávají za bariéru automatických bubeníků a výrazných syntezátorových partů, ona tu zpívá téměř accapella. Honzovy zvuky se totiž jen semtam vynoří, aby si na chvilku zabroukaly a prostor zase pomaličku opouští. Přesto její hlas v těch nejobtížnějších polohách drží na jedničku a ještě zvládá být hravý a vábivý zároveň. Právem letos obdržela různá ocenění a tohle je opravdu příjemné hudební opojení.

Adresu www.eost.pluto (MP3) vám váš internetový prohlížeč nebude moci otevřít. Skladbu tohoto jména, jež byla už použita na výběru Sound Compilation u časopisu Živel, však na albu najdete. Po dlouhé době zaregistrujete klasické vybrnkávání kytary, té asistuje tradiční skřípot, praskot a jiné podobné ruchy, nad tímto "zmatkem" se vznáší Katčin hlas, ale překvapení na nás ještě čeká. Pozvání totiž přijal Sifon, který si tu střihnul svůj rapovaný příspěvek. Pokud vám text přijde trochu nesmyslný, doporučuju nahlédnout do multimediální sekce CDčka, kde se dozvíte, jak text k této skladbě vlastně vznikl. Původcem byl totiž odborný článek o této planetě, který si Sifon proškrtal (a to pořádně :) a ze zbylých slovíček sestavil vlastní text, k němuž přidal jako human beatbox i své vlastní zvuky šikovnou pusou. Albové zpestření!

Předposlední Sensor spadá znovu do kategorie těch snivějších kousků na tomto albu. Katka si vás snadno získá na svou stranu a uvěřili byste jí takřka cokoliv. Balada se spoustou ruchových kouzel staví EOST do světla těžko kopírovatelných projektů - kopii zkrátka vytvořit nelze!

Třetí díl smyčkových hrátek, tedy Miss Underloops III, album uzavírá a pro toto outro si vytrhl autor z kontextu Katčina hlasu znovu krátký útržek, který působí jako trápení nějakého kohouta. :) V celkové stopáži desky (44:44) cítím záměr a díky těmto smyčkám se dá snadno tohoto sympatického času docílit. Pravidla v tvorbě EOST skutečně neexistují, můžete tedy přidávat či ubírat, aniž byste porušili konzistenci jednotlivých skladeb.

Závěr: Pochopit hudební myšlenky Jana P. Muchova je věc nadmíru složitá. Slowthinking je deskou, ve které se snadno ztratíte. To, co jste poslouchali dosud, mělo všechno logické postupy, snadno předvídatelné zvraty a předem nalajnovaný prostor. EOST však dělají zvláštní hudbu plnou nečekaných výpadů do posluchačovy mysli. Rozhodně nečekejte, že se vám album bude líbit po prvním poslechu. Budete si muset dát tu práci a servírovat si ho znovu a znovu. Také je velký rozdíl, zda ho posloucháte jen tak v prostředí pokoje, či zavřete oči a se sluchátkama na hlavě nasloucháte všem těm tajuplným zvukům. Samotný zvuk desky je totiž opravdu přepychový a téměř hygienicky vyčištěný. Až se vám konečně zatočí hlava a ztratíte pojem o čase i prostoru ve kterém se nacházíte, bude to ten pravý požitek! Jeden velký výlet s názvem SEN.

Myclick

Můj velký dík patří ianovi, se kterým jsem absolvoval návštěvu Honzova studio Balance. Prostřednictvím jeho ilustračních snímků vám tak mohu přiblížit místo, kde podstatná část alba vznikala. Honzové, díky! :)

The Ecstasy Of Saint Theresa - Slowthinking (tracklist)

01. Sychro
02. Local Distortion (MP3)
03. I'm (Not Really) Optimistic
04. Miss Underloops I.
05. Bass 2
06. Good At Frost (MP3)
07. Plain.com
08. Then I'd Have Less Time For Myself (MP3)
09. Miss Underloops II.
10. Happy R 11.
11. www.eost.pluto (MP3)
12. Sensor
13. Miss Underloops III.

Vydal: Escape (2002)