Veneer - Light

Jaký je trend posledních let v hudebním průmyslu? Objeví se nováček, všechna média o něm začnou s nadšením hovořit a vás prostě přemůže zvědavost. Na vlastní uši se sami chcete přesvědčit, zda jde jen o další "mediální tlačenku" a nafouklou bublinu kolem průměrného jedince, nebo někoho opravdu talentovaného a vyjímečného. Když jsem v tiskových materiálech k trnavskému trojlístku Veneer našel informaci, že jsou označováni za Slovenský objev pro rok 2003, prostě jsem si řekl, že si k výzkumu téhle kapely čas udělat musím...

Přestože nás dělí stovky kilometrů, zas až takový problém to nebyl. Veneer totiž vydali své debutové CD pod hlavičkou pražského vydavatelství Escape a tak se také slušelo, aby křest proběhl zde. Sešli jsme se druhý den po jejich skvělém koncertu v Roxy (report od Doupleho) a já jsem Simonu Danielovou a Pavla Hubináka řádně vyzpovídal. Náš rozhovor volně převádím ze slovenčiny do mně bližší češtiny a první otázka směřovala na Paľa. Jak tedy všechno vůbec začalo? "No, někdy v letech 96'-97' jsem začal hrát v kapele Queryen (Lennonova první se jmenovala Quarrymen:) a dalo by se říci, že to byla přímá reakce na to, co jsem v té době poslouchal. Brali mě Garbage, U2, ale všímal jsem si třeba u Cocteau Twins, jak se dá celkem vkusně do kytarový muziky zapojit chorus a delay a co to potom se zvukem udělá. Když nad tím tak přemýšlím, asi jsme to přeci jen dotáhli daleko - na Festivalu 7 jsme hráli třeba před Levellers..."

Jak se tedy Queryen později přetransformovali na Veneer? "Studoval jsem na vysoký škole a tam jsem právě poznal Dana. Byl to tichý, nenápadný člověk a trvalo asi rok, než jsme k sobě našli cestu. Přesně jsme si vychytávali první mouchy začínajících kapel - neměl jsem třeba počítač a tak jsme všechno nahrávali přes kazeťák. Pak se to ale přeci jen trochu zprofesionalizovalo - koupil jsem si Pentium Pro a pak už jsem si jen hrál s Cakewalkem. Nebyla to žádná sranda, protože jsem neměl kolem sebe nikoho, kdo by mi ukázal, jak vznikají všechny ta pazvuky z analogových synťáků, prostě normální samouk..." Dnes je však kromě Paľa a Daniela Bihányho v kapele také Simona, takže jak se osudy Veneer vyvíjely dál? Dejme tedy hlas té, o níž se mluví. :) "Nějaký čas jsem s Paľem chodila a ta muzika, kterou s Danem dělali, ta se mi hodně líbila. Jednou mi pouštěl základy budoucí Snobbish Heart, jež zněly fakt dobře, ale něco tomu přesto chybělo. Kluci tvrdili, že mají špatný hlasy, aby si vokály zpívali sami a tak mě Paľo jednoduše přemluvil. :) Vymyslela jsem si anglický text a ten jsem Paľovi do skladby zazpívala, když nebyl doma. Všechno bylo dělaný na koleni, ale kluky to pořád nesmírně bavilo..." S tím souvisí i to, odkud vlastně Simona bere inspiraci pro dnešní texty Veneer, takže co je tím hnacím motorem? "Tak tradičně jsem v textech ovlivňována svou momentální náladou, aktuálními pocity a taky tím, co mě zrovna obklopuje. Rozhodně se nechceme pouštět do řešení nějakých politických problémů, zajímá nás i keltská mytologie, takže není vyloučeno, že se třeba v budoucnu stočíme v textech právě sem." :)

Texty tedy Veneer měli, skladby také a jak probíhalo samotné nahrávání debutového alba? Na to jsem se zeptal opět Pavla Hubináka. "Asi už si postřehl, že producentsky se na desce podílel Milan Cais z Tatabojs a Dušan Neuwerth, který třeba asistoval na posledním albu EOST. "My jsme materiál pro desku měli sestavený z toho tříletého tvořícího období a tak jsme vše už jen konzultovali s producentama. Postavili jsme to na jejich zkušenostech a tak taky vznikla jedna paradoxní situace. Zatímco jindy je úlohou producenta skladby všemožně vyšperkovat, aby nepůsobily tak studeným a unylým dojmem a za žádnou cenu nenudily, podle jejich slov to u nás bylo přesně opačně. Prý tam bylo tak moc zvuků, že je bylo potřeba ubrat, aby se výsledek pročistil a skladby zněly tak nějak srozumitelněji. :) Samotné natáčení probíhalo ve studiu Animan kapely Nierika v Kopřivnici a konečná mixáž v Citronu Radima Pařízka. Tén se stal tak nějak strategickým místem - prostě napůl cesty mezi Prahou a Bratislavou..."

Každá kapela si nejlépe otestuje, jak její materiál na lidi působí, prostřednictvím živého koncertu - jen tam se totiž dozví, zda nešlo jen o zbytečné pitvání každé vteřiny desky. Zajímalo mě, jak publikum vnímá Veneer na Slovensku a jak se jim hraje u nás. Paľo se ujal vysvětlení: "Možná tě překvapíme, ale publikum u vás je nesrovnatelně lepší, než u nás doma. Trochu to přičítáme hlavně špatnýmu zvuku, který tam naše koncerty provází. Doteď se nám tam prostě nepodařilo najít zvukaře, který by dokázal zkombinovat mašinky s živými nástroji - tohle tam nikdo neumí! Potřebovali bychom druhýho Dušana Neuwertha, který s tím žádný problém nemá, aby s náma absolvoval všechny koncerty. :) Taky máme někdy pocit, že na Slovensku je snad víc "rozhodčích", než klasických posluchačů a my abychom pomalu každou skladbu obhajovali a zdůvodňovali, proč jsme si dovolili ji napsat zrovna takhle... Jsme moc zvědaví, jak budou lidi reagovat na naši muziku na velkých festivalech. Teď jsme absolvovali Open Air Field 2003, čeká nás Creamfields, všemi vyzdvihovaná Pohoda - uvidíme, jak se budeme líbit." :)

Ještě předtím, než Veneer vydali své album Light, stačili na sebe upozornit remixovými pracemi pro druhé, takže jsem si rád nechal přiblížit jejich úspěchy a také jsem se poptal na to, co vlastně kapela poslouchá ve svém volném čase a co jim dodává inspiraci. Paľo prozrazuje: "Tak pořád je napřetřesu náš remix pro skladbu Believe In Me od Lennyho Kravitze, za což patří velký dík Liborovi Lisýmu z EMI, který to všechno dotáhnul do konce. Jinak jsme udělali celkem dvanáct remixů a toho posledního by se měli posluchači v nejbližších dnech dočkat - jde o remix pro Frogski Pop, který se teď objeví na nové slovenské kompilaci Redmixes. No, jinak k tomu, co posloucháme... Vždycky se mi líbily filmový soundtracky a hudba z 4AD. V Propellerheads mě zase bavily ty jejich zasněný nálady, ale ze všeho nejraději zajdeme do klubu na živou muziku." Simona Pavla doplňuje: "No, že bychom nějak vyhledávali kluby, to zase ne, ale rádi si zatancujeme na nějakou kytarovou partičku. Pořád nás baví třeba James, takže pokud někdo hraje alespoň trochu podobně, není co řešit a my vyrazíme! Pořád se člověk učí a tak v poslední době docela uvažujeme o zapojení nějakých dechových nástrojů do naší další tvorby..."

S Veneer se příjemně povídá, ale i za ně hovoří především hudba, takže já jim v tuhle chvíli poděkuju za to, že mi umožnili pohled pod pokličku a zvu vás teď na procházku jedenácti tracky, které jejich debutové album Light obsahuje.

What I Need (MP3), vstupní brána do tajuplného světa Veneer, začíná lehkou bublající syntezátorovou smyčkou, která se pak dál nese celým trackem. První, co si uvědomíte je, že Simonina anglická výslovnost by potřebovala pořádně vypilovat - až příliš snadno poznáte, že v anglicky mluvící zemi se opravdu nenarodila. Skrze "doorsovské" rejstříky kláves se mi vybavují francouzští Air, Milan Cais skrze vokodérové hrátky umě Simonin hlas zkresluje, ale neděste se - tak šílené, jako v případě plastikové královny Cher, to není. Skladba hraje všemi barvami, zvuky se to tu jen hemží a každá setina vteřiny je využita na maximum, přičemž aranže jsou originální a líbivé...

Celý svet si ty, jak už název napovídá, si Simona střihla v rodné slovenčině. Jednoduchý text vonící romantikou interpretuje tak, jako by se záměrně stylizovala do role o několik let mladší naivní školačky, která zažívá svou první opravdovou lásku. Složka, jež udává rytmus, je hodně unikátní a ke cti slouží vlastní poctivá práce, bez hloupého vykrádání už tolikrát použitých spodků. Nápaditá je i basová linka, skladba zaujme svojí prostorovostí, ke konci potěší i opravdové piáno Štefana Bugaly. Veneer sáhli do úplně jiného soudku a i tady jim to hodně sluší...

Třetí Last Day začíná svou pouť zatím hodně ponuře, ale naštěstí výrazné melodické party brzy začnou pomalu vystupovat na povrch. Hlas Simony byl nepřirozeně (až ošklivě) zkreslen, což je alespoň pro mě poměrně velká vada na kráse. V těch necelých pěti minutách je ukryto neuvěřitelné množství změn nálad a ke všemu se stále přidávají nové nástroje. Ještě na dva okamžiky si teď po koncertu vzpomínám - na krásnou smyčcovou mezihru ála Moby, při níž mi po dlouhé době běhal mráz po zádech a také na zkreslené kytarové sólo ke konci. To zase přinutí zvednout oči každého, aby se ujistil, zda nenastala na pódiu nějaká závada s technikou...

Snobbish Heart (MP3), tedy ta, kterou si Simona nazpívala jako první, je prozatím nejrychlejším kouskem alba. Milanovi Caisovi byly původní spodky málo, takže je ještě překryl těmi svými a tak nám vznikl cekem unikátní rozevlátý breakbeat. Celek dýchá dobrou náladou a ještě více nabyl na prostoru. Přesto působí poněkud syntetickým dojmem, Simonin hlas je opět uměle přibarven, ale ta si s ním tady naštěstí ve vyšeptávání hodně hraje... Uprostřed vás možná zaujme jakási reggae mezihra, která sem byla také vměstnána, ale nic to nemění na faktu, že v dnešní době, kdy má každý pocit, že vše bylo vymyšleno, Veneer dokázali vydolovat další originální a výrazné melodické motivy. Track zásluhou basových linek přímo vábí k tanci a mašinky se svými efektovými hrátkami usilují také o vaši zvýšenou pozornost.

To Hear by klidně mohla aspirovat na skladbu z pera Jana P. Muchowa. Když by mi někdo tvrdil, že tohle je Ecstasy Of St. Theresa, uvěřil bych mu - také Simona má tady ke Katce Winterové hodně blízko. Stejně jako v případě pražské dvojky tu bicí skoro nemají místo, výraznější jsou pouze perkuse a přesto to k příjemnému pocitu bohatě stačí. Nejzasněnější track desky, u něhož si krásně odpočinete...

33 je druhým poslovensky zpívaným příspěvkem a po textové stránce jde znovu o hodně zamilovaný song, v němž si prostor k přemýšlení najde úplně každý. Dalším hostem, který přišel Veneer pomoci, je DJ Gari, jenž se ujal gramofonů, aby přechody přizdobil svým scratchováním. Možná si vzpomenete na Morcheebu, tady se však s celými slovíčky nehraje - jde pouze o drhnutí desky s pár úvodními zvuky. Znovu oceníte romantické smyčce, Veneer neomílají donekonečna již nastíněná témata, stále rozehrávají svůj tvůrčí potenciál a stále vytahují nové trumfy - nápady jim skutečně nechybí!

Over (MP3) zpočátku spadá téměř do škatulky world music. Díky atmosféře vás mohou snadno napadnout Transglobal Underground, ale pak se vše změní! Tady Pavel ukazuje, jak moc ho filmové soundtracky ovlivnily. Chvíli James Bond, chvíli zmiňovaní Propellerheads, nic to nemění na faktu, že jde o hodně hravý track se spoustou zvukových kouzel, samplů, ruchů a dalších technických vymožeností. Živá skladba na polámanějších spodcích vás snadno vyprovokuje k poskakování na parketu. Hodně energie má a hodně jí také dokáže předat...

Jak zamaskovat Simoninu chabou angličtinu? Osmička All These People nabízí další recept - jednoduše prožeňte hlas vokodérem a je to! Ten totiž jednotlivé slabiky dokáže tak neuvěřitelně zprohýbat, že se ledacos schová. Znovu malebné zvukové prostředí, v němž by díky čistotě bylo slyšet snad i upadnout špendlík. Čekají na nás téměř neskutečné kombinace kytar a elektronických mašinek. Stále se něco děje, stále výsledný produkt kvete, táhlé tóny kytar trpělivě drží tvar a také jejich kvákadla tady excelují. Další z lahůdek, jež vyniká svou pestrostí.

Devátá If You Let Me Breathe má impozantní úvod, který by v pohodě mohl vypadnout z pera třeba U2. Where The Streets Have No Name mě napadne jako první! Před očima se vám míhají silná koncertní světla v nejdivočejších barvách, která zatím jen olizují první řady diváků, aby se po rozjezdu beatů spustil mechanismus ohňostroje. Zpěv zní sice poněkud naivně, ale právě zde mi typický zvuk vydavatelství Escape začíná být hodně povědomý. Přeci jen je už hodně nezaměnitelný a Veneer tu potvrzují, jak moc do stále větší této hudební stáje pasují. Uvolněná bezproblémová písnička, kde se to tentokrát s počítačovou technikou zas až tolik nepřehánělo...

Opakem je Train Of Calm - tam už totiž nuly a jedničky bublají od samotného počátku a na první kytary se chvilku čeká. Acappella pásma mi připomínají ranné začátky Significant Others, kde jsem si podobně užíval hlas Kláry Nemravové. Nutno podotknout, že barva toho Simoniného je také moc příjemná a dokáže stejně zlehka pohladit. Snad by to chtělo jen více oktáv pro zpestření, ale najít zde ve Střední Evropě takto vybavenou zpěvačku bílé pleti, je věc nemožná. Vokodéry připomínají svou přítomnost, i tento kousek zní hodně soundtrackově a změny nálad v něm svědčí o dlouhém laborování.

To to uteklo. Na řadě je jen závěrečná I Learned To Fly (MP3). Zní hodně pohádkově a působivé jsou zejména druhé hlasy. Simona tu zpívá tak nějak mezi Sinéad O'Connor a Dolores O'Riordan z Cranberries, závěrečná trumpeta ježí chloupky po celém těle a vy přemýšlíte, zda jde zase o jeden smutný song, či hudební kulisu v přítomnosti někoho, na kom vám skutečně záleží. V tom je právě kouzlo Veneer - jejich tracky znějí pokaždé jinak, stejně jako vaše nálada se stále mění. Výsledkem je materiál, který se vám oposlouchat nemůže. I Learneed To Fly musela být prostě tečkou za tímto albem, jiného zástupce z této hudební jedenáctky si tam nedovedu představit ani náhodou. Jen takhle se dá vhodně rozloučit s posluchačem!

Závěr: Tak jak? Jde o slovenský objev pro rok 2003, nebo ne? Řekl bych, že určitě. Samozřejmě i rozdělení hranic zapříčinilo, že nemám přehled o tom, co se na Slovensku momentálně děje, a kdo by mohl Veneer s přehledem strčit do kapsy. Určitě tam nebudou jediným talentem - oni sami při rozhovoru zmiňovali projekt Abuse. Pokud však narazím příští rok v nějaké anketě na rubriku zahraniční objev roku, budou nejméně v mé horké pětce pro to, abych jim přidělil svůj hlas. Light je po dlouhé době netaneční deskou, která na mě opravdu zapůsobila!


Myclick


Veneer - Light (tracklist)

1. What I Need (MP3)
2. Celý svet si ty
3. Last Day
4. Snobbish Heart (MP3)
5. To Hear
6. 33
7. Over (MP3)
8. All These People
9. If You Let Me Breathe
10. Train Of Calm
11. I Learned To Fly (MP3)

Vydal: Escape (2003)