Scan X - How To Make Unpredictable Necessary?

S nedočkavostí a plný napětí konečně vkládám do discmana novýho Scana. Přes první Outpost tak rozjíždím komunikaci po francouzsku. Očekával jsem propracovanou zvukovou koláž, která by mě hnedka zkraje ohromila. Minutové intro, postavené na jednom protáhlém opakujícím se zvuku, je tedy vcelku překvapením. Kňouravý zvuk následovaný jakoby ozvěnou v hlubším tónu zní velmi váhavě a nejistě.

Teprve s prvními tóny dvojky oceňuji intro, které navodilo uvolnění nálady a vnímání osobních pocitů. Rozjíždí se temná, napjatá atmosféra, tvořená mezi efekty probublávajícím motivem, kterou hlubšími tóny dokreslují varhany. Higher. Snad až po minutě nejistoty začnou rozjetou náladu s ostrostí břitvy krájet dopadající hihats. Ještě higher! Skoro po další minutě si pořádek v rytmu konečně zjednává pravidelný beat, aby mu ho hned po chvíli narušilo přesně to, na co jsem se tak těšil. Scanovské hitky ála psací stroj, které jakoby váhavě, ale přitom se strojovou přesností, obíhají rovnovážnou polohu nosného beatu. Neharmonický zvuk je už tak hutný, že by se dal krájet a slušně si mě vláčí. Při bezbeatové pasáži se hlavní motiv nejdřív lehce uhladí, ale postupně z něj opět začnou probleskovat disharmonizující tóny, které přivolají beat nazpět. Autor si mě párkrát povodí nahoru a dolů, pak se hlavní motiv postupně začne rozpadat na jednotlivé zvuky, které pomalu utichají mezi vlastními ozvěnami, až vyšumí docela. Jako kdyby se Scan šetril a nenechal běsnění propuknout naplno.

Začátek trojky v podobě rovného rytmu a opět Detroitem inspirované hitky jakoby opouští od nastoleného trendu. Ale to jen do chvíle, kdy se připojí v průběhu jednoho taktu se opakující zvuk, který přímo tahá za ušiska.To panu X samozřejmě nestačí, takže ho ve vlnách škrtí, nechává ještě víc vrzat a promlouvají i další hihats. Freak Cycle mi asi k srdci moc nepřiroste. Spíš než to, připadá mi jako grázl, který svým zvukem pošťuchuje a hned zkraje si mě chce oťukat, aby zjistil, co vydržím. Ale to ještě nevím, čemu tím doslova připravil půdu...

Chaos. Už první tóny mi ouškama projely jako stovka hřebík a bylo jasno - láska na první poslech. Z této skladby mám vážně zvláštní pocity. Je z ní intenzivně cítit tajemná nálada a přitom si doteď nejsem jist jaká. Velmi originální zvuky, zastřené ruchy, propracovanost sterea a osobitě rozlámaný beat, který ale díky nepřehnané hlasitosti nechává vyniknout všechny zákoutí vznášejícího se hlavního motivu. Mohl bych ho poslouchat donekonečna, utichá však rytmus a do ztracena vyprchala i melodie, jejíž doznění mi v hlavě nechává zvláštní pocit nejistoty a rozčarování… Čím chce navázat, aby si udržel moji pozornost?

První tón mě nenechává na pochybách, že pětka pojede pěkně od podlahy. Jedná se v pořadí o druhou singlovou ochutnávku, před vydáním alba. Silně elektroidní varhany svou naléhavostí jakoby zvaly na nějakou futuristickou mši. To je Neurotronik, nejtanečnější kousek z alba - Scan X v nejlepší formě, řádící za mašinkama. Tak to konečně rozsekni! Motiv utichá a rozjíždí se rovný beat, kterým čím dál tím víc proniká na povrch zvláště zefektovaný zvuk, který se vlní a dodává tím pocit, že trochu ujíždí z rytmu. Přidává se typická hitka a ještě jedna pravidelná zvonivější. S tímhle kouskem si rozhodně vyhrál. Efekty "protažený" a příjemně čistý zvuk mě pravidelně kolébá zprava doleva a v jednotlivých pasážích se skoro nepozorovaně překrucuje. Většina nástrojů v jednu chvíli utichá, aby nechala vyniknout na počátku jednoduchý elektrický motiv, který jako když se zesiluje postupným sčítáním, se svými dozvuky a ozvěnami, plynule zvýrazňuje různá frekvenční pásma až se mu podaří parádně mě vyvést z rytmu! Než si to posunutí stihnu pořádně srovnat v hlavě, opět promlouvají úvodní varhany a dílo zkázy je dokonáno. Prolínáním obou motivů je přesně dosaženo té "neharmonické harmonie", která dokonale vystihuje autorem prezentovaný zvuk (jakej potom asi bude naživo?).

Tak to jsem celkem zvědav, jak bude na jiskřící a usyčenou atmosféru navazovat šestka. Všechno je jinak a rozjíždí se o poznání uvolněnější fáze… Tedy Phaze. :) Rovný rytmus, jakési basové mumlaní, hitky, na které už jsem si zvykl, a opět dominantní plocha, která svojí prosluněnou a výjimečně vcelku harmonizující či optimistickou melodií dělá ze šestky jakýsi náladový předěl, nebo pauzu v polovině alba.

A už je to zase tady! Ze sluchátek se na mě valí další syntetická mašinérie - v triolách zamaskovaná melodie, která nabírá prostor, roste a kroutí se do výšek, až jednou poslední tón taktu zakolísá a podobně jako ve čtyřce se do hry vetře tentokrát dominantní break. Mňam! :) Z tracku opět přímo čiší syrová energie a zvláštní nálada, kterou sedmička posouvá atmosféru poslechu opět o fous do neznáma. Scan si přitom přímo pohrává se zvukem a v bezbeatových pasážích nám předvádí, co všechno umí s čudlíky na svých mašinkách. Sice se říká v nejlepším přestat, ale čtyři minuty Classic mi tedy vůbec nestačí, pane Dri!

Na začátku následující Reflection mám pocit, že se rozjíždí pěkně divoká bouře! Track tvoří téměř tranceový klávesový arpeggiator, mísící se s kolem něj zvláštním způsobem pokulhávající ostrou hitkou. Track jakoby graduje, ale očekávaný beat stále nepřichází. Ale pozor! Stéphane nám přece ukazuje, jaké to je, když všechno nepoznáme dopředu a očekávané se jednoduše nestane, ne? Takže teprve s postupujícím časem začíná být jasné, že hromy ani blesky nepřijdou, bouře pomaličku utichá, až se zcela vytratí…

Devátá The Soul je opět z prvního EP. Příjemný atmosférický kousek je postaven na snad na chlup stejném základu jako trojka, obohaceném o basový dozvuk beatu, roztříštěné hitky a vznášející se hlavní motiv. Ten je ze začátku velice jemný a postupně nabývá na intenzitě, až zůstane osamoceně proudit drátky do mých uší a navozovat uklidňující pocit. Ten pocit mi nápadně připomíná myšlenky, které se vloudí do hlavy při posezení na říčním břehu nebo hrázi rybníku - prostě pohoda. Vrací se beat a vyprovází ke konci songu, zatímco melodie se hodně zvolna vydává na zasloužený odpočinek.

The Blade. Tohle už jsem někde slyšel, ne? Agresivním zvukem vzdáleně připomínajícím sirény mi běží hlavou jeden z jeho starších kousků. Opět napřímený beat, hihatky všude kolem a nálada potvrzující, že se jedná o druhou stranu singlu Neurotronik. Jedná se však už o desítku a opakované použití nástrojů, zvuků a postupů z předchozích tracků zní dosti opotřebovaně. Navíc se až na vypínání a zapínání některých z nich během šesti minut vlastně ani nic moc neděje, takže pardon, ale nelíbí se mi - spíše se těším na další!

Opět je od začátku jasné, že ne nadarmo. Jedenáctkou teď už Logic-ky následuje změna nálady, absolutní odlišení zvuku i rytmu. Jako, když zběsilý, monotónní a přímým směrem proudící tok zvuku najednou dorazí k cíli, kde se v jednom okamžiku uvolní ze sevření a jednotlivé jeho paprsky se jako ptáci rozlétnou všemi směry zkoumat existenci hranic své náhlé volnosti. Každý z nich podle svého a přitom všechny dohromady tvoří mozaiku dvouminutové ochutnávky ambientního úletu. Pssss… slova ztrácí smysl.

Jdeme do finále! Poslední dvanáctka má prý co do činění i s některými z nás. Scan se totiž díky svým osobitým, energickým a atmosférickým vystoupením stal miláčkem části českého publika, o čemž svědčí jeho rezidentura na festivalu Summer Of Love, a to na opakovaná přání jeho fanoušků. A právě atmosféra kterou vytvořili, ho měla údajně ovlivnit při vzniku tohoto songu, který festivalu věnoval. War začíná jednoduchou hitkou a osamoceným rytmem, nalomeným podobně jako u Chaos (čemuž se při významu těchto slov ani nemůžeme divit). Break po několika taktech utichne, aby přibral do hry úzkostlivě klokotavý zvláštní zvuk (který by hodně vzdáleně mohl připomínat nervózního leštiče oken) a opět se rozjel. Po čase si beat opět dá krátkou pauzičku a do rozjetého vlaku nechá přistoupit klasicky silně zefektovaný temný motiv o asi čtyřech tónech, které jsou seřazeny tak, že se z vláčku stává už docela slušný Depress Express. Co bych taky chtěl od války...

Na konci se tak album dostává do vcelku pesimistické polohy, jakoby nutící k zamyšlení. A nad čím? Že by nad tím, "jak vznést neočekávaný požadavek"? Či snad "jak udělat nepředvídatelnou nutnost"? Nebo je to o tom, jak moc je pro nás důležité a potřebné to, co je nepředpověditelné a co nás tak dokáže vytrhnout ze šedi předem nalinkovaného života a pomůže nám udržet si zdravý pohled na věc...?

Závěr: Kdybych měl závěrem charakterizovat album jako celek a říct, co jsem se z něj dozvěděl o autorovi, tak: Scan asi vážně dost kalí, když dokáže servírovat takovouhle disharmonickou schízu. Jeho zvuk je originální a čitelný, jakoby se podepsal. Patrný je vliv Detroitu. V hledání svého vyjádření se z cesty příliš neodchyluje a naopak se vydává do hloubky, aby posluchači navodil dojmy a atmosféru podle své vize. Dokonce to vypadá, že si autor určitým způsobem zahrává s vážnou hudbou. Bohužel se občas neubráním pocitu, že vykrádá sám sebe. Je patrné, že pan Suchý s měkkým"i" vystupuje živě. Na albu se totiž objevují syrové tracky, často ukončené prostě stopkou, aniž by si dal práci s něčím takovým, jako je koncová pasáž a vdechnul tak jednotlivým dílkům jakousi albovou podobu. Vzhledem k tomu, jak si pohrál třeba s Neurotronik, můžeme možná litovat, že nebyla snaha i u ostatních. Nebo to snad byl záměr? Odehrát prostě tracky ve studiu, jakoby je hrál před publikem, aby zachoval návaznost a svoji představu a nehrál si na nic, čím není? To už je subjektivní. Stéphanova síla je v živém vystoupení, které ho ve světě proslavilo, o čemž svědčí jeho opakované ocenění jako "Best live techno act" v hudebních magazínech. Troufám si říct, že kdo měl to štěstí si na něj zapařit, vnímá jeho zvuk minimálně trošičku jinak a představuje si, jak by asi ten, či onen track mohl znít v živém a bezprostředním provedení, ovlivněném konkrétní atmosférou s alespoň jemným náznakem toužebně očekávané improvizace.

Abu


Scan X - How to make unpredictable necessary? (tracklist)

1. Outpost
2. Higher
3. Freak Cycle
4. Chaos
5. Neurotronic
6. Phaze
7. Classic
8. Reflection
9. The Soul
10. The Blade
11. Logic
12. War