Recenze: Massive Attack - Butterfly Caught

Ještě dnes si na moje první seznámení s touhle světovou legendou pamatuju. Bylo to tři roky po naší sametové revoluci, já jsem nasával nové klipy prostřednictvím vysílání francouzské televize MCM skrze tehdejší kanál OK3 a konečně jsem v té zápavě francouzštiny slyšel i jazyk anglický. Na obrazovce šla nějaká paní po ulici a cestou procházela kolem zajímavých lidí. Ten klip se jmenoval Unfinished Sympathy, já ho viděl jen jako dvoubarevný na naší televizi Merkur a ta paní tu zpívala opravdu krásně. Ta paní, jak jsem později zjistil, se jmenovala Shara Nelson a ta paní tehdy zpívala v nějakých Massive Attack... Ta paní mě prostě přinutila, abych se o Massive Attack začal blíže zajímat a tak dnes po dvanácti letech píšu tuhle recenzi a hledám v pamětech, jak to vlastně všechno bylo dál...

Osudy Massive Attack se však začaly odvíjet ještě mnohem dříve. Už v roce 1983 byli totiž Andrew "Mushroom" Vowles a Grant "Daddy G" Marshall členy uskupení Wild Bunch. Dnes bychom asi tuhle "instituci" označili za sound system - spousta diskžokejů a MC´s pohromadě, různé propletence stylů (počínaje punkem a reggae a konče třeba R&B), zkrátka komunita těch, které muzika stmelila k sobě a ze svých drápků už je nepustila. Tak jako Underworld čekali na svého třetího, také v případě Massive Attack nástup tehdy grafiťáka Roberta Del Naji (vystupujícího pod přezdívkou 3D) rozhodl... V roce 1987 tak v Bristolu tři kluci zakládají kapelu, která se dnes se svými čtyřmi alby hřeje právem na výsluní. Každý už ví, že právě Massive Attack jsou označováni za ty, kteří svět poprvé ve větší míře seznámili s novou taneční fůzí - trip-hopem. Aby styl, který si toho hodně odnesl z hip-hopu, sloučeného s dubovou temnotou, těžkými basovými linkami a tajemnou atmosférou, vůbec mohl vzniknout, vyhradili si Massive Attack na svá studia čtyři dlouhé roky. Maturitu pak složili v srpnu 1991, kdy se na pultech obchodů objevila deska s hořícím ohněm na obalu a názvem Blue Lines! Nedočkavci si však už dobrý rok předtím mohli užívat jejich pilotní singl Daydreaming.

Pouhých pětačtyřicet minut devíti skladeb stačilo překvapivě k tomu, aby se tohle album nesmrtelně zapsalo zlatým písmem do kroniky taneční hudby. To i přesto, že taneční zas až tolik nebylo. V čem tedy byl jeho úspěch? Nový, neoposlouchaný styl, tři hudební mozky, překypující novými nápady, jedinečné aranže, ale hlavně nosná hlasová podpora. Každý z vokalistů vnesl do alba Blue Lines úplně jinou náladu a každý měl jinak široký hlasový rejstřík. Tricky, s nímž se kluci z Wild Bunch znali už z dřívějška, rozehrál své rapované monology s tradičně zlým výrazem, Shara Nelson zastřeným hlasem rozněžnila srdce snad úplně každého a oproti tomu Horace Andy, s typicky jamajskou výslovností a nádherným falzetem, který tu Massive Attack ještě více podpořili zajímavým echem, museli nutně bodovat po celém světě. Blue Lines, Safe From Harm a také Unfinished Sympathy, jíž většina z nás zná díky remixu Paula Oakenfolda, jejich kariéru slibně rozjely.

Ti, co se rozhodli tuhle bristolskou partu z nějakého důvodu ignorovat, za tři roky chtě nechtě kouzlu Protection propadnout museli. Téhle desce se odolat totiž nedalo, obzvlášt, když se do produkčního křesla usadil zkušený Nelee Hooper. Deska byla hodně vyvážená - spoustě temným zákoutím v ní (Karma Coma, Eurochild či Heat Miser) odporovaly skladby dýchající optimismem a radostí ze života, navíc utkaných ve snivých kabátcích (Protection, Three nebo Sly). Pokud jste si mysleli, že Shara Nelson je pro tuhle kapelu prostě nenahraditelnou, opak byl pravdou. Sladká Tracey Thorn, kterou si svět už pomalu zamilovával skrze Everything But The Girl, hned v titulní Protection ukázala, že laťku od Shary přeskočí s neuvěřitelnou lehkostí a jiný hlas si k deštivému doprovodu tohoto geniálního tracku snad ani neumím představit. Také Nicolette (s ledabylostí jí vlastní) tohle album vkusně okořenila. Horace Andy rovněž nezklamal a docela by mě zajímala reakce Jima Morrisona, kdyby tak mohl slyšet předělávku slavné Light My Fire.

Vokalisté si hráli, autoři si hráli, vzniklo hravé album, a protože hrát si chtěl i dubový experimentátor Mad Professor, v roce 1995 se zrodila myšlenka pro přemíchání této lahůdky. Světlo světa spatřila stylově nazvaná deska No Protection a "bláznivý profesor" ukázal, co všechno se dá ještě z původního materiálu Massive Attack ve studiu vyrobit. Jeho receptura je skutečně unikátní! To, co by posluchač ve skladbě považoval za klíčový prvek, bez něhož by se ve svém vlastním remixu neobešel, on jednoduše ignoroval. Vzal si naopak nepatrný fragment, který tu track pouze doplňoval, naechoval ho, jak jen to šlo a z výsledku ozvěny sestavil základy své vlastní úpravy. Naprosto ojedinělý přístup, který do dnešního dne nenašel následovníky...

Přišla delší pauza a nové album Mezzanine se konečně objevilo koncem dubna roku 1998. Výborný obal, znovu zásah do černého a osloveni byli tentokrát ti, kterým Massive Attack připadali málo kytaroví... Přiznám se, že mi tak dlouhé dva, tři roky trvalo, než jsem se s novým materiálem vyrovnal a než jsem ho alespoň trochu pochopil. S temnotou jsem u nich dopředu počítal, ale tahle byla tak obrovská, že ještě po zapnutí baterky jste neviděli na krok dopředu! Chtěl jsem se dál radovat z těch něžných skladeb, na něž jsem byl doteď alespoň v malé míře zvyklý, ale já jsem je tu prostě nemohl nalézt. Těžká a hutná atmosféra, ostré zvuky, nabroušené kytary, vyjímkou snad byly jen Teardrop (s výtečným videoklipem), Angel a díky Horaceovi rozpustilá Man Next Door. Desce jsem začal přicházet na chuť až s (možná příliš častými) návštěvami bristolské party u nás. Výborný zvuk, světelná show a hlavně neopakovatelná atmosféra jejich koncertů mě prostě pomalu naučila Mezzanine poslouchat. Přesto dodnes v mé osobní diskografii nepatří mezi jejich nejcenější klenoty. :( Nové album s sebou přineslo i nové vokalistky a tak se tu tentokrát mikrofonu chopily stejně dobrá Elizabeth Fraser a také Sara Jay, jíž můžete zase znát ze spolupráce s deephouseovým mágem Charlesem Websterem. Následovala velká koncertní turné po Evropě a Americe a každý s napětím čekal, kam ještě Massive Attack z malé skupiny tří aktivních kluků mohou vystoupat.

Vývoj však vzal nečekaný spád. Nejdříve projekt opouští Mushroom, takže třeba s Davidem Bowiem už později spolupracují jen 3D a Daddy G a posléze dochází k odchodu i Daddyho... Paradoxně vše zůstává na krku tomu, kdo přišel do kapely jako poslední. Robert Del Naja však panice nepropadá, spojuje se znovu s producentem Neil Davidgem, který stál už za úspěchem předchozí desky Mezzanine, zavírají se do studia a v únoru se všichni konečně dočkali nového přírůstku v jejich diskografii. Jakoby hlasy jednotlivých vokalistek patřili jen k určitému období Massive Attack, na poslední desce nenajdeme ani Saru Jay, ani Nicolette, ani Liz Fraser, ani Tracey Thorn, ba ani Sharu Nelson, ale jméno mnohem hvězdnější. Sama Sinéad O´Connor se blýskla ve třech skladbách posledního alba! Možná za to může její přílišné hostování, ale Massive Attack díky tomu najednou mnohem více sklouzávají k populární hudbě a začínají je poznávat prostřednictvím komerčních stanic i ti, kteří by s nimi nikdy předtím prostě nemohli přijít do styku...

Zda šlo o šikovný kalkul gramofirmy, nebo jen hlasové okouzlení ze strany Roberta Del Naji, se dá těžko předpokládat. Podivný je ovšem i fakt, že Robert se náhle začal objevovat na předních stránkách světových deníků skrze nařčení z šíření dětské pornografie a s podobnými excesy. Bylo pro mě velkým překvapením, když se po singlu Special Cases rozhodli Massive Attack právě pro Butterfly Caught. Album 100th Window obsahuje podle mého mnohem hitovější a mnohem optimističtější kousky. I když na druhou stranu, nebyli to právě Massive Attack, kteří posluchače zásobovali především temnými, místy až depresivními skladbami, jež kupodivu vnímaví posluchači stále přijímali s otevřenou náručí? Pokud se na to díváme takto, tak nás opět bristolský projekt nezklamal...

Radio Edit (MP3), tedy poněkud zkrácené vydání původní albové verze, si svou cestu k posluchači hledá skoro ze záhrobí. Temné hučení, donekonečna násobené nosné smyčky, smyčce spíše tušíte, než slyšíte pod tou spletí hutných aranží a už tu máme dokonce i hlas. Ten patří samotnému Robertu Del Najovi, jak bývá u Massive Attack zvykem, Robert tradičně nezpívá, ale spíše pozvolna vypráví. Vzhledem k jeho nepříliš zpěvné barvě je vokál ukryt hodně vespodu pod nástroji a právě on dodává už tolik temné skladbě ještě onen zlověstný a syrový podtext, z něhož vám běhá mráz po zádech. Jste v příliš velké nejistotě a nedokážete se před tou těžkou zátěží bránit. Cítíte se, jako by vás někdo přivázal před reprobedny k židli a pomocí Butterfly Caught s volume doprava vás mučil, dokud mu konečně nevyzradíte své tajemství...

Album Version, kterou jsem měl možnost slyšet už v únoru letošního roku na jejich poslední desce, je pro mě nelogicky umístěna hned za verzí pro rádia, ale naštěstí je přeci jen trochu jiná. Nejedná se o to, že by radio edit byl jen zkrácen o pár minut z tohoto originálu. Úvod je mnohem delší, mnohem rozvláčnější a část Robertova hlasu se ve smyčce nese už od prvních vteřin. O ponurosti se nemá smysl zmiňovat, o tu jsme samozřejmě nepřišli a už tady mě napadá, že Butterfly Caught působí jako doprovod k nějakému filmu, jehož děj by se odehrával zejména v noci. Každý musí ocenit neotřelou programátorskou práci s bicím automatem, perfektní zvuk, kdy nám beaty létají z obou kanálů, aby se nakonec uprostřed do sebe napevno zaklesly. Druhé využití tohoto tracku mě napadá v souvislosti s nějakou počítačovou hrou - rád bych se s albovou verzí proběhl černočernými kobkami se slavnou archeoložkou Larou Croft v ruce. Sedm a půl minuty je pro tenhle tajuplný song ideální mírou, jen tak se dá tohle pošmourné téma ještě více rozvinout...

Třetí Jagz Kooner Remix (MP3), tedy verze od pána, jehož si můžeme pamatovat jako člena projektu Aloof a o něco později jako jednu třetinu The Sabres Of Paradise, mi prozatím nepřipadá jako remix. Pouze pár šelestů navíc, pár výraznějších zásahů do melodičnosti, ale jinak bicí zůstaly, s hlasem nic vážnějšího neudělal, snad jen tempo je rychlejší a tak tahle skladba upaluje přeci jen o něco svižněji. Čekal bych poctivější remixový zásah! Snad jen výraznější kytary napovídají, že s jednotlivými potenciometry na mixážním pultu opravdu otočil... Přesto příliš vlastních nástrojů, samplů ani invence do tracku nepřinesl. Vyjímkou je jakýsi sirénový efekt v přechodu, který stále roste, aby se po dosažení vrcholu Butterfly Caught na chvilku propadla do propasti.

RJD2 Remix (MP3), tedy zásah od producenta R.J. Krohna, jenž se letos může pyšnit svým vlastním albem The Horror, už je jiná káva. Hned na začátku hlas zpomalí, aby získal prostor pro vlastní hip-hopové beaty, všechny melodické linky nahradil vlastními rejstříky, zvonivý kytarový doprovod původní temné aranže příjemně provzdušňuje a Robertův vokál sem překvapivě pasuje. Jako doprovod tu máme lehounký klavír, jako vystřižený z Mobyho romantických dílek - takhle nějak si představuju remix! Žádná stupidní tucka s neměnným automatem, ale vlastní originální přístup, který poslednímu dílku od Massive Attack neubližuje ani v nejmenším. Pro mě nejzajímavější úprava tohoto singlu, i když se nejedná zrovna o můj ten úplně nejchutnější šálek kávy... Spíše jakási z nouze ctnost!

Na remixový zásah Paula Daleyho ze slavných Leftfield jsem se těšil moc, i když už dopředu po pár naposlouchaných remixech jsem se bál jeho typické minimalistické (a trochu nudící) práce. Paul Daley Remix (MP3) je už od počátku hodně hravý. K remixování se postavil opravdu čelem a pro úvod si vybral v originále nepříliš zřetelnou pasáž. Ony ukryté a na poslech hodně čarovné smyčce tak díky Paulovi vyplouvají na povrch. Ten jejich stálý růst nechává pro posluchače znít úctyhodné dvě minuty, pak následuje trochu zrychlený Robertův vokál a pro rytmickou složku si vybral podobné electro beaty, jako v případě Afrika Shox. Tyhle jsou však malinko pomalejší, ale o dost dynamičtější. Nespletl jsem se, track se mění opravdu jen vyjímečně, celé je to o smyčkách, výborné jsou Paulovy vlastní doprovodné vrzající efekty i pár bonusových zvuků. Nevím, ale třeba jeho remix Adios Ayer pro José Padillu byl podstatně zajímavější! Cením si úplného závěru, kde si tenhle profík pohrál s různými šumícími efekty - opravdu zajímavá tečka!

Za absolutní vrchol nevkusu považuju verzi šestou a to od detroitského projektu Octave One. Ty statické (rádoby electro) bicí, které zní jako z pera Westbama, jsou neuvěřitelně hloupým a zcela bezduchým automatem. Tenhle remix od tří bratří má šance na hraní v našich luzích a hájích opravdu mizivé... Pro diskotéky jsou Massive Attack ještě stále až příliš "intelektuálním projektem", rozpustilým tanečníkům bude podle mě nejvíc vadit ta přílišná temnota, naopak v klubech si ji také nedovedu představit. Nenapadá mě ani jedno místo, kam by tenhle hudební "brak" mohl zapadnout! Vzít originální nahrávku a překrýt jí tímto stupidním automatem by zvládl i člověk, který si teprve programování právě osahává, spíše mi zůstává rozum stát nad tím, že Massive Attack s umístěním téhle verze na svém singlu souhlasili. Osobně bych se trochu styděl - legendy, nelegendy...

Závěr: Tak nevím, buď mám tuhle bristolskou "partu" zaškatulkovanou úplně někde jinde a nemohu se smířit s jejich posledním studiovým zásahem a nebo jsem kouzlo Butterfly Caught prostě nepochopil. Kromě hip-hopovější verze od (pro mě dosud neznámého projektu) RJD2 je pro mě tenhle singl jen pětatřiceti zbytečně strávenými minutami. Kde ty časy božské Unfinished Sympathy jsou?

Myclick

Massive Attack - Butterfly Caught (tracklist)

1. Radio Edit (MP3)
2. Album Version
3. Jagz Kooner Remix (MP3)
4. RJD2 Remix (MP3)
5. Paul Daley Remix (MP3)
6. Octave One Remix

web: www.massiveattack.com