Chris Sadler: "Mrtvoly se jen tak nerozdávají"

Foto: Dancer

Když řeknu, že Chris Sadler patří mezi pozoruhodné osobnosti české taneční scény, určitě mi dá většina našich čtenářů za pravdu. Nejen proto, že jsi domestifikovaný Angličan, ale také z důvodu své kariéry DJe, které ses navzdory vystudované univerzitě rozhodl před mnoha lety věnovat. Navíc to nakonec vypadá, že  velice úspěšně. Ono vůbec o tobě hodně lidí dost zajímavých věcí neví… Tak co říkáš? Vezmeme to klasicky, nebo pozpátku?

Já bych to vzal normálně, Juki. Narodil jsem se v roce sedmdesát pět v městské nemocnici v Nottinghamu. Bydleli jsme na vesnici, která se jmenuje Ruddington. Říkám vesnice, ale nebyl to žádný venkov, má to přes 10000 obyvatel a město Nottingham je jen 7 km na severu. Aby sis to představil, je to zhruba uprostřed Anglie kousek od Birminghamu.

Vzpomeneš si na svoje dětství? Tam někde jsi také chodil do školy, že?

Je to zajímavý, když slyším jak všichni moji čeští kamarádi měli divoké dětství, nestačím se divit. To moje naopak bylo úplně v klídku. Šel jsem do školy už ve třech letech. Rodiče mě poslali do soukromé školy – jinak další věc, všichni říkají, že tady jsou soukromé školy horší než státní. V Anglii je to úplně naopak, tam je státní škola úplně basic – dostaneš jen základní vzdělání a nic nad rámec, zatímco v soukromé škole máš menší třídy, lepší učitele a vůbec lepší standard. Nastoupíš vlastně do školky od tří do pěti let a potom na základku, která je do jedenácti let. My to měli spojené, takže jsem vlastně celou dobu chodil do jednoho prostředí. Navíc byla to hodně malá škola, jenom tři třídy. Tenkrát jsem se opravdu hodně učil a měl skoro dokonalý výsledky.

Hele, nestojí takové soukromé studium hrozně velké peníze? Přeci jen v Anglii…

Moji rodiče nejsou nijak extra zvlášť bohatí – normální střední třída. Matka pracovala v kanceláři a otec vyráběl součástky pro letadla, vlaky a podobně. Ještě když žil můj brácha, poslali nás tam oba a museli celkem dost šetřit, abychom vyšli.

Co já si pamatuji, tak jsi dokonce studoval univerzitu a konkrétně obor, který není úplně obvyklý. Respektive je, ale ne u lidí na taneční scéně:) Přece jenom mrtvolky…

Jasně. Jsem vystudovaný biomedik se specializováním na patologii. Po šestnácti jsem šel na College a potom v osmnácti na Univerzitu. Tam jsem poprvé bydlel mimo domov a rodiče a samozřejmě jsem začal kalit naplno, takže pochopitelně moje výsledky už tak dokonalý nebyly. No a proč zrovna patologie? Medicína mě vždycky zajímala a navíc v té době, když jsem se musel rozhodnout co na universitě budu studovat, poslouchal jsem hodně death metal, takže jsem se nechal inspirovat z obalů desek.

Takže jsis sem tam nějakou tu ruku nebo nohu uříznul? Nechci přítomné znechucovat, ale já viděl pitvu jen jednou na starém těle, které bylo vytažené odněkud z vody a co dělal ten žaludek, když do něj píchli ty veliký zahradnický nůžky….. no….

Ne ne, sehnat legálně dostatek mrtvých lidských těl není žádná sranda, takže mrtvoly se prostě jen tak nerozdávají. Dávali nám jenom kousky. Teprve později, když děláš doktora dostaneš na studie celé tělo, a to na nějakou dobu, řádově na pár měsíců než úplně shnije. Nám dávali jen oči, mozky a různý orgány. Hele, ale dneska už bych to asi taky nemohl dělat a přijde mi to trošku nechutný. Tenkrát mi to vůbec nepřišlo. Ačkoliv řezat do celého těla je rozdíl, protože když máš na stole jen mozek, vnímáš to jako jakýkoliv jiný kus masa. Ale mrtvol jsem viděl spoustu a… … … … Tamhle je kyblík.

Dobrý. Přejděme raději k hudbě. Co se vám znělo v domácnosti? Poslouchali rodiče rock nebo klasiku?

Maminka poslouchala klasiku, někdy i dokonce českého Smetanu. Táta Roy Orbisona, Beatles a podobně, to bylo zvuk jeho mládí…

Měl jsi ty nějaký svůj dětský hudební idol? U nás frčela Dáda “na pasece motýla“ Patrasová třeba….a vidíš, co pohádky?

Shakin Stevens. Znáš ho? On dělal tenkrát takový rock´n´roll ve stylu Elvise. Možná taky Zig Zig Sputnik, ti byli taky dobrý. Co se týče pohádek, tak ty v Anglii moc nejedem, moje pohádky byli spíš Superman a Hvězdný války.

Když jsme mluvili o mrtvolách, zmiňoval jsi death metal? Jak si k tomu vůbec přišel?

Hodně mě ovlivňoval brácha, ale zatímco on pomalu změkčoval, já jsem přitvrzoval. Poslouchal věci typu Iron Maiden nebo Metallica a já pak už i Napalm Death a tak. Nosil jsem dlouhý červenozelený vlasy, hodně úzký džíny, cvočky a tak. Později se mi začal líbit industriální metal jako Fear Factory i americký punkový věci jako například NoFX. No, a kolem mých sedmnácti, osmnácti let mě uchvátila elektronická hudba.

Celkem důležitý bod pro další rozhovor. Jak se to vlastně stalo, že metalák jako ty, začne poslouchat elektroniku a hrát na gramce?

Mezi extrémním metalem, co používá i prvky elektroniky a technem, není zas až takový skok.
Lidi kolem mě už taneční věci poslouchali a tak jsem s nimi párkrát zahulil, vzal si něco a slyšel to úplně jinak než před tím. To myslím asi hodně lidí zná. A asi taky stejně jako většina DJs jsem se do toho dostal hned potom co jsem začal chodit do klubů, koukal na DJe a začínal cítit touhu to také zkusit. Pořídil jsem si teda nějaké levné gramofony a začal to zkoušet.

Zkus nám prosím trošku pospat atmosféru té doby. Tak jak si to cítil ty. To byl vlastně takový začátek všeho…

To byla vlastně doba, kdy Anglie prožívala totální boom. Poprvé jsem si toho ale všimnul, když byl velký freetekový festival a byly tam veliké problémy. Přišla tam policie a vznikla obrovská bitva. Kvůli tomu to brala každá televize, aby ukázali jak jsou tyhle akce strašné, kde se berou drogy a tancuje se celou noc na hlasitou hudbu. Samozřejmě na to koukali všichni mladí a těm se to pochopitelně zalíbilo. Prostě super reklama pro techno scénu jako takovou. A pak se to rozjelo na plno.

Jezdíváš třeba na Czechtek?

Jen jednou – okradli mě a zničili mi auto. Vůbec taková ta venkovní špinavá forma není moc moje krevní skupina. Vlastně první festival, na který jsem se podíval byl Tribal Gathering. To bylo super. Hráli tam Pete Tong, Carl Cox, Prodigy, Paul Oakenfold … prostě skoro všichni, line-up snů.

Legendární Criminal Justice Bill, který vydala britská vláda aby potlačila taneční hnutí, přišel právě po tom freeteku, o kterém jsi mluvil?

Ne. Ten přišel až později. Abych nekecal, moc si to nepamatuju, ale od doby, kdy byl ten první velký "brittek" se tyhle akce děly ve stále hojnějším počtu a začaly už i fungovat velké kluby jako Ministry nebo Cream. Bylo to tak veliké, že nakonec i vláda si uvědomila, že to nemůže ani ignorovat ani potlačovat.

Jak velký Cream vlastně byl? Možná bychom se mohli vrátit zpět ke tvému hraní potom.

Tý jo, hodně veliký. Vešlo se tam tak dva a půl tři tisíce lidí. Byly to tři velké místnosti a pak chillout a různé bary. Tenkrát většina klubů zavírala ve dvě hodiny a Cream byl jeden z mála klubů, co měl jednou za měsíc výjimku, kdy dělal party s názvem Full-On celou noc. Takže každý tam prostě musel být. To byla veliká událost. K tomu hraní. Koupil jsem gramofony z peněz za hulení, kterým jsem se nějakou dobu živil. Ani to nebyly Technicsy, ale nějaký Soundlaby na řemenový pohon. Prostě hrůza. Každopádně pokud můžeš hrát na tyhle stroje, tak už můžeš hrát úplně na všechno. No později jsem se snažil protlačit přes kamaráda v Liverpoolu a občas nějaké to hraní měl. Začali jsme dělat i vlastní noc s názvem Recycle ve Wolverhamptonu , aby alespoň vůbec nějaké to hraní bylo. Celkem to šlo…

No. Pak přišla životní křižovatka jestli se nepletu…

Jasně. Dostudoval jsem a musel jsem se rozhodnout jestli půjdu do práce, nebo co vlastně dál se životem. Hned hákovat od devíti do šesti každý den v nemocnici mě prostě moc nelákalo. Takže jsem si řekl, že si vezmu kufr plných desek a vypadnu na dva tři měsíce pryč.

Jak jsi se dostal do Prahy vůbec? A co tě to napadlo, vždyť jsi mohl jet kamkoliv jinam!

Já jsem tu už byl před tím dvakrát jako turista. Poprvé, když mi bylo šestnáct. Byla to moje první dovolena bez rodičů. Navíc jsem jel s tehdejší přítelkyní, takže si dokážeš představit jak jsme se to užili. Byl jsem už se školou v Rusku a bývalé socialistické země mě začaly celkem zajímat. No a zrovna sem jel jeden velice levný autobus. Jinak už když jsem tady vystoupil z autobusu, potkal jsem anglickýho týpka, který bydlel v Řevnici. Při druhé návštěvě s rodiči jsem hned jel za tím týpkem i přesto, že tu pro mě rodiče měli hotelový pokoj. Celý týden jsem s nimi nebyl, což naše asi docela nasralo :o) Když jsem po univerzitě uvažoval kam půjdu, ten samý týpek mi nabídnul ubytovaní u něho, do doby než si najdu nějaké bydlení a bylo to jasný.

Navštívil jsi nějaký kluby, když jsi sem přijel poprvé?

Jo. Šel jsem do Repre klubu nebo tam, kde je dneska Újezd. Poslouchal jsem hlavně rock, takže šlo spíš o rock kluby.

Kus příběhu přeskočím jestli dovolíš. Po úvaze jsi se tedy rozhodl, že tu nějakou dobu zůstaneš. Začal jsi hrát v Újezdě na gramce a potom přišel vlastně zlomový okamžik, že?

Říkal jsem si, že tu zůstanu dva měsíce a pokud možno budu hrát. Nebyla to žádná sláva. Někdy kolem Vánoc jsem chtěl odjet pryč a začít normálně pracovat. No ale na to se objevila nabídka od Lighthouse, abych šel hrát do Ládví na druhou stage. To bylo v roce devadesát šest. V den konání ale volal Josef Sedloň, že Igor Pataky, který měl hrát na hlavním pódiu byl na Slovensku zatčen za to, že nešel na vojnu a jestli ho prý můžu nahradit na hlavní stagei. Já jsem samozřejmě nadšeně souhlasil, hrát po boku Dave Clarka pro mě byl tenkrát velký zážitek a čest. Asi se povedlo, protože Lighthouse mi nabídli hraní o pár týdnů později s Davidem Holmesem a pak znovu na party s Nickem Warrenem. Tak jsem si řekl okej, asi bude blbost stěhovat se zpátky do Anglie právě teď, nechám to ještě pár měsíců a pak se uvidí.

Hech, to jakože proč bys měl jezdit ty za hvězdama, když oni jezdí za tebou, co?:)

Jak říkáš. Bylo víc a více hraní a celá taneční scéna o mě začínala vědět. Nechal jsem to dalších pár měsíců a dalších a už je to devět let.

Hrával jsi později v nějakých pražských klubech?

Z Radosti a Roxy se ozvali až později, ale kromě Újezdu bylo první Sluníčko tedy Klub X. Tam jsem provoznímu přinesl demo a on mi řekl, že teď asi nic nebude, ale že se v budoucnu možná ozve. Myslel jsem, že jsou to kecy, ale on fakt někdy na začátku roku devadesát sedm zavolal a nabídl mi možnost dělat s nimi párty. Tak mě napadlo znovu Recycle. Udělali jsme první mejdan jen o pár dní potom. Reklamu jsme skoro žádnou neměli, akorát pár fotokopírovaných plakátů, které jsem sám vylepil po Praze, ale bylo nejvíc lidí, co tam kdy v Klubu X měli. No a tak se to rozjelo – fungovalo to každou sobotu asi rok, než Sluníčko zavřeli a udělali tam obchodní dům. Do Radosti jsem se pak dostal přes Christofera Kluga z Planet Alfa. Měl totiž kancelář o pár baráků dál od Lighthouseu. To byl týpek, co dělal víc německý model jako Marusha a podobně. Dal mi nějaký čtvrtky v Radosti a zrovna myslím, že poprvé jsem tam hrál taky náhodou, protože někdo nedorazil. Klug za mnou přišel ať běžím pro desky…a bylo to:)

Kolik ti tehdy vlastně bylo? Vzpomeneš si na nějaké lidi ze svého okolí?

Hele, nějakých dvacet jedna. Pamatuju si určitě na Loutku, protože to byla čest, když hrál na naších akcích. On byl tenkrát fakt top. Potom Formi – to byl jeden z mála českých DJs, u kterého jsem tenkrát měl pocit, že mě bral jako rovnocenného.

To je celkem zajímavý tohle. Tys o tom mluvil celkem často, že jsi měl pocit, že tě tu lidi vůbec nepřijímali.

Jo, byl to pocit, že někteří DJs, kteří tu hráli, mě brali jako Angličana, co neumí ani hrát a obírá je opráci jenom díky tomu, že můžu mít UK za jménem.

Dávali ti to najevo?

Nic konkrétního, že by mi to někdo řekl do oči. Ale slyšel jsem to z doslechu… třeba banda z Roxydustu, ti mě nikdy na Shake nepozvali. Kdybych byl Čech, tak si myslím, že bych si zahrál. Ale byl to možná fakt jen můj pocit…prostě mě moc nebrali. Teprve po čase, když mě nebrali tolik jako cizince, si mě připustili víc k tělu. Ale jak říkám, jen můj pocit….

Češi v tomhle byli vždycky krapet nepochopitelní.

Jo. Mám třeba storku, když mě stavěli policajti v autě. Podívali se na můj řidičák, kde bylo napsáno UK a začali sprostě a hnusně nadávat, že prý kde mám vízum. Já jsem jim říkal, že žádné nepotřebuji. A oni si to nenechali vysvětlit. Teprve po hádce jsem jim vysvětil, že UK znamená United Kingdom a ne Ukrajina. Měl bys vidět jak otočili a začali se chovat servilně. Co se týče toho, jak s tebou někdo jedná, nemělo by to být jedno odkud jsi nebo vůbec jestli jsi cizinec nebo Čech?

Jak to vůbec vypadalo s dostupností desek? Kde jsi je kupoval?

No, byl Maximum Underground, Musicland a potom Disco Duck u Zámeckých schodů. Později jsem objevil i Aiffel Records.

Další téma, které mě zajímá a o němž mnoho čtenářů pravděpodobně neví, je tvoje aktivita v bookingu Dynamix. To bylo ve své době celkem prestižní jméno…

To šlo pozvolna. Potkal jsem tady v Praze Angličana, který se jmenoval Mat. On byl velký kámoš s Eddie Richardsem. Ten vlastně začal v Londýně s vůbec první bookingovou agenturou DJs na světě. No a on chtěl, aby bylo více kanceláří ve světě, aby mohl tlačit svoje umělce. Mat  souhlasil s tím, že bude dělat booking Dynamix tady v Praze. Pár DJs tady bylo, ale on se potom stěhoval zpátky do Londýna a zeptal se mě, jestli bych to nechtěl dělat. Dal mi tak prostě všechny svoje kontakty. Problém, ale v tom, že DJs které bookovali exklusivně tady nebyli známí. Sice jsou respektovaní, ale masově lidi nepřitáhnou. Jediný, kdo tu něco takového chtěl byl Pavel Tesař, ale ten platil devadesát liber a letenku. Ti Djs sice nebyli megahvězdy zvyklé na deset tisíc liber ale devadesát?!

Jak si vůbec rozumíš s promotéry a lidmi, kteří tě za práci de facto platí?

S tím, že jsem tady devět let, víceméně všechny osobně znám a s většinou jsme kámoši. Zvláštní je, že jsou tu stále lidi, kteří mě doteď nebookují. Třeba přesto, že je celkem aktivní promotér, na akci Aleše Blehy jsem doteď hrál jen jednou a to v roce devadesát sedm. A vůbec si neumím vysvětlit proč. Vím ale proč mě nebookuje Jirka Pokorný. Když jsem skončil s Waxem, nabídl mi exklusivní zastupování. Já jsem to odmítl, protože to na mě bylo příliš rychlé. Od té doby mě bojkotuje. To mě velice mrzí a Jirka mi to i normálně přiznal. Jediná akce JPA / United Music, na kterém jsem od té doby hrál je Creamfields loni a na to mě bookoval Martin Boháček ze Studia na jeho vlastní stage a šlo to úplně mimo JPA. To je dané prostě tou politikou tanečního scény tady.

Jinak Wax je asi taky celkem zajímavá kapitolka, viď? Co vůbec Derek Sanders?

Derek se už odstěhoval zpátky do Kanady a jeho manželka utekla se známým americkým DJem / producentem Carlem Craigem a už mají spolu dokonce dítě. Já jsem s Derekem neměl žádné problémy do té doby, než začala ve Wax dělat jeho manželka Hagi, která šla fakt přes mrtvoly. Do té doby byla spolupráce v pohodě. Zčásti si myslím, že Wax taky ztroskotal na Derekově megalomanii, prostě bublina, která v nějaký moment musí prasknout. No a taky to, že Hagi mu posrala veškeré vztahy. Ve většině případech spolupráce s Waxem byla ale dobrá, díky tomu jsem začal skládat nebo třeba v rámci exchange hrál třeba v Tokiu.

Ještě mě napadlo…co vůbec tvoje kariéra moderátora?

Už mám za sebou docela dost na různých radiích. Jednu dobu, asi před šesti sedmi lety jsem měl show na Rádiu 1. Problém byl ale v tom, že to byla neděle večer, vlastně pondělí ráno od půlnoci do pěti. Já po pátečním a sobotním hraní byl pokaždé ready akorát do postele a myslím, že většina potenciálních poslouchačů tam už byla. Vždycky kolem tří, čtyř ráno jsem měl pocit, že mě už snad poslouchají jen ty největší smažky. Zjistil jsem později, že ani vedení rádia nevědělo, že ten pořad dělám. Trápil jsem se s tím pár měsíců a pak se na to vysral. Přes Davida Fořta jsem dostal šanci moderovat pořady na rádiu Vox a Kiss. Podmínky ve Voxu taky nebyly žádná sláva. Protože nebylo místo ve studiu pro mě, Vectifa a dva gramce, museli jsme vysílat z kanceláře vedle s tranzistorákem jako odposlech. Teď už snad rok a půl dělám páteční show s Radkem Slavíkem a fakt se nám to daří. Už náš pořad vysílají na rádiu Fajn ve středních a východních Čechách, na rádiu Agara na severu a rádiu Hity na Moravě, takže pomalu se stáváme celoplošní. Hlavně si myslím, že jsme sehraný tým – Radek je výborný moderátor a umí kecat do mikrofonu zatímco já snad už docela umím vybírat a mixovat desky, takže se vzájemně doplňujeme.

Okej, pojďme do závěru. Chris Sadler a jeho life-style.

Hele, víceméně celý můj život se točí kolem hraní a hudby, o víkendech hraju nebo jsem na cestách. Přes týden řeším bookingy, můj web, točím reklamní spoty, točím naši show na rádiu, skládám, vybírám a kupuju desky a přesto, že moje matka si myslí, že si celý den jen válím šunky, je toho tolik, že to jen tak tak všechno stihnu. Můj jediný další koníček jsou auta, tuning a rychlá jízda. Strašně mě baví řídit, což je jedině dobře, protože ježdění na hraní často zabere daleko víc času než to hraní samotné. Řídit dvanáct nebo víc hodin za jeden víkend není výjimkou. Jsem zvědavý, jestli dřív ohluchnu nebo se zabiju v autě…