Pavel Tesař: "Úplně nás to odrovnalo."

foto: Dancer

Na úvod dovol, abych tě v krásném prostředí kavárny Radosti FX přivítal. Osobně jsem velice rád, že pokračujeme v představování osobností z Moravy, na něž se, myslím, nějakou dobu docela solidně zapomínalo. Každopádně jsme tu a nic nám už nestojí v cestě. Představíš se nám prosím? Kdo je to Pavel Tesař?

Narodil jsem se v Brně a žiji v něm dodnes. Vystudoval jsem techniku na vysoké škole a celý život jsem se kromě jiného například závodně věnoval  tenisu.

Určitě mě zajímají tvoje kořeny trošku podrobněji. Jaké bylo dětství? Co třeba rodiče?

Nemám žádné sourozence a myslím, že jsme byli vesměs úplně normální rodinka. Tatínek je inženýr a mamka grafička. Patřili jsme do takové té střední vrstvy. Žili jsme v Jiráskově čtvrti, kde jsem také chodil na základní školu. Zajímavá věc byla, že poblíž se nacházela hospoda Na Teplačce, kde se scházeli disidenti a signatáři Charty 77. Jeden můj spolužák ze základky o tom stále vykládal už v páté třídě. Povídal třeba o Velvet Underground a já jsem vůbec nechápal, která bije. Jeho brácha byl disident a později ho snad dokonce i zavřeli. Pak mě kvůli němu na gymplu vyslýchali, jestli ho znám a tak…

Vzpomeneš si, jaká hudba se v rodině poslouchala a co jsi v té době měl rád ty?

Utkvěla mi v paměti sbírka, kterou měli rodiče doma. Byly to věci, co v té době poslouchala inteligentnější vrstva - třeba čeští Rangers nebo Simon and Garfunkel.  Jsou to vcelku příjemné záležitosti, které mám rád dodnes. Otec byl mimoto jazzman a hrál na klavír, takže jsem začínal i na spoustě černé muziky. Určitě ti něco řekne Louis Armstrong, Count Basie, Duke Ellington. Občas k nám zavítal jeden kámoš rodičů, který měl hudbu hodně rád a nosil domů věci typu Beatles, Supertramp nebo Queen. To bylo zhruba počátkem osmdesátých let. Z té doby se mi třeba moc líbí také Abba, kterou dodnes strašně uznávám díky harmonickým postupům a vymakaným melodiím. Dnes se tomu směji, protože to byla doba tvrdé totality a my jsme v Brně nonstop poslouchali vídeňské rádio. Vrchol všeho pro mě byla hitparáda American Top 40. Chápeš, ležel jsem v sobotu doma na koberci a poslouchal americkou hitparádu - prostě úlet. Byl to ten nejkonzervativnější žebříček - lidi typu Phill Collins, Kenny Rodgers a pomalu snad i Frank Sinatra. Pro nás to ale v šestnácti letech byl mazec. Pamatuji si jak jsem si běžel koupit do Supraphonu Rodgersovu country desku a to přitom v té době v Anglii už jeli Sex Pistols či The Clash. Když jsem trochu odrostl, začal jsem chodit na festivaly. Třeba taková Vokalíza v Praze. Ta působila jako jakýsi závan svobody. Hrály tam skupiny jako Z kopce, Michal Pavlíček nebo Jana Koubková – což byla v té době alternativní hudba. V roce devadesát nastal zlom, kdy v Brně otevřeli půjčovnu cédéček Indies. To pro mě byla naprostá změna a první zdroj muziky, kterou jsem hledal. Očarovala mě natolik, že jsem později otevřel rockový klub Mersey.

K tomu se ještě dostaneme. Když se vrátím do doby začátku studia na střední škole, obvykle to bývá chvíle, kdy mladí lidé začínají chodit na diskotéky a taneční zábavy. Kam jsi kromě festivalů chodíval?

Celý život mě provází jedna vlastnost – vždy mě to táhne na dva směry. Underground a úlet  je jedna složka mé povahy, která mě ale po čase vždy přestane bavit. A ta druhá je jít třeba s tenisty na obyčejnou komerční diskotéku. Mám prostě dvě tváře, většinou si proto najdu svoje… Když zavzpomínám, tak hodně jsem navštěvoval třeba diskotéku Zagreb.

Dobrá. Zpět ke škole. Dokončil jsi gymnázium a volil co dál se svojí budoucností…

Po škole jsem absolutně netušil čím chci být. Navíc to byla doba, kdy měl člověk pocit, že je nakonec stejně úplně jedno, co vystuduje. Žádné možnosti moc nebyly. Mohl se zařadit do několika podniků a továren. Stejně by ale zapadl v té šedivé mase. Vystudoval jsem tedy strojní fakultu. Dodnes mi to vlastně vůbec nic neříká. Začal jsem ale už dělat své první koncerty. Ten první byl po mém návratu ze stáže v Turecku, kam jsem se přes školu dostal.  Tam jsem se seznámil s jedním Skotem, co hrál na kytaru. Toho jsem pozval do Česka a udělal koncert pro studenty. Bylo to narvaný, zpíval klasické písničky od Stoneů a podobně. Protože jsem se hodně zajímal o jazz, dělal jsem svému kamarádovi klavíristovi Leoši Kubovi ve studentském klubu i druhý koncert. To byly moje první dvě promotérské zkušenosti a hned, jak jsem v roce devadesát jedna vrátil z vojny, udělal jsem už opravdu velký festival kapel v Drnholci u Mikulova. Pak už jsem jel do Londýna a do Holandska a viděl jak fungují tamní kluby. Vidíš, a vlastně se znova dostáváme k tomu, kde jsem skončil před chvílí…

Já tě stejně ještě k Mersey nepustím! Ta vojna je taky celkem zajímavá etapa, ne?  Vyprávěl jsi mi tuhle celkem vtipné historky…

Jako vysokoškolák jsem byl poslední ročník, který na vojnu musel. Bylo to zajímavé v tom, že jsem se tam dostal v době, kdy byla revoluce a vůbec jsem tak netušil, co se to na náměstích děje. Znám to jenom z doslechu. Byli jsme zavření v kasárnách a každý den nám jen říkali, že se asi bude muset jít zasáhnout. Tři měsíce nás nepustili z posádky, nedostali jsme jedinou vycházku a čekali, co se stane. Až se zvolením Václava Havla to skončilo a všechno se stabilizovalo.

Mě hodně pobavila ta tvoje kulturní aktivita…

Hehe, no vlastně tím, že jsem tam byl v té rušné době, tak první polovina byla děsně drsná a tvrdá. A pak se to naopak povolilo, všechny propustili a nás tam zůstalo asi jenom sto. Velení jsem navrhl, že nejlepší vojáci pojedou na koncert Rolling Stones a oni souhlasili. Armáda zaplatila čtyři vstupenky, já čapnul kamarády a vyrazili jsme. To bylo úžasný! První střet se svobodou - koncert Stoneů v plné síle na Strahově. Umíš si to asi představit, byl to neskutečný zážitek!

Tomu pevně věřím. Tak jo, teď už konečně ten tvůj vysněný klubík. Jak se ti ho podařilo postavit a vůbec, co tě to napadlo?

Stále viselo ve vzduchu, že otci vrátí nějaké budovy. Já jsem v té době pracoval jako obchodní zástupce potravinářských strojů. Nejdříve v Německu a později tady. Vydělal jsem si jako mladej kluk asi šest set tisíc, což v té době byl neuvěřitelný balík. Něco jako tři milióny dneska. Díky bohu to dopadlo a dostali jsme zpět dva domy. U jednoho z nich byla možnost ho zrekonstruovat a postavit v něm klub. Ten prostor byl naprosto nevyhovující, ale já jsem měl zaslepené oči… Když jsme ho otevřeli, byl to beton, rezavý hřebíky a prkna. Neměli jsme ani aparaturu, museli jsme si jí půjčovat. Z téhle doby znám Aleše Burgera, Aleše Blehu nebo Cyrila Hořánka. Byl to rok devadesát tři a do ČR jezdívalo velké množství malých kapel. Desítky vynikajících kytarovek z celého světa. Dělali jsme třeba osmnáct koncertů a z toho bylo deset zahraničních. Klíčový moment byl rok devadesát pět, když nastoupil jako produkční klubu Luboš Pavlovič, který dnes dělá Paskvil. Ten přišel s tím, že budeme dělat house.

To se ti asi jako člověku oddanému kytarám moc nelíbilo, co?

Přesně. Řekl jsem mu že ne, že to furt bouchá a že to dělají v klubu Favál, kde jsou kvůli tomu drogy. On se nedal a trval na svém. Domluvili jsme se teda na kompromisu s tím, že budeme dělat acid jazz. Jezdíval sem hrát třeba David Urban a my tu pouštěli třeba Stereo MCs. No a od toho všeho už byl k houseu jenom krůček. Později se mi to začalo strašně líbit…

Hodně lidí má tohle spojeného s experimenty…

Bylo mi asi osmadvacet a v životě jsem neměl žádnou drogu. Měl jsem strašnou hrůzu z nějaké chemikálie. Luboš do mě hučel, že extáze jsou děsně moderní a musíme jí určitě vyzkoušet. Rozhodně ale drogy nikdy nebyly pro nás moc důležité, spíše nějak okrajově souvisely s taneční kulturou. Lidé, co říkají, že k ní neodmyslitelně patří, jsou vedle. Možná jen v těch pionýrských letech byl větší boom XTC, naopak nyní jsem
příjemně překvapen, že drogy na brněnské houseové scéně skoro nejsou. Možná na magaakcích v Boby, nevím.

Jak to pokračovalo v Mersey dál?

Časem jsme dostali hromady zákazů kvůli hluku. Stěžovali si lidi odnaproti a sám upřímně nechápu jak to vůbec mohlo tak dlouho fungovat. Snažil jsem se tomu vzdorovat, ale nakonec pro mě přišli policajti až domů. Tak jsem klub na 7 let pronajal jako studentskou hospodu. Loni jsem prostor převzal zpět, trochu jsme to zrekonstruovali, vybavili lepší technikou a dnes už to funguje znovu jako klub.

Vím, že ambice pouze u klubu ale nezůstaly, co?

To ne! Pustili jsme se do produkce velkých koncertů jako třeba Legendary Pink Dots nebo Siouxsie and The Banshees. Dělali jsme to pirátsky bez mobilních telefonů a havarovalo to na úplných prkotinách. Bylo to ohrožené šíleným diletantismem z dnešního pohledu. Třeba u koncertu Siouxsie jsme měli všechno domluvené, kapela měla přijet v neděli a my museli zařídit přejezdy kamionů. To se nám podařilo, kapele jsme dali telefonní čísla do kanceláře a odjeli na akci. Stavěla se aparatura a všechno se zdálo být v pohodě. Jenže! Kapela se zadrhla někde na hranicích a zoufale volala do kanclu, kde pochopitelně nikdo nebyl. Nakonec teda přijeli, ale s šíleným zpožděním. V sále bylo tři tisíce lidí a oni nikde. Do poslední chvíle jsme doufali, že přijedou. Nemohli jsme to ani zrušit, byly za tím čtyři měsíce tvrdém práce. Byli jsme zoufalí a nevěděli jestli budeme vracet vstupné nebo jestli utečeme. Prostě průser! Dohrávali předskokani skupina Here a úplně na poslední chvíli naštěstí přijel autobus se Siouxsie and The Banshees nakráčeli přímo z něj na pódium. Neuvěřitelný.

Bylo to podobné i s tanečními festivaly? Jak ses vlastně dostal k nim?

Potom, co jsem pronajal klub, jsem založil agenturu a musel jí nějak uživit. Někdo mi dal tip na člověka, který se jmenoval Gabo a pracoval v Red Bull baru. Měl nějaké sponzory a chtěl uspořádat akci. Já měl k dispozici garáže a on peníze, takže navrhl abychom to udělali dohromady. Spolu jsme se ve své podstatě naučili dělat techno akce.

Tím jste de facto odstartovali brněnský boom a vůbec celou tu širokou plejádu masových techno akcí, ne?

Ano. Neměli jsme konkurenci, ale časem se do stejných aktivit pustil i Nikola Sochatzi, brácha Gabovy přítelkyně. Já jsem to měl hozené do houseu a moc dobrý pocit jsem z toho neměl. Prostě to v Brně začalo směřovat do bílých zvonáčů a totálního výplachu. Dělali jsme například akci v Babyloně s Loutkou, Ladidou, Sadlerem. Pohodový lineup a příjemná muzika. Přišlo nám sedm set lidí. Později už by nám nepřišel nikdo, protože to celé bylo jen a jen o technu. Hlavně německém a rakouském. Nikola to začal ovlivňovat a nás to tehdy jako houseovou komunitu úplně odrovnalo. Já jsem technu moc nerozuměl a detailní přehled o něm jsem vlastně získal až díky Lucce.

Jak jste se s Luccou vlastně seznámili?

Přišla za mnou jednoho dne do kanceláře se svojí kamarádkou Ditou, že by chtěly dělat gogo tanečnice na Supersonic Garage.

To vážně?

Jasně! Mám i fotky. To byla taky móda pro mladý holky – být tanečnice na garážích. Měly takový sen a dokonce si prý ušily i nějaké oblečky. To jim bylo zhruba těch osmnáct. Potom jsem ji pozval do Mersey a pak jsme se spolu nějak sčuchli. Přes tři roky jsme spolu chodili a z ní se stala DJka. Musím ale říct, že se jí stát chtěla sama. Bydlela v té době u mě a měli jsme jeden gramofon JVC a druhý řemínkový Tesla. Do toho jsme si koupili mixpult, laciný šmejd bez korekcí. Na tom se úporně snažila to nějak nasoukat do sebe… no prostě legrační… za měsíc si koupila vlastní gramce od Agenta a sehnali jsme sponzorsky mixpult Ecler.

Když už mluvíme o Lucce, tak hodně lidí vnímá tvůj velký manažerský kredit, který za jejím úspěchem dnes stojí…

Já si myslím, že je to strašně relativní. Před tím jsem zastupoval trio Javas, Vik, Koala a ti kluci byli tak strašně líní a komplikovaní, že se s nimi prostě pracovat nedalo i když dodnes je považuji za nejlepší DJs u nás. Vymyslel jsem třeba ten projekt Javase s Ivou Bittovou a Javas si to po čase začal domlouvat sám. Měl jsem představu, že to pošlape, ale profesionálně-manažersky o tom neměli ani páru. Lucca v tomhle ohledu byla naprostá jednička. Půjčila si od babičky peníze na gramce, zavřela se s nimi a od rána do večera trénovala. Ona byla vždycky houževnatá, v minulosti hrála závodně ping pong a byla mezi prvními třemi v republice. Má prostě vzácnou vlastnost se do věcí, které chce, opřít. Možná nemá výjimečně velký talent na skládání hudby, ale má úžasný cit pro výběr desek a velké nasazení. Velký respekt! Takže abych ti odpověděl, minimálně poloviční podíl na svém úspěchu má určitě ona.

Teď mě napadá, ta turné v latinské Americe jsi domlouval ty?

Myslím, že měla už tři turné. Domlouval jsem to já s našimi zahraničními agenty, pro něž bylo pochopitelně také potřeba něco udělat, takže jsme sem občas recipročně brali nějaké DJs ze španělsky a portugalsky mluvících zemí. Nechci ale říct, že by to byly přímé výměny, protože Lucca toho hraní venku měla mnohem víc než tito DJs u nás.

Rád bych se teď pomalu přesunul k Hradhouseu a jeho historii…To byl od začátku tvůj nápad?

Ne. S tímhle nápadem přišla Vichr production a byl to stejný model jako s Gabem. V roce devadesát osm jsme tedy jeli obhlédnout hrad Buchlov a Víťa Chromek přišel s názvem Hradhouse. Já bych "blbější" název nevymyslel, ale celkem se náhodou ujal. Tenhle fesťák děláme společně už od začátku.

Jak vzpomínáš na úplně první  ročník? Přeci jen sehnat hrad na taneční party není nic jednoduchého, ne?

Víťa se tam nějak znal s kastelánem. Jednoduché to nebylo a také nám to za tři roky zakázali. Poprvé tam bylo myslím devět set lidí a na hlavní stage už byl poměrně profesionální zvuk. Druhý ročník jsme chtěli pozvat někoho z Londýna a volali jsme proto Sadlerovi, který měl hodně kontaktů. Já jsem se v tom v té době moc neorientoval a vůbec jsem netušil koho pozvat. Nabídl nám tedy DJe, co se jmenoval Fabio Paras a dodnes nevím, kdo to byl. Objednali jsme ho a najednou přišel telefonát z Londýna, že Fabio Paras dostal infarkt. Lidi z té agentury nám řekli, že nám náhradou posílají DJku Heaven z Creamu. Krásná kočka na jehlových podpatcích. Čekal na ní Lubor Benda a ve staré Škodovce 105 vezl tuhle luxusní DJku na Buchlov. Jela s nimi ještě Sára, taková gogo tanečnice, co do sebe byla tehdy neuvěřitelně zahleděná a nebrala na DJku vůbec ohledy. Heaven musela čekat ve staré škodovce před hotelem než se Sára namalovala a když už konečně dojeli a ona viděla to bláto a šutry, asi se jí v těch jehlách pořádně zamotala hlava. Hned po setu jsme jí museli odvézt do hotelu. To bylo taky hustý:)

Z jakého důvodu se Hradhouse přestěhoval do Boskovic?

Přišli za námi ze zastupitelstva a řekli, že tři tisíce lidí je už moc a další ročník nepovolili. Tak jsem zoufale hledali další hrad až jsme narazili na Boskovice. Ty jsou blízko u Brna, takže je to mnohem příjemnější. Buchlov měl ale jiné fluidum, byl to takový tajemný hrad v Karpatech. Kopec v hlubokých lesích, kde žijí lišky i medvědi. Dnes už je to mnohem profesionálnější, protože sponzoři nám díky jménu posílají zálohy už na jaře. Jinak příští rok bude mít Hradhouse desáté narozeniny, takže chceme udělat něco velkého. Pozvat velkou hvězdu typu Carl Cox.

Jakou mají Boskovice kapacitu?

Sami nevíme. Chodí tam tak čtyři a půl tisíce lidí a kdybychom udělali dvě silné stage a lidi se kyvadlově nepřelévali, myslím, že by se vešlo těch šest tisíc úplně v pohodě.

Dobrá Pavle. Zvolněme trochu a vrhněme se na obecná témata a life style. Jak třeba vycházíš s ostatními promotéry?

Myslím, že staří Mohykáni spolu komunikují v pohodě. Já mám jediný problém s Apokalypsou, protože mi něco dluží a nelíbí se mi jakým stylem to dělají. S ostatními jsem celkem kamarád. Díky Lucce se znám s mnoha pořadateli i v těch nejmenších městech. Je výhodou být manažerem známého DJe a zároveň promotérem.

Co taneční média?

Hodně kupujeme Raveline, Mixmag a DJmag. Vesměs média, do kterých chceme prorazit. Jinak klasická česká média, které sledují i ostatní.

Tak jo. Čas se nám krátí, takže nás čeká finále. Jak žiješ teď?

Díky klubu jsem se rozešel s přítelkyní a mám toho teď poměrně moc. Ale v létě jsem se dostal do Řecka. Jinak mám rád hezké oblečení a life style obecně mě celkem dost zajímá. Kupuju časopis ID z Anglie a hodně sleduju trendy, takže občas si i něco, co tam vidím, koupím. Myslím si, že móda ke klubové kultuře neodmyslitelně patří.