Tomáš Roreček: "Totální shity"

Tomáši, asi nebudu přehánět, když tě trošku neskromně prohlásím za nejlepšího fotografa na české taneční scéně. To je samo o sobě dost zajímavé, protože sám ses k párty a vůbec mejdanům podobného typu dostal od kotlíku a kytar poměrně pozdě. K tomu všemu se ale dostaneme. Můžeš se našim čtenářům trošku představit? Odkud pocházíš?

Jsem z Hranic na Moravě, což je město, které mělo v době, kdy jsem tam žil, necelých dvacet tisíc obyvatel. Máme tam železniční uzel - a protože tam zastavují vlaky, většina lidí si vždycky myslela, že je to relativně velké město. Ve skutečnosti to přinejmenším tehdy byla celkem díra, kde člověk neměl moc možností. Jinak jsem se narodil v roce šedesát sedm a příští rok mi bude čtyřicet.


To asi hodně lidí neví. Letí to co?

No… To asi neví. Je to zvláštní období, kdy ti přijde fakt divné, že je ti tolik, kolik ti je. Hodně pochopitelně záleží na tom, jakým způsobem žiješ. Ale úplně si čas nepřipouštět by znamenalo, že by člověk působil trošku… divně. Takže - do žádné řeky nevstoupíš dvakrát stejný…:)

To máš pravdu, ale faktem je, že každý to vnímá hodně individuálně. To je jedno, zpátky k tobě a Hranicím…

Udělal jsem tam tak nějak automaticky gympl… Moji rodiče jsou oba učitelé, oba byli před revolucí ve straně, táta byl ředitel školy, takže šel hned po revoluci dolů. To bylo dost paradoxní, jelikož já v té době zrovna seděl ve stávkovém výboru na univerzitě. Ale zpět k tématu. Po gymplu jsem neměl moc představu co dál dělat, jen mi bylo jasné, že matematik, fyzik ani chemik ze mě nebudou… Nakonec jsem šel na olomouckou univerzitu na češtinu. Chtěl jsem hlavně vypadnout z těch Hranic a říkal si, že se pak prostě uvidí…

Zůstaň ještě chvíli u gymplu na malém moravském městě za bolševika - jaká byla atmosféra toho prostředí? Žít na malém městě v době komunismu přece nemuselo být úplně jednoduché, ne?

Záleželo, jak ve které rodině. Ten vliv maloměsta tam ale byl hodně zásadní. Chodil jsem do třídy s rozšířenou výukou jazyků. Od třetí třídy na základce ruština (dodnes mám k tomu jazyku nepřekonatelnou iracionální averzi) a od páté třídy němčina. Angličtinu jsem si vybrat nemohl, němčina na mě prostě vyšla. Základ té třídy pak pokračoval i na gympl a ve třeťáku se z němčiny dělaly státnice. Ta třída byla díky jazykům elitní, takže se v ní jaksi sešly děti celé místní předrevoluční „smetánky“. To bylo na jednu stranu legrační, na druhou to vedlo k tomu, že si spolužáci vůbec nedůvěřovali. Vzpomínky na “skvělou partu na střední škole“ teda nemám a osobně to není období, na které bych nějak extrémně rád vzpomínal. Rozhodně ne tak, jako na čas strávený pak na vysokých. Prostě gympl, Hranice a čas do revoluce nebyly nic extra. Navíc díky tomu, že byl otec ředitelem jedné místní školy, všichni kantoři ve městě mě už dopředu znali podle jména. Což člověka nepříjemně vyčleňuje...

Takže jsi měl takový ten komplex protěžovaného dítka?

To zas ne. V té třídě byli protěžovaní úplně všichni. Zpětně hodnoceno to bylo celkem zvláštní psycho.

Měl jsi příležitost uvědomit si vůbec dobu, ve které ses právě ocital?

Ani ne. Když je ti 15-16-17, tak máš problémy hlavně se sebou. To, v čem žiju, jsem začal daleko víc vnímat až s příchodem na školu do Olomouce. Byl jsem student a zároveň jsem byl skoro od začátku na katedře češtiny i jakási „pomocná“ síla - díky tomu jsem měl přístup do místnosti, kde byly libri prohibiti, režimem zakázané knížky. Normálně zavřené na klíč. Takže minimálně polovinu těch knížek jsem přečetl a spoustu jich ukradl. Udělal jsem si díky tomu mnohem víc jasno.

To jsi měl celkem štěstí. Dobře, pojďme se trošičku posunout. Vzpomeneš si jaká muzika se v tvém okolí poslouchala?

Naprosto totální československý shity. Mám bohužel sloní paměť na texty, takže většinu z nich bych ti možná i byl schopnej zazpívat.

To snad raději ne, Tomáši! Každopádně přece o shitech to všude nebylo, ne? Jak jste se s vrstevníky bavili? Byly nějaké koncerty, zábavy, diskotéky?

Dalo se chodit na vesnické zábavy, ale to nebylo o muzice, tam se lidi chodili ožrat. Občas nějaké koncerty kapel, které režimu nevadily… Když jsem jel třeba s našima někam autem, zpívali jsme si Suchého a Šlitra. Jinak to byla doba, kdy se hodně poslouchal folk, lidi jako Nohavica, Plíhal, Merta, bylo jich plno. Spousta věcí se nesměla říkat a oni na ně v textech alespoň naráželi… Prostě to hodně souviselo s předrevoluční dobou. Dokonce jsem byl několikrát na Portě…! :)

To je dobrý! Takže T-Rex je odkojený akademický kotlíkář (smích). Bylo to podobné i v Olomouci? Přeci jen univerzitní město plné mladých lidí slibuje jakousi…změnu…

V té době vůbec ne. Navíc tam byla dost silná ruská posádka. V jednom kuse tam jezdily přes historické centrum města kolony ruských náklaďáků. Měl jsi rande, stál jsi někde s holkou na ulici, a kolem tebe jezdili Rusové a něco pokřikovali v záhadných sibiřských dialektech... Do toho, když jsi šel do baru, zažil jsi zas úplně jiný svět, protože v Olmiku studovalo na medicíně už za bolševika hodně Arabů, kteří měli peníze, na co (a na koho…) je napadlo. Prostě cizí armádou obsazené město šílených extrémů. Úlet!

I když jsi teda začal studovat češtinu v Olomouci, nakonec jsi pokud vím skončil v Praze na DAMU. Jak k tomu došlo?

Já jsem si teprve až v Olomouci uvědomil, co to vlastně divadlo je. Do té doby jsem absolvoval jen takové ty povinné hromadné školní představení, při kterých člověk myslí na všechno možné, jen ne na to kde je a na co kouká. V Olomouci jsem ale postupně zjistil, že po republice existuje řada výborných studiových divadel (Husa na Provázku, Hadivadlo, Ypsilonka, inscenace Petra Lébla atd. atd.) a sám jsem v nějakých amatérských a polo-amatérských souborech začal fungovat jako dramaturg a režisér. Podobně jako už zmíněný folk mělo v té těsně předrevoluční době i společenství kolem malých studiových divadel hodně specifickou atmosféru. Lidi si tam o režimu mysleli svoje, představení byla plná různých více či méně skrytých narážek na poměry… A navíc v těch divadlech hráli výborní herci – a hráli s plným soustředěním, protože žádné jiné pracovní možnosti v té době neměli. Měl jsem tehdy prostě pocit, že jsem našel obor, který chci dělat. Přestože bylo už těsně před revolucí, rozhodně to nevypadalo, že se něco ze dne na den změní. Takže jsem si představoval, že budu režisér v nějakém takovém malém studiovém divadle, budu pro režim relativně neviditelný a budu si soustředěně dělat svoje. No a když jsem byl v Olomouci ve čtvrťáku, přihlásil jsem se na DAMU a dostal se tam. Rok jsem pak ty školy dělal současně a dodělal i tu češtinu.

Dostal jsi se tedy na DAMU… Jaký to byl obor?

Dostal jsem se na dramaturgii (od druháku jsem pak přešel na režii) a nastoupil v září 1989. To byl celkem paradoxní životní moment.

Ještě paradoxnější je, že tu teď spolu děláme rozhovor a já jsem v v září 1989 nastoupil na základní školu…

(smích) To je prostě hustý! S tím nic neuděláme.

Tak ta DAMU…

Revoluce věci kolem divadla hrozně změnila, takže představa o zbytku života, stráveném režírováním ve studiovém divadle, vzala postupně za své… Jsem rád, že jsem si tu školu dal (měl jsem mezi ročníkovými spolužáky třeba Tomáše Krejčíře, Danu Morávkovou nebo Míšu Kuklovou, což byl sám o sobě zážitek :) a jsem rád, že jsem ji nakonec dodělal, protože věci se pokud možno asi mají dotahovat do konce… Ale nakonec už jsem prostě věděl, že divadlo do smrti dělat nechci – a začal jsem studovat další vysokou, tentokrát práva.

Neříkej mi, že…

… ne neboj, to už jsem nedodělal, jen první dva ročníky. Mezitím jsem se totiž začal živit reklamou a zjistil jsem, že u toho chci zůstat.

Jak se člověk dostane od češtiny přes divadelní režii a práva až k reklamě?

Jednoduše – přes písničky… :) Vždycky mě zajímalo psaní písničkových textů. I na DAMU jsem absolvoval vlastní muzikálovou dramatizací Tracyho tygra W. Saroyana. To bylo ještě dávno před muzikálovou smrští, která pak v Česku následovala. V té době jsem se zároveň seznámil s Hapkou, a protože jeho dvorní textař Horáček zakládal Fortunu a neměl čas, zkoušel jsem Hapkovi podstrčit nějaké svoje texty. A Hapka mě – protože věděl, že se potřebuju něčím živit – nakontaktoval na Kocába, který byl v té době spolumajitel reklamní agentury.

To je celkem srandovní! Takže ty ses vlastně k reklamě dostal přes Kocába…

No… Pozvali mě do agentury, kde jsme si dvě hodiny jenom povídali o nějakém televizním spotu. Vůbec jsem neměl pocit, že pracujeme, bylo to jako příjemná diskuse u kavárenského stolu. Jenže příští den mi najednou řekli, že jsem vyhrál nějaký tendr a podávali mi obálku a v ní několik desítek tisíc. V době, kdy pro mě byla stokoruna pořádný peníz, něco neuvěřitelného. Najednou jsem zjistil, že existuje obor, který mě baví, kde vlastně ani nemám pocit, že pracuju – a navíc fakt zajímavý finančně. Takže sečteno podtrženo bylo jasné, že práva už nedodělám.


Co to znamená, být kreativní ředitel v reklamce? Kde myslíš, že se v tobě vlastně bere ta dávka kreativity?

Není to jenom o vymýšlení nápadů, musí tě celkově bavit marketing. Ale já už to dělám dlouho a mělo to nějaký vývoj. Napřed jsem byl pár let zaměstnaný v kreativních odděleních různých full service reklamek. Pak jsem založil vlastní firmu, creative shop – princip je v tom, že tvůj zákazník je pak reklamní agentura, která od tebe kupuje nápady na kampaně svých klientů. V té době byl v Česku boom creative shopů, reklamky je hodně využívaly. Po nějaké době jsem ale začal mít pocit stagnace a navíc mi čím dál víc vadilo, že jsem neuměl pořádně anglicky, což v reklamě, pokud chceš hrát první ligu, fakt nejde. Takže jsem jednoho dne propustil zaměstnance, prodal počítače a zařízení kanceláří a odjel na půl roku do Cambridge na jazykovou školu. Dalšího půl roku jsme pak pracoval jako free lancer pro různé londýnské agentury.

Co teda dnes děláš v Praze?

Byl jsem v té době ženatý - já byl v Londýně, ona v Praze, skončilo to rozvodem. A prožívat rozvod v cizím jazykovém prostředí je docela vnitřně husté. Nakonec jsem se nějak psychicky rozsypal a odjel domů. A když jsem se pak zase otřepal, už se mi nikam nechtělo. Navíc jsem na nějakou dobu onemocněl… Jen je škoda, že moje angličtina zas mezitím šla totálně do háje – v tomhle fakt platí rychle nabyl, rychle pozbyl… Prostě dnes jsem v Praze a jsem kreativní ředitel a jeden ze tří spolumajitelů full service reklamky. Zaměstnáváme cca 20 lidí a ročně máme tak 200 milionů kapitalizovaného obratu. Docela slušný…

Máš rád peníze?

Nemám k nim asi úplně normální vztah, protože jsem nikdy neměl pocit, že by mi na něco zásadního chyběly. U mě je to taky o tom, že kromě reklamy a focení píšu ty písničkové texty. Většinou pro Chinaski, teď nově i pro Kryštofa, což jsou kapely, které pořád ještě docela prodávají. Takže mě částečně docela dobře živí i OSA.

Jasně, nesmíme zapomenout, že jsi taky textař. Co tě na tom tak baví?

Je vlastně zvláštní, že prostřednictvím písničkového textu můžeš lidem hrozně vstoupit do života. Že si tě třeba ještě za dvacet let budou zpívat v koupelně… :) Navíc je super, že jako textař jsi anonymní, nikdo tě – na rozdíl od zpěváka - podle obličeje neidentifikuje. Takže klidně můžeš na koncertu stát v kotli mezi lidma a vychutnat si to… Zatím jsem dělal hlavně pro Chinaski, s Michalem Malátným jsme spolužáci z DAMU. Jsem podepsaný nebo spolu-podepsaný třeba pod písničkama Láskopad, Dobrák od Kosti, Můj svět, Láska a jiná násilí… Teď třináctého vyšel Rubikon, nová deska Kryštofa, kde jsem z jedenácti tracků měl něco společného se šesti.

Už jsi se zmínil o nemoci. Chceš o tom mluvit?

Proč ne. Chvíli potom, co jsem se vrátil z Anglie, jsem zjistil, že mám rakovinu. Naštěstí se na to přišlo včas. Napřed operace, pak seriály chemoterapií, celkem mě to stálo rok života. Dnes už je to skoro pět let, průběžné testy vycházejí dobře a jsem zdravý.

Pro mě osobně by rakovina asi byla dost zásadním bodem, kdy změnit život…

Skončilo takové to období, kdy měl člověk pocit, že je nesmrtelný. Když je ti dvacet až třicet a nic se ti neděje, nemáš takovou tu vnitřní zkušenost. Ta buď přichází s věkem, nebo s nemocí. Nevím jak je to u ostatních, ale zajímavé je, že se z toho otřepeš. Prostě se z té nemoci otřepeš! V té chvíli, když jsi nemocný, tak máš jasnou představu, že pokud se z toho dostaneš, kašleš na cigára a další zajímavosti, a že se budeš snažit tady po sobě něco nechat a tak. Pak ti ale otrne a když máš testy v pohodě, začneš se znova chovat jako idiot a k některým těm nezdravým věcem se znova vracet. Bezprostřední strach máš, když ti to diagnostikují. To se hrozně špatně popisuje, je to takový chaotický stav mysli. Připadáš si absolutně sám, i když máš rodiče a přítelkyni. Pak přijde okamžik, kdy ti řeknou, že se z toho dostaneš - a tam se to zlomí. Ještě to třeba trvá pár měsíců, ale ty už začneš být hrozně konstruktivní. Je fakt, že od té doby jsem napsal daleko víc textů, mám skoro hotové dvě knížky říkanek pro děti… Asi i když se z té nemoci psychicky otřepeš, stejně začneš nějak líp využívat čas.

OK. Nechejme nemoce nemocemi. Co T-Rex a taneční scéna? Kde ty ses tu vlastně vyloupl, Tome a jaký máš k tomu všemu vztah?

Byl jsem taneční scénou dlouho nezasažený - teprve když jsem odjel do Anglie jsem tam navštívil první akci. Hrozně mě to chytlo vizuálně - prostředí, atmosféra. Když jsem se pak vrátil do Čech, začal jsem žít s přítelkyní, která na taneční akce chodila a komunitu kolem nich znala. Taky v té době jsem teprve začal fotit, až po rekonvalescenci po nemoci. Nefotím déle než pět let. A prostředí tanečních akcí mě jako fotografa hrozně chytlo. Je ale fakt, že kromě auta podobnou muziku moc neposlouchám – doma si pouštím spíš něco jako je Tom Waits, Nick Cave nebo Bob Dylan – jeho poslední desky jsou skvělé. Prostě party jsou pro mě zajímavé hlavně vizuálně, i když to asi zní kacířsky. Na druhou stranu jsem textař a hrozně by mě bavilo zkusit udělat s nějakým DJem „normální“ techno písničku na 3,5 minuty a s českým textem (vokálama). Uvidíme…

Jaká je dnešní scéna z pohledu tebe jako fotografa?

Radikálně samozřejmě přibylo množství party fotografů, takže kolikrát kolem stage fakt není k hnutí… Celkově se vizuální kvalita fotek na serverech hodně zlepšila, což souvisí s tím, že zlevnila kvalitní technika.

Jakou hodnotu pro tebe osobně mají fotky z party? Je to prostě jen ryzí dokument, nebo si některé uchováváš jako “umělecky“ podařené kousky pro příští generace?

Ty nejlepší si průběžně schovávám, jednou z nich možná zkusím udělat knížku…

Tvůj life style. Jak vypadá tvůj průměrný den?

No… Dneska už nepracuju tolik času, co dřív. Do kanceláře chodím tak na půl desátou, odcházím kolem pěti. Ráno začínám den venčením psa, mám jedenáctiletého dalmatina Kubu. Tyhle procházky mám hrozně rád, zvlášť teď na podzim, když je ráno mlha. Večer většinou doma tvrdnu u počítače a dělám buď fotky nebo písničkové texty. Jak už jsem říkal, taky dávám dohromady nějaké knížky říkanek pro děti a tak… Mám tolerantní, příjemnou přítelkyni, docela si už dovedu představit i nějaké děti… Jo, hodně často taky jen tak chodím po ulicích s foťákem a fotím street soubory. To mě fakt maximálně baví… Většinou jde o Prahu, ale snažím se jezdit pravidelně fotit i do Paříže a mít ji v různých ročních obdobích. Možná z toho jednou taky vznikne knížka – buď samotné fotky, nebo k tomu dám i nějaké texty…

Stíháš mimo party a koncerty chodit třeba do divadla, kina?

Do divadla kupodivu nechodím vůbec… Vlastně po dlouhé době jsem byl v Národním na Richardovi III., protože tam Richard Krajčo z Kryštofa – se kterým jsem zrovna psal nějaké ty texty - hraje hlavní roli. Jednou bych si ale rád zkusil napsat klasické divadelní muzikálové libreto. Do kina samozřejmě jo, to chodím, i když dřív jsem chodil nějak víc…

Úplné finále. Máš něco na srdíčku, co musí ven? Co bys chtěl našim čtenářům vzkázat?

Jéžiš… Nechtěj po mě žádné finální moudro. Víš co? Co bys místo toho řekl na jeden můj písničkový text? Třeba Sněhurky – ty jsou taky na tom posledním albu Kryštofa…

Sněhurky

Nech bdít oka sít.
A výtah nech výt.
A svátky nech vát.

Nech větru pár vět.
A světluškám svět.
A státy nech tát.

Nechej Sněhurky sněhu.
A veškerou něhu…
A doutnák nech dout.

Nechej naději ději.
Ale aleji.
A kouty nech kout.

Ref:
Svět je tichou
dohodou
sudé s lichou
náhodou…

Nech medůzám med.
A jedničkám jed.
A motýlům týl.

Nech Terezám rez.
A pro plesy les.
I s kvílením víl…

Nechej Sněhurky sněhu.
A veškerou něhu…
A bradavkám dav.

A kos do kostela.
Pro anděla děla.
Pro rukáv tmu káv…

Ref:
Svět je tichou
dohodou
sudé s lichou
náhodou…