Marek Teyssler: "Oni jsou všichni nahatý, viďte?"

foto: patrik@techno.cz

Když jsem nedávno přemýšlel, koho si vzít do hledáčku po velice vydařeném povídání s Trávou, narazil jsem shodou okolností na tebe - punkáče, stále zraněného cvoka, neúnavného kaliče a především mediálního zástupce firmy Red Bull, která pravidelně participuje na mnoha sportovních, ale i hudebních projektech. Pro nás ze světa taneční hudby je bezpochyby nejzajímavější Red Bull Music Academy, která letos oslaví jubileum a do jejichž řad nedávno začala iniciační fáze, tedy období podávání přihlášek. Tak či onak, profilový rozhovor by měl být hlavně o tobě a tak se nebudeme moc zdržovat a hurá na to. Marek Teyssler není úplně české jméno, že?

To máš pravdu, české jméno to rozhodně není. Pátral jsem, kde se vzalo a jak jsem se dozvěděl, tak v nějakém 17. století přišla parta potulných hrnčířů z Holandska do Čech a usadila se tady…

Měl jsem za to, že má kořeny spíše v Německu…

Příjmení německé není, ale když už o tom mluvíš, Němce mám v rodině také. Z druhé větve od mámy. Jsem něco jako takové středoevropské mixle v pixle.

Tak to jsme si trochu podobní, také jsem takový evropský koktejlik. Kde jsi se tedy narodil?

Jsem z Prahy křtěnej Vltavou na Štvanici. Na místech, kde je teďka skejtpark byla stará porodnice a jednoho krásného zářijového dne jsem se tam v sedmdesátých letech poprvé nadechl.

To bývala porodnice v záplavovém území, jo?

Přesně tak. Tenkrát záplavy nebyly, to ještě nezuřilo oteplování a vládlo se počasí. Komančové vystřelovali rakety do nebe, regulovali…a tak.

Kolik je ti let? Myslím, že jsi mi nedávno říkal, že na scéně patříš do mírně starších ročníků…

Bude mi na podzim pětatřicet. To, ale nemění nic na tom, že jsem mentálně hrozně mladej:)

O tom vůbec nikdo nepochybuje:) Můžeš s námi trochu zavzpomínat na svoje dětství? Sedmdesátá léta byla přecijen trochu náročná…

No, dětství v sedmdesátých letech bylo vcelku zábavný, svým způsobem jednotvárný, protože komáři nedovolovali moc vyjíždět za hranice a moje vzpomínky se tedy vážou ku Praze a v průběhu školního roku taky k chalupě, kterou máme na Vysočině. Pak občas k výletům do Bulharska, Maďarska či NDR. Hlavně k moři, kde jsem byl poprvé ve třetí třídě. Moje první setkání s velkou louží bylo hodně zajímavý v tom, že jsme tam přijeli večer do nějakýho kempu, ubytovali se a ráno s bráchou vyběhli na pláž. Najednou kolem nás chodily nahatý ženský. Samý, hrozně tlustý nahatý ženský! Seděli jsme, koukali vyjeveně na to, pak přišel táta zvědavěj, co se děje a říká: "Oni jsou všichni nahatý, viďte?" Jednoduše jsme se usídlili na nudistický pláži. Jak jsme přijeli v noci, tak rodiče, ačkoliv nejsou žádní naháči, našli nejlepší místo na stan a bylo to přesně uprostřed pláže, která měla asi dva kilometry.

Dá se do přepisu poznamenat, že sis z tohoto zážitku odnesl nějaký trauma?

Myslím si, že ne. Měl jsem potom vcelku normální dospívání. Ačkoliv mě to ovlivnilo v tom, že od tý doby na žádný nudistický pláže nechodím. No, každopádně v dětství jsem postupně objevoval muziku…začínalo to takovejma těma kotoučovejma magnetofonama, kde měli rodiče nahraný Beatles, Abbu, Boney M, Olympic či Semafor. Hodně mě tyhle nahrávky ovlivňovaly.

Co se týče hudby, rodiče tedy sehráli důležitou roli…

To se u nás poslouchalo a to jsem od nich nějakým způsobem přejímal. A ještě tu byla jedna věc, do doby než jsem začal dostávat kapesné a než jsem si mohl věci kupovat sám, tak většinou to fungovalo tak, že tady v televizi byl jeden pořad, který se jmenoval Televizní klub mladých…

To si pamatuji dost matně, ale každopádně jsem se nad ním dobře pobavil na DVD, co vyšlo u Živlu…

V rámci toho TKM byla prezentována  tehdejší muzika, která byla odsouhlasená, tedy Žbirka, Gombitová, Eláni, skupina Turbo, no a Olympic, kterej byl mým velkým koněm. Tak nějak do čtvrtý třídy jsem fičel hlavně na Olympicu. A taky na Duran Duran.

Duran Duran? Kde jsi vůbec sháněl tyhle nahrávky? Byly tu ještě nějaké zdroje kromě TKM?

No určitě hodně podstatnej zdroj v tý době byla Polská televize, která každej den od čtvrt do půl osmý vysílala tři až čtyři klipy světový hudební scény, který jsem si mohl nahrávat na kazetový magnetofon. No a potom, když jsem se přehoupl přes nějakých těch dvanáct - třináct let, začal jsem navštěvovat burzy s muzikou, který tady probíhaly ve Slováči, na autobusovém nádraží v Praze 10 ve Strašnicích a jinde. Popřípadě, když jsem třeba jel do Jugoslávie. Tam byly v pohodě k sehnání desky, které tehdy byly in, takže jsem si koupil svoje první Iron Maiden, pak skupinu King, kde zpíval tehdejší moderátor MTV Paul King, nebo Queen na níž jsem poprvé slyšel We Are The Champions.

Dá se říct, že relativně kvalitka, co?

Relativně kvalitní muzika, na tu dobu. Ještě si pamatuji, že když jsem to přivezl domů, pustili jsme babičce s bráchou pět desek a od té doby nás odmítala hlídat.

To jde:)  O těch burzách za komančů mluví dost našich hostů, konkrétně třeba Rodrigez popisoval ty v Národním domě na Smíchově nebo na Letný…

Burzy byly ilegální v první polovině osmdesátých let, potom nějaký rok 86-87 se to začalo trošku uvolňovat, aspoň já jsem to tak vnímal. Mohli jsme třeba už na Smícháč nebo do Futura. Bylo to vlastně jediný místo, kde sis mohl sehnat nahrávky, který tě zajímaly, který jsi mohl vidět v zahraniční televizi, nebo prostě občas slyšet v rádiu. Mohl sis tam koupit i plakáty a časáky. Třeba Bravíčko, Hard Rock magazín a podobné. 

Takže ryze protistátní činnost!  Žádnej Janeček, žádnej David…

Hehe a jak! A bylo to pekelně drahý. V tý době jsi dal za časopis třeba sto korun a to bylo pro mě kapesný na čtrnáct dní.

Jak bys to přirovnal k dnešnímu objemu peněz pro lidi, kteří jsou mladší a tuhle dobu nepamatují?

Za sto korun jsem měl 40 piv, to je tak dvanáct set na naše….

V součtu takový tři dobrý kalby…

Drahý, ale dobrý, protože tam byly plakáty. Kissáci, Maidni, Metallica. My jsme to pak měnili ve škole. V těch 80 a na začátku 90 let už po revoluci hodně fungovalo takový to kamarádský vypomáhání, kdy si jeden člověk koupil originál cédéčko či kazetu a nahrál to na  dalších deset a ty pak prodal. Tys tu kazetu koupil za 50 korun a zase jsi ji rozmnožil a dával ji dál. Pirátství v plenkách.

Jak jsi objevil svůj vztah ke kytarám a tvrdé muzice? Měl jsi postupem času i jiné vlivy, kromě rodičů?

My jsme to v té době měli rozdělené jakože na "depešáky" a na "metaláky."  Depešáci byli ti kluci, kteří chodili vyvoněný, měli značkový oblečení a kolem kterých se motaly holky. My, který jsme značkový oblečení neměli, který jsme nosili džísky a který jsme byli natolik oškliví, že se k nám holky moc neměly, jsme je moc nemuseli. Přišli jsme si takoví drsnější, opravdovější, chápeš.

To je pro mě celkem nová informace, já jsem si právě myslel, že Depešáci byli odjakživa spíš opuncovaný jako androš. Alespoň tedy v tehdejších podmínkách...

Myslím, že do toho dnešní generace těžko vidí, protože dneska je Depeche Mode svým způsobem ikona a zároveň trochu underground..

Podle toho, co mi říkáš, tak depešáci byli v té době spíš jako "šampóni" dneska.

Byli to šampóni, přesně tak! Ale to nebránilo tomu, abych třeba já osobně byl hudebně promiskuitní. Takže po vlně Olympiku, Iron Maiden  jsem půl roku neposlouchal nic jinýho než Depešáky, Alphaville a Duran Duran. Pak se to celý zvrtlo a začal jsem poslouchat Napalm Death.

K tomu se ještě dostaneme. Jak jsi mluvil o své rodině, co zavzpomínat na rodiče trochu důkladněji?

My jsme byli klasická rodina, nikdo nebyl u komoušů, ale nikdo nebyl ani v odboji, nikdo nepodepisoval žádných 2000 slov ani Několik vět, na režim jsme nadávali, ale spíš v rámci rodiny, bylo to částečně nebo hodně způsobený tím, že moje máma je ze smíšenýho manželství, můj děda je Němec a za války zahynul na frontě. Po válce měla moje babička hodně velký problémy se systémem. Protože byla manželka Němce, táhlo se to vlastně i s mámou až do její dospělosti, nemohla například vystudovat školu a z toho důvodu byli moji rodiče vcelku opatrní. Já jsem takovej opatrnej nebyl, protože jsem z toho neměl moc rozum.  Pamatuju si, že jsme třeba na škole v přírodě v sedmý třídě měli jako jeden tým na starosti vytvořit večerní program. Tak jsme udělali soutěž, kterou jsem si přečetl z nějakého nelegálně vydávaného plátku, kterej měli doma rodiče. V té soutěži byly vědomostní otázky a v těch otázkách si autoři dělali prdel z režimu, ze Sovětského svazu a já jsem tuhletu soutěž tam v tý škole zrealizoval a vím, že z toho byl průser. Učitelka volala domu, jako kde jsem k tomu přišel….
Jinak rodiče nám dávali lásku, dávali nám vzdělání, byla to idylka celkem, oba pracovali ve stejném podniku, táta jako vystudovanej vysokoškolskej inženýr silnoproudař jezdil hodně do zahraničí na stáže, kde kontroloval stavby elektráren. V tehdejší době Škoda vyráběla elektrárny a dodávala díly třeba do Jižní Ameriky a Jihovýchodní Asie. Máma ekonomicky vzdělaná středoškolačka dělala v tom samém podniku human resources, platy a takovýhle věci. Věděl jsem, že odejdou v sedm do práce a ve čtyři jsou doma. Takhle to bylo každej den, každej tejden, každej měsíc.

Co bráška?

Mladší bráška mě přerostl a je doktor. Operuje zlamaný nohy, ortoped…
Máme si co říct, brácha vyrůstal na akademický půdě. Oproti mně, nejenže je doktor, ale má navíc hudební sluch a je schopný zahrát na hudební nástroje, to mě třeba úplně obešlo. Takže jsme spolu v těch 15-17 letech chodili na metalový koncerty, kam nás rodiče nechtěli pouštět, protože to nebylo v tý době úplně obvyklý, aby 15-letý kluci chodili sami někam zakalit. Měli jsme dokonce společnou skupinu, resp. já jsem jim občas zařval nějaký texty a on hrál se svejma spolužákama. Potom jsem v patnácti začal chodit na gympl. Tam jsem chodil do třídy s Ondřejem Ježkem, kterej byl hudebník ve skupině OTK, má vlastní nahrávací studio, dělá Rádiu 1 jingly a moderuje. Na začátku 90. let jsem mu dokonce dohodnul, že u něj ve studiu nahrajeme demosnímek. Metalovej, jak jinak. S bráchou jsme si docela ladili, samozřejmě tam byly v tom úplnym dětství - dospívání nějaký nehody, občas jsme se mlátili, ale to byla normálka.

Rád bych se posunul k období sametové revoluce… Jestli dobře počítám, bylo ti sedmnáct let…Zřejmě trošku adrenalin, viď?

To byl, pro mě je tohle zlomový období, vlastně začalo už v lednu 89, to bylo 20 let od sebevraždy Jana Palacha, kdy byl tady v Praze vyhlášen týden nepokojů a kam jsme poctivě se spolužákama chodili. Pamatuju si na historku, kdy jsme se dostali do nějaký tlačenice, kdy nás ze dvou stran svíral kordon policajtů a z dalších dvou tam bylo zábradlí, takže jsme tam odtud odešli s modřinami a odřený, spolužák ztratil boty, prošli jsme uličku hanby a doma jsem pak musel vysvětlovat, že jsem jel v autobusu, kterej prudce zabrzdil a já to napálil do tyče, protože by to asi rodiče moc nevydejchali, že chodím demonstrace.

Tebe vůbec ukočírovat…

Já jsem byl hlavně rošťák.

Kam mladí lidé chodili v období kolem revoluce v Praze kalit?

Chodilo se po kulturácích. Každá městská část měla svůj. Chodilo se na Barču, na kulturní dům Barikádníků, do Edenu, chodilo se na Rokosku, na Novodvorskou. To byly kluby, který měly kapacitu 300- 400 lidí a konaly se tam koncerty domácích metalovejch kapel. Depešáci vždycky chodili do Alfy na Václavák, ale to pro mě bylo v tý  době jako pro studenta naprosto nedostupný, koupit si pivo za 30-35 korun, když jsem ho mohl mít na Barče za 3 koruny. ..

Trošku mi to připomíná Bony a klid…

Podívej se na Bony a klid a uvidíš, jak to tenkrát fungovalo, odráželo se to na cenách.  Samozřejmě, lidi, který měli na to jít do centra, lidi, který kšeftovali, vekslovali, tak prostě neměli problém s tím zakalit v Alfě na diskotéce, sbalit tam nějaký holky a vzít si je domů.  Pak byla druhá skupina lidí, kde byli študáci, který ten problém měli a proto se třeba v tý době tak hrozně diverzifikovala společnost -  že předtím to byli depešáci, metaláci, pak se k tomu začali přikládat punkáči, po revoluci se najednou objevili skinheadi a většinou to byli lidi, kteří měli stejný kořeny, akorát se potřebovali nějak trošku identifikovat a furt neměli na to, aby se dostali na tu úroveň, která jim v tý době přišla hrozně komerční a vyvoněná.

Začátkem 90. let se začalo formovat Rádio 1, což je svým způsobem taky takový milník…Byl jsi tam tehdy?

Pamatuju si dobře jak Rádio Stalin, tak Frekvenci 92.6, tak 91.9. Dá se říct, že jsem poctivej posluchač Rádia 1. Doteďka ho poslouchám, mám tam dokonce jeden jingl, teda spíš tam učinkuju v jednom jinglu: "Já jsem váš šéfinspektor Clouseau ze Sireté…."

No nekecej, to jsi ty, Máro?!

"….a my jsme z Radia 1!" Asi je ti jasný, že mám k Radiu 1 hodně intenzivní vztah a mám ho rád. Znám tam ty lidi, bylo to první rádio, který se dalo poslouchat a pro mě osobně to tak funguje dodnes.

Začal jsi třeba už někdy v té době poslouchat elektronickou hudbu?

Jo, přelom začal vydáním první desky od Prodigy z roku 92. Byl to rejvovej nástřel a já jsem se v té době dostal do partičky, která se motala kolem Akráče. Byli to vesměs štamgasti, který tam kalili a navíc to bylo v období, kdy jsem se dostal do kontaktu s hulením a kdy člověk začal zkoušet nějaký ty acidy a tyhle věci. Začali jsme jezdit na chaty různě po Praze. Teda po Praze, po Čechách a do Sušice na večírky, na diskotéku…

Drogy jsou samy o sobě zajímavé téma…

To jo! V té době tedy přišli Prodigy a přišlo i něco jiného než alkohol. Dohromady to zafungovalo jako takový poměrně zásadní nakopávátko, motůrek, který mě postupně z té  linie kytary - dlouhý vlasy - vytahaný svetry začal postupně směrovat k linii širšího záběru.  Prostě jsem najednou přestal poslouchat Metallicu a začal s Prodigy, Front 242, Treponen Pall. Party, který nebyly úplně taneční, ale bylo tam hodně elektroniky, možná vzhledem k tomu, ze elektronika dovoluje dělat v tý muzice víc než kytary, je tam ten širší záběr o kterém jsem mluvil.

Ještě než se pustíme do RBMA, zajímá mě tvoje studium. Pokračoval jsi po gymplu?

Já jsem si dal po gymplu 2 roky zdravotnickou nástavbu a jsem vystudovanej rentgenolog.

To je celkem vtipný.

No fakt! Dělal jsem pak rok na rentgenu, prohlédl jsem si hezky lidi zevnitř a potom jsem nastoupil do Český tiskový agentury, což byla tehdy konkurence ČTK na pozici ekonomického redaktora. Tam jsem fungoval rok a půl, měl jsem na starosti Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo dopravy, jezdil jsem s Josefem Luxem, s ministrem Stráským, takže jsem z tý nemocnice utekl do takovýho vegetu jednak kvůli penězům a jednak kvůli tomu, že ta práce byla docela psychicky  náročná, protože jsem nedělal na klasickém rentgenu, kde bych rentgenoval zlomený kosti, ale dělal jsem na oddělení magnetické rezonance, která odhalovala zhoubný nádory v lidském organismu. Měl jsem tam malého kluka, kterej kypěl životem, byl tam s maminkou, ta řekla, že 2x omdlel, tak ho poslali na vyšetřeni a zjistili, že má v hlavě nádor velikosti dětského fotbalového míče a věděl jsi, ze ten kluk bude za 3 měsíce pod kytičkama a to mi dost ubíralo energii. Využil jsem teda tý příležitosti, že jsem dostal nabídku do agentury a začal jsem postupně jako novinář jezdit za hranice, kde jsem zjistil, že se anglicky domluvím na úrovni objednat si hamburgera nebo víno a ještě: "you are very beautiful." Rozhodl jsem se proto, že ještě vytrvám a pojedu do ciziny trošku si zlepšit angličtinu a taky se osamostatnit, otrkat…

Mezi novináři ses ale pohyboval stále a vlastně je tomu tak dodnes…

Dá se říct určitě, protože já jsem tenkrát  byl na druhém břehu – na straně médií, na straně novinářů. Super povolání, člověk si de facto může dělat co chce, může si zpracovat témata který chce, má dost volnýho času a zároveň víš, že když něco potřebuješ udělat, tak se u tý práce zasekneš. Ale tím, jak jsem byl na tý druhý straně, tak jsem začal bejt hodně oslovovanej různejma PR agenturama, které chtěly akreditovat své klienty. Tahali mě na večeře a výlety, na autosalon…
Jednoho dne mi zazvonil telefon od ředitele jedný PR agentury, který mi řekl, že má na mě dobrý reference, že jsem prý hrozně dobrej a jestli bych nechtěl pracovat u nich. Já jsem říkal proč ne, že to můžu zkusit. A tak jsem vlastně přestoupil na stranu komerce.

Jinými slovy, zaprodal ses. Jak to tam fungovalo? Nebyla to příliš razantní změna?

Fungovalo to. Ta PR agentura funguje dodnes trochu stejně. Řekl bych - že v tý době, to je nějakých 11 let zpátky, se používaly takový ty klasický nástroje. Prostě rozesílání tiskovejch zpráv, zvaní novinářů na chlebíčky, spamování. Měl jsi seznam čtyřiceti novinářů a posílal jsi  jim e-maily nebo dopisy. Tenkrát e-mail ještě tak nefrčel. Myslím, že teď už  agentury nebo vůbec lidi, kteří pracují v PR, se snaží používat chytřejší cesty, protože jako konečnej konzument v těch novinách poznáš, jestli se jedná o zaplacenej článek, kdy ti nějaká firma vychvaluje, jak udělali super novinku a jaký má výhody oproti konkurenci.

Dobrá, posuňme se k Red Bullu, jak došlo k tvému prvnímu kontaktu s firmou, která vyrábí limonády?

Já jsem se později dostal do fáze, že jsem dva měsíce neměl vůbec práci, ale spíš takový rozkalenější období. Práci, kterou jsem dělal předtím, jsem nedělal úplně dobře a práci, kterou jsem chtěl dělat jsem furt nikde neviděl. Pak jsem jednou objevil inzerát v časopise, že Red Bull potřebuje člověka se zkušenostmi v mediích, tak jsem se přihlásil a po tříkolovém výběrovém řízení jsem se tam dostal. Bylo to v březnu 2001, šest let zpátky.

To je docela dlouho…

Je to dlouho, pro mě to byl docela důležitej obrat v tom, že  předtím jsem dělal v reklamkách PR i na těch pozicích, který jsou manažerský, kde funguješ jako člověk, kterej má na starosti významný klienty a musíš jejich přání komunikovat interně v rámci reklamní agentury, vytvářet kampaně, strategie. Jednoduše lehce nahraditelná administrativní síla, což mě po čase přestalo bavit…

To myslím chápu. Teď mě jen tak bokem napadá, co jsi za znamení?

Panna. Puntičkář, analyzátor, člověk, kterej když ho něco přestane bavit, tak se na to radši vysere, než aby to dělal na prudu, takže pak jsem právě nedělal nic, vůbec nic jsem nemohl najít a tohle zaměstnání mi přišlo jako dobrej nápad. Navíc mě hodně zajímalo dostat se na stranu marketingový společnosti, kde nejsi ten ta exekutiva, ale jsi ta kreativní síla, která stojí u zrodu myšlenek, vymýšlí dlouhodobější strategie.

Jsi jako kreativec nutně vázaný nějakou pracovní dobou? Tohle často většině lidem z oboru strašně vadí a zaměstnavatelé to nechápou…

Nemáme píchačky, ani by to asi úplně nešlo, protože ta práce není od devíti do pěti, ale často to zabírá víkendy, často to zabírá večery, tím pádem když pracuju o víkendu a druhej den přijdu do práce ve dvě odpoledne nebo nepřijdu vůbec, tak nikdo nic neřekne, protože energii někde načerpat musíš a tím že vypiješ za den 6-7 Red Bullů v momentě, když máš honičky, se ti ten spánek nenahradí…

Abys pak neměl problémy s tlakem, hele…

To snad ne.

Ok. Můžeš nám prosím ve stručnosti charakterizovat, co konkrétně tvoje práce v Red Bullu tedy obnáší? Ty jsi vlastně mediální…

Mediální komunikátor. Red Bull communications - obnáší to komunikovat věci, který dělá Red Bull směrem k veřejnosti, ať už použiješ tištěný média, elektronický média, internetový stránky, přímej kontakt s lidma, v tom týmu mám na starosti vlastně na všech projektech, který Red bull dělá, se pokusit je postavit co nejvíc do povědomí lidí.  Není to o tom, že bych měl na starosti kupování mediálního prostoru, kupování inzerátů, vytváření reklamních spotů, je to o tý každodenní práci s novinářema, s lidmi v médiích, o vybírání správných témat do  správných časopisů, na správný weby. Proto třeba nebudu na techno.cz dávat informace o skejtovejch závodech, když to tam lidi nezajímá.

I když na jiné bázi, je to stále vlastně taková novinařina, viď?

Jo, je to novinařina, akorát musíš bejt kreativní a něco umět udělat. Jak k tomu přistoupíš, takový to máš, i tahle práce může bejt ve svý podstatě nuda kšeft. V momentě, kdy si to takhle nastavíš, přestane tě to po jednom nebo dvou letech bavit a můžeš si jít hledat něco jinýho, že jo. V momentě, kdy si tu práci nastavíš tak, že tam furt objevuješ něco novýho, nebo že furt zkoušíš nějaký nový cesty, nový postupy, nový technologie, tak tě to  posouvá někam dál a pak to můžeš předávat dalším lidem, budovat si kolem sebe nějakou skupinu informátorů, skupinu spolupracovníků..

Tak a teď jsme přesně v místě, kde bych tě poprosil, abychom naše povídání o tvé práci ilustrovali v praxi. Jde mi o projekty Red Bullu ve vztahu k hudbě a konkrétně Red Bull Music Academy.

Jako ono toho není zas tak moc, Red Bull Music Academy je nejdelší projekt a pracujeme na něm nejvíc. Poslední tři roky jsme se vrhli trošku víc směrem do streetovější podoby, děláme Red Bull BC1, což je brejkdencová soutěž, de facto hned od svýho začátku si získala hodně velký renomé mezi scénou a dá se říct, že je na úrovni jakéhosi neoficiálního Mistrovství světa, hodně prestižní záležitost.  Děláme různý beatboxový soutěže, v Čechách se snažíme podporovat zajímavý hudební akce, snažíme se bejt v kontaktu s promotérama, kteří dělaj letní festivaly, snažíme se bejt v kontaktu s klubama, což je velmi důležitá část našich aktivit, jsme dobře etablovaný v klubový scéně a to nejen mezi lidma, který sem dovážej hudebníky, který vymejšlej akce, ale i s majitelama barů, s majitelama podniků tak, aby Red bull byl v prodeji v co nejvíce místech, kam choděj se choděj mladý lidi bavit.

Kde se podle tebe daří podobným výrobkům typu "energy drink“ nejvíce?

Určitě hodně velký podíly prodeje jsou v noční gastronomii. Co děláme je, že podporujeme zajímavý projekty napřímo, ať už financema nebo třeba technologiema či záštitou. Bylo vydáno pár desek, na který Red Bull přispěl, nicméně se, ale snažíme tyhle věci dělat neprvoplánovitě, to znamená - nikdy nenajdeš desku Skyline, kde by bylo logo Red bull a kde by bylo napsaný: "Děkujeme Red Bullu, že jsme i díky němu mohli natočit naši desku". Snažíme se to dělat spíše reakčně, že komunikujeme přímo s těmi umělci. Nedáme tedy prachy společnosti XY,  aby vydala nějakou desku, ne, my se snažíme komunikovat přímo s těmi lidmi, přímo s tou skupinou, protože to jsou pro nás hodnověrní lidi, se kterýma my chceme fungovat.

To mi přijde jako poměrně fér přístup. Dobře Marku, téma hlavní: RBMA 2007 a jeho 10. narozeniny v kanadském Torontu, kam se vypravíme v září. 

RBMA je projekt, kterej je zaměřenej na hudebníky, na producenty, na skladatele, na instrumentalisty - původně elektronický. Ale v poslední době se ten záběr hodně rozšiřuje, a jsou tam i hudebníci, kteří se elektronický muzice nevěnujou. Smyslem tohoto projektu je dát dohromady lidi, kteří maj nějaký potenciál v tom, co dělají v hudbě. Umožnit jim vyměnit svoje zkušenosti a načerpat nové od lektorů a hudebníků, kteří se na hudební scéně pohybují už delší dobu, udělat to na nějaký takový nezávislý - příjemný platformě. Právě proto je rozdělen do dvou fází. Ta první fáze je aplikační, kde se může jakejkoliv umělec přihlásit na hudební akademii, musí akorát vyplnit přihlašovací formulář, přiložit k tomu na CD nějakou muziku, kterou vyprodukoval nebo vytvořil. Tohle celý se posílá do Německa, kde se interpreti neoznačej jménem, ale číslem a pak probíhá 2-3 měsíční fáze, kdy se všechny ty věci naposlouchávaj, studujou se lejstra a po těch 2-3 měsících vyjde short list 60ti lidí, který jsou vybraný na dva 14ti denní turnusy, do každého turnusu je vybráno 30 lidí a ti potom odjedou do nějakého zajímavého města, kde pak 14 dní nedělaj nic jinýho, než že se věnujou muzice.

Která ta fáze pro člověka, který by chtěl Red Bull Music Academy navštívit, je asi nejdůležitější? Našich hudebníků Čechů už tam bylo celkem dost, nicméně  dotazník odradí hodně lidí. Proto se nemůžu nezeptat: co bys doporučil člověku, který ho vidí poprvé?

Já bych mu v první řadě doporučil, aby se nelekl, protože ten dotazník má asi 50 otázek a nejsou to otázky, kde by si mohl zaškrtnout správnou odpověď nebo odpověď ano/ne. Jsou to otázky, který maj trošku odhalit tvoji osobnost. Určitě doporučuju dotazník vyplňovat sám, nenechat ho nikoho vyplňovat za sebe. Určitě doporučuju, když si člověk trošku není jistej angličtinou, domluvit se s kámošem nebo s kamarádkou, kteří mi to pomůžou vyplnit, ale zároveň bych tu angličtinu trošku piloval, protože v případě, že se na tu Akademii dostane, tak veškerý přednášky probíhaj v angličtině a kdybych nevěděl ani zbla, tak bych tam byl zbytečnej. Ten dotazník by měl bejt vyplněnej pokud možno celej a co nejupřímněji, nemá cenu si hrát na něco, co nejsem, protože to prostě nefunguje.

Jakým způsobem selekce probíhá? Řeší to nějaká odborná porota? Jakým mechanismem vlastně dojde k tomu vytříbení?

K tomu vytříbení dojde tak, že se všechny přihlášky (například v loňském roce jich přišlo z celého světa dva a půl tisíce, což je slušnej náklad)  rozdělí na části, řekněme na 4 nebo na 5 částí a každou tu část dostane na starosti parta lidí. Tu Akademii vymysleli nebo založili tři lidi, tři Němci z Kolína nad Rýnem Many, Thorsten a Christopher –.Oni si vždycky vyberou 5-6 uznávaných hudebníků, které znají a na které mají kontakty. Společně pak naposlouchávají demáče, pročítají si jednotlivý aplikační formuláře a roztřiďujou si to na muziku, která má smysl a na muziku, která smysl nemá. Když ta muzika má smysl, tak se roztřiďujou ještě na aplikační formuláře, který jsou v pohodě a na ty který nemaj duši. A nakonec i u té muziky, která nemá úplně smysl, ještě jednou projdou formuláře, aby tam náhodou nebyl někdo, kdo třeba začíná, v kom je potenciál, neměl prostředky natočit dobrej demáč, ale přitom má obrovský talent.

Nic neponechat náhodě.

Přesně tak, takhle vzniká takovej mix těch lidí,  short list, ze kterého se pak vybere 60 nejlepších.

Podle jakého klíče se vybírá konkrétní místo a co se na tom místě pak děje?

To místo se vybírá především tak, aby bylo svým způsobem nějakým kulturní fenoménem. Proto první dva ročníky byly v Berlíně, což je v kulturním centru Evropy, proto jedna z akademií byla v Sao Paulu, které žije flamengem a capoeirou, proto to bylo v JAR, Seattlu a podobně…

Jednoduše nějaká kulturní výspa, kde to žije…

Přesně tak, asi nebude Red Bull Music Academy ve Varšavě, protože Varšava není město, který by mělo koule, co se týče kultury. Samozřejmě, že i roli v tom, jaká lokace se vybírá je, aby se neopakovaly furt stejný regiony, tzn. nebude RBMA pětkrát po sobě v Evropě. Snažíme se cestovat po světě, protože tak jako na akademii potkáš lidi z celýho světa, tak to, do jakého prostředí je zasazená, tě hodně ovlivní. Ty jako DJ můžeš cestovat po celém světě, ale když strávíš 14 dnů v Melbourne nebo v Seattlu, dá ti to mnohem víc o lokální scéně, může tě to ovlivnit hudebně, duševně, můžeš si tam najít nový známý, zamilovat se, najít si tam klokana. I tohle tedy má svůj vliv na výběr lokace, kde se RBMA uskuteční.

Když jsme si spolu povídali na tohle téma před časem u večeře, zmínil jsi hrozně zajímavý fakt, že samotná RBMA neprobíhá pouze v zajímavém městě, ale i v relativně neobvyklých prostorách. Továrny, divadla…

Ne vždycky se najde prostor, kterej funguje jako neformální prostor pro setkávání mladých. Například v Kapském městě byla celá ta Akademie umístěná do velký skladový haly, která fungovala čínským obchodníkům s hadrama. Město ji nařídilo vyklidit, protože se měla předělávat a Red Bull tím okamžikem přišel s tím, že ještě než se to předělá, tak by se tam stihla udělat RBMA. To znamená, měli jsme tři patra, prostor, kam se dala umístit DJská technika, kde se daly vytvořit studia, která byla vyzdobena lokálním artem, místní umělci tam vystavovali svoje umění, svoje sochy a celej ten prostor byl předělanej tak, aby to tam bylo příjemný, aby se tam dalo krásně fungovat, aby tam lidi měli pohodlí, aby se tam mohli najíst. V Kapském městě navíc bylo ještě rádiové studio, a každej den se tam vysílalo na frekvenci vyčleněný pro Red Bull Music Academy muzika, kterou hráli, ať už účastníci nebo lektoři. Myslím si, že to bylo hodně povedený a od tý doby se zdá, že kvalita jde vždycky nahoru. Myslím tím i místa, který se nacházej. Tak třeba v Římě byla Akademie udělaná v klášteře ve třech patrech. Ve čtvrtym bydlely jeptišky! V Seattlu to byla stará knihovna, starej sklad s knihama, kterej zvenku vypadal jako když jdeš do krámu s knihami a když jsi tam vešel, otevřel se ti ohromnej prostor, kde byly profesionální nahrávací studia,  DJský pulty či rozhlasový studio. Vždycky to v každém městě vypadá jinak a v každém městě je finální podoba ovlivněná lokální kulturou a uměním.

Pojďme do finále. Jak se vybírají lektoři, kteří v jednotlivých turnusech účastníkům přednášejí?

Hudebních stylů je strašná spousta, samozřejmě existuje nějaká představa, koho bychom tam chtěli mít, zase to je ovlivněný regionálně. Když jsi v Jižní Americe, tak tam máš víc hudebníků, kteří směřujou k stylu muziky, která je pro daný kontinent typičtější. Funguje to tak, že jsou lektoři, kteří jsou osloveni napřímo – kdo chce přijet na RBMA v nějakém  termínu, ten si ho rezervuje a už je jasné, že tam bude pátý den odpoledne Josh Wink.  Pak to je druhá skupina lektorů – to jsou DJové, hudebníci, kteří mají v té době vystoupení v okolí toho města a jelikož Akademie si získala mezi profesionálníma hudebníkama docela slušný renomé, tak je pro ně zajímavý se tam objevit, podělit se o svoje zážitky.
A třetí jsou potom lidi, kteří s tou hudbou opravdu začínali, kteří  vymysleli nějakej hudební nástroj, třeba v Kapském městě to byl Bob Moog,  kterej vymyslel syntezátor. Když jsem se vrátil, tak to byl jeden z největších zážitků. Pro toho, kdo RBMA  absolvuje je to obrovská zkušenost, která je k nezaplacení. 

Tak cajk. Úplný závěr. Co ty a life-style? Jak žiješ kromě práce a sportu?

Mám čokla -  boxerku, tak s ní trávim hodně času venku. Házím jí klacky nebo frisbee, řikám tomu "extrémní kynologie" Obecně jsem hodně outdoorovej člověk, miluju hory, lesy, moře, turistiku. V zimě snowboarding, v létě spíš zewling někde u vody. Hrozně rád cestuju, snažím se vybírat zajímavý destinace a odjet tam na dost dlouho, abych to tam pořádně očuchal. No a když jsem v Praze, tak spíš nějaký ty kluby, Akráč, Roxy, Čili bar, Abaton … podle nálady a programu.