Michael Burian: Říkali, že jsem měkkej

Michale, ty patříš již dlouhá léta mezi nejpopulárnější DJe, jak u nás, tak v zahraničí. Rozhovor jsme spolu již podnikli několikrát, ale nikdy jsme si vlastně nepovídali o tobě, jako takovém. Alespoň tedy ne na mikrofon. Máme od sebe kousek, a tak mě napadlo vzít tě se sem, do klubu Cross, a situaci napravit. Začneš sám? Víš přece, jak to bývá:)

Jsem normální kluk z malého města, pocházím totiž z Pelhřimova, který je vyhlášený jako město rekordů. Dnes to bylo shodou okolností vtipné, pan Vávra měl v televizi pořad o architektuře a jeho tématem byl právě Pelhřimov a Humpolec, takže i když jsem si myslel, že je to konec světa, zas tak neznámý snad pro čtenáře Techno.cz nebude. No, jinak jsem se narodil v roce sedmdesát jedna, takže mi brzy bude třicet šest let.

Můžeš nám trošku přiblížit svoje dětství? Z jakého rodinného zázemí vlastně pocházíš? Vysoké procento mých hostů mělo někoho v rodině od muziky…

Tak to nejsem výjimka! Otec byl muzikant a maminka zdravotní sestra. K hudbě jsem tedy měl od útlého věku poměrně blízko, protože rodiče jsou jejími velkými fanoušky. Hodně se zajímají o jazz a podobné žánry. Tedy i na mě geny a prostředí, v němž jsem vyrůstal, zanechalo viditelné stopy…

Rád bych se zastavil u tvého tatínka, když byl hudebník, jak říkáš… Čemu konkrétně se věnoval?

Hrál na saxofon a na klávesy. Jezdili s barovou kapelou různě po světě. Díky němu jsem vlastně měl v té době obrovský přístup západní muziky, který byl jinak pro smrtelníky kvůli totalitě dost omezený. Pokud jsi neladil zahraniční rádia, nebo neměl někoho, kdo ti vozil kazety, neměl jsi moc šancí…

S rádiem jsi nemusel mít problém…Pokud se nepletu, Pelhřimov je blízko k rakouským hranicím, ne?

Rakušáky jsem poslouchal celkem dost, to máš pravdu. V neděli byla klasická hitparáda na Osterreich 3, kterou jsem hodně vnímal, stejně jako tu na Hlasu Ameriky. Tajně samozřejmě, to se v té době nesmělo a bylo to trestné.   

Jak tvůj otec vycházel s režimem, ono přece jen být muzikant, cestovat po světě a žít v komunistické zemi se existenčně dost tluče, nepřijde ti?

Celkem dost, dědeček byl před nástupem moci podnikatel a komunisté mu sebrali celou firmu. Tím pádem táta nemohl jít studovat a vezlo se to s ním skoro celý život. Je tedy pochopitelné, že vztah k režimu nebyl dvakrát pozitivní. Navíc jezdil i do západní Evropy a to pro nás znamenalo, že jsme se nesměli nikam podívat. Bývalo to tak, že když cestoval jeden člen rodiny, ostatní jednoduše nesměli. Na dovolené jsme tak byli jen jednou a to v Bulharsku. Díky bohu jsme měli super chalupu, kde se daly trávit prázdniny.  Bylo nám tam moc fajn.

OK. Jak to bylo s tvým vzděláním, Michale? Posledně ses o tom zmiňoval a mě to celkem pobavilo. Vzhledem k tomu, co dnes děláš…Povyprávěj!

No, po základce jsem začal na učilišti v oboru kuchař-číšník a posléze nastoupil na hotelovku s maturitou do Českých Budějovic. Jsem tedy vystudovaný hoteliér.

Počítám-li správně, v době sametové revoluce ti bylo sedmnáct. Jakou hudbu jsi poslouchal v tomhle zlomovém období a jakou roli v tom hrál tvůj bráška?

Můj starší brácha je z generace, která milovala kytary. Poslouchal hodně rock a metal. Jenže mě tohle moc nebavilo a hledal jsem něco nového. Takže logicky tam byly kapely jako Depeche Mode nebo Duran Duran, kde jsem už cítil zásahy elektroniky.

Oba dva jste byli ve věku, kdy mladí lidé chodí za zábavou. Vzpomeneš si na místa, kam se v jižních Čechách chodilo pařit?

Brácha jezdíval na vesnické koncerty, kde hrály různé kapely. Co se týče toho ostatního, tak výběr nebyl bůhvíjak velký. Vlastně jen pár obyčejných diskoték a pak České Budějovice, které však měly jednu nespornou výhodu – totiž blízkost západních hranic. Tím tam byla hudba docela silně ovlivněná, ale v podstatě to stále nebylo nic zvláštního. Skutečně se to změnilo až po revoluci, kdy přišel nástup tanečních párty a bylo vidět, že mladí se chtějí bavit naplno, že chtějí něco nového. V Budějicích jsem žil šest let, začal tam hrát jako DJ a organizoval akce. Až později jsem se přesunul do Prahy.

Tedy začátek tvého hraní…

To byl celkem úlet! Ještě v Pelhřimově jsem zkoušel hrát na klávesy a dělal si vlastní hudbu. Později jsem díky možnosti vycestovat poznal DJing a kluby jako takové, viděl jsem gramofony v akci a to mě strašně nakoplo. Když jsem se vrátil, sehnal jsem si peníze a přes noc si koupil gramce vlastní. Začal jsem shánět desky a ponořil se naplno do mixování. Kamarád z Budějic, který věděl, že se tomu hodně věnuji, mi jednoho dne zatelefonoval, že se otevírá nový klub a hledá se DJ, který bude mixovat celou noc z gramofonů. Ve městě v té době nikdo jiný takový nebyl, a za týden už jsem byl přestěhovaný a měl angažmá na několik let. Bylo to super, vzpomínám na to hrozně rád.

Jak se ten klub jmenoval?

Jmenoval se New York a bohužel už neexistuje. Bylo to první místo, kde se s touhle muzikou začalo pravidelně. Rok, dva na to se v Táboře otevřel další klub, ten se jmenoval Ministry. Byl to starý bunkr… Netrvalo dlouho a taneční hudba nabírala stále více příznivců, takže se objevili další lidé, třeba Robin Mikušiak. Ten dělal akce na různých místech, začínal myslím v okolí Písku. Pařilo se různě po kulturních domech a časem i pod širým nebem. New York a Ministry ale byly základ.

Já bych se ještě o krok vrátil… Začal jsi po škole hned jako DJ, nebo ses mihnul i v nějakém normálním zaměstnání?

Půl roku jsem oficiálně pracoval v hotelu:) Pak jsem ho opustil a začal se věnovat hudbě, což dělám dodnes. Měl jsem obrovské štěstí, protože za totality, když ses učil, bylo to pro nějaký konkrétní podnik. V tom jsi potom musel několik let pracovat. Naštěstí mně v tom pelhřimovském z nějakého důvodu zapomněli dát podepsat smlouvu. Oni to nevěděli a jen díky tomu jsem měl možnost se rychle spakovat a odejít. Jinak bych tam musel šaškovat ještě pět let a neměl šanci se dostat pryč. Dneska je to jako pohádka - vyprávět mladším, jak to tenkrát chodilo…

To je slušný. Mluvili jsme tedy o začátku tvé kariéry, kam jsi jezdíval nakupovat desky?

V Praze začala Radost a podobně. Potom se do toho pustil Aiffel a pár dalších lidí, nakupovat se dalo také na objednávku, každopádně i přes vinylovou horečku to nebylo nic jednoduchého. Bylo tu hrozně málo lidí, kteří v té době hráli… Bidlo, Loutka, zmiňovaný Aiffel…

Hrál jsi vždycky hudbu blízkou tranceu a podobný stylům nebo jsi zabrousil i řekněme k houseu, technu…

Dobrá otázka. Od začátku jsem v hudbě hledal spíš melodii. Takže něco mezi housem až třeba tím progresivním trancem. Myslím, že to bylo dobře, poněvadž do té doby tu byly housíky, jaké hrála parta kolem Loutky, nebo jen techno, co hrál třeba Agent a Pavel Krejdl. Zvláštní je, že mě za to spousta lidí nemělo moc rádo, říkali, že jsem měkkej a tak.

Tu dobu si dobře pamatuji i já, vlastně to všechno změnilo až první cédéčko, které vyšlo v tehdejším časopise Tripmag – slavný Elektromajkův Tranceing. Najednou to měli v ruce všichni a začaly se dít věci…

To teda! Mělo naprosto neuvěřitelný ohlas a na jeho základě přišly nabídky hraní z celé republiky. Tohle bych nazval zásadním zlomem, protože jsem vstoupil ve známost plošně. Prostě obrovské štěstí. V životě je jen pár bodů, které se stanou náhodou, ale jsou hrozně důležité. A tohle byl jeden z nich.

Nebylo by od věci popsat, jak k tomu vydání vlastně došlo…

Nějakou dobu jsem se už znal s Tomášem Zilvarem i Alešem Blehou. Bylo to období, kdy se Tomáš začal časopisu věnovat trošku intenzivněji a vydal první časák s CD, které namixoval DJ Tvyks (sexy holka celá od melounu na přebalu pozn. Juki). Mělo úspěch a chtěl proto ve vydávání pokračovat. Protože věděl, že spolupracuji s MFS v Berlíně, kteří mi před tím vydali desku, zavolal mi a dal nabídku udělat jejich profilové CD, které bych namixoval. Oni s tím souhlasili a bylo to.

Předpokládám, že mnoho tvých fanoušků vůbec netuší, že jsi vydal vlastní věc na německém labelu už před Tranceingem. To byla také náhoda?

Byla. Kromě toho, že jsem hrál, organizoval jsem i akce. Mělo to hodně důvodů a hlavně, pokud sis akci neudělal sám, neměl jsi kde hrát. Dost lidí na nás tehdy koukalo, jako se dnes dívá veřejnost na kluky s undergroundu, co vyloží na louce aparát a udělají si Czechtek. Bylo to úplně něco nového a lidi na to civěli jako na šílené zvuky pro ufony. Zval jsem si hodně hostů a přes různé kontakty jsme se dostali až na partičku z MFS. Shodou okolností, v té době začínal hrát také Paul van Dyk a nám se povedlo dostat ho na malou akci do Českých Budějovic. Osud tomu chtěl, že s ním přijel i Mark Reeder, majitel labelu. Seznámili jsme se a navázali spolupráci. Jednou se mu zalíbil můj track a rozhodl se ho vydat.

Netrvalo dlouho a na základě úspěchů ses dostal i k pravidelnému hraní v Praze. Vzpomínám si na začátky akcí s názvem Zen, za nimiž stála goa partička Hedonix… Koncept se, ale brzy změnil a Zen nakročil už v režii klubu Roxy na dlouhou dráhu první klubovky široko daleko. A tehdejší Elektromajk byl u toho také, viď?

Hudebně jsem skvěle zapadal do konceptu. Přišla nabídka z Roxy a já se stal rezidentem Zenu. Lidi začali chodit na party jako nikdy před tím a pro mě to také znamenalo, že mě začala Praha akceptovat. Před tím to takové nebylo a prorazit tady mezi nafrněnými pražáky, no škoda mluvit… Po dvou letech se Zen stal nejoblíbenějším mejdanem v Praze a nebyla by pravda, kdybych neřekl, že to pro mě bylo takové trošku zadostiučinění. Ale rozhodně nejsem člověk, který by se tím nějak masíroval.

Čtenáři určitě čekají na otázku, kde se vlastně vzal tvůj pseudonym – Elektromajk?

Kromě Angličanů nebylo mnoho DJs, kteří by neměli svůj pseudonym. Vymýšlel jsem tedy svoji přezdívku, a protože moji rodiče měli mimo jiné také obchod se zbožím s názvem Elektro Burian, kamarádi jednou přišli s nápadem, abych si říkal Elektromajk, že je v tom hezký dvojsmysl. Později jsem přezdívku opustil, protože v zahraničí byla nepoužitelná. Špatně to vyslovovali, psali jinak… Rozhodl jsem se vrátit ke svému civilnímu jménu.

Říká ti někdo Elektromajku ještě?

Hehe, občas ano, ale jsou to spíše moji blízcí kamarádi ještě z dřevních dob…

Tak dál… Jak pokračovala produkce?

Na MFS vyšel další single, který dostal ocenění i v anketě DA. Udělal jsem ještě pár kompilací a přišlo období, kdy tady bylo dění jistým způsobem monotónní a já jsem do toho chtěl trošku víc zasahovat. Po určité diskusi s produkcí Roxy jsme se domluvili a odstartovali další noc – Visage. To byla akce podle mých představ. Bohužel Roxy bylo po roce nuceno zavřít své brány a s ní skončila i moje party. Chtěl jsem jí obnovit a dostal jsem nabídky snad ze všech klubů, ale nakonec to nevyšlo. Byla i pro mě příliš spojená s klubem Roxy. Měl jsem strach, že by to bylo jiné a nefungovalo to. Čekal jsem, až Roxy otevře, naneštěstí nově obsazené vedení klubu Visage odmítlo – opakovat ji už nechtěli. Dnes jsem ve fázi, kdy bych chtěl vytvořit zase něco nového.

Co?

To se všecko uvidí, asi pro tebe nebude nová informace, že se tu mají otevírat nové kluby…
Prostor je hodně a popravdě řečeno, sám nevím. Asi bude lepší nepředbíhat.

Pro čtenáře, kteří až tak dalece nevidí do procesu vydávání… Můžeš prozradit, jak se vlastně taková deska vydává?

Řeknu ti, jak se to dělalo v době, když mi vyšla moje první. V té době moc rychlé počítače nebyly, takže se na nich celý track udělat jednoduše nedal. Potřeboval jsi teda nějaké hardwareové mašinky, které jsou drahé i dnes, natož tehdy. Takže první věc byla sehnat peníze nebo se domluvit s kamarády. Potom obeslat spoustu labelů, u kterých sis myslel, že by to mohlo zafungovat. Dnes je to tak, že počítače jsou na super úrovni a můžeš tedy skládat luxusní věci, aniž bys nějaké externí mašiny vůbec potřeboval. Samozřejmě ho můžeš používat jako já, ale není to podmínka.

Co tedy rozhoduje?

Jedině originalita. Ani nejde o to, aby to bylo dobře nahrané, ale jde o to, jakou myšlenku ten track má. Má-li to dobrý nápad, předělat se to v profesionálním studiu dá vždycky. Doba se posunula dokonce tak, že track si můžeš udělat sám a nakonec si ho i sám vydat. Prodej a výroba vinylů končí a skoro všechno se dělá přes internet. Takhle se dá naprosto bez problémů úspěšně fungovat. Když se podívám na top DJs ve světě, je jich zoufale málo, kteří hrají z desek. Já hraji třeba z počítače. Kontrolery, efekty a tak. Je to jako DJský live set, něco na ten způsob. Ableton je na to geniální software.

Chtěl bych se teď trochu posunout a popovídat si o tvých cestách. Kde jsi to všude ve světě byl a čím tě jednotlivé země, nebo kultury zaujaly nejvíce?

Těch zemí je celkem hodně, zajímavé to bylo stoprocentně třeba v Indii anebo jižní Africe. O tom jsem už ale vyprávěl v jiných rozhovorech. Každopádně cestování miluju, a i když je to někdy hodně stresující a náročné, stojí to většinou nakonec za to.

V čem jsou takové ty nejzásadnější rozdíly mezi naší taneční scénou a tou v Rusku?

Byl jsem v Rusku asi třikrát a tím hlavním rozdílem jsou určitě peníze, které v Rusku hrajou velkou roli. To jdete třeba ulici, která je rozbitá, špinavá a okolo jsou malé domy, kde bydlí vesměs jen velice chudí lidé. A na takové ulici najdete krásný nový moderní klub, za který by se nemuselo stydět žádné světové velkoměsto. Jdete dovnitř a tam na vás čekají fajn lidi, skvělá aparatura a nádherný interiér. V klubu prožijete neskutečnou noc a ráno vyjdete z klubu ven a tam na vás čeká ta šílená realita…

Dobrá. Před časem jsi v magazínu XMAG publikoval jakousi obhajobu po tvém odchodu z projektu Amazing City. Dnes už je to věc pravděpodobně zapomenutá, nicméně nemůžu se tě na ní nezeptat. O co konkrétně tedy šlo?

Já jsem k té věci vyjadřoval několikrát a celkem se mi k tomu už nechce vracet. Když se, ale ptáš, tak alespoň ve zkratce. Loni na podzim jsem byl osloven lidmi, kteří zastupovali firmu Clear vision a byla mi představena jejich vize nových párty a nabídnuta spolupráce. Po několikaměsíčních jednáních jsme uzavřeli smlouvu na moje vystoupení na jejich první velké akci, kterou nakonec nazvali Amazing City. Vše probíhalo ve velice přátelské atmosféře a to až do doby, kdy že strany Clear vision nebyla plněna ustanovení zakotvená ve smlouvě. O této věci jsem Clear vision informoval a snažil se danou situaci vyřešit. Ze strany Clear vision mi bylo ale velice arogantním způsobem sděleno něco ve smyslu: co si vůbec o sobě myslím, a že je nějaká smlouva vůbec nezajímá. Nezbylo mi tedy nic jiného než smlouvu vypovědět a spolupráci s Clear vision ukončit. Ono se právem říká, že s arogancí to daleko nedotáhneš a to byl myslím i případ Clear vision.

Půjdeme pomalu do závěru Michale, jak žiješ, když zrovna nejsi v terénu jako DJ nebo producent? Najdeš si čas na normální věci jako divadlo, sport, rodinný život…?

Občas si udělám čas na nějaký sport a občas zajdu do kina. Moc toho volna nemám, což mě někdy docela štve, ale na druhou stranu jsem rád, že to tak je a že o práci nemám nouzi.

Tak fajn. Poslední věc a hurá domů. Tvoje aktuální projekty, perspektivy, pozvánky a zdravici čtenářům…

Momentálně věnuji většinu času mému labelu Bohemian recordings a také práci ve studiu. Pracuji totiž na mém autorském albu. Čtenáře Techno.cz zdravím a přeji jim fajn zážitky na akcích: hlavně si všichni užívejte života!