Laydee Jane: DJ by měl vypadat neotřele

Možná to byla náhoda. Po dlouhé době jsem přemýšlel na základě internetové diskuse o holkách a zrovna jakoby náhodou narazil na tebe, Lucko. Ty jsi nepochybně úspěšná DJka s poměrně zajímavým kariérním začátkem a tak mě napadlo, že by nebylo od věci sednout si na véču a popovídat si o tom. Zajímavých témat je mnoho a proto neztrácejme čas. Představíš se našim čtenářům, prosím?

Vlastním jménem se jmenuji Lucie Králová a je mi dvacet osm let. Pocházím z Teplic a dlouho mě nenapadlo, že bych mohla žít někde jinde. Mám o čtyři roky starší sestru, maminku, která je ředitelkou v mateřské školce a tátu, který byl povahově úplně opačný než ona. Rozhodně ne rodinný typ a tak to doma nevypadalo někdy moc harmonicky. Snažila jsem se být po škole co nejméně doma. Možná i proto jsem měla tolik zájmových činností, které se odrazily na tom, co dělám teď a v kterých mě podporovala pouze mamka. Tanec, zpěv a hromada dalších věcí. Vztahy u nás byly vždycky dost komplikované. Svoji hyperaktivitu jsem musela vybíjet někde jinde.



Před časem ses zmiňovala, že to všechno začalo v lidové škole umění. Můžeš mi tedy povyprávět, jak šel ten vývoj chronologicky za sebou?

Když mi byly tři roky, tak dělali u nás ve školce nábor do lidovky a vybrali si dvě děti. Jedním jsem byla já, prý díky citu pro rytmus a díky zpěvu. Lidová škola začíná přípravkou, později po přípravce ve studiu následuje nějaký hudební nástroj, já jsem chtěla klavír! Bohužel paní učitelka rozhodla, že mám příliš krátké prsty a tak jsem musela začít hrát na flétnu. Ty hodiny jsem probrečela, protože klavír byl můj sen a já jsem se s jeho ztrátou neuměla vyrovnat. Přestala jsem tedy do lidovky chodit úplně. Na základní škole to ale pokračovalo a máma mě na nátlak pedagogů přesvědčila, abych pokračovala. Asi v páté třídě jsem se tak přihlásila na sólový zpěv a později jsem přešla do sboru. Doplnil to nakonec scénicko-výrazový tanec, kterému jsem se nakonec věnovala devět let a sama jsem se začala učit hrát na kytaru.

Vrátím se ještě k rodičům. Hodně mých hostů má muzikanty v rodině, dá se s klidným svědomím říct, že drtivá většina. Hrál u vás někdo na něco?

Pradědeček měl kapelu v rodinné hospodě, babička aktivně zpívala. Co se týká mých rodičů, tak také moje mamka hrála na klavír a zpívala. Táta na nic nehrál, měl jako koníčka myslivost a do toho dělal normální zaměstnání. Ale moc ho to nebavilo, protože kvůli komunistům to, co chtěl, dělat nemohl.

Vzpomenula jsi zpěv, já vím, že v sedmé třídě jsi brala hodiny operního zpěvu dokonce na konzervatoři, nepletu se?

Tam mě dokopala učitelka ze sboru. Brala jsem hodiny operního zpěvu, i když původně jsem měla v plánu dělat zpěv populární. Paní profesorka totiž byla přesvědčená, že mám materiál a hlasový fond. Jenomže po nějakém čase jsme přišli na to, že já a opera nejde dohromady a domluvili jsme se na kompromisu, zpěvu církevní a chrámové hudby. S tím jsem se ztotožnila a zpívání mší mi přišlo docela sympatické. Rok a půl jsem se učila jenom techniku zpěvu a reálně začala zpívat až asi po dvou letech. Nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem si sehnala lektorku z brněnské JAMU, u které jsem brala hodiny zpěvu a herectví a poté mě začala připravovat na studium na akademii. To byl také důvod, proč jsem pokračovala do deváté třídy, kam se v té době povinně nemuselo. Pokračovala jsem na střední rodinné škole. Mělo to jediný význam, tedy, mít čas na přípravu na hudební akademii. A pak to přišlo. Talentové přijímací zkoušky jsem složila úspěšně a vlastně zbývalo jenom nastoupit…



Jenomže, něco se stalo. K tomu se brzy dostaneme. Mluvili jsme o hudbě, které ses aktivně věnovala, teď mě zajímá jakou muziku jsi poslouchala, když jsi začínala na střední škole. Myslím jako fanoušek. Klidně se rovnou přenes do období sametové revoluce…

Vzhledem k tomu, že hned na přelomu listopadu a prosince osmdesát devět otec strčil nějakou tu tisícovku do ponožky a odjel do Německa koupit televizní satelit, měla jsem přístup ke starému dobrému anglickému MTV. Tam jsem s poslechem moderní hudby de facto teprve začala. Do té doby to byly československé věci a zahraniční nahrávky od starší sestry, která to někde vždycky nějak sehnala. Depešáci, Madonna, Tears for Fears, Human Legue, Abba a podobně. Taková směska všeho. Myslím, že v téhle době se mi postupně začal vytvářet vkus a naučila jsem se rozdělovat, co mě baví a co ne. Za ten satelit jsem tátovi dodnes nesmírně vděčná ;-) Také proto, že jsem se díky sledování začala učit anglicky.

Teplice jsou sice velké město, ale i přesto je tam patrný určitý problém s místy, kam se dá chodit kvalitně pobavit. Asi to tak nebylo vždycky, ale stejně se zeptám. Kam jsi v té době chodila ty?

No já už chodila na dětské diskotéky, kdy jsem musela být do desíti doma. Když na to tak myslím, začala jsem už na školách v přírodě, kde jsem měla jako jediná nahrané kazety právě z MTV. Vždycky jsem brala kazeťák a už vlastně tehdy pomyslně DJovala. Brala jsem to jako zábavu a naprosto mi nepřišlo, že bych se tomu mohla v budoucnu někdy věnovat. Takhle to pak šlo furt až do konce základky. Ale abychom se vrátili k tématu. Chodila jsem na dětské diskotéky a prostě kam se dalo. Máš pravdu, nikdy bohužel nebylo moc míst, kde by to stálo za to. Nejvíce se chodilo asi do Palm Beach, což byl velký podnik, diskotéka na místě starého kina. Později to několikrát předělávali na klub a naopak. Nakonec to zavřeli úplně.

Vzpomeneš si na nějaká místa, kde se hrála vysloveně taneční hudba, třeba techno?

V té době nevím, že by byl v Teplicích nějaký klub s taneční hudbou. Já jsem to coby návštěvník diskoték neměla až zas tak o té hudbě, ale především o lidech a kamarádech. Nicméně ani to mi nezabránilo, abych protancovala celou noc až ze mě lilo. Nijak jsem tuhle moderní hudbu nerozlišovala a tančení mě bavilo. A to hodně. Změna nastala až když mi bylo nějakých osmnáct, devatenáct. Ve městě začal fungovat klub (bývalý Palm Beach), kde dva DJové rozjeli klasické house párty z gramců a vinylů. Ta muzika byla naprosto ohromující. Byla čerstvá, jiná a nesmírně zajímavá. Právě tam jsem také poznala, o čem je regulérní DJská práce. Z jedním z těch DJs jsem se sblížila, vyprávěli jsme si o muzice, DJingu a ráno po párty jsem na něm vždycky vypozorovala, jak je po celém večeru hraní unavený. Vůbec mi ještě nedocházelo, jak je to náročná práce. Dal mi možnost si vyzkoušet jaké to je.

A tak jsem se dostala ke svému prvnímu mixu. Samozřejmě, že jsem to pokazila, tedy podle mě, ale jemu se ta technika při prvním mixu docela líbila. Navrhnul mi, že jestli chci, tak mě bude učit. Začala jsem zkoušet a on po měsíci viděl, že mi to fakt jde, a proto mě do toho začal tlačit. Jenže, mě když někdo do něčeho tlačí, tak se stáhnu a jsem tvrdohlavá. Jak jsem rychle začala, tak jsem i skončila. V ten moment jsem se na to totiž vykašlala.



Měla jsi před nástupem na Janáčkovu akademii, na kterou jsi ale nakonec nešla. Něco se stalo, jak jsme již vzpomenuli na začátku našeho povídání. Něco důležitého, viď?

Ano. Začali jsme spolu žít a on pak dostal nabídku na hraní ve Švýcarsku. Rozhodla jsem se tedy, že tam pojedeme spolu. Strávili jsme tam prvních čtrnáct dnů a vrátili se zpátky. Frekvence výjezdů, ale byla stále častější a nakonec jsme se přestěhovali na několik měsíců a déle. To byl rok devadesát devět. Když tam začal hrát, tak za ním přicházeli lidé s tím, že hraje skvěle, ale že by měl hrát trance a ne stále jen house. To už byl totiž trance ve Švýcarsku velice oblíbený. My jsme ale vůbec netušili, co ti lidé mají na mysli. Vzali nás tedy do DJ shopu, kde nakoupil desky a začal to hrát. Bylo to pro mě hrozně oživující. Tvrdost spojená s melodií byla konečně něco pro mě. Najednou mi došlo, že tento styl muziky už mě nebude bavit jen poslouchat a tančit na něj, ale že to chci začít hrát! Dal mi tedy poslední šanci a já jsem listopad a prosinec každý den dřela a učila se. Na Nový rok jsem poprvé vylezla před lidi. Klepala jsem se a byla jsem strašně nervózní, jak to dopadne.

Zastavme se teď na chvíli ve Švýcarsku. Cítila si hned v první moment rozdíl mezi klubery tady a tam?

Samozřejmě, ale zase musíš rozlišovat, že Švýcarsko je rozdělené na tři hlavní části: německou, francouzskou a italskou. Jsou to tři naprosto odlišné kultury žijící společně v jednom státě. Co se ale týká kluberů a muziky, tak nejlépe je na tom francouzská část, následuje italská a někde v dálce pokulhává i ta německá :) I když zrovna právě v té jsem takovou dobu žila. V německé části moc lidí neřeší módu a postavu. Byla a je tam jistá neestetičnost lidí. Navíc většina z nich nemá přehled o muzice, jako by ani neměli povědomí o historii hudby. Prostě ta kultura je tam pro našince jistým způsobem omezená, a když už tak spíš si užívají regionální protagonisty, na rozdíl od těch ostatních částí. Uzavřenost je jejich dost podstatný rys a chvíli trvá než si na takovou mentalitu zvykneš. Ale i tak se tam moc ráda vracím a dodnes hraji v jednom z mých nejoblíbenějších klubů, MAD, i když ten je ve francouzské části Švýcarska v Lausanne.

Máme tedy za sebou tvé první vystoupení. Napadlo tě už, že by ses mohla DJingem živit?

Postupem času ano. Mělo to hlavně blízko k tomu, čemu jsem se vždycky věnovala a věnovat chtěla. Muzika, tanec a zpěv. Navíc jsem konečně dělala, co mám ráda a co jsem chtěla. Takže super a možnosti hrát se nějaké také nabízely. Po půl roce hraní jsem dostala nabídku a odjela na měsíc na Mallorcu, kde jsem nasbírala drahocenné zkušenosti. Spadla jsem tam rovnýma nohama rovnou do těch nejlepších podniků. Ani si neumíš představit co se ve mně odehrávalo. Ale věděla jsem, že to prostě musím zvládnout! Zvládla a pak jsem tam hrála každý rok celých 5 sezón. Jinak ve Švýcarsku jsme všehovšudy zůstali necelých osm let. Teď v únoru to budou dva roky, co jsem se vrátila zpět do České republiky. To, ale neznamená, že jsem s domovem ztratila kontakt, jezdívala jsem domů hrát poměrně často a na různé akce … Nakonec tedy návrat zpátky nebyl tak náročný. Ale povím ti jednu věc, Juki. Teprve, když člověk žije jinde a vrátí se, uvědomí si, jak velká je tu koncentrace nepřejícnosti a nějaké podivné zloby. Navíc jsem žena a na základě takových věcí se začaly množit komplikace. Naštěstí mám dobré přátele a ti mi moc pomohli se aklimatizovat tak, že teď už můžu říct, že je to celkem v pohodě.



To je zajímavé téma, kdybychom ten rozdíl mentalit měli přeroubovat na prostředí promotérů a provozovatelů klubů, jaké by byly elementární rozdíly mezi těmi ve Švýcarsku a tady?

Co se týče podstatných věcí jako DJská technika, je tam všechno naprosto na špičce. Stejně tak zázemí a servis, platby předem a žádné handrkování. Tady se ti často stane, že máš špatný zvuk a úplně jiné vybavení, než je domluveno. Nemluvím teď o velkých akcích, spíše všeobecně. Zarazila mě tam, ale jiná věc. Hodně těch promotérů studuje či studovalo ekonomické směry, hlavně management. A pro školu udělali mejdan, který pak prezentovali jako diplomovou práci. Prostě udělali kvalitní party a tu pak použili na obhajobě. No není to geniální? Pobavilo mě to.

To celkem ujde. Lucko, líbilo se mi, jak jsi před chvílí prohlásila: "Jsem žena." Já když si povídám s holkama o DJingu a vůbec celé té naší subkultuře v níž žijeme, docela dost z nich mi vyčítá, že se naprosto minimálně věnuji tématům, která jsou jim blízká. Že to přece není celé jen o technice a deskách a že zrovna já, jak mě znají bych se měl polepšit a mít pro baby pochopení. Tak se teda lepším a po rozhovoru s Martinou Zahradníčkovou to otevírám znovu: ženy a taneční scéna. Pomohlo ti to, že jsi holka v kariéře?

Haha! Naopak. Zrovna tady v ČR mi to hodně uškodilo. Řeknu ti to takhle, bejt tady holka a třeba i celkem úspěšná DJka je pěkněj průser. A nejen proto, že tu má hodně lidí stále zafixováno, že DJing je vyloženě mužská záležitost a holka nikdy nemůže zahrát líp. Tudíž to znamená jenom jedno. Holka, pokud je DJka, musí umět dvakrát tolik, co chlap. To je bohužel tak, jak to funguje. Ještě horší je, když vypadáš dobře a nedej bože jsi blondýna. Když jsem hrála rok a půl, tak jsme se vrátili na čtyři měsíce do ČR a v jedné kanceláři jednoho klubu v Praze mi bylo řečeno, jak že to chodím na párty oblečená, a co si to o sobě vlastně myslím, že si jen tak přijdu a chci hrát v Praze. Vůbec jsem to nepochopila. Prostě jsem byla odsouzená jenom na základě toho, že jsem ženská a nějak oblečená. Víc je nezajímalo, jak nebo co hraju, prostě nic. V tu chvíli jsem si řekla, že v Praze hrát nebudu, protože nemám zapotřebí se nechat ponižovat od lidí, kteří ti nedají ani šanci! Bylo mi hrozně, protože takový přístup jsem nikdy nečekala. Byla jsem v té době vlastně naivní a dlouho mně trvalo, než jsem to překousla. A také trvalo hrozně dlouho, než jsem nabídku na hraní v Praze přijala. Já mám svoje zásady a stojím si tvrdě za nimi. Faktem však zůstává, že u mnoha holek to většinou začíná na tom, koho a kdy potkala a s kým skončila v posteli...

Takže to je důvod, proč vlastně tvoje kariéra v ČR začala právě na Moravě? Konkrétně v Brně, kde máš obrovskou fanouškovskou základnu?

Přesně! To je přesně ten důvod, protože lidi tam byli na párty vždycky úplně úžasní. Hrávala jsem na Základně a ačkoliv tu hudbu lidi ještě neuměli zařadit, bylo jich stále víc. Později přišly mega akce v Boby centru - Citadely.



DJky znám tady v zemi až na výjimky skoro všechny a naučil jsem se je rozdělovat do dvou typových skupin. V jedné jsi ty, Ladida, Lucca a podobné a v té další třeba Babe LN či IM Cyber. Vnímáš rivalitu mezi holkama na scéně?

Já jsem celkem otevřený člověk a často spíš vyčkávám a pozoruji. Holky znám skoro všechny a určitá rivalita tam panuje. Je to hodně o přístupu a s některými to dopadlo fakt divně, s některými zase super. Nemůžu říct, že by jsme byli úplně nějaké kamarádky, protože času moc nemáme a pořád někde létáme, ale občas si zavoláme a pokecáme. Jestli to můžu shrnout, tak ač je mi to skutečně moc líto, komunikace mezi DJkami je bohužel úplně mizivá.

Teď trošku zavádějící otázka. Jsi poměrně úspěšná DJka a dá se předpokládat, že je tu hodně začátečnic, co se snaží prorazit. Měla bys pro ně nějaké doporučení jako žena? Dá se to vůbec?

To je strašně těžký. Manuál na takovou věc prostě neexistuje. Třeba já osobně jsem si myslela, že s otevřeným lidským přístupem to bude víc v pohodě. Na nic si nehrát usnadní komunikaci s lidmi. Jenže byla to dost studená sprcha, protože se ukázalo, že tak je to taky špatně. Když se stáhneš do sebe, tak tě lidi pak mají zase za naivní blbku, která si nechá všechno líbit. Spustí se fámy a v tu ránu jsi zase za blbce… Osobně si myslím, že je to hodně o tom jít si tvrdě za svým a může to být polovička úspěchu. Každá ti asi řekne něco jiného, ale ve finále jde jen o jedno. Nevnímat drby, ale ukázat, co v tobě opravdu je. Je to těžký, ale jednotlivec si cestu musí udělat sám.

Na tom něco bude. Tak dál. Před časem jsem si s jednou modelkou, nyní celkem úspěšnou DJkou, na baru povídal o nátlaku oděvních a kosmetických firem. Myslím tím reprezentaci značek pod svým jménem. Máš v tomto ohledu nějaké zkušenosti?

Díky bohu, tak o nátlaku to nemám. Jak už jsem se zmínila, nemám ráda, když mě někdo do něčeho tlačí. Ale samozřejmě s někým spolupracuji, to ano. Je to například obchod s oblečením ve Švýcarsku. Majitelka je skvělá ženská, se kterou se dobře známe, protože jsem jim pomáhala na nějakých promotion akcích. Nebo jsem také spolupracovala s jednou oděvní holandskou firmou. Měli velice zajímavé a nevšední oblečení. Těch firem je několik, se kterými spolupracuji hlavně na přátelské a profesionální dohodě, ale důležité vždycky je, aby jsme si vzájemně vyhovovali a já nebyla ničím omezená. Přijde mi taky, že konkrétně v Čechách ještě pořád není dost vstřícných firem, které by se věnovaly taneční scéně a DJům oproti jiným zemím. Navíc, DJ je umělec a měl by vypadat neotřele. Asi by se nemělo stát, že na komerční akci bude mít stejné tričko jako někteří návštěvníci...



Líbí se ti móda v Brně? Myslím teď halovky na Boby například, kdy jsou klubeři oděni do zvonáčů, obojků, kožíšku, dudlíků a podobných doplňků…

Já myslím, že každý má to svoje. Neodsuzuji to a ani mi to nevadí. Osobně bych si to na sebe nevzala, mám trochu jiný styl a líbí se mi prostě něco jiného. Nemusím moc komplety, které někteří nosí, ale k párty to asi patří. Vesměs je mi jedno, kdo má, co na sobě. Pokud se usmívá a je to v pohodě člověk.

Jednou mě napadlo, že ačkoliv je móda na párty v Brně bláznivá, líbí se nám, že jsou lidé ochotni se na akci připravovat, vymýšlet nové barevné věci a z mejdanu tak udělat svým způsobem maškarní bál. Že v principu je to mnohem lepší a přínosnější než unifikovaná a neskutečně nudná móda v Praze.

Praha – Brno. To bude otázka vždycky. Nic proti hlavnímu městu, ale v Brně jsou párty lidi prostě otevřenější. V Brně vidíš, že tomu lidé věnují hodiny přípravy, protože se jdou hlavně a především pobavit. Brňáka prostě vždycky zaručeně poznáš. Tam se lidi na akci hrozně těší a to je přesně to, co každý DJ potřebuje. Tady v Praze jsou lidé o něco chladnější a jakoby odměření. Nechci samozřejmě odsuzovat všechny lidi v Praze, ale obecenstvo tady mi prostě přijde trochu studenější. Myslím, že je to obecně rozšířený názor.

Blížíme se do kýženého závěru a k cestování. Kam jezdíváš nejčastěji?

Hodně často bývám v Turecku, kam jezdívám čtyři už roky. Pak je to často Švýcarsko, Polsko, Slovensko. Letos jsem byla i na Ukrajině, Azorských ostrovech, v Singapuru, na tour po Číně, hodně po zemích západní Evropy a také jsem navštívila třeba Egypt.

Egypt je islámská země, jaké to bylo tam?

To Turecko je vlastně taky. Ale je pravda, že Egypt je ještě o dost jiný. Na letišti okamžitě do auta a nikdy mě nepustili z očí. Bylo to v Káhiře v hotelovém klubu pro bohaté lidi. Jejich reakce byla dost zvláštní a z jejich pohledů šel prvních dvacet minut strach, oni prostě mají takové oči. Snažila jsem hrát hudbu, kde bych vyloučila nějaký nevhodný text. Zřejmě čekali, co ze mě vyleze, nicméně po půl hodině začali tančit a přijali mě. Hrozně jsem si oddychla, někdy je to docela mazec.



Mluvili jsme o škatulkování a hudbě. Přiznám se, že jsem tě dlouho neslyšel ani neviděl a proto naprosto nemám přehled. Co tedy hraješ po klubech a párty nyní? Je to ještě trance?

Už je to dlouho, co jsem přestala škatulkovat, protože je těžké říct, co je co přesně za styl.
Jako všechno i muzika se neustále vyvíjí a ubírá se každou chvíli jiným směrem. Dříve to bylo jasně dané, ale dnes už je v tom takový zmatek, že nikdo pořádně neví, kam a co zařadit. Proto je zcela nemožné se držet jen jednoho stylu, pokud nechceš přešlapovat stále na jednom místě. Už dlouho nehraju čistý trance, hraju to, co mě oslovuje, co se mi líbí a to o čem jsem přesvědčená, že bude dobré pro lidi. Ale pravda, ten tranceový základ tam stále je, ve spojení groove a melodie. Při tomto spojení zažívají lidé euforii a vznikne tak super atmosféra. Já pak s nimi mohu komunikovat skrze muziku, a to je pro mě jedna z nejdůležitějších věcí na akci - pobavit se s lidmi skrze hudbu. Dále pak musím mít své sety obohaceny i o jiné styly a zajímavé zvuky, které tomu dodávají pestrost a barevnost.

Hodně často se ptám na způsob nakupování desek. Jak to děláš ty a co si myslíš o nástupu CDJ playerů a pomalém úpadku klasických garmofonů?

Desky nakupuju hlavně na netu. Mám své ozkoušené weby, které mi nejvíce vyhovují. Nejlépe se mi nakupuje v noci, když všechno spí a já se při poslouchání dívám třeba z okna ven a zapojím svojí představivost, to je pohoda... Do obchodu někdy zajdu taky, ale tam mají v noci převážně zavřeno :) Některé skladby mám i na CD, ale stále jich nemám tolik co vinylů. Vím, že se o úpadku gramofonů a vinylů stále mluví, ale mně to tak vyhovuje a řešit to začnu, až ten úpadek podle mě skutečně nastane...

Tak jo, úplné finále. Jaký máš denní rytmus a jak vypadá klasický víkend úspěšné DJky?

Docela rozhozený, ale když je to v rámci možností, tak hned v neděli se snažím dostat z víkendového rytmu do toho týdenního. Je to pro tělo docela záhul, ale já musím v týdnu fungovat jako v každé jiné práci, protože kolik práce udělám v týdnu, tolik sklidím o víkendu.

Fajn. Nějaký vzkaz čtenářům, kteří s námi těch patnáct minut stráví?

Děkuju, že mi dali tu možnost a vydrželi až do konce. A samozřejmě díky i tobě Juki, protože bez tebe by to naše veledílo ani nevzniklo, mějte se rádi :)