Majitelé klubu Friends: "Chodí k nám bankéři i operní pěvci"

Vaše aktivity se v nedávné době spojily díky několika společným jmenovatelům, těmi hlavními jsou například pražská mladá gay scéna a klub Friends, který společně nově provozujete. Budu rád, když to budou dvě základní témata našeho rozhovoru, nicméně povídání bych začal trochu systematičtěji. Můžete se našim čtenářům představit?

M: Jmenuji se Martin May a během krátké doby mi bude čtyřicet jedna let. Celý život jsem se věnoval úplně něčemu jinému, než je gay scéna, totiž managementu, počítačům a bankovnictví. Začínal jsem de facto se svojí malou počítačovou firmou, protože to bylo v době, kdy schopnost smontovat computer vydělávala hodně peněz. Později jsem  pracoval pro finanční firmy jako Multiservis, GE, Patria Finance a podobně. Celé se to točilo kolem peněz. Posledních sedm let od roku 2000 se věnuji podniku, který vytváří software pro banky, takže jsem se vlastně vrátil zpět k výpočetní technice. Kruh se tak určitým způsobem uzavřel.

H: Moje jméno je Honza Valder a v červenci mi bude dvacet osm let. Jestli mám shrnout svoji minulost, tak vždycky jsem byl tak trochu cestovatel. Narodil jsem se v Ostravě, každopádně  školu vystudoval v Českých Budějovicích a později v Ohiu ve Spojených státech. Po návratu jsem se pokusil studovat jedinou universitu, na kterou mě přijali. Tou byla ČVUT. To nevyšlo a já jsem nastoupil jako grafik do jedné softwarové firmy, kde jsem potkal tady Martina. Postupem času jsem ještě pracoval v Německu. Po návratu do Prahy jsem hledal zaměstnání a uchytil se  v anglické firmě, kterou vedli dva gayové. Jako koníček si koupili malý klubík. Jmenoval se Friends.

Vrátil bych se ještě k tomu tvému cestování, Honzo. To mi přijde docela zajímavé. Jak k takovým přesunům vlastně došlo?

H: Já jsem to tak nechtěl. Do Budějic jsme se přestěhovali z čistě pragmatických důvodů, protože moji rodiče tam získali dobrou práci. Můj otec je architekt a maminka vysokoškolská pedagožka. Během studia mi bylo řečeno, že pojedu na roční výměnný pobyt do Ameriky a ač jsem urputně bojoval proti, nakonec jsem přeci jen musel odletět.

Martine, ty jsi o jednu generaci starší než Honza, můžeš prosím stručně zavzpomínat, jak se ti jako buzně v té době žilo?

M: No, kluka jsem měl zhruba od těch jedenadvaceti, takže docela průměrně. Aktivně jsem po klubech nebo podobných místech moc nepobíhal. Tehdy to bylo všechno trošku jinak, moc možností se seznámit neexistovalo a já to ani nepotřeboval. Ale vzpomínám si, že tu pár divokých míst bylo, třeba pod café Louvre na Národní třídě. Fungovalo i pár kabaretů, klub Aqua a tak. Jediný podnik, který se z nich v Praze udržel je asi klub Stella v Lužické ulici na Vinohradech.

Honzo, jak to tu vypadalo s buzní klubovou scénou v jejích počátcích? Kam chodívali nejvíce lidé v tvém věku?

H: Já osobně si  nejvíce pamatuji na klub Angel, který byl blízko Anděla, nenápadně schovaný v romské čtvrti. Tam to byl opravdu mazec! Nejdivočejší večírky v narvaném klubu, kam už se nikdo nevešel. Myslím, že hodně lidí na to docela rádo vzpomíná. Chodíval jsem ještě občas do už zmíněné Stelly, což je malá hospůdka s gaučíky, no a pochopitelně do starého Friends. Teď mě ještě napadlo místo mého prvního rande, nesmrtelná Kafírna U Českého pána.

M: Já jsem jsem se kamarádil s trasvestity hodně, takže jsem navštěvoval kabarety a travesti-show.

H: Vidíš, to ani nevím! Já jsem travesti nikdy nevyhledával, nemám pocit, že takovéhle věci mají moc společného s gay zábavou. Normální kluby jsou ok.

Mohl bys popsat jaká je situace s kluby na gay scéně v současnosti? Myslím, že Češi dospěli do stádia, kdy se celá gay a lesbická scéna začne svým způsobem štěpit a pomalu profilovat…

H: To máš pravdu. Situace je mnohem lepší než kdykoliv před tím, ale stále ne tak růžová, jak se může zdát. Opravdových gay klubů tady, když nepočítáme diskotéku Valentino a Termix, moc není. Gay kultura tu vlastně poměrně dlouho dobu stagnuje a vyprofilované kluby ani party tu zatím, až na výjimky, prostě nejsou. To se ale každým rokem mění k lepšímu, nedostatek invence se pomalu vytrácí a tak tu šlapou super kalby typu Lollypop v Radosti FX. Tam chodí určitá skupina lidí, které jinde na buzních diskotékách nepotkáte. Kromě klubu Friends ovšem.

Teď mě napadlo, kolik je podle vašeho laického odhadu v Praze homosexuálně orientovaných lidí? Sto, sto padesát tisíc? 

H: Já myslím, že k té stovce by to mohlo být. Ale i s lesbičkama. Navíc je tu hrozně početná část populace, která se ještě bohužel stále bojí projevit a i pokud má za sebou coming-out, tak stejně do gay klubů nechodí.

M: Hehe, na druhou stranu si, ale musíte uvědomit, že je tu spousta heteráků, kteří prostě spí s klukama!

OK. Rád bych si teď chvíli povídal o staro-novém klubu Friends. Před pár lety došlo k jeho přesunu do Bartolomějské ulice, do prostoru bývalého Konviktu. Učinili tak tehdejší majitelé kvůli větší kapacitě?

H: Kdepak. Původní prostor klubu Friends byl několikanásobně menší než je ten současný. K přesunu došlo po roce 2002, kdy se Prahou prohnaly ničivé povodně. Ten klubík byl poměrně blízko vody, takže to skončilo tak, že voda sahala až ke vchodu. Tehdejší majitelé chtěli místo zrekonstruovat, ale lidé, kterým dům patřil, už měli jiné plány. Začali tedy hledat jiný prostor a vlastně o pár ulic vedle našli tohle krásné místo. Bohužel tím, že bylo dlouho zavřeno, přišli o drtivou většinu svých pravidelných zákazníků a vzhledem k velikosti tohoto místa se zdá, že ani nevzali v potaz jeho kapacitu. Klukům se prostě přestalo dařit.
 
A začali situaci nějakým způsobem řešit. Pamatuji si, že sháněli kupce či subjekt, který by se o klub postaral a je tak zbavil neúnosného břemene.  Honzo, jak tě poprvé napadlo, že do jeho provozu pustíš sám?

H: Přesně ten den, kdy se mi bývalí majitelé Francis a Emmanuel svěřili, že bar chtějí prodat. Okamžitě jsem věděl, že jsem přesně ten správný člověk na to pokračovat a klub dál rozvíjet.

Dovolit si v tvém tehdejším věku provozovat taneční klub není vůbec jednoduchá záležitost. Měl jsi s tím už z minulosti nějaké zkušenosti? Kdy jsi vlastně začal s klubovou kulturou jako takovou?

H: Vlastně až ve Friends, před tím jsem dělal grafika a žil poměrně usedlým typem života... Měl jsem jen nějakou představu o prostoru, ve kterém bych se osobně dobře cítil a začal jsem do této podoby Friends přetvářet.

Jsme tedy v období, kdy jsi od svých kamarádů koupil čerstvě přesunutý klub Friends. Prostor doznal mnoha viditelných změn, každopádně, můžeš nám popsat jak to tu vypadalo na začátku? Pamatuji si například, že DJský pult byl úplně někde jinde.

H: Tak to byly opravdu veliké rošády. Když jsem klub přebíral, nechodilo do něj moc lidí, tak jsem prostor zmenšil, aby byl klub útulnější, hodně jsme používali zavěšené dekorace, ať už obrovské papírové koule (odtud rčení jediný klub v Praze, který má koule), staré gramodesky a jiné. Nyní nás naopak trápí kapacitní problémy, takže jsme prostor vyčistili od rušivých
elementů, odstranili umělé stěny a i nadále pokračujeme v úpravách tak, aby se u nás hosté cítili příjemně a aby se jich k nám vešlo více.

Jaká klientela sem tedy v současnosti chodí?

H: Všichni. Gayové, lesby, heterosexuálové, půl napůl turisti a Češi, lidé od filmu, divadla, muziky, DJové, operní pěvci, podnikatelé, bankéři.

Okej, než se posuneme dál, zajímá mě Martine, proč jsi se rozhodl stát se společníkem v klubu Friends? Docela by mě zajímala tvoje koncepce a představa, jakým směrem by se tohle místo mělo dál ubírat…

M: Tak tohle rozhodnutí bylo hodně spontání. Bylo mi 40 let, loni umřeli oba dva mí rodiče, ve firmě, kde jsem pracoval, jsem si vyzkoušel už úplně všechno a rozhodoval se kudy dál. Tak jsem si řekl, že je na čase zkusit něco na vlastní pěst a s vlastními penězi. Přidat se k Honzovi mi přišlo naprosto přirozené, znám ho léta a nepotkal jsem za tu dobu hodnějšího člověka než on. To ale není pro majitele klubu optimální vlastnost, takže jsme si to rozdělili. Honza dělá program, výzdobu, to aby klub byl jaký mý být... zkrátka dává tomu duši, to bych nikdy nedokázal. No a já dělám tu nudu, účetnictví, úřady, jednání s partnery a tak. Jsem na to zvyklý a proti velké firmě je to tu pořád ještě zábava. Ale proto na tu koncepci úplně neodpovím, to je Honzova role, a on k tomu jistě rád něco řekne.

Jestli jsem si správně prostudoval vaší dramaturgii, produkujete poměrně dost zajímavých nocí. Jedna z nich je i MAGION. Můžeš mi k ní něco říct, Honzo?

H: Velmi vypečený večírek! Jsem velký fanda J.A.R. a když Michael Viktořík
souhlasil s pravidelným hraním ve Friends, byl jsem opravdu nadšený. Je to
takový měsíční koncert úžasné kombinace diska, funky, živého rapování od
jednoho z nejpovolanějších u nás. A to ani nemluvím o DJ Migovi, klukovi, který k tomu mixuje muziku na kotoučových magnetofonech!

Co dalšího Friends nabízí? Já tu posledně byl například na večírku, kde se zpívá karaoke. Seznámil jsem se tady dokonce s jednou českou superstar!

H: Nebudu říkat proč, ale karaoke mám od určitě doby zakázáno. Ale slyšel jsem, že tam chodí!

Okej. Kolem klubu se motá poměrně zajímavá komunita gayů. Vlastně se tu vytvořil jakýsi zajímavý tandem s přilehlou kavárnou Érra, která sídlí ob ulici. Zmíníte prosím, kdo se na provozu klubu - ať už přímo či nepřímo - podílí? Je tu přece celé spektrum uznávaných umělců!

M: Během těch dvou a půl roku, co Honza podnik má, se určitě podílela spousta lidí, bude tedy těžké odpovědět tak, abychom na nikoho nezapomněli. Já bych určitě našeho skvělého kamaráda Josefa Čechotu, který vymyslel a vymýšlí spoustu úžasných dekorací a vizuální styl podniku. Zasloužila se také spousta DJů, bez DJ Henrietty a DJ Viléma si náš podnik prostě nedovedu představit.

H: Eventuálně si přijďte zkopírovat můj telefonní seznam.

Pojďme pomalu do finále. Jak se bude život komunity vyvíjet v budoucnosti? Máte nějakou působivou prognózu?

H: Rád bych stránku sexuality oddělil od stránky zábavy, když to řeknu hodně šroubovaně. Gay klub je super, ale jde mi hlavně o zábavu, a myslím, že není důležité, kdo všechno se jí účastní.

Co váš životní styl? Jak se kromě klubu Friends realizujete? Zbývá na něco vůbec čas?

M: Kromě klubu Friends? No to už zbude čas jenom na spaní. Ale opravdu, starat se o klub je hodně práce. V tom zbylém čase se rád procházím po Praze, poslouchám dobrou muziku, hlavně jazz, čtu knížky... Třeba Haruki Murakami je naprosto geniální japonský autor. No a hlavně sbírám Mangu a Anime. To jsou takové ty japonské kreslenky, ale ne jenom porno s kytkama a Pokenom. Zkusete si třeba na google najít "Gravitation Yuki Eiri" a uvidíte, že Japonci dovedou udělat moc pěkné a romantické gay příběhy.
 
H: Vaření a foodblogy, můj přísný manžel Zdeněk, úžasný "syn" Richard, pětikilový (i s obojkem) kříženec. Kamarádi, které z podstaty mé práce potkávám vlastně každý den. A v zimě určitě snowboard!

Tak fajn. Máte nějaký vzkaz čtenářům nebo životní krédo, které by mělo zaznít?

M: No třeba "s poctivostí nejdál dojdeš?" Ale to jsi asi nemyslel, co? Já nevím, vzkaz čtenářům je, aby se určitě do Friends přišli podívat. A životní krédo? Asi "ničeho nelitovat," za všechno, co prožijeme, si totiž valnou měrou můžeme sami.

H: Jejda! Buzny sobě, ne? (smích)