Pavel Bidlo: "Jídlo je v Miami úžasné a noční život horký a vlhký!"

Na úvod rozhovoru si odpustím časté a fádní otázky typu: "jak se máš, co je u tebe nového a jak jsi se na dnešek vyspal" a přejdu rovnou k věcem, které mě a doufám i čtenáře budou zajímat... Jsi zástupcem první generace DJs u nás a tak máš možnost porovnat současnou domácí i zahraniční scénu s dobami dávno minulými. I když jsem poměrně mladý ročník, měl jsem tu čest chytit alespoň poslední záchvěvy "starých" dobrých časů, když jsem ve čtrnácti několikrát navštívil pražskou Roxy, kde mejdany doprovázely různé show a performance, které parties obohacovaly a vůbec celková atmosféra byla jiná....

Je pravdou, že to byly jiné časy a byl to opravdu zážitek... Například, když produkoval večírky Jarda Krampol, jejich součástí byly i různé performance a šílenosti od Curtise Jonese a dodávalo to mejdanu opravdu šťávu. Určitě si vzpomínáš na to, jak jsme se při našem posledním setkání bavili o tom, že když vyjedeš někam ven, tak jsou tamní lidi více srdečnější a otevřenější takovým věcem. To mi tady chybí a přijde mi, že tady jsou z toho všeho všichni lehce otrávení.

Pavel Bidlo + Subgate

To mi tady nechybí jen v rámci parties, ale vůbec i v běžném životě.

To asi občas chybí nám všem...

Ty jsi se dostal k DJingu vlastně kdy a jak?

To bylo někdy kolem roku 1992, 1993. Já byl na vojně, ležel jsem ve špitále a v té době se poslouchalo Radio 1, které slaví letos už 20 let. Můj brácha byl u samého počátku té vysílačky pod Stalinem a možná jsi i viděl v televizi to, jak je zatkli policajti. Nicméně já přišel z vojny a nastoupil jsem tam. Řekl jsem: "Kluci, já vám tady budu uklízet, utírat prach a starat se o techniku." Tenkrát jsem měl hodně rád rap a ten byl poměrně čerstvý, nový a nikdo ho tady nehrál. Tak jsem řekl klukům, ať mi dají jednu vysílací hodinu a já jim budu pouštět nějakou americkou muziku. Tak se i stalo. Pouštěl jsem třeba Bruce Springsteena, Prince nebo Guns´n´Roses a k tomu hip-hop. To mi na pár let říkali MC Bidlo. :) Pak začaly mejdany v Bunkru, kde mě oslovili, abych udělal nějaký večer a tak jsem pozval dvě kapely a přišlo 800 lidí, což bylo super. Tam byla síla v tom Radiu 1, protože jsi něco řekl a vlastně tehdy nikde nic moc nebylo a nic extra se nedělo, takže všichni vyrazili do Bunkru. (smích) Zanedlouho jsem udělal druhý koncert a dalších 800 lidí. Bylo to hrozně jednoduché. No a pak tam začala chodit partička, která si říkala Tomami - to byl Loutka, Martin Bláha, který vlastnil Mama klub a Tomáš Doležal. Oni mi jednou řekli, ať někdy dorazím mezi ně a tak jsem jednoho dne vyrazil do Slováče. Dorazil jsem společně s Josefem Sedloněm, tam mraky lidí, výborná atmosféra a ve finále jsme skončili o dva dny později. Ale tam to bylo fakt výborný... My jsme tam pak hráli s lidma kolem Radia 1 a tam už se to začalo hodně kombinovat s tím housem. Neskutečně se rozjel Manchester a taky hip-hop hodně šlapal. No a pak někdo přivezl desky, Loutka odjel do Holandska, vrátil se s Rhodecem a začali jsme trénovat v Bunkru a hrát, kde se dalo. Mně to přišlo, že tenkrát chodili na naše mejdany lidi, kteří chtěli prchnout od takových typů, kteří chodí dneska do zmiňované Meccy. I my jsme od nich chtěli prchnout a vytvořili jsme si svůj vlastní svět s něčím novým. Samozřejmě to bylo i trochu spojené s tou chemií (smích). Později se tam začali tihle "blbečkové" a lidi z diskoték cpát a pak už se to začalo tak nějak míchat. Ale na tom začátku to bylo takové více spirituální. Nesmíme zapomenout na Misch Masch, to bylo taky velké šílenství...

Co Roxy?

Tam jsem poprvé přišel po nějakém mejdanu v Bunkru. V celém prostoru bylo jedno světlo a stroboskop a bylo nás tam asi šedesát. V té době to byla úplná díra a vůbec to nebylo ani otevřené. Linhartova nadace to teprve dostala a v rámci toho někdo vzal klíče a šlo se na mejdan.

Kdo to tam po produkční stránce vůbec vedl?

Lenka Senová je pamětnice a na ty další si nevzpomenu. Později tam byla parta okolo Davida Clarka. V Roxy dělal taky Derek, který pracoval pro Davida Clarka a později založil Beeswax...

Derekovo působení na naší scéně ji taky posunulo někam úplně jinam a hodně jejímu vývoji pomohl...

No hrozně. Tím, že byl ve stresu a pořád prudil (smích), dokázal opravdu hodně. Pamatuji si, jak dovezl do Meccy Deep Dish. Nejkrásnější mejdan v Mecce pod hlavičkou Beeswax byl pro mne Pete Heller... Úžasná parta lidí, fakt miláčkové a mně se hrálo opravdu velmi dobře. Je pravdou, že tenkrát se dalo sehnat od cigár a chlastů poměrně dost peněz. Teď si hodně vybírají a musíš přijít s dobrým konceptem.

Z vlastní zkušenosti vím, že to není jednoduché...

No, teď se ty prachy vráží více do adrenalinovejch sportů a do sportu vůbec. Vlastně ani nevim...

Co ty a Roxydust?

Já byl vždy samostatně operující jednotka. Roxydust byl Jarda Krampol, Michal Loutka, mnoho dalších umělců a společně sem vozili tu holandskou partičku, jako je Marcello nebo Dimitry a ty mejdany byly svým způsobem hodně divoké.

Volně bych se přesunul k Waxu a Beeswaxu, který také hodně ovlivnil naší scénu.

Wax a Beeswax je v podstatě to samé s tím, že Beeswax vznikl později. Derek si společně se svojí ženou, která pracovala v televizi Nova, založil bookingovou agenturu a tak nás nabrali, slíbili nám zajímavé peníze a začali shánět další na mejdany. Jezdili jsme spolu do Miami na WMC a on mi vlastně pomohl k tomu dealu s Yoshitoshi. Derek postupem času získával spoustu zkušeností a ve finále měl tolik peněz, že sem mohl vozit hvězdy, které nikdo jiný nikdy nepřivezl.

Mám v živé paměti fialovou a černou desku se včelkou. Jak to bylo, co se produkce na tomto labelu, týče?

Chris Sadler měl s Honzou Čechtickým jednu stranu a já se Stephunkem T druhou...

Zmínil jsi WMC v Miami. Kolikrát jsi tam byl a jak to tam probíhá?

Já byl na WMC dohromady čtyřikrát a tuším, že jsem tam poprvé zavítal v roce 1997. Poslouchá a hledá se tam nová muzika, zkoumají nové technologie. Lidé tančí, odpočívají a nebo běhají po schůzkách. Jídlo je v Miami úžasné a noční život horký a vlhký.

Tam jsi se i potkal s Deep Dish a proběhl deal s Yoshitoshi, pokud se nepletu...

Já jsem svou desku rozdával, kudy jsem chodil. Pamatuji si, že to byl večer, kdy Deep Dish hráli v jednom klubu asi pro 3 tisíce lidí. Já mám kamaráda z Dubaje, který se jmenuje Pierre Ravan. Ten občas jezdí do Čech, má rád mejdany a v minulosti mě vzal na Ibizu, dotáhl mě do Pachy a všechno kolem zařídil. Nebýt tohoto týpka, který je Peršan stejně jako Deep Dish a jak známo, tyto národnosti mají poměrně velké charisma, tak by k tomu zřejmě asi ani nedošlo. Pierre mě s nimi seznámil a posléze jsem se sčuchnul i s jejich manažerem.

Jak se podle tebe WMC změnila?

Podle mě se některé věci určitě změnily, ale koncept zůstal stejný. Je to ale pořád fajn. Všichni jsou po zimě zelení a tak se jedou opálit, užít si večírků a samozřejmě za businessem. Já jsem tam hrál s Deep Dish na Yoshitoshi párty v klubu Space, kde hrál i Danny Tenaglia celý večer sám a to byly párty, na které se jen tak nezapomíná. V rámci svého vystoupení používal například světelnou tabuli a psal lidem vzkazy, jako: "miláčkové nebo miluji vás!". A nebo nechal zhasnout světla a komunikoval s publikem prostřednictvím bodovky, kterou na tančící lidi svítil. On dokáže mejdan fakt rozjet. Začne starým zvukem od disca přes starý house a publikum dovede až do současnosti. Mimochodem právě Tenaglia objevil Deep Dish. Teď byl v Miami Michal Burian a měl tam hrát dokonce i s orchestrem. Ten by ti o tom mohl popovídat...

Michael Burian to taky posunul hodně dopředu a je na úplně jiném levelu než většina domácích DJs...

Michal byl vlastně druhá generace DJs... Vypadal jako Armand van Helden a každý si ho hned zapamatoval. Maká jak šroub a je to znát!

Když jsme u toho, přijde mi, že ta starší generace se už v dnešní době nechce nějak moc realizovat oproti zahraničním DJs stejného věku, kteří pořád něco dělají a snaží se něco tvořit...

Je fakt, že naše stará garda se nikdy moc nikam netlačila.

Po tvém působení v českých luzích a hájích jsi vlastně odjel do Ameriky. Kdy jsi odcestoval a jak to tam probíhalo?

Přesun byl kolem roku 2000 a byl ze soukromých důvodů. Postupně jsem si zvykal na tamní móresy a zkoušel proniknout mezi americkou smetánku. Měl jsem i takové naivní nápady, že když jsem to roztočil tady, tak to roztočím i tam a je fakt, že jsem si zahrál v dobrých a velkých klubech. Vystoupil jsem třeba na večeru Cafe Con Leche. To byl nedělní večírek, kde jsem potkal třeba Davida Moralese, Frankieho Knucklese, kteří jsou z té gay komunity a jsou to sympaťáci. Tam probíhaly gay-portorikánské večery a věř, že to bylo fakt velké. Hrál se našláplý tribal ve stylu Dannyho Tenaglii. Čtyřikrát jsem tam hrál, z toho dvakrát to bylo opravdu nezapomenutelné a rozhodně to považuji za svůj velký úspěch. Měl jsem radost, že se to povedlo.

Za velkou louží si "jenom" hrál a komponoval, nebo jsi se věnoval i jinému businessu?

Ze začátku, když jsem bydlel v New Yorku, tak jsem jenom hrál. Moje rodina ale bydlela v Pensylvanii, což je dvě hodiny od New Yorku. Manželka dělala stylistku, takže z toho byly dobré peníze. Když jsem nehrál, tak jsem jí se vším pomáhal. Ono je to poměrně náročné... Musíš sehnat spoustu krámů, což je šílenství. Mezi tím jsem ale hrával a měl jsem rezidenturu v jednom baru, který se jmenoval Industry. Moje kamarádka přišla do Industry s tím, že chce oslavit narozeniny právě tam a že má vlastního DJe. Majitel klubu se ptal koho a ona řekla mé jméno. On okamžitě odpověděl, že mě zná a že se mnou před časem hulil v Roxy (smích). Alex byl týpek z partičky okolo Dereka a Davida Clarka a dělal kuchaře na Kampě. Tak jsme se takhle po čase shledali (smích). On vydělal prachy, otevřel si tenhle klub a nechal mě tam hrát každý pátek. Byl to takový lounge ve stylu Café Del Mar. Nicméně po třech letech to zavřel a udělal si takový luxusní podnik na pláži s klubem a bungalovy, kde sis mohl dělat, co jsi chtěl a v tu dobu už byla moje žena těhotná a mě nebavilo jezdit někam, kde ty prachy stejně utratím. Chtěli jsme spolu dát spíš dohromady obchod, aby to nějak šlapalo. Industry byla vlastně moje poslední štace. Ještě před tím, než jsem se začal plně věnovat krámu, zahrál jsem si i na Hawai, kde to bylo prima, v San Francisku a v Kanadě, kde je to úžasné...

Čím přesněji se ten váš obchod zabýval?

Zabývali jsme se fashion a vším okolo toho. Ono zařídit obchod včetně všech povolení je taky poměrně dost starostí. Do toho jsme museli pořád nakupovat nové věci a celkově se starat o jeho chod, což není zrovna pohoda jazz.

Ty jsi se vlastně vrátil na Silvestra zpátky. Jaké bylo přivítání lidí a jak to tady na tebe působilo?

Já jsem se zařekl, že do konce března o tom nebudu mluvit a budu tak nějak chodit po Praze, bavit se s lidmi a čerpat. Nechci, aby to působilo tak, že navrátivší se syn přijel z Ameriky a bude tady rozdávat moudra. Přijedeš po dlouhé době, jsi tady 14 dní, myslíš si, že to je růžové, ale po několika měsících jsi v tom normálním životě a je to taky o něčem jiném.

Mám spíš na mysli scénu...

U některých lidí mi chybí originalita...

Je faktem, že se občas setkám s lidmi, kteří sice hrají, ale nemají ten vztah k tý muzice a spíš je zajímá, jak se co nejrychleji dostat na ty nejlepší mejdany a už nevidí to, co za úspěchem jejich DJ kolegů stojí. Že to není jenom o hraní, ale o dalších dílčích činnostech, které tě posouvají dál a to jak hudebně, tak i v kariéře...

Osobně dělím umělce na dvě skupiny. Umělci, kteří žerou sami sebe a umělci, kteří žerou to umění. Já preferuji posun.

Závěrem rozhovoru bych ti chtěl poděkovat za super povídání, které bylo pro mě, a doufám, že i pro čtenáře, velkým přínosem. Je ještě něco, co by jsi chtěl lidem prostřednictvím tohoto rozhovoru sdělit?

Come together!

Ptal se Subgate v dubnu 2011.

Nažhavte se na další mejdany s Pavlem Bidlem s jeho historicky prvním setem, který byl nahrán na kazetu!

DJ BIDLO African Dreams tape ...prvni kazeta mix by pavel bidlo