Eskmo: "Radši pohodlné tričko než drumandbass"

 

Tak prý jsi před pár dny začal číst Dunu od Franka Herberta. Mám tu knihu hodně ráda. Co na ní říkáš?

Je úžasná. Konečně jsem se k tomu dostal. Samozřejmě jsem nejdřív viděl film, když jsem byl malý. Tak jsem si vždycky říkal, že si to jednou musím přečíst. Možná škoda, že kniha přišla až po filmu. Vždy je fajn, moct si představovat věci sám.

Tedy kdo to četl, tak ví, že se tam píše o látce zvané melanž, která ničí nemoci, prodlužuje život a tak dál. Což takhle vyměnit ji za hudbu?

Na to musím říct samozřejmě ano. Kolikrát je hudba to jediné, co mě dokáže nabít.

 

 

Ty jsi vůbec asi fanoušek scifi. Jinde ses hlásil k Hyperionu od Dana Simmonse. Bereš z toho nějakou inspiraci?

Jo, rozhodně jsem velký fanoušek a nejvíc jsem ho četl, když jsem byl ještě malé dítě. Teď na to nemám bohužel tolik času, zvlášť když člověk neustále jezdí po celém světě a někde hraje.

S tím dětstvím se rovnou dotknu záhlaví tvého Twitteru, které hlásá „Snil jsem o tom být dítě z filmu Flight of the Navigator.“ U nás není moc známý…

To jsem vždycky chtěl a vlastně pořád chci. (smích) Je to o malém klukovu, který se najednou ztratí a objeví se o pár let později, aniž by zestárnul, protože je mezitím členem mimozemské lodě. Komu by se nelíbilo řídit partu mimozemšťanů a užívat si dobrodružství.

Ok. Tak k tvým hudebním začátkům. Jsi z Connecticutu, kdes i začal hrát. Proč ses vydal do San Francisca? New York byl tak blízko.

Stěhovat se jen tak do Kalifornie mě samozřejmě nenapadlo, ale jednou jsem tam hrál a to prostředí mě úplně pohltilo. Celá místní klubová scéna. Vždycky jsem se inspiroval svým okolím a tak nějak přirozeně vyplynulo, že tady bude inspirace až až.

Jasně. Mimochodem tvé příjmení zní hodně řecky. Máš tam nějaké kořeny?

Je řecké. Popravdě jsem taková směs všeho možného. Kus Ira, kus Francouze. Bude tam i něco s Asie.

Některé propagační materiály hovoří o tom, že jsi na nějaký čas opustil Ameriku kvůli 11. září a odstěhoval se do Londýna.

Tak horké to zas nebylo. (smích) Ale byl jsem tím rozhodně ovlivněn. Člověk je občas v šoku, co všechno se může stát. Myslím, že má hudba pak byla více temná.

 

 

Už jsem se chtěla ptát, jestli podléháš konspiračním teoriím. Pociťovals rozdíl v americkém a evropském publiku a hudební scéně vůbec?

Ano, obě scény se liší opravdu hodně. Ta britská je hodně elektronická. Všechno se točí okolo tanečního parketu. Kdežto v Americe se to hýbe. Jeden trend střídá druhý. V Británii se na tebe elektronika valí ze všech koutů, z rádia i televize. Je opravdu těžké překlenout ty první okamžiky, kdy jsi nový a musíš svoji hudbu protlačit mezi ostatní.

Tys s tím začal někdy v roce 1999. Umělecké jméno sis vypůjčil z názvu alba Eskimo sanfranciské kapely The Residents. Jejich hudba je pro mě tak trochu strašidelná…

Já je miluju. Dlouho jsem to album poslouchal a v mysli se mi přitom formovaly představy vlastní hudby.

Ještě někdo tě inspiroval?

Můj hrdina je Tom Waits. Jinak když jsem byl mladší, tak to byly samozřejmě staré věci od Prodigy, hlavně na albu Experience. Později přibyli například Boards of Canada nebo Aphex Twin. Z jiného soudku třeba kapela Primus… (pauza) Peter Gabriel!

Tedy Primus a Gabriel mi k sobě moc nepasují.

Jasně. Člověk pořád nemůže poslouchat to samé. Baví mě hlavně jeho staré věci a něco, co udělal ještě s Genesis.

 

 

Zvláštní hudební prameny na člověka, co dělá hudbu tvého ražení.

Já strašně nerad škatulkuji. I proto teď dělám hudbu takovou, jaká ze mě prostě jde. Ono je strašně lehké zaseknout se ve svém žánru, ať už je to hudba taneční nebo třeba indie rock.

To máš asi pravdu. Když se zas vrátím k elektronice, udělal jsi pár remixů, jedním z nich byl například skladba Knock You Down od Spora. Následně jsem tě na nějakých videích viděla poskakovat v tričku s nápisem Lifted. (Spor je majitelem drumandbassového labelu Lifted – pozn. autora) Ty nějak tíhneš k tomuhle tvrdšímu dnb zvuku?

Jo, před dlouhými lety jsem byl fanoušek. Poslouchal jsem drumandbass, nějaké techno, gabber… Ale tohle vzniklo tak, že si vážně nerad kupuju nová trička. Neuvěřitelně mě to nudí. Spor mi nějaká dal a tohle bylo tak pěkně měkoučký. Takže dneska preferuji radši pohodlná trička než drumandbass. (smích)

Co tvůj druhý projekt s názvem Welder? Za chvíli tu máme nové album…

Už je hotové, akorát zbývá ještě finální mastering. Musel jsem si udělat takovou další identitu. Dlouhou dobu jsem skládal věci, které byly určené pro širší publikum, melodičtější downtempo… Pak jsem si uvědomil, že mám hodně dalšího materiálu, který nikdy nikdo kromě nejbližších přátel neslyšel a že tak nějak nezapadá do mé normální produkce. Tak jsem vytvořil Welder a musím přiznat, že když hraji, nosím vždy masku, abych to dotáhl do konce a lidé si nedávali Eskmo a Welder tak moc dohromady. Nové album bude více organické, hraju živě, používám piano. Už to není tak zacílené na basovou linku. Je to prostě jemnější.

Ty ale nejsi hudebně vzdělán, že?

Ne, to nejsem. Ale na střední jsem hrál na basovou kytaru, zvládám něco na bubny a i to piano.

 

 

Prošel jsi takovými labely jako Warp či Planet Mu. Teď jsi u legendárních Ninja Tune, kam spadá i tvůj parťák v projektu Eskamon, neméně legendární Amon Tobin. Jaké to je s ním spolupracovat?

Udělal toho pro mě hodně dobrého. Byl mojí velikou inspirací dlouhé roky, takže to byla samozřejmě i dost velká pocta. Před pár lety jsme na sebe narazili na nějaké party v Kalifornii. Od té doby jsme byli v kontaktu, začali se stýkat a spolupráce tak vyplynula zcela přirozeně. Myslíme dost podobně, takže když jsme ve studiu, je to čisté souznění.

Od hudby k vizuální stránce… Slyšela jsem, že pěkně kreslíš.

Nevím, jestli vážně pěkně. (smích) Ale ano, před hudbou jsem se hodně věnoval kresbě a malování. Pak mě ale hudba pohltila. Byl to nějaký přirozený vývoj. Teď jsem zas pocítil, že bych rád něco vytvářel rukama, tak mám rozdělané nějaké dřevěné sochy.

To zní dost dobře. Jak dlouho se tomu věnuješ?

Se socháním jsem začal už před střední školou. Ale není to nic, čím bych se chtěl chlubit. Je to spíš taková terapie, když si člověk potřebuje odpočinout od starostí běžného života.

Má člověk možnost něco z tvých věcí někde shlédnout třeba v nějakém portfoliu či galerii?

Ne, ne. Zatím toho nemám dost, a jak jsem řekl, je to spíš relax, než nějaká hodnotná práce, se kterou bych se chtěl moc ukazovat.

A obaly tvých alb dělal kdo?

Něco bylo mé, ale něco dělali například moji známí. Eskmo album navrhl právě kamarád. Ale třeba staré Welder věci, tam bys našla něco ode mě.

Videoklipy máš taky pěkné. We Got More vypadá jak film Inception zkombinovaný s M. C. Escherem v pár minutách.

To je pravda. Celé to má na svědomí britský animátor Cyriak Harris, který to v podstatě celé i režíroval. Použil ulice New Yorku a vytvořil tohle.

Ještě předtím vyšel videoklip ke skladbě Cloudlight…

Celé je to hodně symbolické. Bolestná ztráta stojí oproti životní síle a chuti jít dál. Vždycky mě bavilo takové to nepřímé naznačování. Moc nemám rád, když se ti věci servírují pod nos a ty se nad nimi vůbec nemusíš zamyslet. Je to takové duchovní poselství. Sám mám ten videoklip napojen na mé určité zážitky, ale celkově jsem chtěl, aby si každý našel něco svého, s čím si to spojí. A vůbec to nemusí být smrt, jak se může na první pohled zdát…

Já si právě také myslím. Zvlášť ta krev v jednu chvíli…

Přesně!

Nechám si své dojmy pro sebe a přejdu k úplnému konci. Na co se můžeme v Praze těšit?

Jednak se to pokusím spojit s pěknými vizuály a pak především budu hrát live set. Očekávejte samé původní věci. Snad to bude dobré.

Tak poslední bod. Vzkaz fanouškům.

Soustřeďte se na svoji životní sílu!

Super. Mimochodem jsi teď někde v parku? Celou dobu slyším zpívat ptáky.

Jo, je jich tu asi milion. Zrovna jsem v Los Angeles, je tu fakt krásně, slunce svítí…

Tak běž užívat a já děkuju moc za rozhovor!

 

text: Saiha

foto: archiv