Mike Skinner: "Nechtěl jsem lhát..."

Nevím, jestli je to tím, že nepocházím z Británie, ale od prvního poslechu miluju tvůj přízvuk. Působí to velmi nezvykle. Pomohl ti nějak v začátcích?

Ze začátku jsem si to vůbec neuvědomoval, ale když vyšlo první album, okamžitě to začali všichni zmiňovat jako velikou novotu a inovaci. Právě především ze všech ostatních zemí světa, jelikož, jak jsi řekla, znělo to asi dost nezvykle. Takže určitě tam nějaká výhoda byla.

Taky je ti skvěle rozumět. Nechci ovšem příliš zabřednout do historie, jelikož řečeno už bylo asi dost. Navíc jsi nedávno vydal své psané paměti, které mapují cestu The Streets. Plánovals to dlouho?

Začal jsem je psát v době, kdy první deska, Original Pirate Material, slavila deset let od svého vydání. Momentálně se už zabývám jinými věcmi, což asi víš. V podstatě si ani nedovedu vybavit, kdo s tím první přišel, ale ten čas byl na to jako stvořený. Chtělo to docela dost disciplíny zůstat soustředěný na svoji minulost tak dlouho, protože dát to všechno dohromady zabralo opravdu celý rok. Jo, je to docela zvláštní, protože se normálně nikdy neohlížím zpět. Vždy se snažím soustředit na to, co dělám právě teď. Nikdy předtím jsem tímhle způsobem neuvažoval.

Tedy projekt The Streets skončil. Možná navždy, možná ne. Necítils nějaký smutek?

Ne, rozhodně ne. Spíš vzrušení z nového. Z toho, co mě čeká. (přemýšlí) Víš co, udělal jsem za svůj život strašně moc hloupých věcí, ale vždycky jsem byl příliš tvrdohlavý na to, abych jich litoval. Navíc jsem takový věčný optimista. V tu chvíli jsem i cítil, že teď si můžu konečně dělat, co chci. Třeba ten DJing je pro mě úplně nová věc a je to něco jako prozatímní řešení v mezeře mezi The Streets a The D.O.T., což je další věc, na které dělám. Začíná se to zas hromadit, děláme na videích a čekají nás velké věci. Podepsat smlouvu s vydavatelstvím a podobně. Ale je to skvělé, protože všechno je možné. A stejně tak jsem se cítil, když jsme vydávali Original Pirate Material. Všechno bylo možné...

Zmiňuješ vaše první album, na jehož obalu je nějaký starý panelák. O deset let později máte na desce opět podobný typ domu, ale už vypadá o mnoho lépe a moderněji. Je v tom nějaká symbolika? Cesta od obyčejného kluka až k superstar?

Jo. Nemůžu sice říct, že by to znázorňovalo až tak lepší bydlení, ale... (pauza) Poslední album bylo trochu nejasné. Když jsem dělal čtvrté album Everything is Borrowed, byla hlavní idea vůbec nezmiňovat moderní život. To byl plán a taky jsme ho uskutečnili. Není tam nic o současném životě. Bylo hodně obtížné, držet se toho a stále vyprávět ty příběhy, které lidi osloví. Myslím, že některé fungovaly velmi dobře, některé ne. Důležité je říct, že celé to album mělo být o minulosti. Následující a poslední album Computers and Blues mělo být o budoucnosti, o nějakých anti-utopistických vizích. Z toho také vychází obal, na kterém je studentská kolej vyvedená v brutalismu, který mám docela rád. Takže to má určitě význam v souvislosti s obsahem desky.

Teď je ti přes třicet a nedávno jsi prohlásil, že se cítíš příliš starý na to, abys dál vystupoval s hudbou The Streets, především tedy s obsahem textů…

Ano, to je pro mě velmi důležité. Dříve, když jsem byl mladší, bylo mé spojení s ostatními mladými lidmi opravdu intenzivní. Když jsi v pozici vypravěče, cítíš, kdy se příběh napíše sám a kdy to jde ztuha. Čím jsem starší, tím je pro mě obtížnější napsat dobrý příběh, protože když jsi mladý, drama si tě samo najde. Zvlášť okolo mě to nebylo nic složitého, protože v místě, odkud pocházím, bylo vždycky spousta rvaček a chlastu... To je prostě to, v čem se v mládí pohybuješ. To je to vzrušující a inspirativní. A já prostě nechtěl lhát, proto to muselo skončit. Deset let jsem se nezabýval ničím jiným než The Streets a toužil jsem po tom dělat také něco jiného. Zabývat se třeba i filmem a tak.

Změnilo na tom něco i otcovství?

Absolutně. Dřív jsem si mohl dělat a říkat, co jsem chtěl, ale pak... (přemýšlí) Nevím, jestli to bylo i díky mojí mámě, že jsem se vydal na misi vyprávění příběhů. Její výchovou... Ale když se staneš otcem, musíš být najednou více zodpovědný, a to i za ony příběhy, které šíříš. Musíš najednou dělat veliké kompromisy.

To chápu. Už jsi nakousl projekt The D.O.T., který jste rozjeli s Robem Harveyem z The Music. Jak jste se dali dohromady?

Dělali jsme se spoustou stejných lidí, takže jsme se znali už z dřívějška. The Music se dali dohromady ještě před vznikem The Streets a Rob je ode mě mladší o tři roky, takže začínal někdy, když mu bylo šestnáct a okamžitě se prosadili v Japonsku i Americe. Takže máme spoustu podobných zkušeností, i když si naši hudbu nikdo nedává dohromady. S Robem pocházíme ze stejného místa, a přestože on zpívá a hraje na kytaru a já rapuju, jsme stejní a skvěle nám to funguje dohromady kdekoliv na tour, při rozhovorech a podobně. Je neuvěřitelně talentovaný a perfektně se mi s ním pracuje, takže to je celé skvělé.

Koukala jsem na vaši webovou stránku, kde si vedete takový video deník. Asi si s tím docela vyhrajete…

Jo, natočit jedno video trvá docela dlouho. Zrovna se chystá dubnové. Měli jsme nějaké problémy s kamerou, takže máme zpoždění, ale v pondělí by to mělo být venku. Většinou to zabere tak dva týdny, ale miluju to. V budoucnu se chci více věnovat filmu, takže je to dobrá praxe.

Však jsem slyšela něco o tvém hraní a chystaném thrilleru z nemocničního prostředí…

Ano, ano. To je film, ke kterému jsem napsal scénář. Ale myslím, že před sebou máme ještě velmi dlouhou cestu a že bychom se měli zatím věnovat spíše filmu krátkému. Moc si nedovedu představit, že bych vypustil něco velkého v následujících pěti letech. Prostě proto, že s tím musím být stoprocentně spokojený. Ale hrát budu někdy na konci léta, do kin by to mělo přijít asi příští rok.

Jsi takový všestranný. Svůj blog máš plný obrázků focených tvojí Holgou. Preferuješ analog před digitální technologií?

Znáš člověka, co si říká Actress? Hodně zajímavý techno chlápek z Wolverhamptonu... Nedávno jsem s ním měl dost závažnou debatu, protože hraje z vinylů a já používám MP3. Mimo to máme v Británii takovou televizní show, kterou uvádí Jools Holland, hodně slavný pán... A s ním jsem tam pár týdnů zpět řešil, že jsem nikdy moc neměl rád fyzické desky, ale právě MP3, protože jsou jednoduše pohodlné. Spoustu lidí jsem tím pohoršil. Ale! Moje studio je kompletně analogové, takže všechno, co v hudbě dělám, vzniká skrze analog. Mix, úplně všechno... Ale když jsem hotov, mám prostě rád MP3. Vinyly jsou těžké a drahé.

Ale co zvuk? Zrovna nedávno jsem si pouštěla nějaké svoje oblíbené věci na gramofonu, pak jsem si to samé pustila v počítači a nebylo to ono.

O tom není pochyb. Zní to daleko líp. Vinyl je pro mě symbol luxusu. V dnešní době je ale ten styl poslouchání takový... (pauza) Nevím, jestli třeba používáte Spotify a podobné věci, ale valí se na tebe tuny a tuny nové hudby. Já jsem například dnes ráno poslouchal právě lidi jako Grimes, Actress, Hype Williams a další. Mít na vinylu všechno, co poslouchám, nevešel bych se do bytu.

Tak to je samozřejmost. Zmínil jsi teď pár hudebních jmen, koho máš v současnosti nejradši z hip hopu, potažmo rapu?

Určitě by tu měl být zmíněn Elro, který teď podepsal smlouvu s mým labelem. Jeho tvorba je tomu, co jsem dřív dělal, dost podobná. Mimochodem pochází z Walesu. Je ale strašně těžké vypíchnout jednoho skutečně nejlepšího, ale když bych měl striktně hodnotit kvality, určitě by to byl Benny Banks.

Já čekala ještě zmínku o Ghostpoetovi, byť je tedy trochu někde jinde...

Ghostpoet je skvělý! Možná až trochu moc pro hipstery, ale ne ve špatném slova smyslu. Když bychom se ale bavili o skutečném rapu... Je všemi velmi respektován, ale není to zrovna člověk, který by se měl zabývat něčím takovým. Rap je o tom, kdo je tady nejtvrdší. V Británii to zašlo už docela dost daleko, do ulic. Samé násilí. Takže si pořád stojím za Banksem.

Včera proletěla médii smutná zpráva o smrti Adama Yaucha z Beastie Boys. Dotklo se tě to nějak?

Nikdy jsem neprožíval to, když zemřela nějaká slavná osobnost. Musím přiznat, že jsem příliš netruchlil, ani když zemřela princezna Diana. Neznal jsem ji. Nikdy jsem neznal nikoho slavného, kdo zemřel. Ale tohle bylo naprosto jiné. Několikrát jsem ho v životě potkal a byl jsem tak oddaný fanoušek Beastie Boys, že je to skutečně poprvé, kdy cítím opravdový smutek.

Pro mě je vidět Beastie Boys naživo od včerejška sen, který se nikdy nesplní. Ale abychom neskončili smutně. Máš ty nějaký výjimečný životní zážitek, nebo právě sen, co se uskutečnil?

Až neuvěřitelně hodně. Právě třeba potkat Beastie Boys byl jeden z nich. Poslouchal jsem je snad od svých sedmi let. Pamatuji si, že Ad-Rock tehdy nosil boxera se svým pseudonymem. Tak když jsem je pak po letech poprvé potkal na živo, bylo to strašně zvláštní. První, co mě napadlo, zeptat se, jestli toho boxera pořád má. Na což mi odpověděl, že už mu ho bohužel ukradli. Ale i tak to bylo milé. A zvláštní. Stejně tak obdivuji například Thomase Bangaltera z Daft Punk, Ericka Sermona... Je jich moc.

Paráda. Ještě něco, co mělo zaznít a nezaznělo?

Snad jen aby lidé nepřestali mít rádi hudbu...

Ptala se saiha 5. května 2012.

foto: Tomáš Martinek