Jake Wherry (The Herbaliser): "Je čas udělat zase nějakou pořádnou hudbu k zamyšlení!"

Jak se dnes máš, Jakeu?

Mám se dobře, až na menší únavu. O víkendu jsme hráli v Řecku, v Soluni a v Aténách, a docela mě to zmohlo. Ale jinak v pohodě...

Do Prahy přijedete představit nové album "There Were Seven". Cítím z něj návrat k tvrdšímu a temnějšímu zvuku. Předpokládám, že šlo o záměr. Jaká myšlenka stála za nápadem vrátit se ke kořenům a opustit popovější sound, který jsme slyšeli na vašem posledním albu "Same As It Never Was"?

Vždycky jsme chtěli udělat nahrávku se zpěvačkou a pak jsme narazili na Jessicu. Já a Ollie jsme udělali hudbu a kluci z dechový sekce pro ni napsali texty. Desku jsme natočili a pak jsme najednou cítili, že už se v tomhle směru nemáme kam posunout. Když jsme se ohlíželi za albem "Same As It Never Was", měli jsme pocit, že texty nejsou dost smysluplný a tak jsme si řekli, že je čas udělat zase nějakou pořádnou hudbu k zamyšlení.

Zmínil jsi úžasnou Jessicu Greenfield Darling. Jak jste ji vlastně objevili?

Já měl během posledních osmi let dost osobních problémů. Při autonehodě mi zemřela první žena a tak jsem se sám musel postarat o naše dvě děti. K tomu se přidaly zdravotní problémy, takže jsem se na nějaký čas od kapely trochu odklonil. Na basu mě zastupoval kluk, který hraje i ve spoustě jiných kapel a v jedné z nich zpívala právě Jessica. Pověděl nám o ní, sešli jsme se, měla úžasnej hlas a zbytek už znáš...

Na novém albu máte spousty zajímavých hostů. Podle čeho jste je vybírali a jak vznikala spolupráce?

Začal bych trackem "Lost Boy", jenž vznikl ve spolupráci s Hannah Clive, která je kamarádkou mého mladšího bráchy už nějakých třiadvacet let. Vyrůstali jsme ve stejném městě a ona zpívala už hodně dlouho. Nikdy jsem ji ale moc nevnímal, protože dělala spíš pop a folk. Byla pro mě prostě jen písničkářkou s kytarou. Před pár lety mi brácha pustil její nový demo a tam mě zaujaly jak texty, tak i její hlas, takže mě napadlo, že by bylo fajn vytrhnout ji z jejího prostředí a zasadit ji do našeho temnějšího "Herbaliser soundu". Za rapovou část nám hostoval Ghettosock, který pochází z kanadského Halifaxu, kde asi před pěti nebo šesti lety Ollie hrál a Ghettosock mu dělal support. Ollie byl nadšenej z jeho rapperských schopností a tak si vyměnili kontakty, a když jsme v Anglii představovali desku "Same As It Never Was", tak jsme si ho pozvali. V Kanadě dělá asi čtyři různý rapový projekty. Jedním z nich je Teenburger, kde ho doplňuje Timbuktu a další je Twink Peaks, kde spolupracuje s dalším rapovým producentem Muneshinem. Pak jsme si ale s Olliem uvědomili, že na desce nemáme žádného britského rappera a začali jsme se po někom rozhlížet. Kamarád nám poradil jednoho mladíka, který si říká George The Poet. Je to spíš básník, než rapper. Poslali jsme mu pár beatů, a když pak přišel do studia, mysleli jsme si, že nám jen předvede svoje rýmy, jenomže jakmile jsem zapnul nahrávání, tak začal rapovat.

Takže ve skladbě "Sad State Of Affairs" je nakonec slyšet nejen jeho text, ale i jeho hlas. Jde o poměrně útočnou skladbu proti dnešnímu hudebnímu průmyslu. Fakt si myslíš, že je situace tak smutná?

Vlastně si myslím, že je to ještě horší. Jasně, že ne ve všech žánrech. Pořád je spousta skvělý undergroundový muziky, ale jedná se mi hlavně o stav mainstreamovýho hudebního průmyslu. Dřív existovalo osm nebo devět hlavních hudebních vydavatelství a teď už máme jenom dvě, která ovládaj skoro všechno. Takže podle mě to je docela "Sad State Of Affairs". V sedmdesátých a osmdesátých letech existovalo několik televizních soutěží, které neměly s komercí nic společného a člověk tam mohl vidět fakt zajímavý kapely. Dneska už je to jiný. Zajímavý věci do televize už nikdo nedá. Ani nás ne...

A co bys tam dal ty? Jakou zajímavou desku jsi slyšel v poslední době?

Pro mě je nejlepší hip-hopovou deska tohohle roku jednoznačně "Quakers", kterou dělal Geoff Barrow z Portishead spolu s Katalystem. Mají fakt skvělý, syrový, melancholický a těžký zvuk. V poslední době je hip-hop docela nudnej, protože producenti přestávají používat samply kvůli problémům se zákonem a nahrazují je syntezátory a různým softwarem, takže přicházejí o zvuk, který tu byl v osmdesátých a devadesátých letech. Ale my už jsme starý. Je nám přes čtyřicet. V jednu chvíli se na nás pohlíželo jako na špičku v oboru a podle mě to bylo hlavně proto, že ostatní používali jen "loopy", ale já se tenkrát naučil, jak pořádně pracovat se samplerem. Náš zvuk na "Blow Your Headphones" se proto považoval za špičkovej a přelomovej, a teď často slýcháme kritiku, že už jsme dlouho nic přelomovýho nenatočili. Jenže problém je, že my se o to ani nikdy nesnažili. Prostě děláme to, co nás baví, a takovej je i náš zvuk.

Vrátila bych se lehce do minulosti. Proč jste se po třinácti letech rozhodli opustit label Ninja Tune a přešli k německým !K7 Records?

Natočili jsme s nimi pět alb, a když jsme dělali na desce "Same As It Never Was", skončila nám u nich smlouva, takže jsme začali mluvit o nový. Myslím, že jsme všichni cítili, že se album "Same As It Never Was" naprosto liší od všeho, co jsme kdy natočili a kdybychom ho zase vydali u Ninja Tune, nezaznamenalo by ho tolik lidí. I když nám udělali nabídku, rozhodli jsme se očíhnout i další labely a narazili jsme na člověka, který dělal u německé značky !K7 Records. Projevoval mnohem větší nadšení a navíc nám za desku nabídl třikrát tolik peněz než Ninja Tune. Změnili jsme spoustu věcí, od manažerů, přes agenta až po nahrávací společnost a řekl bych, že dost zásadních změn doznal i náš zvuk.

Novou desku jste vydali na vlastním labelu Department H, což je poměrně odvážný krok. Pověz mi o tom víc.

Uvědomili jsme si, že máme fanouškovskou stránku na Facebooku a můžeme kontaktovat svoje posluchače přímo, máme vlastní studio i peníze na vydání desky a distribuci. Opravdu potřebujeme nahrávací společnost?! Ten, u koho natáčíš desku, si bere padesát procent zisku. Dřív byly nahrávací společnosti potřeba k tomu, aby tě dostaly mezi lidi, ale s dnešním Facebookem a Twitterem sami dobře víme, kde jsou naši posluchači. Jméno už máme a ostatní zvládneme sami, i když je to samozřejmě risk a spousta práce.

Jak vlastně vznikají nové skladby? Odkud čerpáte inspiraci, od koho přichází první podnět a jak vypadá celý proces až do finální podoby?

Většinou to začíná tak, že pracujeme s Olliem ve studiu se samply, pak přidáme beat a celkem brzy zjistíme, jestli půjde o instrumentální track, nebo jestli se v něm bude rapovat. Na novém albu jsou asi tři tracky, které začínají basovou linkou bez samplů, potom se přidají bicí, kytary, klávesy a takhle se nabalují jednotlivé vrstvy. Pak přijde chvíle, kdy předáme některý tracky klukům z dechový sekce – Andymu Rossovi a Ralphovi Lambovi známým pod jménem The Easy Access Orchestra. Je to, jako když stavíš dům. Začneš u základů a opatrně přidáváš jednu vrstvu po druhý, dokud nemáš vymalováno.

Kolik vás teď vlastně je a v jakém složení přijedete do Prahy?

Je nás sedm a do Prahy s námi přijede navíc i Ghettosock.

Má ta sedmička něco společného s názvem nového alba?

Sedmej člověk v kapele, sedmá deska... Existuje i spousta filmů, který mají v názvu sedmičku. Sedmička je prostě silný číslo!

Prozradíš mi, co děláš, když zrovna nepracuješ?

Mám čtyři děti, čtyři kluky – tři, pět, dvanáct a čtrnáct let. A pak zbožňuju fotografii! Když jedeme na turné, beru si s sebou stativ a vždycky přemýšlím, jaký si vybrat sklo. Ale nejsem moc velkej umělec, neumím kreslit a moje fotky dlouho vypadaly dost špatně. Poslední tři roky jsem se snažil naučit co nejvíc o kompozici a konečně jsem začal dělat i s Lightroomem, takže cítím dost velkej pokrok. Kdyby tě to zajímalo, na naší FB fan page je spousta černobílých fotek, který jsem pořídil během natáčení videoklipů. Jsem s nima docela spokojenej...

Chtěl bys něco vzkázat vašim českým fanouškům?

Rád vzpomínám na koncert v Roxy v roce 1997. Bylo to nezapomenutelný a atmosféra v Praze je pěkně divoká. Je zajímavý sledovat věk našich fanoušků... My pořád stárneme a je fajn vidět, že na nás pořád chodí i mladý lidi. Moc se těším a jsem zvědavej, jaký publikum nás přivítá tentokrát!

My jsme zase moc zvědaví na vás... Díky za tvůj čas!

Ptala se julisak v říjnu 2012.

foto: archiv + Tom Medwell

The Herbaliser přijedou představit své nové album There Were Seven do pražského Lucerna Music Baru 12. 12. 2012!