IM Cyber: "Můj hudební život je jako horská dráha..."

Hraješ už od roku 1998 a zažila jsi úctyhodnou část vývoje na český drum´n´bassový scéně. Kam se to podle tebe za všechny ty roky posunulo?

Hm, hned na začátek otázka, kterou nejvíc nemám ráda. Zrovna nedávno se mě na to ptal Galagha ve slovenským rádiu FM a taky to nebylo úplně zábavný. Já už tyhle věci na obecný rovině nějak neřeším - kdysi jsme byli chytrý víc než dost. Dneska mi stačí, když nacházím hudbu, která ve mně rezonuje, můžu s ní něco dál dělat a někoho to zajímá. Přijde mi užitečnější být sám aktivní a spolupracovat s lidma, se kterýma to dává smysl, než sledovat a řešit nějakou scénu. Tím, že něco děláš, ji beztak přirozeně vytváříš. Takže je scéna možná takovým zrcadlem nás všech? Na druhou stranu jsem ráda, že jsem začala hrát v devadesátkách. Když někdy přemýšlím o rychlosti času a naskakujících letech, pokaždý mě nakonec uklidní, že možnost zažít tohle období bych za nic nevyměnila.

V roce 2001 jsi v rozhovoru řekla: "Parties se staly módní, masovou záležitostí, čím dál tím míň lidí na ně chodí kvůli muzice, mega akce vytlačují klubovky, promotéři soupeřej." Jak to vnímáš dnes?

Každej vývoj s sebou nese něco pozitivního a něco negativního. A co je co, je zároveň vlastně strašně relativní. Ale tak můj pohled... Těší mě, že "undergroundová" klubová scéna v současný době docela jede. Je to přesně ta platforma, kde se potkávaj lidi, který se o muziku zajímaj do hloubky, a kde vzniká něco novýho a zajímavýho. A pak máš mega akce a komerční kluby, kam se prostě chodí. Tam je holt nastavená rovnováha mezi jistotou, že neprodělám, a nějakým vizionářstvím tak, jak je. Takhle je to i s DJema a producentama. Každej si můžeme vybrat, do jaký míry chceme v každým z těch dvou světů bejt. A každej tu hranici taky cejtíme někde jinde.

A jak se v současné době cítíš na drum´n´bassových mejdanech?

Jako s mojí hudbu, nebo v tom prostředí?


Oboje.

Záleží na tom, o jakej mejdan jde. Hraní si dneska vybírám a nehrnu se někam, kde je předem jasný, že si tam hudebně nesednem. Takže v tomhle už naštěstí většinou nenarážim. Ale abych zůstala na drum´n´bassový akci celou noc, musím tam mít kámoše a poslouchat hudbu, která je pro moje uši takový blaho, že bych si ji pustila sama doma. To se mi stalo nedávno třeba v olomouckým Metru, ale je to spíš výjimka. Tím vůbec nechci hodnotit něčí kvalitu, jen mám prostě hodně specifickej vkus a podle toho se vždycky zařídím. Když jsem nedávno moderovala český Drum & Bass Awards, bylo to samo o sobě strašně zábavný. A překvapilo mě, jak se to celý obměnilo – výherci, účinkující, návštěvníci, lidi v backstagi... Byla to taková nejčistší srážka s realitou a zjištění, že zrovna sem už asi úplně nepatřím. Takže jsem si dala několik drinků s těma pár starejma známejma a šla někam "za svejma". Na deep house.

Ten house je pro tebe svým způsobem návrat zpět, ne?

Svým způsobem asi jo. K house music mě samozřejmě přitáhlo srdce. Bylo to něco, co v tobě rezonuje tak, až už jednoho dne neodoláš. Musíš začít hrát to, co ti navozuje takový neuvěřitelný stavy. Ale je tam i spousta sympatických sekundárních faktorů. Hraje se většinou v klubech, kde se cejtím dobře. Lidi, kteří se house music věnujou a chodí na ní, jsou mi blízký. Já jsem nikdy nebyla zavřená v tý kleci jednoho stylu a stýkala se s lidmi napříč žánry. Takže i s touhle partičkou jsem se kamarádila "odjakživa". Asi taky proto mi Lucas s Braunem nabídli, abych se stala součástí Nightphunk crew. Je moc hezký mít podporu od kámošů, když seš vlastně znovu na začátku.

Přijde mi zajímavý, že podle typu hudby jde i filtrovat lidi. Když jdeš třeba na deep house, je tam malá šance, že tam budou kreténi...

Máš pravdu. Hudba, ve který není agrese, logicky nepřitahuje agresivní týpky. Naopak sofistikovaná hudba funguje spíš na lidi, který mají něco odžito, nebo jsou nějak citliví. Když už jsme u toho, víš v čem vlastně nejvíc vnímám ten mezigenerační rozdíl? Hodně mladý lidi většinou potřebujou z hudby cejtit agresivní tlak. A s tím zase souvisí určitej styl zábavy. Ani jedno už úplně nedávám. Ale v pohodě, ať si každej poslouchá a dělá, co chce. Jen u toho nemusím bejt. Radši trávím čas s lidma, který v hudbě hledaj podobný emoce jako já. A je asi normální, že jsme si zároveň blízký věkem, zájmy, profesemi i způsobem zábavy.

Právě to mě u drum´n´bassu ničí. Nefunguje to tak, že by na deepový polohy chodili dospělejší lidi.

Na ty totiž u nás nechoděj žádný lidi. Ne, jasně že choděj. A zaplať pánbůh za každýho takovýho člověka. Ale k tý tvojí poznámce - oni si dospělejší lidi třeba deepovej drum´n´bass doma pustěj, ale jsou zvyklí trávit čas na jiných místech, s jinou partičkou, maj rádi svůj komfort. Anebo je to taky tím, že drum´n´bass jako styl působí z dálky dost banálně a někdo ani netuší, jaký klenoty se tam někde v hloubce skrývají. Případně jim to přijde dobrý na poslech, ale úplně si na to nezatrsaj. Vidíš to - vlastně další věc, kterou oceňuju - na tu deepovou náladu, která mě baví napříč všemi žánry, je normální tancovat. To je objev, co? (směje se) Každopádně je to taky hezkej bonus, kterej tě nakopne. Ale ono je to nakopávací úplně celý. Je to jako nepoznaný moře, ve kterým hledáš svůj styl plavání. A tohle dobrodružství mě teď strašně ba.

To mi připomíná, že jsi ve vztahu k DJingu prošla určitými fázemi. Na jeden čas jsi skoro zmizela. Říkala jsi, že tě kolotočařina už nebaví. Ale vím, že jsi tou dobou i studovala.

No jo, u mě je to jak na horský dráze. Když jsem v roce 2011 chodila do posledního ročníku magisterskýho studia, hrála jsem poměrně hodně. Měla jsem třeba šest velkých hraní za měsíc, každý na úplně jiným konci republiky. Celý to období bylo dost náročný a místo toho, aby mi hudba něco dávala, začal mě tenhle kolotoč strašně vysávat. Můj vkus se čím dál tím víc rozcházel se standardním zvukem mejdanů, kam mě zvali. Ty akce často nefungovaly po organizační stránce... Až se to dostalo do stádia, že se mi před každým hraním dělalo zle a já jsem si vždycky v pátek nejvíc přála zůstat s knížkou v posteli. Do toho jsem pracovala v PR agentuře a blížily se státnice... No hell.

K čemu to tedy vedlo?

Soustředila jsem se na to, co pro mě bylo v tu chvíli nejdůležitější, a dala přednost rozumu. Ten mi řekl, že čas mýho kamarádství s tímhle hudebním světem se naplnil. Že už jsem jinde, mám jiný zájmy a mám se soustředit na něco pořádnýho. Takže jsem utnula všechny svoje pravidelný hraní včetně Bushe v Roxy a odmítala letní festivaly. Pak jsem složila státnice a prožila hodně klidný léto. Během toho jsem ale postupně zjišťovala, že jsem sice hodná holka a mám najednou spoustu energie a času, ale nejsem to já. Najednou byla v mým životě díra a já nenašla nic, co by ji dokázalo dostatečně dobře zaplnit. Láska k hudbě je vážně hluboko a utéct před ní není vůbec jednoduchý. Na to už myslím přišla spousta DJů a muzikantů. Ta pauza ale byla hrozně důležitá. Díky ní jsem přišla na to, že hudba za nic nemůže, že je to vždycky o tvým přístupu. Podle toho ti buď bere, nebo dává. Začala jsem tedy s hraním zacházet jinak, s větší pokorou. Dávkovala jsem si ho citlivě s ohledem na všechny další aktivity. No a zafungovalo to skvěle.

A teď to máš tedy jak?

Teď to mám tak, že mě to baví strašně. Jednak díky tomu otevření se něčemu novýmu, ale i díky tomu, že se o tu hudební část mýho života víc starám. Čím větší dáváš něčemu péči, tím víc se ti to vrací. Hlavně tedy v pocitu uspokojení, kterej je nakonec nejdůležitější. V posledních letech jsem nakoukla do hodně světů a asi se nikdy úplně nezavřu jen do jednoho. Ale cejtím, že se teď nemám moc rozmělňovat, a ten hudební svět je mi v současný době nejbližší. Myslím, že si toho můžeme navzájem ještě hodně dát.

Můžeš být konkrétnější?

No radši ani ne. Ale dejme tomu, že u mě dřív dost platilo takový to o kovářově kobyle, která chodí bosa. A taky teď trávím pravidelně čas s Ristem v jeho parádním studiu na Barrandově. Takže ta parta mongolů, ve který je mimo jiný i Tráva a James Cole, má novej přírůstek.


Na internetu se lidi vášnivě dohadujou, jestli je posun drum´n´bassu k mainstreamu dobrej i pro jeho alternativnější odnože. Jak to vnímáš ty?

A jéje, už se k tomu zase vracíme. Myslim si, že k sobě často mají blíž alternativní odnože různých žánrů, než alternativní odnože a mainstream v rámci jednoho stylu. V tom prvním světě to všechno vždycky různejma mezižánrovejma inspiracema a fúzema vzniká. Ten druhej svět to pak kolikrát přechroustá, zjednoduší, nacpe masám do hlav a někdo si na tom vyhoní triko. Evidentně ten alternativní svět vytváří dost dobrou půdu pro to, aby mohl bejt i drum´n´bass v takovým mainstreamu, ve kterým je. Ale zase bacha – to, že někdo zaboduje u mas, nemusí nutně znamenat kalkul, i když to tak často je... Jak už jsem říkala, každej si více méně může zvolit cestu, kterou chce jít. A tím pádem pak vůbec není třeba někoho nebo něco hejtovat.

A ten konkrétní dopad?

Hele, já nevím... Na mě osobně to má dopad takovej, že se dneska musím proposlouchat milionem kolotočů, než si koupím zajímavej drum´n´bassovej track.

A co tedy budeš hrát v pátek na Let it Rollu?

Připravim si deephousovej set?

Tak to jsi měla hrát po Iciclovi... (oba se smějeme)

Uvidíme. Určitě to bude deepový a doufám, že pro většinu lidí taneční. I když ono to slovo "taneční" je zavádějící. Bude to taneční pro ty, co dokážou vystoupit ze svýho tanečního stereotypu...

Ptal se panorama v červenci 2014.

foto: archiv

IM Cyber se představí v pátek 1. srpna v rámci Authentic Music Night na dalším ročníku festivalu Let it Roll v Benešově!