DJ Tráva: "Já si tady připadám jak na konci osmdesátých let za bolševika..."

"Doctor Please Help" je nové EP, co se v květnu objevilo na Beatportu. Po jak dlouhé době ses do produkce zase pustil?

Tohle EP není úplně první vlaštovka. Do té doby vyšlo jedno CD Lazy Lizard Live z Chapeau Rouge, který se jako médium prodává v Chapeau Rouge, nebo je volně ke stažení. Je to první Beatport pro Lazy Lizard, projekt s Ristem Sokolovskim, mým dlouholetým kamarádem a klukem, co stojí např. za Over 3.

Ale já furt dělám nějakou muziku, a většinou s nějakými svými kamarády. Ať už to byl projekt Significant Other s Mikuldou nebo s Martinem Rusákem jsme měli Dva Mongolove (2M) nebo právě Lazy Lizard. Ale těch projektů už bylo víc... Na jednu stranu dělám muziku sám, ale někdy je dobrý to dělat s někým dalším, protože sám se v tom občas ztrácím. (smích)

EP "Doctor Help Me" vyšlo pod labelem Eukatech. Jak došlo k téhle spolupráci?

Mně na Eukatech vyšly nějaký věci asi v roce 2002. Poprvé tedy před 12ti lety. V tý době sem ti kluci docela často jezdili na MIXy do Roxy, takže se s nimi znám už dlouho. Třeba teď mi poslali z Eukatechu mail, jestli nechceme zremixovat Johna Cartera, což je nějaká vycházející anglická, nebo přímo londýnská, hvězda. Takže když ti lidi vidí, že zase něco děláš, tak okamžitě navážou styky, protože jsi pro ně zajímavej.


A uděláš tedy remix pro Johna Cartera?

Jo. Ale mrzí mě, že dnes už Eukatech přešel dost na digitál. Když jsem s nimi řešil vinyl, tak jako že možná ano, možná ne. Ta doba už je jiná. Ale moje album bude rozhodně na vinylech! 

Prozraď nám víc o tom albu...

Máme s Ristem připravenou studiovku jako Lazy Lizard. To první cédéčko bylo live, tak teď bude následovat studiový. Z toho předešlého live CD tam bude jenom pár věcí stejných, a zbytek skladby nové. A hlavně příští rok plánuju dodělat svoje CD, protože se přiznám, že už mi to tam leží pár let a nejsem schopen to dotáhnout do konce. Takže jak doděláme Lazy Lizard, pustím se do mé desky. Ta bude trošku jiná než Lazy Lizard - nejsou to vyloženě věci pro dancefloor. Tyhle jsou spíš divný, než aby zapadly do toho klasickýho šuplíku. Ty písničky nejsou v rámci jednoho stylu, jsou kombinací všeho možnýho. A budou tam i vokální věci, atd. Lazy Lizard je vyloženě klubová záležitost. My tomu říkáme tech-house 21. století... 

S čím si technicky vystačíš při skládání? Máš nějaké oblíbené analogy?

Mám všechno možný ke svý potřebě. Můžu skládat ve vlaku, můžu skládat ve studiu, to je prostě úplně jedno. Přiznám se, že udělat nějakou věc pro mě není až tak těžký. Složitější je dotáhnout to do finálního konce. Spíš ta post-produkce je pro mě komplikovanější, aby se to dostalo lidem do rukou. Vlastně se o tom bavím trochu nerad, protože pak těm lidem způsobuju mindráky. Zrovna nedávno mi někdovolal, že potřebuje trochu pomoct. OK. A pak se mě ten kluk zeptal, kolik času na to potřebuju. Řekl jsem, že nevim, že si sednu, a že tak za dvě hodiny to mám hotový. No a on byl úplně paf! On se trápí dva měsíce s jednou písničkou, a já se s ní trápím dva dny, a když to nejde, tak ji vyhodim, a jedu dál. A začnu jinou. Tím, jak to dělám už dvacet let, tak už vím, co chci udělat. Aby se minimum informací skládalo z minima informací. Prostě udělat na čtyři stopy velkej kravál. A ne k tomu potřebovat padesát stop jako před dvaceti lety...



Když to vezmeme po té zvukové stránce, bereš si inspirace z nových věcí, které dnes vznikají, nebo tě teď baví nějaký interpret natolik, že by ses jím nechal inspirovat?

Samozřejmě, že furt vzniká dobrá a kvalitní muzika, ale nepřijde mi, že vzniká zrovna v EDM, nebo jak se tomu teď říká. (smích) Protože ta mi teď občas přijde dost hloupá a prvoplánová. Spíš v jiných stylech a oblastech. (smích) Poslouchám dub nebo punk. A vnímám to, že si někdo nechá záležet na starým řezavým zvuku, a jiný už vstoupil do 21. století, a ten zvuk je jinej. Baví mě živá energie na koncertech, nebaví mě moc poslouchat taneční muziku. Tu  poslouchám kvůli zvuku, jak je to řemeslně udělaný... Protože X procent mé práce je ve studiu. Ale zároveň ty věci jsou pro mě úplný blbosti. A navíc, i když jsem velkej fanoušek dubu, tak za dobrý považuju asi jedno procento, protože ten zbytek, to je jak na matějský pouti - nahoru dolů, jak na horský dráze. Ani tě to nenechá užít si ten moment. Je to tak prchlivá záležitost, která tě ani nenechá vejít do vnitřního transu, aby sis ten moment pořádně vychutnal. 

Když zmiňuješ vnitřní trans, tak mám pocit, že to je jeden z pojmů, který mám s tebou spojený. Jakou roli během poslechu, skládání, živé produkce a míchání má pro tebe právě tenhle pocit? Ať už si ho užíváš ty, nebo ho zprostředkováváš lidem?

I když to umím, tak nechci dělat jen bouchací muziku. Pak to má hlubší význam. Aby tě ty věci obohatily, ne aby tě vysály. Aby to nebyl právě ten prchlivej okamžik, něco, co za mikrosekundu už není. Ale nechci do toho plést věci, které jsou důležitější, než poslouchání nějaké diskošky. Ale na druhou stranu si říkám - se* na to! Občas mě napadá, jestli tou hudbou, která je založena na digitálu a  loopu, spíš nepomáhám tomu, aby ti lidi byli větší debilové a větší roboti. Takže pro mě je to furt balancování na hraně. Aby se ti lidi dostali do svého vnitřního transu, který je posune vejš a dál, než aby je srážel dolů, a dělal z nich ještě větší ovce, než jsou...



Ty toho máš za sebou strašně moc, to se ví... Mně bylo dvacet, a přistálo u mě cédéčko s tvým mixem. Začínalo to "Breathe" od Telépopmusik, a ten mix jsem milovala. Furt jsem si to pouštěla dokolečka. A tak si říkám, jaký to pro tebe musí být, když jsi svým způsobem legenda, pro někoho guru... (Tráva vzdychá a směje se, pozn. aut.) Jak k tobě přistupují lidi, když přijdeš někam hrát?

Je to daleko těžší v tom, že jsou na tebe kladeny větší nároky. V okamžiku, kdy vlezu na pódium, tak lidi čekaj, že se něco stane. A já začnu novou věcí, kterou oni neznají, a jsou překvapení. Někdo prostě chce, abych zahrál ty starý věci, co má vybroušený do mozkovýho závitu. Takže někdy to je nepříjemný... Ale taky záleží na mým vnitřním rozpoložení a náladě. Spíš jsem se musel vyrovnat sám se sebou. A v okamžiku, kdy jsem vyrovnanej sám se sebou, tak jsou mi ti lidi svým způsobem ukradení. Dřív mě to s*alo, že tě furt někdo plácá po ramenou, a říká ti, jak jsi skvělej, a tvoje hudba je celej jeho život... (hutnej smích) Na jednu stranu jsi jak vyšeptaná vrba, protože tě hned naložej, hned ti musí říct, že jsi byl jejich první... První DJ na první piluli, první DJ v Roxy a já nevim, co ještě. Je jasný, že jsem některým lidem zasáhl do jejich životů, ale nikdy jsem nechtěl být ničí idol.



Ty jsi prý odjel na nějakou dobu pryč, někam do pralesa... Je to tak?

To bylo, když už jsem tady toho měl plný kecky, a byl to super okamžik! To si řekneš - mám já tohle vůbec zapotřebí? Chci tohle? Co já vlastně chci? Co já kurva vlastně chci? Je mi pětačtyřicet, a co bude dál? Tak jsem si za poslední prachy koupil letenku a odletěl do Jižní Ameriky. Vzal jsem si jenom taštičku a šel jsem. A teď jsem vůbec nevěděl, kdy se vrátím, kam půjdu a co bude. A jak jsem to všechno odstřihl a kašlal tady na všechno, nechtěl vidět Prahu, nechtěl vidět žádný vyfetovaný blázny, žádnou politiku, prostě absolutně nic, tak jsem se tam asi sedm měsíců potuloval. A vždycky jsem měl štěstí. Potkal jsem tam  třeba známýho, a on že potřebuje pohlídat barák asi na měsíc, a já tam zůstal tři měsíce. Všechno jsem odstřihl, a od toho okamžiku se mi zlepšil život. Vypnul jsem nějakej debilní program - vždycky v pátek chytnout kufr a jít někam hrát... 

Máš pocit, že tě to nějak změnilo, jako člověka?

Změnilo. Stoprocentně. Vyčistil jsem se a hlavně jsem zase našel sám sebe. Pro představu - já si nepamatuju, co bylo od roku 2000 do roku 2002. Já si to prostě  nepamatuju. To byl jeden velkej mejdan, při kterým jsem ani nestíhal vystřízlivět. Začal jsem hrát ve středu, takže se začalo kalit ve středu, a v pondělí ráno jsi ještě kalil, takže jsi v úterý spal, a ve středu jsi už zase šel hrát. Takže jsem měl jeden den na vystřízlivění a šest dní v psychedelii.



A kdy jsi odjel takhle pryč?

Asi v roce 2007. Já jsem totiž měl bouračku. V roce 2005 jsem přestal hrát. Úplně... To jsem byl rok v nemocnici a pak jsem asi rok a půl rehabilitoval, a občas jsem si někde zahrál, abych z toho úplně nevypadl. Protože muzika, to je jedna z mála věcí, která ti něco dá. A pak jsem zase začal hrát, to trvalo asi půl roku, rok, a najednou jsem se začal zase dostávat do stejných kolejí. V tu chvíli jsem si řekl - tohle ne, tohle já nechci! Protože to už jednou skončilo tou mou katastrofou, tou mou bouračkou, která to už zastavila, což jsem bral jako znamení, abych se zastavil, a zamyslel se... Takže tu bouračku a moment, kdy  jsem odjel, beru jako takový svoje milníky, kdy se to změnilo. 

Máš od té doby potřebu jednou takhle za čas někam vypadnout, vypnout, nic nemuset?

To jo, ale už ne v takové míře, protože jsem se tam naučil jednu důležitou věc, kterou bych doporučil každýmu. Byla to tedy práce, trvalo mi to opravdu několik měsíců. Naučit se uchovat si v sobě ten pocit, že je ti úplně nejlíp v životě, a umět si ten pocit kdykoli do několika sekund vyvolat zpátky. Do osmi, deseti sekund... (smích) Zkus to. Takže já si pamatuji na jednu chvíli, kdy jsem se úplně na všechno vys*al a bylo mi všechno úplně u p*dele. Teď je mi nejlíp. Moře to odplavilo, všechny ty s*ačky. Ty myšlenky, ty blbý pocity, to všechno... A od té doby si ten pocit umím vyvolat. A dost mi to pomáhá, kór tady v tom městě. 

Jsi spokojený tady v Praze? Hrát tady a žít tady - neláká tě spíš zahraničí?

Láká mě to, ale spíš někde úplně jinde mimo Evropu. Asie například nebo ta Jižní Amerika. Evropu jsem si projel. I když je to hezký, hrát třeba v Helsinkách nebo v Římě, furt jsi v tom stejným modelu, akorát na baru mluvěj jinak. Samozřejmě travelling, to je jeden z největších plusů, co dělám. Neříkám, že to je ten důvod. U mě to je zase otázka tý komerce a zaprodanosti, jak vyjít s tím systémem. Samozřejmě, když půjdeš do větší bookingový agentury, která ti zajistí tour, tak za to musíš dělat určitý věci. A určitý věci já nejsem ochotnej dělat. Takže to mám ztížený v tom, že jedu androš.



Ty jsi vlastně dosáhl určitého vrcholu... To ale neznamená, že bys měl zůstat na mrtvém bodě, naopak - máš ještě nějaký další plán nebo sen, co by sis kariérně, buď v DJingu nebo v produkci, chtěl splnit? Neříkejme tomu ambice, ale spíš chuť to překonat. Protože takovej androš je například v Berlíně naprosto běžný a chtěný. Tam ti lidi tu hudbu přijímají, takže je určitě radost tam hrát. Tady je to pořád trochu "challenge".

Nesmíš zapomenout na to, že v Berlíně většinou ty kluby založili fanoušci, kteří měli rádi EDM. Tady vznikaj kluby nebo podniky, které vedou hospodský, nebo já jim říkám řezníci. Lidi, co mají peníze, a potřebujou je zvětšit. Takže se tady hraje i taková muzika, která je něco mezi disco trysko a blbákovem z horní dolní. (smích) Takže já tady v těch klubech trpím... A když se budu někam stěhovat, a měnit svoje působiště, tak to nebude kvůli klubové kultuře, ale třeba kvůli lepšímu vzduchu bez wifin a tak dále... Na jednu stranu mám chuť zahodit telefon, a odejít do pralesa, ale na druhou stranu moje vědomí chce tuhle zkušenost tady. Baví mě ty kluby i ta muzika.

Praha a celá Česká republika je krmená mainstreamem. Ale zároveň mám pocit, že tady, nejenom co se týká taneční hudby, ale třeba i elektroniky, nabíráme nový dech, že to tady začíná malinko ožívat, co myslíš?

Spíš to vnímám jako výsledek, že se tady dvacet let nic nedělo. A přišly nové technologie, a lidi si mohou dovolit silný dobrý kompy a softwary. Nevidím to moc v kreativitě lidí. Oni totiž někdy před těmi deseti lety byli překrmení elektronickou muzikou, tak začaly vznikat živý kapely. Ale pokud to mám brát podle toho, co hrajou v rádiu, tak je to velká tregédie. Máňo, milá Máňo... Toho, co vzniklo, a stojí to za řeč, je minimum. Ale ono tady musí něco vzniknout, protože tady nic není. Ale furt tady nevidím tu sílu, ani kulturní dopad. 

Ještě jednou se zeptám, mně to nedá... Baví tě dnes nějací interpreti?

Mám tam samozřejmě pár jmen, jako jsou Kollektiv Turmstrasse, Martin Eyerer nebo Bushwacka! Pro mě to jsou spíš inspirace, kam až zvukově se může jít. Ale stejně mám pocit, že už bylo všechno udělaný...


A když jsi byl malý, co tě bavilo, na čem jsi vyrostl?

Bay City Rollers, T-Rex... Za zlom beru, když mi bylo asi dvanáct. Přišel jsem ke kamarádovi, a jemu a jeho bráchovi sestřenka posílala jednou za čas balíky s hudbou. A v jednom tom balíku byly desky Sex Pistols a Clash. Vyndal Sex Pistols, tam anglická královna, já říkám: "Ukaž, co to je?" A pak Clash, ti tam stojí u zdi jako při popravě. Docenil jsem je až později. Ze začátku se mi líbilo, jak vypadali, jako by je pustili z pasťáku... Tak to pustil a já říkám: "Ty krááávo!" A Clash mi hudebně otevřeli oči. Jednou jsem to řekl v jednom inteview, a pak lidi vůbec nechápali, co jsem to řekl. Vůbec to nepochopili... Teď to vysvětlím - Clash pro mě byli vyjímeční v tom, že jako první přešli na dub reggae, nebo reggae dub, nebo jak se tomu říká. A zároveň to byla první bílá kapela, která vydala první hip-hopový singl. V podstatě začali míchat styly dohromady. Proto i v tý taneční hudbě máš odnož clash. A zároveň ti kluci měli jasnou myšlenku - z dnešního pohledu to byli "áčkaři". To tisk z nich udělal rebely, ale oni byli anarchisti v pozitivním slova smyslu. Zbraň byla muzika a myšlenky. Dokázali nabourat naše zažitý předsudky. Mně Clash otevřeli oči, a to se muselo stát tisícům mladých po světě. Otevřeli jim makovici, aby museli trošku přemejšlet. Že to, co se děje u nich na ulici, se neděje jenom u nich ve městě, ale i jinde, v jiných státech, v jiných světadílech. Navíc ukázali jinej styl muziky. A texty nebyly o lásce. V Londýně se říkalo, že nemusíš číst noviny, ale stačí jít na koncert Clash. Kdo na to dneska reaguje - na to, co se děje? Já si tady připadám jak na konci osmdesátých let za bolševika. Proto i cejtím, že přijde nějaká změna. I když to asi přijde pod taktovkou těch, co zrovna vládnou. To je blbý, pro nás. A tehdy všichni, v těch osmdesátejch letech věděli, že ten jejich socialismus je lež a podvod, ale ten systém stále fungoval. Všichni drželi hubu a krok. Jakmile někdo upozornil na to, že se něco děje špatně, tak mu hned šlápli na paty. A mně přijde, že teď v podstatě dochází k tomu samýmu. Proto dnes ani nevěřím na rok 1989. Historie se opakuje. Teď je to akorát ve větším. Teď už nejdou jen po tvých názorech, ale i po tvé duši. Jak lidem vysvětlit, že by se od toho systému měli odpojit, a nepodporovat ho svým způsobem? A ono to souvisí i s tou muzikou. Proto chci dělat takovou muziku, kterou když si někdo poslechne, tak aby ho to odpojilo od toho jeho debilního programu, kterej tam má už X let...

Ptala se Audrey Horne v říjnu 2014.

foto: archiv

DJ Tráva se představí v sobotu 11. října na akci Neone Primal Ritual!