MI: "Po třech letech začíná Metro teprve vypadat podle našich představ..."

Jak to jde v Olomouci, kluci? Jestli se nepletu, tak Metro chill out club oslavil v loňském roce kulaté 20. narozeniny. Kdo stál za myšlenkou, zrodem prostoru?

Ivo: V Olomouci to jde střídavě oblačně. Je to krásné město s obrovskou tradicí a kulturním potenciálem. Ale pořád je to stotisícové české město, které má sice velkou vysokou školu, nicméně jsou tu kromě vědců, právníků a lékařů silné humanitní obory jako filozofie, teologie. Nic kreativního, v čemž se většinou rekrutuje naše cílová skupina mladých lidí. Navíc o Hanácích se říká, že jsou to škrti. Pokud chce někdo rozhazovat peníze a doopravdy se bavit, většinou se vrací například z Prahy na víkend domů a hodlá si užít v Olomouci za pražskou mzdu, což je fajn.

Martin: Máš pravdu, je to už 20 let od prvního otevření Metra a s malou přestávkou funguje jako elektronický klub v podstatě celou dobu. Což je na Olomouc opravdu nestandardní věc a pro nás velký závazek. Za původní myšlenkou stojí hlavní guru zdejší scény - Mara Depe, který byl v podstatě za vším, co tady z našeho pohledu stojí za zmínku. Nejdřív tedy se svými tehdejšími společníky "vyrobil" Metro a potom se pustil do klubu s názvem Barumba, který nejenom v Olomouci, ale snad i v celém Česku neměl obdoby. A na tuhle éru se v podstatě snažíme navázat i my.


Kdy nastal ten čas, kdy jste převzali otěže a začali se o Metro starat? Respektive co vás k tomu vedlo?

Martin: Letos na apríla to byly přesně 3 roky, co se o Metro staráme a abych řekl pravdu, uteklo to hrozně rychle. Všechno začalo takovým tím stylem, kdy dostuduješ, začneš chodit do práce, co tě nebaví, a říkáš si, k čemu to vlastně všechno je? Čekat na pátek, kdy se to všechno přihodí tak rychle, že než se rozkoukáš, už zase sedíš v pondělí v práci. Tak jsme si řekli, že zkusíme vzít život do vlastních rukou, otevřeme si vlastní podnik a začneme dělat něco, co ti dává nějaký smysl.

Ivo: Vzít život do vlastních rukou a obklopit se nekonečnou párty. Já se rozhodoval mezi těmi klasickými možnostmi jako jít do Prahy, odletět do Anglie, nebo někam... Taky jsme toužili vybudovat něco tady, doma v Olomouci. Už z DJských let jsme věděli, že spolu dokážeme hodně, a tak nás zvláštní shoda okolností přivedla k možnosti převzít Metro. Takové příležitosti se těžko dalo odolat. Když navíc člověk porovná ty pracovní příležitosti, které tu jsou... Nechtělo se mi sedět v kanceláři ani v bance. Chtěl jsem dělat něco, co mě aspoň trochu baví a odněkud někam to směřuje, má to nějaký smysl. 

Za dobu tří let se dá podnik teoreticky vyšperkovat, dát mu směr, vybudovat si určitou klientelu. Dosáhli jste vaší vize? Který z okamžiků existence klubu ve vašich rukou byl zlomový?

Ivo: Na začátku jsem myslel, že vše půjde jinak a rychleji. Ale to je taková ta mládenecká naivita. Dnes už se tomu směju. Až teď skoro po třech letech klub začíná teprve vypadat podle našich představ. Přitom do této doby jsme utratili už spousty peněz a spousty jich letělo komínem úplně zbytečně. Učíme se to za pochodu. Napřed se člověk musí vymanit z představ jiných lidí o tom, jak by se to mělo dělat, pak na to musí vydělat a přesvědčit sebe i ostatní a pak si na to troufnout. Dokázal bych říct, že teď teprve začínáme.

Martin: Taky mám ten pocit, že nejdříve jsme se potřebovali s tím prostorem doopravdy sžít a teď, po lednové rekonstrukci jsme se teprve dostali do bodu, kdy vzhled klubu odráží naši představu. Takže bych řekl, že i ten zlomový okamžik nastal až teď v lednu. Nechtěli jsme nic uspěchat, protože Metro funguje už 20 let a jeho historii se snažíme respektovat. Mám pocit, že základní klientelu se nám již podařilo vytvořit, kdy zhruba půlka jsou návštěvníci, kteří do Metra chodili a chodí i nadále. A ta druhá půlka se rekrutovala z lidí kolem nás a našich aktivit. Pro mě nejtěžší odpověď jsem si nechal nakonec a tou je hudební směr klubu. To je pro nás velký boj, protože náš cíl je prezentovat lidem zajímavou novou hudbu, kterou nemají možnost slyšet nikde jinde. A hned přichází hlavní kámen úrazu a tím je, že valná většina návštěvníků tanečních akcí v Česku žádá stále dokola osvědčené "klasiky". Takže nezbývá než nějak balancovat na pro nás udržitelné hraně.



Pojďme na chvíli odbočit od klubu, ke kterému se ještě vrátíme. Kromě společné vášně, kterou je Metro, jste také velkými milovníky hudby, jíž rádi prezentujete v rámci projektu Hausaggregat. Vím, že jste měli nedávno i nějakou pauzu. Jak to s vaším projektem vypadá a je možnost vás někde zastihnout a slyšet?

Martin: Projekt Hausaggregat je v tuto chvíli uspán a není aktivní. S ním skončila celá jedna éra našeho hraní. V tuto chvíli vystupujeme pod názvem MI, což velice jednoduše znamená Martin + Ivo. A dalo by se říci, že pouze v Metru nebo reagujeme na nabídky našich kamarádů DJů a promotérů. Jinak už nemáme potřebu jezdit hrát někam, kde to neznáme. S koncem projektu Hausaggregat skončila i naše rezidentní noc Sofa, kam se nám podařilo v českých premiérách dotáhnout velice zajímavá světová jména. Nyní máme rozběhnutou novou vlajkovou párty klubu, kterou je Telemagenta. A potom se nám rýsuje zajímavá spolupráce s olomouckým festivalem Academia Film Olomouc, kde bychom se měli podílet na hudebním doprovodu a mít možnost prezentovat naše hudební vize širšímu spektru nejenom olomouckých návštěvníků.

Ivo: Já bych se osobně moc rád vydal cestou producentství. Vždy jsem toužil mít možnost ovlivnit tu věc co nejvíce u zdroje, v hloubce. Už dřív jsem laškoval se softwarovou tvorbou, ale jelikož trávím u monitoru už tak nezdravou dobu i skrz grafiku atd., vydal jsem se cestou hardwaru. To je samozřejmě extra nákladné a počítači se víceméně úplně člověk stejně nevyhne, ale řekl jsem si, že už nebudu dělat kompromisy, že času je snad celý život a tak mě to taky bude nejvíc bavit a nakonec to přinese určitě šťavnaté ovoce.

Mohou posluchači od vašeho DJského projektu MI očekávat podobnou hudební pestrost jako tomu bylo u Hausaggregat?

Ivo: Myslím, že hudební pestrost se pořád zvětšuje. Čím jsem starší, tím víc nabírám nové vlivy, novou hudbu, nová jména. Pořád se opakují ty hudební vlny a nejen hudební, samozřejmě. Vždycky se něco přidá, něco ubere, a tak si často člověk může vzpomenout na starou desku, která se zrovna teď hodí, nebo objeví něco, co je nové, ale přitom staré, nebo staré, ale přitom už zase nové atd. Baví mě ty nové kontexty, které přináší každý posun, každá doba, nový trend. Ty nové kombinace... Teď jsem například koupil v Bělehradě album Orbital z roku 1993, což už je pro mě doba, kterou jsem nezažil, nebo rozhodně ne na tanečním parketu. Název žánru je trance, což je zajímavé, protože to asi byla ještě doba, kdy trance nebylo sprosté slovo, tak jako dnes už bude pomalu deep house, nicméně minimálně dva tracky jsou definitivně přesně to, co jsem hledal.

Martin: Hudební pestrost je pro mě jedna z nejdůležitějších vlastností, kterou by měl DJ mít. Pestrost a snahu hudebně se odlišit od konkurence výběrem tracků, které jsou méně známé nebo i staršího data. U kvalitní hudby je jednou z největších předností, že časem vůbec nestárne, spíš naopak. A tohle mi strašně chybí poslední dobou. Mám pocit, že DJem už dnes chtějí být lidé především proto, aby mohli stát za mixem a být v klubu důležitější než obyčejný návštěvník a jakási hudebně edukativní činnost, kterou by měl kvalitní DJ provozovat, se zcela vytratila. Dneska je to tak jednoduché. Doma stáhneš v lepším případě za pár korun tracky, které hned večer můžeš hrát, a jsi DJem. Ale to, že ty tracky stahuje ne každý druhý, ale každý, už je do nebe volající. Dřív jsi neměl na výběr a musel jsi utratit desetitisíce za desky a to nemluvím o technickém vybavení. Tím pádem se velice rychle vyselektovalo, kdo to myslí opravdu vážně a kvůli hudbě a kdo si chce pouze užít svých lokálních pět minut slávy. 



České přísloví "trpělivost růže přináší" je ve vašem případě rozhodně ukázkou toho, že to jde, ale že nikdy ta cesta není bez trnů. Na druhou stranu ale vyrůstá nové generace posluchačů elektronické hudby a návštěvníků klubů. Čím je chcete oslovit a zaujmout, když ne komerčním programem?

Martin: Asi začneme dávat pivo zdarma, možná i s klobáskou. Ne, to je samozřejmě sranda... Popravdě vůbec nevím, jak tu novou generaci zaujmout celkově, protože se do ní ani nedokážu vžít. Mě osobně vždy zajímala muzika a ta byla na prvním místě a za tou jsem chodil a jezdil kamkoliv. Dneska je to jinak a mladí skoro nevidí rozdíl mezi elektronickou hudbou u nás a na diskotéce. My to celkově máme postavený hlavně v osobní a kamarádské rovině ten byznys, takže většina lidí, co k nám chodí, dá na náš vkus a rady, co by je mělo zajímat. Bohužel se takto velice těžce oslovují lidé zvenku. Je to běh na dlouhou trať a my se neradi podbízíme nebo někam strkáme hlavy. To není náš styl. Raději půjdeme vlastní cestou, která bude trvat delší dobu, ale nakonec se snad ukáže, že byla správná.

Ivo: My naštěstí nemusíme zaujmout nějaké davy. Já osobně si to spíš dělám tak, aby mě to bavilo. Aby mě bavilo trávit v tom prostoru čas, aby mě bavila ta muzika, grafika. Prostě ten klub. Ten princip toho zaujmout nějaké nové velké skupiny lidí postupně opouštím. Asi by se ten klub nejlíp plnil nějakým druhem jednoduššího, staršího drum and bassu, nebo laciným housem, nebo nově od té doby co HRTL dostal Anděla, tak možná někým, kdo hraje cokoliv z mašinek. To všechno prostor má a vždycky mělo, ale většinu programu si děláme po svým a moc se neohlížíme, co by kdo chtěl. To samozřejmě davy nepřiláká, ale my je ani nepotřebujeme.

Neplánujete vedle všech aktivit například i nějaké výstavy, workshopy nebo třeba i label?

Ivo: Myslím, že jsme otevřeni každé smysluplné spolupráci obecně. Jestli něco ale určitě plánuju, tak je to label. Myslím, že v Česku je dost zajímavých lidí už na to si to udělat minimálně ze startu ryze domácí a přitom naprosto na špici, včetně vizuálu a všeho. Teď probíhá fáze hledání peněz, protože já jsem fatalista. Všecko chci mít nejlepší, jak jen to jde, nejlépe bez kompromisu. Navíc chci vinyl samozřejmě. A to není lehká startovací pozice, obzvlášť do něčeho, kde se těžko dají očekávat jisté příjmy.

Martin: Plány jsou samozřejmě velké a vše je jen otázkou peněz a času. Zatím všechny peníze zůstaly v klubu, protože ten to potřeboval nejvíc. Hlavní plán je samozřejmě jasný a od toho se odvíjí všechny další věci. Dostat kvalitní elektronickou hudbu k širšímu publiku, ať už je to labelem nebo jinou akcí či spoluprací tady v Olomouci. Takže dokud se nenajde vhodný prostor, kde si můžeme vymyslet tu celou věc bez kompromisů, jak jsme na to zvyklí z klubu, tak do té doby nás nikdo a nic nedonutí dělat nějaká kompromisní řešení. Nápadů je spousta. Už nějakou dobu hledáme na léto vhodný venkovní prostor. Není to lehké, protože ta místa, která se nám líbí, jsou samozřejmě velmi těžko dosažitelná, nebo jsou rovnou někde v CHKO a podobně...


Náš rozhovor jde do finále a poslední otázku jsem nechal na Martinovi a Ivovi, aby si ji vzájemně položili a zodpověděli...

Martin: Na závěr bych se tě rád zeptal, jak vidíš aktuální českou elektronickou scénu a kde podle tebe máme rezervy v porovnání s okolními zeměmi?

Ivo: Nemůžu úplně říct, že bych mohl nějak osobně porovnávat se zahraničím. Zas tolik jsem toho neviděl. Ale pokud mám porovnat tu produkci, nejen taneční, ale elektroniku vůbec, tak mám pocit, že to je nějaký trapný vtip tady. Teď se u nás doslova trhá pytel s těmi elektro live projekty a je to velká móda. A to je mi kolikrát stydno, když to slyším. Všechno je to totálně nevyexportovatelné z Česka - a to nemusíme být limitovaní jazykem u elektroniky. Někdy mám dokonce pocit, že to prostě ti lidi hrajou na nějakou rádoby celkovou ironii, protože prostě ví, že ten český posluchač by to nedokázal zkonzumovat jinak a tak by nebyly prodeje a hraní na všech těch českých festivalech. To je snad ta "nejvychcanější cesta" v umění, kterou znám. Blbá, ale trochu lepší varianta je, že by to ani nedokázali udělat prostě vážně a dobře. A tak koupíme mašinu, zvolíme preset 01, mačkáme tři akordy dokola a u toho se tváříme jako bychom sežrali všechny drogy světa. Mělo by to být o emocích, ale ten prožitek je úplně někde jinde. Tak moc úspěšně si na něj lze hrát snad opravdu jen tady. Nevím, proč to tady lidi neumí prožívat, nebo nechcou... Nedokážu pochopit, co se to děje, jestli ti lidi tady nemají uši, nebo nemají doma internet. A tak stačí zoufale a trapně málo. Pořád doufám, že se brzo začne dít to, co se například děje už nějakou dobu s jídlem. Spousta lidí si najednou začala uvědomovat, že se tady jí blafy, které by v jiné vyspělé zemi neobstály. Najednou se dělají pořady o dobrém jídle a o špatném jídle atd. No a tohle nás v elektronice ještě čeká. Celé to je taky dobře vidět na line-upech Electronic Beats v Evropě.

Ivo: Kde se vidíš zhruba tak za deset let, co se týče tvojí práce, DJingu, hudbě, klubu?

Martin: Já nemám moc rád plánování, takže žádnou konkrétní vizi nemám. Ale když se podívám o 10 let zpět, tak všechny sny a touhy, co jsem v té době měl, se mi v podstatě vyplnily a překročily má očekávání. Člověk chce ale samozřejmě víc a víc. Tím pádem bych byl rád, kdybychom měli fungující klub, kam se nám podaří párkrát za rok dovézt světové jméno. Na to by měl být napojený hudební label a další aktivity spojené především s elektronickou hudbou. Mohou to být i pořadatelské aktivity i mimo náš region, přece jenom Praha je, co se týká zbytku republiky, úplně jiný svět, tak by se to dalo využít. DJing už je nyní trochu na vedlejší koleji, nemám zájem to nějak hrotit a tak tomu nechávám volný průběh. Ale hudba je láska na celý život a vždycky to tak bude. Baví mě vyhledávat nové trendy a postupy a prezentovat je lidem, ať už jako promotér, nebo DJ. Rozhodně ale nemám v plánu tady končit a vypadnout do zahraničí. Nebo končit kvůli věku. Mám pocit, že lidé zde v určitý moment pověsí vše na hřebík a věnují se rodině nebo nějaké práci. A to podle mě není dobrá cesta, protože někdo těm mladým musí ukázat cestu a "jak se to má dělat". No a respekt se nebuduje sám, ani neroste na stromech. Bohužel tady je opravdu velmi málo lidí staršího věku, kteří si drží nějakou soudnost a kvalitu i v aktuální době. Z těch jmen, jež jsem já jako mladý sledoval, to snad byl jenom Ondra Tvyks, který tady dělal věci na světové úrovni, ale nakonec to taky vzdal a odjel na západ. Jinak mě opravdu nikdo nenapadá, kdo byl před 10ti lety aktuální a je i dnes. A to je velká škoda. V zahraničí to funguje jinak, mám pocit... Tady se pořád všichni snaží někomu zalíbit a to není správná cesta. Proto si naše věci děláme pomalu, ale po svém ve všech směrech.

Ptal se Da Moon v dubnu 2016.

foto: archiv

Více o Metro chill out club Olomouc naleznete zde:

https://soundcloud.com/metrochillout
http://www.metrochilloutclub.cz/
https://www.facebook.com/Metrochilloutclub/