Radek

Text: Juki
Foto: Thonyk

Devětadvacetiletý Radek Lacina byl vždy podle vlastních slov typický a velmi intenzivní Pražák."Neviděl jsem za hranice města a ani nevnímal realitu kolem," říká hned v úvodu našeho povídání. Objednává si černý čaj a pomalu pokračuje: "Od samotného začátku jsem žil hudbou a hrál na všechno možné. Začínali jsme v patnácti na písničkách Beatles. Nosili jsme tehdy stejné účesy, oblečení a dokonce si říkali jejich jmény. Já jsem byl George, protože jsem uměl o pár akordů víc než John, ale stejně jsem hrál příšerně. Za naši verzi All My Loving by se nestyděli ani Sex Pistols. Asi jediný reálný 'úspěch' bylo moje hraní v jedné obskurní kanadské kapele, která si zahrála roli předskokanů v takovém zaplivaném klubíku před nějakými „fucking British“. Tito Britové byli - jak jsem se před koncertem dočetl v plakátu - Suede."
Je deset  hodin dopoledne a my se sešli na snídani a kus řeči po dlouhém roce a půl v kavárně Radosti FX těsně poté, co se na našich stránkách objevil zajímavý, ale poněkud jednostranný rozhovor s bývalým šéfredaktorem časopisu Ultramix Pierrem Benešem. A protože se v něm Radkovo jméno objevuje několikrát, nemohli jsme jeho hlas pochopitelně opomenout…

Hele, pokud to tedy správně chápu, po revoluci ti bylo zhruba nějakých patnáct. To si dalším z generace, která tu se vším doslova začínala, že?

Jasně, zajímala nás hlavně britská kytarová scéna a tehdy vznikající věci jako klub Bunkr nebo Radio1. Do poloviny devadesátých let to všichni vnímali velmi intenzivně, než přišla první vlna taneční scény….

Kdy jsi ji poprvé zaznamenal?

Já jsem se tak jako Forest Gump vždy nějakou náhodou přichomýtl k různým zlomovým momentům. Tak například jsme s jednou kamarádkou se na půlhodinku stavili za někým do klubu Meloun, odkud duněla taneční smršť a motali se tam „nějací Belgičani“. Takže jsem se k tomu dostal doslova jako slepý k houslím. Naplno pro mě tahle scéna začala žít až o pár měsíců nebo půl roku později v Miš Maši a Ládví. Tam se to všechno nějak rozjelo už naostro. Jinak jsem tehdy rád chodil do Repre (koncert Adorable je dodnes jedním z nejsilnějších zážitků) nebo k Zoufalcům.

Mluvil jsi o velikém nadšení do hudby a hlavně kytarovek hned na začátku….

Po té kapele, co hrála věci od Beatles jsem se začal zajímat britské indie kytarovky, ale ten záběr byl mnohem širší.Nicméně na to, abych se mohl pokoušet sám hrát tuto hudbu, jsem neměl peníze. Ta hudba byla hodně postavená na krabičkách a já na ně jednoduše neměl prostředky. Nicméně můj fanatismus do hudby se projevoval už ve škole,  kde jsem například ve školním rozhlase dělal vlastní hitparádu. O velkých přestávkách se chodby otřásaly pod náporem Sisters of Mercy, Carter USM, Blur, Front Line Assembly a podobně. Vedení mi to dovolilo, ale celé se to zbořilo na tom, že do ní nikdo nehlasoval.

Přeci jen na škole - Obchodní akademii v Resslovce, kde měly převahu holky, které se v roce 1990 především chystaly na plodnou dráhu asistentek a sekretářek, alternativnější sound moc netáhl. Celá příprava probíhala už doma, kde jsem si to s předstihem nahrál a ve sborovně, kde se mezitím hádaly učitelky, jen zapíchl magneťák do obřího pultu Tesla, otočil volume na maximum a pustil nahranou kazetu včetně mých spojováků. Pak jsem šel za školu na cigáro (smích). Do toho jsem se snažil vydávat samizdatový hudební plátek věnovaný britským kytarovkám a EBM. Samozřejmě jsem vůbec nic netušil o vydávání časopisu, nebo o psaní článků, ale ten tlak, který jsem v sobě měl, mě nutil za každou cenu dělat podobné šílenosti. Prošustroval jsem na tom různé úspory a kapesné. Později přišla taneční hudba a různé chemické úlety.

Tím byla v té době Praha hodně poznamenaná, co? O tom vyprávějí skoro všichni ze scény v tvém věku…

Bohužel. Když tady začala éterem dunět rave, tak si kdekdo ulítl na drogách. Extáze ještě moc  nejely, takže u hodně lidí prim hrálo piko, hulení a tripy. Všichni se změnili, stejně jako atmosféra, která v těch klubech panovala. Začalo to ve větším měřítku tak kolem devadesátého čtvrtého. Původní bezprostřednost vyprchala a nastoupila o dost temnější etapa.

Ve studiu si pokračoval, nebo se začal věnovat úplně jiným věcem?

Studoval jsem obchodní akademii, potom na nějaký čas odjel do Kanady, kde jsem si koupil kytaru a hrál s nějakým místním bandem…

Hele, jak v té době vypadala kanadská taneční scéna? Když o tom mluvíš, začátkem devadesátých let už třeba houseová hudba nebyla jen výsadou gay klubů, odkud vlastně pochází…

Hrozně zvláštní. Tam když jsem řekl nahlas, že chci zajít na „house party,“ všichni si dávali  prst na ústa a tvrdili, že to nesmím povídat takhle veřejně, protože společnost je na to docela háklivá. Tyhle dýchánky tam příliš tolerovány nebyly. Severní Amerika byla v tomto směru vždy trochu puritánská a pokrytecká. V té době tam vrcholila hlavně vlna grunge. Já jsem shodou okolností navštívil třeba Seattle zrovna tou dobou, kdy se zastřelil Curt Cobain. Celé město tím žilo. Byli jsme se podívat i přímo v nahrávacím studiu kultovního labelu Sub Pop, kde jsme viděli třeba tehdy dost populární Mudhoney přímo při práci… Byl to intenzivní zážitek. No. Nicméně já jsem hrál stále stejně špatně a ta kapela tak či onak nestála za moc.

OK. Co se dělo později, po tvém návratu zpět do Čech?

Šel jsem do školy a začal si dělat nástavbu. Alespoň tedy až do chvíle, než jsem si uvědomil,  že mě to vůbec nebaví. Potom jsem prodával loutky a obrázky na Karlově mostě a po práci každý den vyrazil s nějakými Angličany a Američany do klubů. Ačkoli to byla báječná doba,  bylo mi jasné, že se jedná jen o dočasnou záležitost, a proto jsem se brzy začal ohlížet po něčem serióznějším. Dostal jsem práci v agentuře pro výzkum veřejného mínění a trhu a kde jsem se mimo jiné dostal k výzkumu médií. No a to byl vlastně ten bod zlomu, který vedl k tomu, že jsem začal hledat cesty, jak se stát novinářem. Nejprve jsem zakotvil jako elév v jedné tiskové agentuře jako redaktor zahraničního zpravodajství, což mě naprosto bezezbytku bavilo. Zároveň jsem ale složil přijímací zkoušky na jednooborovou angličtinu na Univerzitě Pardubice a se zpravodajstvím byl konec.

V Pardubicích jsi se seznámil s guru taneční scény a šamanem Alešem Blehou, že?

Jasně. Hned jsem totiž začal shánět nějaké médium, kde bych mohl pracovat. Dostal jsem se do jednoho východočeského rádia, kde jsem měl na starost přípravu regionálního zpravodajství. Přispíval jsem do nejrůznějších regionálních plátků a regionálních příloh celorepublikových deníků. Kromě toho v blízkém Hradci Králové sídlila někdejší TV Galaxie, která tehdy vysílala české verze pořadů MTV a já se celkem brzy do této práce zapojil. S Alešem Blehou jsem se setkal poměrně záhy na koncertě Tribal Drift, se kterými jsem točil rozhovor do rádia. Ještě před rozhovorem jsme si dali jointa a výsledek byl dost rozhihňaný.

Navíc jsem od nějakého devadesátého šestého pomáhal s kamarády klukům z Lighthouse, když začínali. V té době jsme náš vztah nějak prohloubili i s Alešem, který zrovna trpěl traumatem po ztrátě časopisu Trip2House. Snažil jsem se mu různě pomáhat a kolikrát jsem mu dokonce půjčoval ze svého skromného kapesného. To byla divoká doba a mám s ním mnoho zážitků. Kromě toho jsem s kamarádem Filipem začal provozovat klub na kolejích, kam jsme zvali již zmíněného Josefa Sedloně, Agenta, Trávu, začínajícího Orbitha a mnoho dalších. Moc nám pomohli kluci, kteří později založili krámek a sound systém U Merkura.

Dobrá. Nastoupil jsi tedy do televize….

Dostal jsem nabídku, protože potřebovali někoho, kdo bude dělat hlavně překlady cizích pořadů. Později jsem začal točit i vlastní reportáže a všechno se začalo nabalovat. Ta televize nebyla špatná, a ačkoliv měla jen třetinové pokrytí a my jsme ze slíbených honorářů dostali pouze zlomek, tak mě překvapil zájem diváků a sledovanost..

Mluvíš-li o těch honorářích, o tomhle nám nedávno povídala novinářka Jana Kománková. Platební morálka českých médií je prý obecně velmi špatná…

Můžu se pod to jedině podepsat, ale myslím, že to není otázka morálky pouze vydavatelů. Platební podmínky jsou špatné v médiích všude, protože se vydavatelé při vší snaze velmi snadno dostanou do druhotné platební neschopnosti. Inzerenti neplatí včas a z řady reklam se stávají nedobytné pohledávky. Ostatně vydávat třeba hudební časopis není vůbec jednoduché. Ty náklady se pohybují obvykle od půl milionu na jedno číslo a výš. A sehnat takovouhle částku není žádná legrace, zvlášť když je zájem o tištěné tituly je rok od roku menší.

Vraťme se teď ještě k televizi, protože ta je pro náš rozhovor poměrně velice zásadní. Pamatuji si, že později do ní vstoupil zahraniční kapitál, změnila název na TV3 a věci se začaly rychle měnit, že?

Vstoupil tam investor a ta zmíněná platební morálka se neuvěřitelně zlepšila. Začali jsme dostávat výplaty a to byla příjemná změna, protože před tím jsme měli třeba patnáct set korun měsíčně. Ze dne na den jsem pak dostal od ředitele výroby Jardy Ježka nabídku dělat pořad, který se měl původně jmenovat Alternativa a měl se zabývat nezávislou hudbou. Neměl to být vysloveně taneční a klubový program, ale jakmile jsem tu šanci dostal, vyrazil jsem trochu jiným směrem.

Takže na světě byl vlastně jediný taneční pořad Ultramix, pozdější jmenovec časopisu…

Byla to velká šance a já ji rozhodně nehodlal promarnit. Chtěl jsem udělat pořad, který by byl přímou televizní platformou sílící taneční scény. Naše technické zázemí bylo velmi undergroundové a rozpočet minimální. Celé to přebíjelo nadšení všech, kteří se na pořadu podíleli. Snažil jsem se kolem sebe hledat lidi, kteří třeba neměli zkušenosti – stejně jako já - ale byli ochotní se učit a vyplivnout duši - stejně jako já (smích). Nabídka přišla dost nečekaně a já jsem se poprvé v životě ocitl sám ve střižně a všechno se musel učit úplně od začátku. Střihači a technický personál mi dávali velmi jasně najevo, že nic neumím a z těch klacků pod mýma nohama by se dalo topit celou zimu.

Musel jsem se za pouhých pár týdnů naučit to, co jiní učí roky a přitom jsem vlastně neměl nikoho, kdo by mi poradil a řekl: „Tohle je nesmysl, udělej to radši takhle.“ Tak se stávalo, že jsem pracoval třeba i dvacet hodin denně. Šel jsem na to klasikou metodou pokus-omyl a hodně experimentoval. Časem jsem  tomu přicházel stále více na kloub a po třech letech jsem to myslím dotáhl na velmi dobrou úroveň. Dnes bych ten pořad udělal úplně jinak a byl by podstatně profesionálnější, ale tehdy jsem opravdu dělal, co bylo v silách mých a našeho rozpočtu.

Jak přesně probíhala tvoje práce a výroba televizního pořadu? Hodně čtenářů se v téhle věci pravděpodobně neorientuje tak dobře jako ty…

Jezdili jsme z akce na akci a snažili se představit zajímavé producenty, DJe, kapely, promotéry, ostatní klubová média a natočit rozhovory s největšími hvězdami, které se začínaly k nám hrnout stále víc. Za ty necelé tři roky jsme natočili 95 dílů a na tři stovky profilů, rozhovorů, představili desítky českých kapel a projektů. Byl to týdenník s pravidelnými výpadky a později nám zvýšili stopáž z půl na tři čtvrtě a později dokonce i na celou hodinu. Naplnit hodinový pořad při minimálním rozpočtu, kdy se nemůžeš dovolit  zaplatit víc lidí, je celkem náročné. Natáčeli jsme samozřejmě hlavně o víkendech a v neděli už na mě čekala moje frekvence ve střižně. Velmi často se stávalo, že jsme přijeli např. z Orion Hall, uklidili techniku a já už zůstával dole ve střižně, kde jsem si dělal poznámky k záběrům, chystal kazety s klipy atd. Začínal jsem tedy obvykle v pátek večer a končil v neděli v noci - obvykle bez spánku.

Jeden z důvodů proč tu dnes spolu sedíme je i rozhovor s Pierrem Benešem, se kterým jsi později spolupracoval a nerozešel se zrovna v dobrém. Jak jsi se s ním seznámil, vzpomeneš si?

Bylo to při reportáži k vydání cédéčka Compact Disco, která byla snad naším druhým nebo třetím natáčením. Rozhovor tehdy dělala slečna, která se později stala vůdčí osobností inzerce v Imedii, ale jako redaktorka nebyla ze sebe schopná dostat jedinou kloudnou větu a to přesto, že otázky jsem jí pro jistotu napsal. Byla to pěkná ostuda, ztráta času a ve finále jsem musel vše přetočit. Přesto jsme si s Pierrem padli od první chvíle do oka a já se mu snažil pomáhat. Po čase jsem mu nabídl, aby začal dělat rubriku o české scéně nazvanou Czech This Out.

Potom se objevila myšlenka vydávat i časopis. To bylo v době, kdy už se nad televizním pořadem začala stahovat mračna a blížil se jeho zánik…

Zhruba od září roku 2002 začal problém mezi majitelem licence a investory. Dalo se tušit, že se začíná opakovat historie jako v případě TV Nova. Zároveň jsem chtěl využít potenciálu, který televizní Ultramix měl. Sledovatnost v peoplemetrech sice byla nulová, ale podle jiných měření se na nás dívalo obvykle kolem 70 000 lidí, což na tak úzce zaměřený pořad nebylo vůbec špatné. Potenciál značky Ultramix tedy existoval a protože se mi nelíbil žádný tehdejší hudební časopis, chtěl jsem pokračovat dál tištěnou formou. Oslovil jsem tedy Lenku Maureryovou, Pierra Beneše a svého dobrého kamaráda Tomáše Zdobinského, bez kterého by se nám nepodařilo vydat jedno jediné číslo.

Kdo to vlastně je ten Tomáš Zdobinský? Na jeho jméno narážíme poměrně často, ale mnoho lidí ho nezná. Já také ne…

Tomáš Zdobinský je jeden ze spolumajitelů časopisu Houser a exot z naší pivní partičky. Na začátku jsme nebyli schopni založit nějakou právní formu podnikání, protože to tady v Čechách trvá stále příliš dlouho a je to komplikované. Nicméně jsme chtěli do hudebního byznysu vstoupit co nejdřív, abychom ještě mohli start časopisu podpořit v televizi a společnost, která Houser vydává nás de facto vzala pod svá křídla. Šla přes ně veškerá inzerce; využívali svých kontaktů a řešili náš cash flow. Prostě za námi stáli. Bez nich by se nic nerozjelo.

Tys v Houseru taky nějakou dobu pracoval, ne?

Jen externě, dělal jsem pro ně transkripce rozhovorů z televizního Ultramixu a podobně. Později jsem tam strávil asi osm měsíců, ale to je už jiná kapitola.

Nuže tedy k časopisu, Radku. Minulý rozhovor se točil především kolem velkého konfliktu mezi tebou a Pierrem Benešem. Podal nám celkem zajímavou výpověď, ale my bychom rádi slyšeli i tvojí verzi. Ostatně informací o tvém působení v rámci redakce toho neřekl málo. Máš k tomu něco? Zkus nám tu teď povědět vlastní variantu, máš prostor…

Jak už řekl Pierre, bylo to hodně vyostřené, osobní a hlavně subjektivní. Objektivní verze toho, co se stalo asi neexistuje. Bylo to dost nepřehledné a nechci zbytečně zabíhat do detailů. Nemá smysl se k většině z nich vracet. Pokud jsem si přečetl Pierrovu verzi, tak jsem si opět uvědomil, že je dost vytržená z kontextu tehdejších událostí a jsem přesvědčen, že Pierre ten kontext nevnímal ani tehdy. Pro něj vždy existoval pouze ten fyzický produkt, ale neviděl a odmítal vidět celou tu obchodně marketingovou stránku. Faktem ale je, že Ultramix nebyl úspěšný časopis. My jsme k tomu přistupovali příliš amatérsky. A to i přesto, že oba jsme nějaké zkušenosti z tištěných médií měli.

Mnoho věcí jsme podcenili a zakrátko nadělali dost velké dluhy. Minimálně polovina inzerentů nám neplatila atd. Již od druhého čísla jsme pochopili, že musíme sehnat nějakého investora, protože to sami nejsme schopni utáhnout.. Potřeba najít strategického partnera vzrůstala s každým dalším číslem a dluhy se dostaly do takové výše, která by nám v té době velmi rychle zlomila vaz. Veškerou tíhu cashflow nesl Houser, který byl oficiálním vydavatelem a my ostatní jsme de facto nikde nefigurovali. Já jsem vlastnil ochrannou známku Ultramix, Houser měl registraci na Ministerstvu kultury a Pierre s Lenkou neměli vlastně nic. To se pak projevilo při konfliktech, které nastaly později. Každopádně jsme se chovali příliš amatérsky. Všechny právní otázky jsme mohli dávno vyřešit a předešli bychom tím celé řadě nepodložených spekulací a trapného obviňování.

Začali jste teda hledat investora a vyjednávat s potenciálními partnery. Co se dělo dál?

Začali jsme jednat s jedním velkým vydavatelstvím a podmínky, které se tam podařilo vyjednat byly absolutně nevýhodné.

To mluvíš o Imedia publishing?

Ne. Mluvím o někom jiném. To jednání trvalo několik měsíců a dostalo se do slepé uličky. Já jsem se té obchodní stránce stejně jako Pierre nikdy věnovat nechtěl a energii hodlal věnovat jedině časopisu. Navíc jsem stále dělal televizní Ultramix a připravoval pro nějaké belgické investory spuštění hudební televizního kanálu (který se později nerealizoval) a neměl jsem na to moc čas. Příliš často se stávalo, že jsem dorazil v pět hodin ráno z natáčení a absolutně vyčerpaný začal psát narychlo texty, aby měl Pierre, který sám nepíše, co lámat. Neměli jsme peníze na redakci a vypadalo to podle toho. Celá počáteční fáze časopisu probíhala v tomhle duchu a když ohlédnu zpět, nemám z toho vůbec dobrý pocit. Všechno bylo spíchnuté horkou jehlou a ačkoliv to na první pohled vidět nebylo, lidi kteří se v tom vyznali se mohli maximálně tak ušklebovat.

Vydali jste tedy několik čísel a…

Chopil jsem se iniciativy a ta jednání po řadě trapasů (nikoli mých vlastních), ze kterých mi dodnes stydne krev v žilách, jsem to dotáhl vlastně k podpisu smlouvy. V té době, ale přišel se svojí nabídkou také Tomáš Zilvar, který byl pro Pierra a Lenku symbolem veškerého zla na světě. Prostě on mohl podle nich za všechno negativní, co se na scéně odehrávalo. Například, kdyby někdo z nás zakopl na chodníku a zlomil si nohu, tak by žaloba směřovala do Imedia. Ty emoce byly až zbytečně vyhrocené a absurdní. Tomáš nám ale nabídnul velice seriózní podmínky a v té době Imedia fungovala přeci jenom trošku jinak.

Bylo to velmi úspěšné vydavatelství. XMAG vydělával a Tomášovi všechno vycházelo. Kromě toho vydavatelství, se kterým jsme původně jednali, nemělo sebemenší zkušenosti s vydáváním hudebního periodika a jak se postupně ukazovalo, zástupci této firmy chtěli všechno pokud možno zadarmo. Proto jsem začal váhat. Snažil jsem se shrnout všechna pro a proti u obou nabídek a mě i Tomášovi Zdobinskému vycházela jednoznačně Imedia. Přesto když došlo k hlasování, tak jsem se přidal na stranu Pierra a Lenky, jen kvůli nim, protože jsem chtěl pokračovat v klidu a neřešit nějaké zbytečné emoce.

Tam, ale padala velmi ostrá slova, že jsi jednal za jejich zády… to znělo skoro jako, kdyby jste je chtěli obejít, ne?

Ano. A to je právě alfa a omega našeho pozdějšího sporu. Když jsem četl ten rozhovor, tak mi pár hodin na to volal jeden můj kamarád a rozchechtaně mi sděloval, že prý netušil jaká jsem to mrcha! (smích) Takže. Přišlo léto, v tom vydavatelství došlo ke změnám ve vedení. Přišel tam nový člověk, který vlastně ty zbylé výhody seškrtal a dal nám nůž na krk. Já jsem kontroval protinabídkou, v níž jsem chtěl naše postavení pojistit a dosáhnout alespoň nějaké minimální jistoty v tom, že časopis budou alespoň pár let vydávat a pokud ne, tak nám všem zaplatí nějaké odškodné. To ovšem vedlo k ukončení veškerých jednání. Ztroskotalo to. Měli jsme se sice přislíbenou inzerci v solidní výši, ale pohledávky a dluhy byly tak vysoké, že vydavatel Houseru nám dal také nůž na krk a řekl, že to tímhle způsobem dále nejde. Takže jediná varianta, která nám zbývala, byl Tomáš Zilvar. Ostatně tehdy reálně hrozilo, že další číslo Ultramixu už nevyjde a Pierrovy snahy o facelift, na kterém pracoval celé léto by vyšly zcela zbytečně. .

Ale pokud vím, tak vy jste už jednou Tomášovu nabídku odmítli, ne?

To ano. Za dva měsíce jsem tam, ale ve finále musel jít s prosíkem. A Pierre s Lenkou se tehdy tvářili velmi sebevědomě, že Tomáš může být vůbec rád jestli tam půjdeme. A znova říkám. Doposud jsme vybudovali pouze Potěmkinovu vesnici a měli jsme pouze nějaký potenciál, který jsme nikdo nedokázali pořádně využít. Pro Tomáše Zilvara to byla ve skutečnosti dost nákladná a složitá investice! Není příliš jednoduché přijít za někým, kdo ti nabízí celkem upřímně pomocnou ruku a ty ho odmítneš. A za pár týdnů být zpátky s tím, že odvoláváš, co jsi odvolal. Ta jednání musela proběhnout rychle a pokud možno v klidu, proto jsem opět převzal iniciativu a i když to pro Tomáše Zilvara, který mezitím začal připravovat jiné projekty, nebylo jednoduché, celkem rychle jsme se dohodli.

No a co vám tedy Pierre konkrétně vyčítal?

Vyčítal nám fakt, že jsme je víceméně k těm jednáním nepřizvali a že jsme to dělali za jejich zády - což odmítám. Oběma jsme řekli, že jednání s tím druhým subjektem zkrachovala, a že se pokusím využít té poslední možnosti, která nám zbývá. Jen jsme nehodlali ztrácet čas. Už jednou jsem se postavil na Lenčinu a Pierrovu stranu i když jsem s jejich důvody a závěry absolutně nesouhlasil, udělal jsem to jen z kamarádství a proto, že jsem nechtěl, aby se možné napětí mezi námi promítlo i do přípravy časopisu. Ale podruhé už jsem si ten luxus nemínil dovolit. Oni si vůbec vážnost té situace neuvědomovali. Proto jsem všechna jednání vedl sám, nepodílel se na nich v podstatě ani Tomáš Zdobinský. Ostatně tehdy do toho přišly povodně, Pierre řešil úplně jiné věci, všichni jsme byli dost psychicky nalomení. Proto jsem se snažil všechno, co nejvíc urychlit a hlavně tu nepříjemnou situaci vyřešit. Vůbec jsem si neuvědomil, že by Pierre a Lenka mohli dojít k závěru, že se je tím snažíme podvést a z celého projektu vystrnadit. Něco podobného mě vůbec nenapadlo. Nepříjemné bylo, že je v tomto pocitu živili někteří lidé, kteří se kolem U-mixu pohybovali.

Výsledkem bylo, že místo toho, abychom si šli dát někam šampáňo a oslavili to, že konečně můžeme dělat časopis profesionálně, tak nastala série nejrůznějších naschválů, nejprve dětinských a později se to začalo rozjíždět naplno. Najednou to, co mezi námi báječně fungovalo, se začalo bortit. Všechny ty následující události mě neskutečně otrávily a vzaly mi veškerou chuť pokračovat. Pierre v tom rozhovoru zmínil ještě jeden nesmysl, a sice, že jsme ten časopis prodali. To není pravda. Já, jako majitel ochranné známky, jsem bezúplatně poskytl licenci vydavatelství Imedia Publishing na vydávání Ultramixu, za převzetí všech závazků a pohledávek, pravidelný podíl na případném zisku pro nás všechny a za to, že se budeme na časopisu dál podílet jako zaměstnanci. To musím zdůraznit, protože si celá řada lidí myslela, že jsem já i Tomáš Zdobinský na tom vydělali strašný balík a chudák Pierre a Lenka nedostali nic. Chybou bylo, že se tehdy zcela zasekla komunikace. Měli jsme si to hned normálně vyříkat. Tohle je asi moje hlavní chyba – nebyl jsem schopen celý tento krok dostatečně vysvětlit a obhájit. Myslím čistotu úmyslů a ne snahu jim nějak ublížit.

Pierre v našem rozhovoru zmiňuje to, že ses přestal na Ultramixu normálně podílet...

To je pravda. Ze začátku to bylo dané tím, že jsem dělal pořad v televizi a navíc měl připravovat rozjezd hudební kanálu. Dělal jsem tedy několik věcí najednou a už tehdy jsem mu říkal, že nemám čas se tomu naplno věnovat. Nabídl jsem mu šéfredaktorství, na které jsem stejně neměl čas. Pierre to odmítl. Přesto jsem psal téměř polovinu textů i když z jakési povinnosti. Těšil jsem se až to ale všechno skončí a já se tomu budu moci věnovat tak, jak si představuji. Nejsem zrovna nějaký brilantní novinář a abych řekl pravdu už ani neprahnu po tom, abych se jím stal. Každopádně musím ale říct, že Pierre dělal velký kus práce. Když jsme ale přišli do Imedie, tak se ten tandem rozpadl a Pierre uchopil časopis velmi pevně do svých rukou. Já jsem už nenašel cestu, jak se na něm smysluplně podílet. Oba jsme berani, narodili jsme se ve stejný rok a dělí nás od sebe asi jen deset dnů. Takže dvě takovéto silné osobnosti, které nejsou zvyklé a ochotné dělat příliš mnoho kompromisů na stejné úrovni jsou brzdou.

Po několika číslech jsem si kromě toho uvědomil, že tomu projektu přestávám věřit, protože vyráží směrem o němž nejsem přesvědčen, že si ho můžeme dovolit. Tohle vyjádřil v jednom mailu i Tomáš Zilvar a mě došlo, že přestávám věřit v dlouhodobu úspěšnost celého projektu. Stále víc jsme se začali rozcházet tedy i koncepčně. Pierre tehdy tvrdil, že bude radši prodávat 10 tisíc kusů v Praze než dělat časák pro burany, já po letech v Pardubicích jsem měl trochu jinou optiku a cíle. Chtěl jsem dělat časopis pokud možno pro všechny. Ostatně jsem přesvědčen, že lidi z menších měst a vesnic si hudebních časopisů váží mnohem víc než Pražáci. Kromě toho nesnáším jakékoli elitářství. Víš, ono je sice super, když přijdeš do Roxy a místní štamgasti a Urbanovci (členové skupin v managementu Davida Urbana pozn. Juki) tě poplácávají po zádech s tím, jak je ten časopis boží, ale pokud během čtyř čísel u Imedie zasekneš sekeru hlouběji o více než milión, tak to s tím „božstvím“ není žádná sláva.

Hele, tohle já osobně dost dobře nechápu. Mně se ten časopis ve své finální podobě hrozně líbil. Jak textově, protože to psala dobrá banda lidí, tak třeba graficky. A myslím, že ve své kategorii tu konkurenci prostě neměl… ale asi jsem se spletl, nevím.

Což o to, z pohledu čtenářů - kterých nebylo a není zas tak moc - to jistě byl dobrý časopis a souhlasím s tím, že co do kvality neměl konkurenci, ale z toho se nenajíš. I graficky to bylo super, ale zase za tím stál jeden z velký konfliktů mezi mnou a Pierrem. Nechat si dělat grafiku od celkem drahého studia, místo toho, abychom se dohodli s nějakým grafikem přímo, je žití nad poměry. Pokud tě stojí studio cca 600 000 ročně na začátku, když všechno děláš na koleni  a později máš platit milión ročně, je opravdu dost velký luxus na tvé reálné možnosti.  Proto jsme se také dost chytli. Potom si Tomáš Zilvar usmyslel, že se stane největším vydavatelem v zemi a my s hrůzou sledovali do čeho všeho se pouští. Místo toho, aby stabilizoval nejdřív to, co měl, se pustil do zkupování akvizicí. Je to škoda, když víš jak to dopadlo. Každopádně situace U-mixu nebyla ani zdaleka tak růžová, jak ji vykreslil Pierre ve svém rozhovoru.

Takže potom jsi se rozhodl odejít…

Nejdřív jsem na odchod vůbec nepomýšlel. Nebyl jsem vůbec schopný se rozloučit s něčím, co ti vezme tolik energie, postará se ti o spoustu bezesných nocí a odejít, když mají ty hlavní problémy odeznít, to se mi opravdu moc nechtělo. Ale nešlo to jinak. K tomu rozhodnutí jsem dospíval postupně. Víš, ono vlastně nikdy nedošlo k nějakému úplně zásadnímu střetu mezi mnou a Pierrem. Až na jeden. A ani nedošlo k přímé konfrontaci a díky tomu jsme možná vlastně zůstali kamarádi. Jak Pierre řekl - asi jsme oba moc měkký. I když na druhou stranu, kdybychom si všechny nesrovnalosti vyříkávali průběžně, tak by to asi fungovalo dál. Mě bylo nepříjemné hlavně to, že mi v podstatě každý den někdo volal s tím, že potkal někoho z lidí kolem Pierra a ten o mě blábolil to a to. Jeden den jsem například zjistil, že nemám přístup na redakční mail, za pár hodin mě upozornil kamarád, že bylo moje jméno vyškrtnuto z tiráže a večer se mi dva redaktoři přiznali, že jim opět někdo z lidí kolem Pierra vyhrožoval, že pokud se mnou nepřestanou kamarádit, tak si v Imedii už nikdy neškrtnou.

Ovšem podobné věci byly na denním pořádku zhruba půl roku. V takovéto atmosféře se opravdu jen těžko zapojuje, nemyslíš? V podstatě jsem se krátce po podpisu smlouvy s Imedií ocitl v situaci, se kterou jsem si nedokázal moc poradit. Na jednu stranu bojuješ s jakousi neopodstatněnou nenávistí, která se projevuje v mnoha podobách a na kterou můžeš zareagovat pouze tvrdě a rozhodně, když selhávají normální lidské cesty. To by ovšem znamenalo právě ten konflikt, který by ve finále mohl celý časopis položit. Když to ale funguje takto delší dobu, jednoho dne se v tobě všechny ty drobné střípky nahromadí a dojde k explozi. To co se ve mně nahromadilo za tu spoustu měsíců prostě šlo ven. Zavolal jsem Pierrovi a křičel na něj do telefonu několik hodin. A kdybych ho potkal, tak asi dojde k nějakému neštěstí. Druhý den jsme si to sice vyříkali, ale já jsem v ten moment pochopil, že to pro mě skončilo.

V pořádku. Čemu jsi se věnoval dál? Nastoupil jsi si do jiného média, nebo úplně z celého šoubyznysu odešel?

Byl jsem z toho všeho tak unavený, že jsem se rozhodl z médií i celého hudebního byznysu navždy odejít. Dělal jsem marketing a reklamu pro obří nadnárodní společnost s miliardovými obraty. Nic takové jsem před tím nedělal a to mi pomohlo zapomenout na všechny problémy a pachuť z minulosti. Cítil jsem se podobně vojebaný jako Lenora a Pierre při podpisu smlouvy s Imedii i když oni na tom ve finále jako jediní vydělali. Ačkoliv to tedy ještě stále nebylo dořešené, protože jsem byl majitelem ochranné známky.

Dostal jsi odstupné, nebo ne?

Ve finále jsem po půl roce handrkování nějaké odstupné od Imedie dostal. To bylo v pořádku. Moc jsem se o jeho výši nehádal, protože jsem už chtěl jen tuhle nepříjemnou kapitolu uzavřít.

Jasně. Takže později ses dostal na úplně jinou stranu ve velké firmě…

Začal jsem si díky nové práci uvědomovat pravidla fungování celého mediálního trhu. Měl jsem denně na stole patnáct časopisů a vše jsem viděl jinak a v jiných souvislostech. To mi umožnilo uvědomit si spoustu chyb, které jsme udělali. Určitá koncepce, která ve mě začala uzrávat už v dobách Ultramixu, se mi začala vybarvovat do konkrétnějších rozměrů. Tu se snažím od srpna loňského roku částečně zrealizovat v časopise Report.

Takže ses k hudbě nakonec stejně zase vrátil…

Ono je hrozně příjemné být ve velké firmě, mít jistoty a pravidelný jistý plat. Uvědomil jsem si, ale že to před čím jsem utekl je tam taky, nicméně v jiné podobě než na co jsem zvyklý. A s tím jsem nebyl schopen se dost dobře vypořádat. Mocenské boje tam byly také a já se shodou okolností ocitl uprostřed něj, když jsem nastoupil. A to mě prostě nebavilo. Navíc, kdo jednou přičuchne k médiím, už se z toho nevymotá. Je to svým způsobem silná droga. Dnes už ale nemám novinářské ambice a spíše se zajímám o koncepční a manažersko-technické záležitosti.

Přejděme pomalu k časopisu Report, který vydává Jarda Hudec už několik dlouhých let a otázkám, které mě zajímají obvykle v závěru mých povídání. Jak jsi k němu vůbec dostal?

Někdy v květnu minulého roku jsem dostal nabídku od Jardy Hudce, který přišel se mi svěřil, že potřebuje časopis oživit a po těch letech už si není jistý, co je dobré a co špatné. Stál na určitém rozcestí. Ačkoliv jsem stále rozhodnutý v ničem podobném nepokračovat, uvědomil jsem si, že bych měl možnost uvést do života čistě svoji představu o fungujícím časopisu. Samozřejmě se může ukázat jako nesprávná, ale vychází z určitého kompromisu progresivních a konzervativních prvků.

Hele, zkus mi trošku ten váš časopis popsat. Já osobně jsem ho nikdy nekupoval ani pravidelně nečetl, ale vím, že svoje místo tu už má….počkej jak dlouho vlastně?

Report funguje už patnáct let. Troufnu si říct, že je v současné chvíli nejprodávanější hudební časopis v republice. Hlavně je relativně dost stabilní. Stojí za ním velice podrobná poctivá mravenčí práce. Drží se při zemi a to ho myslím zachránilo. Žádné velké skoky, jde nahoru pomalu, ale jistě. Je to prostě hudební mainstreamový časopis, který má nečekaně velké množství věrných čtenářů a tak je na čem stavět. Přesto byl Report na můj vkus příliš konzervativní a nezáživný a tak změny, které se snažím prosadit, jsou postaveny hlavně na změně formy než na změně obsahu. Dříve byla podoba a žánr textů dopředu dán, dnes se snažíme hledat nápady, jak jinak k nějaké konkrétní informaci přistoupit. Stále se snažím více stabilizovat redakci a postavit co možná nejlepší tým novinářů.

Věnujete se také taneční hudbě?

Taneční hudba tam moc není. Stejně jako nedominovala v Ultramixu. A v podstatě není pro to ani v časopisu tohoto typu důvod.

Co si vůbec myslíš o hudebních časopisech obecně?

Dochází tady jednoznačně k silnému přehřívání. Je tu příliš mnoho subjektů na malý koláč inzerce a čtenářů. Objem inzertních prostředků spíš stagnuje a situace je z dlouhodobého hlediska neudržitelná.

A neuživí se časopis čistě jen z prodeje?

Ne. Dneska už ne. Možná na začátku devadesátých let, kdy třeba Rock&Pop prodával sto dvacet tisíc kusů za měsíc, ale ta doba je už dávno pryč. Nedávno obnovili redakci, ale jsem zvědavý jak se jim podaří znovu obstát. Ostatně za Vojtěcha Lindaura, který se vrací, už prodejnost klesla na pouhých pár tisíc. Nicméně cítím vůči němu absolutní respekt a věřím, že se Vojtěch už poučil z chyb a bude výzva pustit se do dalšího boje.

Hele a čím to je, že může časopis přijít během krátké doby o desetitisíce čtenářů? To mi nějak neleze do hlavy…

Prodeje klesaly rok od roku. Jeho redakce nebyla schopna zareagovat na změny lidí a přizpůsobit se. Původní čtenáři zestárli; totiž jinak. Začátkem devadesátých let tady byl obrovský hlad po informacích. Hudební časopisy četli i starší lidé, kteří se chtěli dočíst něco o svých kapelách, což před tím nemohli. Ale situace se začala postupně normalizovat. Staré konvenční postupy jsou už dávno mrtvé, změnil se styl psaní, celá práce s informacemi a vůbec to není na škodu. Dnešní doba dává větší prostor kreativitě a celá ta informativnost a pseudoserióznost se dostává na druhou kolej.

Fajn. Radku, uběhlo už hodně času, pokusme se společně pomalu zamířit k závěru a eventuálně se probít několika obecnějšími tématy, co myslíš? Jaká je tvá perspektiva dalšího působení na taneční potažmo celé hudební scéně?

Za ta léta jsem dospěl do stádia, kdy mi vyhovuje být v pozadí. Dříve jsem byl relativně na očích a snažil se být aktivní součástí scény. Dnes mi vyhovuje spíš role jakési šedé eminence stojící v ústraní a výzvou je pro mě pouze efektivní výroba časopisu. Rád bych v Reportu postupně zrealizovat svojí koncepci a tím uzavřu jednou pro vždy mé fungování v hudebních kruzích. Dávám si na to maximálně jeden rok.

(smích) To už tu jednou bylo, ne? Tohle jsi mi říkal u pivka tolikrát…

(smích) Ne, tentokráte je to už definitivní.

No a co budeš dělat? Nebude to samo o sobě těžké, když jsi vlastně nic jiného než práci s médiích nedělal?

Mám nějaké představy v oblasti marketingu nebo public relations. Ve třiceti letech se stáváš v nějakých oborech  neperspektivní a navíc jsem nedostudoval vysokou školu, což je dluh, který chci co nejdřív dohnat. Letos pomyslně oslavím deset let v médiích a v březnu třicetiny a i když ty roky byly možná příliš plné strmých vzestupů a ještě hlubších a bolestnějších pádů, tak ničeho nelituju. Byla to báječná zkušenost.